I’d have you by my side 5.

Tom se nechával unášet Andreasovými rty na svém krku. Nechápal vůbec, co se děje, co tak najednou Andrease popadlo, že začal dělat tohle, ale nebránil se tomu. Naopak, nabízel se mu. Nastavoval se každému Andreasovu doteku či polibku. Líbily se mu, nevěnoval vůbec ničemu jinému pozornost, nevšiml si ani chladivé, ostré, lesklé věci, kterou Andreas opatrně vytáhl z kapsy. Ušklíbnul se proti Tomově kůži a vyjel rukou nahoru.

„C-cože?“ polkl nasucho Tom, když se mu na krku ocitl ostrý kapesní nůž, co držel v ruce Andreas. Jeho ostrá hrana ho chladila na rozpálené kůži. Nechápavě se podíval do Andreasových zelených očí. Všímal si toho, jak už poněkolikáté potemněly. Zachvěl se nad tím, i když to bylo nepříjemné, stále se vpíjel do jeho pohledu svým.

„Neptej se, kurva,“ sykl Andreas a ušklíbl se. Neměl rád zbytečné otázky, chtěl jednat, a to okamžitě. Potřeboval vyřídit jeden nesplacený účet. Navíc… Pohled Tomových vyděšených a nechápavých očí pověděl víc než jeho slova. Spokojeně si nad pohledem na něj olízl rty. Zašklebil se, když na nich ucítil chuť Tomovy kůže. Odplivl si k Tomově botě, kde byla malá kaluž z deštivého rána a nezapálená cigareta. Vyjel ale pohledem zpátky na Toma. Samozřejmě, nechtěl mu hned podřezat krk. To nechtěl vůbec. Ale stačil mu za to ten pohled. Aby ho hned na místě zabil…? Nebyl zase taková svině, i když by to nejraději udělal. Stačilo mu dát pár ran, chtěl ho zmlátit, chtěl, aby trpěl. Alespoň fyzicky. Hodně chtěl a zatím mu to stačilo.

Tom poslušně přikývl a suše polkl. Bál se, opravdu hodně, nikdy si nemyslel, že by ho mohl zrovna Andreas ohrožovat, i když věděl, že má důvod. I tak… Ještě nikdy se neocitl v takové situaci, ani v nic takového nedoufal, to rozhodně. Vůbec.

Tom si všiml úšklebku na Andreasových rtech. Projel mu mráz po zádech, zachvěl se. Nebyl mu příjemný jeho pohled, už vůbec pohled do jeho chladně zelených očí. Ještě včera by mohl říct, že tyhle oči miloval. Teď na ně nemohl ani pomyslet, natož tak opětovat jeho hluboký pohled. Trošku se zachvěl, když Andreas od jeho krku odtáhl nůž. Nasucho polknul, trošku se uvolnil, ale stále se nedíval do Andreasových očí.

„Víš, že sis to posral?“ sykl Andreas a nakrčil obočí. Schoval nůž do kapsy a zatnul pěst. Skoro doslova Toma probodl pohledem. Dredáč se trošku rozklepal. Bál se, co se chystá jeho blonďatý kamarád udělat. Věděl moc dobře, co Andreas dokáže, když má vztek, ale opravdu se s tímhle potkat nechtěl.

**

O betonový chodník se roztřišťovaly dešťové kapky. Počasí bylo stejně uplakané jako obličeje smutečních hostů před pohřební síní. Byl pátek, shodou okolností třináctého, a Carrie měla pohřeb. Lidé nebyli téměř k rozeznání, každý byl oděn v černé barvě. Ačkoliv bylo slunce zalezlé za černými mraky, část lidí měla na obličejích sluneční brýle, které zakrývaly uplakané červené oči. Žal byl plně pochopitelný, zvláště u bližších příbuzných. Lidé přišli o dceru, manželku, sestru, matku, vnučku… A kamarádku. Pro všechny ale byla nepochopitelná stejná věc, a to ta, že byla Carrie příliš mladá na smrt. Nikdo nic nevyčítal lékařům, věděli, že dělali všechno, co bylo v jejich silách…

Dva lidé ale postávali úplně jinde. Dva, tak moc rozdílní mladí muži, stáli pod javorem a společně drželi smuteční věnec s bílými růžemi a dlouhou černou stuhou, na které bylo ozdobným zlatým písmem napsáno Nejbližší přátelé. Billovi i Tomovi přišlo přinejmenším hloupé, aby stáli v blízkosti rodiny. Nebyli její součástí, byli jen Carryini přátelé, nic víc. Jedna věc tu ale byla, a to malinká Rosie. Od smrti uběhl týden, celou dobu byla ale holčička v Billově péči. Rodiče Carrie se o malou Rosie nechtěli starat, z důvodu, že se Carrie vdala proti jejich vůli a Andreas byl ve vězení. Byl propuštěn jen na dnešek, a to navíc jenom kvůli pohřbu. Po skončení smutečního obřadu se měl vrátit zpátky do své cely, prozatím.

„Bille…?“ hlesnul potichu Tom a tím prolomil hrobové ticho. Nespokojeně se zavrtěl v nažehleném obleku, takový oděv mu byl opravdu nepohodlný. Měl ho dnes na sobě podruhé, poprvé ho měl na Andreasově svatbě, když byl za svědka. V ten den doufal, že oblek zůstane ve skříni uschovaný nejlépe navždy. Nikdy by si nebyl pomyslel, že si ho obleče takhle… Brzo. Navíc, při takové příležitosti.

„Hm?“ vydechnul Bill, poupravil si sluneční brýle na nose a hodil pohled po Tomovi. Vytáhnul obočí, když se mu zadíval do tváře. Přesto, že mu téměř polovinu obličeje zakrývaly obří brýle, zničenost poznat byla podle grimasy. Navíc… Na tohle měl Bill hodně dobré cítění.

„Jak je na tom Rosie?“ nic víc Toma momentálně nezajímalo, jen tahle jednoduchá otázka. Víc vědět nechtěl.

„Jak bys na tom byl ty, kdybys přišel o matku, navíc… takhle v dětství? Samozřejmě, že to cítí. Možná víc, než my všichni dohromady,“ vydechnul Bill a ukázal na všechny lidi okolo. „…většina z nich přišla pouze o kamarádku. Ne o matku jako ona,“ semknul víčka a zatnul ruce v pěst. Billovi z toho bylo na nic, ubližovalo mu to. Nechtěl, aby jeho odpověď vyzněla takhle nepříjemně, ne dneska. Nechtěl být sarkastický ani ironický. Cítil se špatně z toho, jak s Tomem jednal v nemocnici. S krátkým odstupem času si uvědomil, jak hloupé, ale především dětinské to bylo. Báli se o Carrie, ale přitom si nadávali.

„Promiň. Jen jsem se chtěl… zeptat. Možná bych ji i rád viděl, pokud bys mi to dovolil,“ pousmál se Tom. Úsměv mu však nezůstal na tváři dlouho, když se kolem něj mihla blonďatá hlava, dívající se do země. Andreas. Člověk, kterého opravdu vidět nepotřeboval. Dělal, že si ho nevšiml, bylo už ale pozdě.

„Chvilku prosím…“ podíval se blonďák prosebně na muže, který ho doprovázel. Měl na něj dávat pozor, aby Andreas neutekl nebo někomu neublížil.

„Půjdu s vámi všude,“ ušklíbnul se nesmlouvavě muž v tmavé uniformě. Neměl rád tyhle akce, které musel absolvovat. Připadal si na nich naprosto nesvůj, ale hlavně… Nevítán. K rodině nepatřil, ale na pohřbu být musel. Vždycky na sobě nenávistné pohledy cítil, nemohl si jich nevšimnout. Vyčetl to lidem z očí, ale i z gest.

„Tak fajn,“ pokrčil Andreas rameny a otočil se čelem zpátky. Sjel pohledem Toma, ušklíbnul se. Chtěl si s ním promluvit nebo mu alespoň něco říct. Na Billovi se pohledem nezastavil, dělal, jako by tam vůbec nebyl. Nezajímal ho, byl pro něj jenom jako doplněk pusté krajiny, kde byla jen budova a stromy.

Tom sjížděl bývalého kamaráda podezřívavým pohledem. Něco se mu nelíbilo. V duchu se ušklíbnul. Samozřejmě, že se mu nelíbil Andreas. Byl si jist, že si nikdy navzájem neodpustí a budou nadosmrti rivalové.

Andreas udělal ještě pár kroků, než se dostal do Tomovy těsné blízkosti. Mladí muži se téměř dotýkali hrudníky, na tváři mohli cítit dech toho druhého. Měli kamenné výrazy ve tváři, žádný náznak nějakého citu nebyl vidět.

„Stejně tě jednou dostanu,“ syknul do Tomova ucha blondýn a spokojen sám se sebou se ušklíbnul. Odtáhnul se a kouknul na muže, stojícím za ním. Kývnul, že můžou jít a s pohledem sklopeným do chodníku se rozešel ke smuteční síni.

„Tome, jsi v pořádku? Děje se něco?“ zamrkal nervózně Bill a sjel si pečlivě Toma pohledem. Výraz, který měl, se mu ani trošku nelíbil. Dokonce by přísahal, že slyší až k sobě tepot jeho srdce.

„Jo, jsem v pohodě, nic se neděje,“ zakroutil hlavou Tom a podíval se na černovláska, „…pojď, půjdeme, za chvilku začne obřad,“ vydechnul a pevněji stisknul věnec, který držel napůl s Billem.

„Dobře,“ přitakal černovlásek a upravil si límec černého kabátu, foukalo mu na krk a nemoc byla opravdu poslední věc, kterou si nyní přál.

Bill, s Tomem po boku, a smutečním věncem, který nesli mladí muži napůl, vešli do obřadní síně, která patřila ke krematoriu, a vykonávaly se v ní smuteční obřady. Stejně jako Tom přejel zběžně pohledem po chladných lavicích z tmavého dřeva. Stěny byly prázdné, topení, ačkoliv topilo, nevyhřívalo místnost natolik, aby v ní bylo teplo. Navíc pohřeb Carrie byl za tento den první, topení nebylo puštěné zdaleka ani hodinu.

Na přední stěně byl jeden malý, dlouhý schod vzhůru na vyvýšeninu, která sloužila jako podium. Na levé straně byl černý, vysoký pultík pro osobu vedoucí obřad. Po pravé straně byl dlouhý stůl, na kterém pokaždé ležela rakev s ostatky zesnulého.

Černovlásek si pohrával s otázkou, zda bylo vhodné sedět v první řadě jako rodina. Samozřejmě, že si tam mohl sednout, když se nyní staral o maličkou Rosie. Jenže to byla jediná věc, která ho s rodinou spojovala. Nic víc tady nebylo. Bill se díval do země a přemýšlel. Na druhou stranu nechtěl sedět vzadu jako kamarádčini přátelé. Měl k ní úctu, jako by byla jeho… sestra. Vždy by pro ni udělal cokoliv, hlavně aby byla šťastná.

Tom vycítil Billovu nejistotu. Nasucho polknul, stočil k němu pohled, oříškové oči zabodl do Billovy porcelánové tváře, dnes ještě světlejší než kdy jindy. V duchu žasnul nad Billovou křehkostí. Byl pro něj jako malý andílek.

Tom pořád přemýšlel. Chtěl Billa obejmout, pohladit, schovat ho ve svém náručí. Chtěl mu dát najevo, že je tady s ním. Zaráželo ho, jak změnil své postoje vůči Billovi. Když ho viděl poprvé v nemocnici, rozmýšlel o něm jako o nafoukaném sobci, ale teď ho chtěl ochránit před zbytkem světa, dát na něj pozor. Myšlenka proč, ho neustále hlodala. Nikdy nic takového vůči nikomu necítil, až teď k Billovi. Nejvíce ho zneklidňovalo, že vnitřní pocit byl silnější a silnější. Přál si, aby to Bill cítil úplně stejně…

„Asi bychom se měli jít posadit. Za chvíli začne obřad,“ vydechnul zhrzeně Bill. Všechno si vyčítal. Přál si, aby mohl vrátit čas. Zajel by do obchodu on sám, Carrie by byla v pořádku. Pokud by zemřel on, nenechal by po sobě dítě… Tušil, že by to byla pro všechny mnohonásobně míň bolestivější zpráva.

„Jo, to je dobrý nápad. Půjdeme… Do první řady?“ položil otázku Tom a nasucho polknul. Netušil, zda je to správné, ale měl potřebu udělat to. Stoupnul si blíž k Billovi, přechytil věnec do druhé ruky a pohladil Billa po paži. „…pusť ten věnec, vezmu ho,“ šeptnul do černovláskova ucha. Spokojeně se pousmál, když se zachvěl a věnec pustil. Posadil si ho na rameno a opatrně s Billem propletl prsty. Pohladil ho palcem po hřbetu dlaně, ruku trošku stisknul. Přivřel oči. Uvnitř těla měl tak moc silný pocit, který si přál ventilovat ven. Držel Billa pouze za ruku, ale tělo mu hořelo vzrušením, kroutily se mu snad i palce u nohou.

Bill nic nenamítal. Byl natolik konsternován okamžikem, že jenom němě kývnul. Nepouštěl ale Tomovu dlaň ze své; dotek mu byl příjemný. Možná až moc…

„Půjdeme,“ přitakal černovlásek na původně kladenou otázku a pomalu se rozešel ruku v ruce s Tomem do vnitra síně.

*

Tom nervózně přešlapoval u Billova auta. Už nějakou minutu bylo ticho a oba to znervózňovalo. Ani jeden nevěděli, co říct, ale nechtěli se ani rozloučit. Bill se zhluboka nadechl, chtěl přerušit hrobové ticho, které panovalo, ale… Nenapadala ho žádná rozumná věc. Jen ztěžka vydechl a podíval se do země. Myšlenky ho tížily, nevěděl, na co myslet dřív. Na Toma? Nebo na to, že jde z pohřbu nejlepší kamarádky? Zachvěla se mu výrazně nalíčená víčka, leknutím trošku naskočil. Tomův hlas prolomil nepříjemné ticho.

„Oběd?“ zamrkal Tom a podíval se na Billa. Stejně jako on měl v myšlenkách zmatek, nevěděl, o co se zajímat dřív. Dilema. Přišlo mu ale správné, nabídnout Billovi společný oběd. Bylo to určitě mnohem lepší, než kdyby se oba zvlášť zamkli ve svých bytech, s myšlenkami zamořenými smutkem. Jen doufal, že Bill odsouhlasí, ticho mezi nimi ho začalo ještě více znervózňovat, když Bill stále ještě nic neříkal. Ale…

K Tomovi se zvednul pohled. Pohled dvou čokoládových očí, napuchlých od nekonečného pláče, a setkal se s jeho pohledem. Nechtěl se pokoušet číst, co by tak snadno mohl v očích vyčíst. Respektive… Byl natolik zaujat jejich krásou, i za takové situace. Zdály se mu opravdu okouzlující, i když smutný pohled tahal za srdce. Skrz ticho na velkém parkovišti mohl slyšet, jak Bill hlasitě polkl.

„Oběd? Ja-… Jako já a ty?“ zamrkal Bill a kousnul se do rtu, který nabíral po celý den světlou barvu jeho kůže. Tom si všiml, že nebyl tak sladce narůžovělý jako tehdy v nemocnici. Jen přikývnul.

„Ano, společný oběd. Pokud budeš chtít, myslím… Přijít na lepší myšlenky,“ pousmál se lehce Tom a pohladil Billa přátelsky po rameni. Trošku ho překvapilo, když cítil, jak se Bill zachvěl.

Bill si znovu skousnul ret, podvědomě se opřel lehce do Tomova doteku. Líbil se mu pocit, který projížděl jeho tělem, když stále cítil na svém rameni Tomovu dlaň. Přivřel trošku víčka, vybavil si, jak se drželi za ruce, když šli k lavici. Nakrčil obočí. Až teď mu došlo, že se za ruku drželi po celou dobu obřadu. Jindy by couvnul, ale dneska ne. Nebyl typ, který musel být s někým za každou cenu. Čekal na pravou lásku, tušil, že ucítí, až to přijde. Nechápal pocity, které mu probíhaly tělem, když byl s dredatým přítelem. Mohlo to být… ono? Byl Tom člověk, kterého si černovlásek vysnil? Možná…

„Dobře. Můžeme jít na… společný oběd. Bude to fajn,“ vydechnul Bill a sklopil pohled do země. Cítil, jak se mu do tváří nahrnula nepříjemná červeň, která ho pálila. Připadal si, jako by probíhal ohněm, který se ho snaží sežehnout. Nevnímal Toma, který si ho pečlivě prohlížel, nevnímal ani jeho dlaň, která sjížděla z ramene níž a níž. Přál si zmizet nebo se přestat trapně červenat.

„Budu řídit,“ vydechl užasle Tom, na víc slov se nezmohl. Byl tak konsternovaný tím, jak měl Bill růžové tváře. V kombinaci s bíle porcelánovou pokožkou vypadal jako malá, porcelánová panenka, která utekla z dílny svého tvůrce. Měl nutkání Billa obejmout a stulit si ho do náruče. Chtěl ho ochránit před ostatním světem.

„Máme tady oba auto,“ namítnul Bill.

„Pojedeme tvým, pak se vrátíme sem a vyzvednu si ho, hm?“ navrhnul Tom. Nepřál si, aby jel Bill sám, ne v takovémhle stavu. Nepřišlo mu to zrovna jako ten nejlepší nápad.

„Dobře,“ pousmál se černovlásek a konečně zvednul pohled k Tomovi. Zadíval se mu do očí, téměř ho pohledem hypnotizoval. Přivřel oči, když ucítil jemný dotek prstů na své tváři.

„Pojedeme,“ zašeptal tiše dred a stoupnul si blíž k Billovi. Měkkými polštářky rtů se zlehka dotknul kůže na Billově čele. Bill se lehce zachvěl. Tomovy rty ho donutily přivřít oči a Tom mohl slyšet jeho rozechvělý dech. Trošku se nad tím pousmál a nechal Billa otevřít auto.

*

Tom dovedl Billa do jedné nedaleké restaurace s tím, že útratu platí on, ať si vybere, na co bude mít chuť. Bill si ale objednal pro začátek jen sklenici vody a ovocný salát za pár korun. Ovšem… Tom také neměl velkou chuť k jídlu. Objednal si vafle, u pití váhal. Měl chuť na alkohol a zapít dnešní den, ten smutek, co v sobě dusil. Ale i přesto si objednal jen pomerančový džus. Možná i z pocitu, že nechtěl pít před Billem. Někdy ztrácel kontrolu už po první skleničce a chtěl víc, víc, víc… Dokud se neopil. A to nechtěl, pokud to neznamenalo, že by se měl opít i Bill. A představa opilého Billa? Ne, neměl nad tímhle přemýšlet. Zvedl pohled, když ho z myšlenek probralo Billovo odkašlání si.

„Nesnáším ticho,“ řekl Bill slabě a pokrčil rameny. Tom zamrkal. Samozřejmě, trapné ticho, ale měl snad nějaké téma pro řeč? Jestli Bill ano, tak Tom rozhodně ne. „…Nejsem na ticho zvyklý. Rosie většinou nebývá zrovna klidná. Pláče, nebo si něco žvatlá. Pořád… U ní musím být,“ pokračoval černovlásek a napil se ze sklenice s vodou. Tom na něj zaujatě koukal, i když nechápal, proč to černovlásek povídal, bylo to fuk. Měl rád jeho hlas… Vlastně… Zakroutil nad tím hlavou. Nemohl mít rád jeho hlas.

„Musí to být starost,“ řekl Tom jednoduše a přikývl. Neměl tušení, jaké je starat se o malou Rosie. Navíc… Kvůli tomu, co se stalo Carrie. Sledoval, jak Bill přejel prstem s dokonale upravenými nehty po hraně sklenice. Děsilo ho, jak si všímá každého detailu, co Bill dělá. Tušil, že jiný člověk by to přešel jako tu největší samozřejmost, ale on ne. Zajímalo ho, jak Bill třeba drží celý příbor, měl jenom vidličku. Zajímaly ho všechny detaily. Třeba… Jak má Bill ve skříni poskládané kapesníky. V duchu se už ale musel okřiknout. Tohle bylo opravdu absurdní. Nemohl ho zajímat jenom… Bill. Měl svůj život, život bez Billa. Doteď ho neznal a žil, musel žít i s tím, že ho znal. Pokud by na něj myslel celé dny, byl si jistý, že se dřív nebo později zblázní.

„Už jsem si na to zvyknul. Kdybych ji neměl u sebe mít, bylo by doma hrozné ticho,“ zakroutil černovlásek hlavou, až se mu černé prameny vlasů roztomile rozlétly do všech stran. Musel sundat ruku ze sklenice, aby si neposlušné prameny vlasů upravil. Byl nervózní, chtěl se podívat do zrcadla, jestli je všechno tak, jak má být. Rozhodně ale nebylo rozumné, aby si vyndal zrcátko z kabelky a upravoval se před Tomem. Možná si mohl… odskočit? Nebylo ale zrovna slušné odcházet uprostřed konverzace; rozhodl se to tedy nechat být. Spojil špičky bot na podlaze, podíval se do Tomova obličeje.

„Nikoho nemáš?“

„To je trošku osobní otázka, Tome…“

Tom vydechl a kývnul. Tušil, že svoji poslední otázku mírně… Hodně přehnal. Vyklouzla mu ale tak nějak sama. Sklopil pohled do nahnědlých vaflí politých sirupem, začal pomalu ukrajovat a jíst sousto po soustu. Obviňoval se za to, že zabil všechnu příjemnou atmosféru, která se mezi mladými muži vytvořila. Vyčítal si to.