Indian’s dream 3.

Uplynulo několik dlouhých dní, možná i týdnů, Billy neměl jak měřit čas, kromě východů a západů slunce. Zůstával pořád v blízkosti potoka, převážně seděl nebo ležel ve sluncem prohřátém písku nebo se ukrýval před nelítostnými paprsky v trávě, ale tak, aby z něj vždycky bylo něco vidět. Jak správně předpokládal, koně nikam netáhli, rádi setrvali na tomto pohostinném místě, taky už se naputovali mnoho mil, než objevili místo, kde by bylo tolik zelené trávy a vody. Dokázali přežít i na těch vyprahlejších loukách, ale proč se pouštět někam jinam, když tady je to pro ně víc než přívětivé.

Postupně si i zvykli na toho podivného dvounožce, který se tady pořád potuloval. Nikdy ho teda k sobě nenechali se přiblížit, protože věděli, že tihle dvounozí podivíni jsou nebezpeční a můžou jim ublížit. Ale tenhle se zdál docela přátelský, a když si ho budou držet několik desítek metrů od těla, tak jim ani nemá šanci ublížit.

Jedinou výjimku mezi nimi tvořil vůdčí hřebec. Toho ten zvláštní dvounožec docela zaujal a občas, když ho viděl sedět na břehu potoka, k němu dokonce i přišel. Buď se jenom popásal v jeho blízkosti, nebo postával a zvědavě toho kluka pozoroval. Už mu nepřišel nebezpečný, proto se už ani moc nešklebil, a když viděl, že dvounožec občas taky škube trávu (Billy to dělal, protože koně se taky pořád popásali a on tím, že do dlaní trhal trávu, trošku víc připomínal jednoho z nich, aspoň chováním), bral ho už naprosto v klidu. Nedovolil mu teda více se přiblížit ke stádu, natolik mu nevěřil. Ale občas dokonce přišel až těsně k němu, párkrát ho už dokonce pečlivě očichal.

Billy měl sám ze sebe radost. Vypadalo to totiž, že mu hřebec začíná docela i důvěřovat, přinejmenším už na něj aspoň nebyl zlý jako poprvé. To z něj měl opravdu nahnáno, ale vypadalo to, že si na jeho přítomnost stádo docela i zvyká. Usmál se, když zaslechnul známý zvuk neokovaných kopyt, která tiše dopadala do trávy za ním.

„Přišel jsi za mnou?“ šeptnul tiše a otočil se na hřebce. Už párkrát takhle promluvil a nevypadalo to, že by to koni nějak zvlášť vadilo. Naopak, poprvé se sice leknul, ale pak už jenom zvědavě stříhal ušima a natáčel je jeho směrem.

„No copak?“ pousmál se, a když kůň natáhnul hlavu k jeho ruce, aby nasál již jemu známý pach, neodolal a bříšky prstů koně lehoulililince pohladil.

Hřebec cuknul hlavou a uskočil do strany, uši vmžiku natisknuté ke krku. Když ale zjistil, že se nic neděje, že dvounožec pořád stojí na místě, s rukou mírně od těla, znovu se váhavě vrátil. Uši měl našpicované a znovu natáhnul krk. Tentokrát byl na dotek připravený a skutečně, když ho mladý Indián znovu pohladil, už jenom trošku pohodil hlavou, ale neutekl, a když ho chlapec pohladil potřetí, tak zůstal na místě a už nehýbal ani hlavou. Docela mu to bylo příjemné. Jemně si odfrknul a sám se o chlapce otřel.

Billy se radostně usmál a pohladil ho celou dlaní, přidal i druhou ruku. Kůň sice špicoval uši, nic ale nedělal a držel. Držel, i když dvounožec přešel s hlazením postupně a opatrně na jeho krk, na jeho plece.

Když se chlapec dotknul jeho zadku, ohnal se sice po něm, ale neublížil mu a zůstal stát.

„Šššššššt,“ šeptnul tiše a vrátil se dlaněmi na hřebcovy plece. Pomalu, hodně pomalu a za tichého mumlání uklidňujících slůvek se postupně dostal dlaněmi opět až k ocasu a tentokrát to koni nevadilo. Držel, a i když se zpočátku bránil, nakonec zdráhavě zvednul levou přední nohu, když mu to chlapec stiskem naznačil.

Billy zářil štěstím. Když koni nohu položil zpět na zem, měl tisíc chutí vytáhnout z vaku kožený řemínek, aby pokračoval dál, ale věděl, že na koně se musí hodně pomalu a opatrně. Proto ho naposledy podrbal ve hřívě a vydal se od něj pryč.

Hřebec zůstal zmateně koukat. Nechápal, kam ten pišišvor jako jde. To hlazení a drbání mu bylo hodně příjemné a on si teď jako odejde? Jo, slunce už se chýlilo k západu, ale to přece není důvod, aby kluk odcházel do lesíka. Nebo snad ano? Se zklamaným odfrknutím se vrátil ke stádu a uložil se ke spánku…

Jakmile Billy vyšel druhého dne z lesa ven, ozvalo se radostné zaržání. Hřebec už ho vyhlížel, a jakmile ho objevil, rozklusal se k němu a okamžitě se začal dožadovat hlazení. Hodně si tuhle novou, pro něj neznámou, ale nadmíru příjemnou věc včera oblíbil a těšil se, až se mu té příjemnosti dostane zas.

„No ahoj,“ přivítal ho rovněž radostně chlapec, a když se o něj hřebec začal hlavou otírat, pohladil ho a podrbal a uvědomil si, že je docela příhodný čas k tomu, aby v jeho získávání si pokročil opět o kousek dál. Napřed šel až k potoku, aby se tam trošku omyl. Kůň šel za ním jako beránek.

Hned, co si omyl ruce a obličej, vytáhnul Billy z vaku dlouhý kožený řemínek. Hřebec ho zvědavě pozoroval. Ač se mu tohle jevilo jako nejnepříjemnější část „krocení“, věděl, že právě tady se projeví, jestli mu hřebec opravdu věří nebo ne.

Popošel kus dál do louky, a když jej kůň následoval, prudce se proti němu otočil. S přísným výrazem proťal provazem vzduch před sebou a kůň okamžitě uskočil a sklopil uši. Jakmile se však Billy otočil a pokračoval, i kůň šel za ním. Billy se pousmál. Tohle bylo dobré znamení. Znovu se prudce otočil a znovu švihnul do vzduchu. Kůň znovu uskočil, ale znovu ho následoval dál. Ještě lepší znamení!

Chlapec se potřetí otočil čelem ke koni a tentokrát se proti němu rozběhl. Kůň od něj odcválal, po pár metrech se však zastavil bokem k němu a vyčkával. Začalo mu to připadat jako nějaká zvláštní hra. Však to taky hra byla! Hra důvěry, kde se rozhodne.

Billy se přísně zadíval na jeho kohoutek a znovu švihnul do vzduchu řemínkem. Kůň se rozběhnul, ale i když to vypadalo, že uteče ke stádu, po chvíli změnil směr a pokračoval ve cvalu, ale kolem svého dvounohého kamaráda.

Chlapec měl co dělat, aby potlačil radostné výsknutí a slzy radosti. Znovu a znovu mával řemínkem, aby koně udržoval ve cvalu v určité vzdálenosti od něj a kůň neutekl. Po chvíli však k němu začal natáčet ucho. To bylo první ze tří znamení, na které Indián čekal. Druhé na sebe nenechalo dlouho čekat, kůň začal hýbat pyskama a přežvykovat, ačkoliv v hubě neměl nic… a když sklonil hlavu k zemi, Billymu se přes víčko přehoupla slza štěstí. Svěsil ruku s řemínkem a natočil se k němu bokem. Hřebec k němu okamžitě přiklusal a po jeho boku se zastavil, vyčkávajíc, co se bude dít dál.

„Tak je hodný… moc hodný,“ šeptnul chlapec dojatě a pevně hřebce objal, a zatímco bříšky prstů ho drbal ve hřívě, snažil se skrýt v jeho zpocené srsti slzy, věděl, že jako náčelníkův syn plakat nesmí, že je to projev zbabělosti a slabosti. Kůň si spokojeně odfrknul a pokorně držel. Líbilo se mu to, a že se někam úplně vytratila jeho bojovnost a nezávislost, to ho vůbec nezajímalo, důležitější byly ty příjemné věci, které mu dělal ten dvojnožec.

Zvědavě zastříhal ušima, když mu Billy kolem krku omotal řemínek a svázal jeho konce tak, že ho měl kůň na krku jako obojek. Trošku pohodil hlavou, když mu chlapec začal až moc prohmatávat záda. Dupnul si, když měl pocit, že se o něj kluk opírá najednou až moc… a když na hřbetě najednou ucítil, jak se mu tam Indián vyšvihnul a usadil, přitisknul uši ke krku, postavil se na zadní a tryskem vyrazil vpřed. Cukal hlavou, vyhazoval zadníma při každém cvalovém skoku, ale moc mu to nepomohlo, Billy sice zpočátku párkrát zakolísal, ale jinak se na jeho hřbetě držel jako klíště. Věděl, že teď nesmí spadnout, protože by prohrál. Koni se tohle nelíbí, a kdyby ho shodil, hodně dlouho by obnovoval důvěru, kterou se mu povedlo s koněm navázat. Proto k němu tedy tisknul kolena ze všech sil a prsty křečovitě zarýval do řemínku i hřívy, nechávajíc ho běžet, kam uzná kůň za vhodné.

Po nějaké době hřebec přestal vyhazovat zadníma a ještě později zvolnil do klidnějšího cvalu, posléze i do klusu. Zjistil totiž, že se toho kluka asi nezbaví a jaksi mu už ani nevadila váha na hřbetě, naopak, měl pocit, že ho to svým způsobem tak nějak doplňuje, že teprve teď je kompletní bytostí. Proto mu už ani nevadilo, když ucítil tlak řemínku na pravé straně krku a to, že kluk přesunul svou váhu doleva, zahnout vlevo tak, že stisk i váha polevily. Zastříhal ušima, když chlapec totéž zkusil na druhou stranu a rovněž poslechl. Docela se mu to začalo zamlouvat.

Billy měl pusu roztaženou od ucha k uchu. Povedlo se! Hřebec ho poslouchá a po chvíli hraní si s ním dokonce i na povel zastavil!

Unaveně z něj slezl a zbavil ho řemínku, načež ho okamžitě začal hladit a drbat. Hřebec spokojeně zafuněl. Bylo to sice dneska divné, ale nebylo to tak moc zlé. Asi se mu to i bude líbit.