Indian’s dream 1.

autor: Áďa

Co tak trochu říct k povídce… snad jen to, že je inspirovaná mým dětským světem snů – světem indiánů a světem koní. Ten se mi i částečně povedlo vyplnit si v létě, kdy jsem jezdívala několik let na tábory s koňmi a indiánskou tématikou. Myslela jsem, že na tohle téma zanevřu, protože mě tam po dvanácti letech zákeřně podrazili, ale tak nějak mě napadla tahle tematika v souvislosti s našimi dvojčátky a do toho předehra k Attention… vzpomínka na doby, kdy byli Vinnetou a Old Shatterhand (a především jejich koně :-D) moji nej nej nej miláčci… no a bylo to jasný 🙂

Jinak nejsem si jistá, zda tahle povídka nebude ode mě zase na nějakou dobu poslední. Čeká mě stěhování a výchova štěněte, ze kterého bych ráda opravdu něco pořádnýho udělala, když už k tomu má předpoklady, takže na psaní opravdu asi nebude moc čas. Kdy se tu zas objevím, netuším. Nechci vyhrožovat a zatím nepočítám s tím, že by tahle povídka byla moje poslední, ale na nějakou dobu v řádech týdnů či měsíců holt ode mě budete mít pokoj 😉

Tak příjemnou zábavu!!!

PS: Jenom se nelekněte, první kapitoly budou patřit hlavně Billovi, ale Tom se tam postupem času taky vyklube a bude mít docela velkou roli 🙂 tak jen aby vás nezaskočilo, kdeže se fláká nebo jestli jsem na něj nezapomněla 🙂

PS2: Tuhle povídku bych především chtěla věnovat dvěma autorkám, *Mische*:o* a Turmawenne, za jejich velkolepé dílo Who am I?. Jak jsem již psala v komentářích, tak za moji několikaletou existenci na tomhle blogu je to doopravdy první povídka, která mě nadchla od prvního dílu, a u které každý díl nedočkavě vyhlížím. Má nádherně dlouhé kapitoly, pečlivě rozepsané, poutavý děj… superlativ by se dalo najít zkrátka hodně, ale už i bez nich je moje předmluva extrémně dlouhá 😀 takže ve zkratce, holky, nevím, jestli to budete číst, třeba ani ne, ale je to povídka hlavně pro vás, takový malý dáreček za krásné chvíle strávené nad Who am I?. Jinak mezi další, kterým patří moje věnování, je Ondina, Schmetti a Janule. Plus každý, komu se to bude líbit 😉

Nažloutlými travami řídce porostlé prérie se v odpoledním slunci plahočil přibližně dvacetiletý chlapec. Jeho tělo se lesklo potem, rty měl vyprahlé, protože od doby, kdy se jimi naposledy dotknul vody, uplynula již velmi dlouhá chvíle. Vodu sice ještě měl v měšci, ukrytém ve vaku, jenž měl přehozený přes rameno, ale nechtěl s ní plýtvat, nevěděl, jak dlouhá ještě bude jeho cesta, než se dostane k nějaké říčce či pramínku.

Začínal být už docela unavený, ale věděl, že i když je sám, tak nesmí dát únavu najevo. Neslušelo se to na syna náčelníka udatných, velikých Lakotů. Sice by se mohl obhájit, že jeho krev díky původu jeho matky není úplně čistá, ale vysloužil by si tím posměch, který ho doprovázel už i teď, právě kvůli jeho napůl bělošskému původu. Díky němu neměl tolik opálenou kůži jako ostatní. Ti mu ve chvílích, kdy jeho otec, z něhož měli respekt, dokonce i posměšně říkali Bílý, protože se jim nechtělo přijmout fakt, že mezi tolika čistými lidmi se tenhle míšený kříženec stane jednou jejich náčelníkem. Chlapec byl z toho častokrát zoufalý, protože jinak se jim vyrovnal ve všem, v lecčem je i překonal, jeho maminka mu však sušila slzy svou láskou a slovy, že oni tam venku před jejich stanem jenom komolí jméno Billy, které mu dala po svém strýčkovi.

Nikdo však chlapci jinak než Bílý nebo (pokud byl v blízkosti jeho otec) Billy beztak neřekl. Na každého chlapce v jejich indiánské vesnici se volalo nějakou zdrobnělinou nebo tím, co se ostatním k němu zrovna líbilo až do doby, dokud zcela nedospěl, což bylo většinou mezi sedmnácti až dvaceti lety. Ve chvíli, kdy se dotyčný chlapec cítil být už mužem, musel projít rituálem, který ho měl přijmout mezi muže a lovce… nebo v případě nesplnění vrátit mezi chlapce, kde si musel ještě nějakou dobu počkat. Aby se mohl považovat za muže či lovce, musel si chlapec napřed sám ušít mokasíny, získat koně z volně se toulajících stád, ulovit vlastnoručně vyrobenou zbraní bizona a z jeho kůže si udělat oděv. Až když tohle všechno splnil, pozvala ho Rada starších k dýmkovému posezení v tee pee náčelníka, kde po slavnostním vykouření dýmky a kouřovém obřadu byl teprve jmenován mužem.

Byla to tradice, které se nikdo nevyhýbal, a díky tomu, že mladí Lakotové získávali své koně pomocí jejich tajemné řeči, nikoliv násilí, dařilo se jim být jezdci, kterým ostatní kmeny jenom tiše záviděly, protože oproti nim Lakotové měli s koňmi doslova spřízněné duše. Od okamžiku, kdy k nim kůň dobrovolně přišel, stávala se z dvojice nerozlučná bytost, spjatá vzájemnou vírou jeden v druhého a přátelstvím na život a na smrt. Jenomže nikdo mladým chlapcům, vydávajícím se na jejich rituální cestu, neporadil, kde koně hledat. Mladíci si je museli sami najít, sami získat, a dokud je nezískali, nevraceli se. Ne, že by nesměli, ale žádný z nich by neunesl tu ostudu, kdyby se vrátil bez koně.

Billy si ztrápeně povzdychnul a odhrnul si na záda několik z mnoha dredů, které mu neodbytně spadaly před ramena a do obličeje. Myslel si, jak jimi vyřeší svůj věčný problém s rozvířenými jemnými vlasy, ale jak je vidět, o mnoho si nepomohl, navíc mu díky váze pletenců bylo snad ještě větší vedro, než by mu bylo, kdyby je měl rozpuštěné. No co nadělat. Aby je měl zase volné, musel by si je nechat staršími ženami odřezat od hlavy a představa, že by byl téměř plešatý, se mu vůbec nelíbila. Navíc si uměl představit, jak by se mu posmívali o to víc.

Odhodlaně k sobě semknul rty a trošku natáhnul krok. Však on jim ještě ukáže, že není žádný Bílý! Ochočí si koně a ukáže jim, kdo je Billy, v jehož žilách kolovala z otcovy strany krev nejudatnějších válečníků a ze strany matčiny lstivost a neústupnost bělochů! Byl na těch pár kapek, které měl po strýčkovi, pyšný, co mu o něm matka vyprávěla, byl to opravdu veliký muž. Čestný a spravedlivý, dokud ho zákeřně nepřepadli a nezabili Komančové.

Komančové! Zatnul ruce v pěst a vycenil nevědomky zuby. Byli to úhlavní nepřátelé jeho kmene a od něj, jakožto od náčelníkova syna, se očekávalo, že jednoho dne převezme otcovu povinnost a bude pokračovat ve snad nikdy nekončících potyčkách. Dokonce dostával od otce nařízené návštěvy šamana, který mu měl zázračně pomáhat sílit, protože jejich zvědové zjistili, že náčelník Komančů má přibližně stejně starého syna, kterého však zuřivě cvičí k boji, aby jednou všechny Lakoty, a především jejich náčelníka nelítostně zabil.

Povzdychnul si a srdce mu zaplesalo, když uviděl kousek od sebe malý lesík. Určitě tam poteče voda, když se tak zelená! Marně obrátil svůj zrak k nebi v naději, že by třeba i zapršelo, ale obloha, tak jako posledních několik týdnů, byla trucovitě jasně modrá. Povzdychnul si podruhé a radši rychle natáhnul krok, aby co nejdříve spočinul v chladivém stínu stromů.

Pousmál se, když po chvíli pátrání mezi stromy skutečně našel potůček. Vděčně k němu padnul na všechny čtyři a párkrát se hltavě napil, jen aby zahnal tu nejnutnější žízeň. Objevil totiž, že o pár stop dál potůček spadá přes kameny, aby tvořil přírodní tůňku. Zul své mokasíny, neopomněl na ně vrhnout pyšný pohled, stáhnul si nohavice z vyčiněné měkké jelenice, zpod opasku vytáhnul kus látky, která mu sloužila jako bederka, poté, co ostřížím zrakem přejel okolí a ujistil se, že je tady skutečně sám, odepjal po chvilce váhání i opasek, u kterého měl neustále připevněný svůj nůž, a vklouznul jako had do chladivé vody. Slastí zavřel oči a poté, co se několikrát důkladně potopil, aby se zchladil úplně celý, se zhluboka nadechl a nechal své nahé tělo vznášet se na zádech na vodní hladině. Skrz listy stromů na něj pableskovaly paprsky sluníčka. Už mu nepřišlo tak nelítostné jako před chvílí, už jenom příjemně hřálo.

Až když začal usínat, vylezl konečně z vody. Nikde nikdo nebyl, tak neviděl důvod, proč by se měl oblékat. Popošel výš k pramenu, aby se znovu pořádně napil. Ze svého vaku, který se nyní válel na zemi u jeho oblečení, vytáhnul několik kukuřičných placek a kus sušeného masa a s chutí se do nich zakousnul. Byl spokojený.

Po nasycení žaludku se obléknul, a protože se den chýlil k závěru, jenom se odplížil do blízkého keře a zachumlal se tam do měkké košile, kterou vytáhnul z rance, protože věděl, že jinak by ho probudila v noci zima. Když se setmělo, chvilku zpoza keře pozoroval hvězdy, které byly skrz změť listů vidět, a protože byl za dnešek hodně unavený, zívnul si a usnul. Měl za sebou dlouhou cestu, několik dní putování už zřetelně cítil v nohou i před usnutím a pevně doufal, že ho smysly neklamou a že podle stáří otisků kopyt, které během dne sem tam zaznamenával, zítra, nejdýl pozítří snad už konečně objeví stádo. Nebude to žádná výhra, tam teprve začne to nejdůležitější, co trvá několik dnů, někdy i týdnů, ale aspoň už se bude, byť jen částečně, blížit svému cíli. A to pro něj teď bylo nejdůležitější.

S těmihle myšlenkami upadnul do zvláštních snů.