autor: Fabiana
Slyšel jsem špatně?
„Ale Bille, co to povídáš?“
„Věř mi, je to nejlepší možnost! Zkus to zvážit sám. Když počkáme, dokud nevyprší čas, který nám dali na rozmyšlenou, a oni nás tady chytí, odvlečou nás zpátky a až do naší smrti nás budou denně bičovat, mlátit a znásilňovat! Už nikdy se neuvidíme, smrt přijde brzo a bude hnusná. Když teď vyjdeme ven a vzdáme se jim, zajmou nás, odvlečou zpátky a až do naší smrti nás budou denně bičovat, mlátit a znásilňovat. Už nikdy se neuvidíme, smrt přijde brzo a bude hnusná. Ale když se teď zabijeme, bude to hezká smrt, zemřeme spolu a v klidu, během té jejich zasrané dvouhodinové lhůty. Pak nás tady najdou, odvlečou zpátky a do příkopu pohodí naše těla. Ušetříme si tolik bolesti!“
V jeho očích se uhnízdil pohled šílence.
„Věř mi, já to zažil! Nezabili mě, protože jsem přivedl tebe, ale kdyby mě zajali samotného, udělali by to! Dokážeš si vůbec představit všechnu tu bolest? Všechnu tu bezmoc, když ležíš svázaný na zemi a nemůžeš se bránit? Když můžeš jenom trpět? A nikdo ti nepomůže, nikdo se neodváží ani ceknout, protože pak by mu to udělali taky! Já už tam nechci, Tome, nemůžu se vrátit…“
Hlas se mu zlomil, svalil se mi do náruče a rozplakal se. Nikdy v životě jsem neviděl někoho tak zoufalého, nikdy jsem si tak zoufale nepřál někoho utěšit. Nenacházím slova; jako by se zcela propadly pod obraz hrůz, které nás čekají, když se vrátíme. Nechci zpátky. Bill má pravdu, jakkoli hnusná ta pravda je.
„Nechci umřít,“ šeptám. Třese se mi hlas.
Odtáhne se. Z kapsy vytáhne nůž, polekaně ucuknu.
„Snad si nemyslíš, že bych tě bodnul?“
Natáhne se pro jednu ze svých bot, zabodne do ní čepel a řeže – odřízne podrážku, trvá to dlouho, pak ale drží v rukou dvě kapsle. Jednu mi podá.
„Jed,“ řekne celkem zbytečně. „Můžeš to spolknout, taky nemusíš. Utlumí tvé životní funkce; po vypití do dvaceti minut usneš, za dalších deset upadneš do komatu a za dalších dvacet až třicet minut je po tobě. Nic neucítíš, je to jen jako jít spát. Tvoje volba; já do toho jdu.“
„Počkej!“ pevně sevřu jeho zápěstí, než stačí kapsli pozřít.
„Tome, já to udělám! Nemůžeš po mně chtít, abych se tam vrátil!“
„To po tobě nechci, neboj se. Taky to udělám… Protože stejně umřu, a takhle to bude lepší. Ale ještě než to uděláme, chci…“ párkrát se nadechnu a vydechnu; „Chci, aby sis mě vzal. Víš… víš, jak to myslím…“
Překvapeně se na mě zahledí, jeho ruce poklesnou.
„Jestli… Jestli teda chceš,“ dodám.
Slabě se pousměje.
„Toužím po tom od chvíle, kdy ses poprvé posadil do první lavice.“
Přinutím se opětovat jeho úsměv. Útroby se mi kroutí nervozitou; na mém rozhodnutí se tím ale nic nemění. Nakloním se k Billovi a přitisknu své rty na jeho.
Přenese váhu, jedním pohybem mě povalí na tu starou, špinavou matraci. Pevně ho k sobě tisknu, mám strach. Líbá mě na krku, cítím jeho horké rty. Je to příjemné. Jeho prsty tančí na mé hrudi. Kéž bych s tímhle souhlasil dřív.
Jeho ruce se přesunou pod můj pas, přes kalhoty mě hladí. Náhlé vzrušení mi zatemňuje mozek a strach se v něm rozpouští jako kostka ledu ve vařící vodě.
Další dotek jeho zhrublé dlaně mě přinutím vzdychnout – možná bych to měl zkusit taky. Dotýkat se ho. Zlehka přejedu prsty po jeho zádech, odshora dolů, až na zadek. Tam se zastavím. Připadám si hrozně neschopný. Když se Billovy ruce propracují pod mé kalhoty, chtě nechtě sebou trhnu. Za chvíli jsme oba úplně nazí, Líbá mě na břicho a já vůbec nevím, co dělat. Netvrdím, že se mi to nelíbí; jen to není tak omamné, jak jsem čekal. Sex (a vůbec všechny tyhle věci) se nejspíš hrozně přeceňuje.
Bill se mě na můj názor neptá. Zdvihnu hlavu a pozoruji ho. V obličeji se mu uhnízdil maniakální výraz; alkoholik v léčebně, jemuž se dostala do ruky neotevřená lahev vodky. Mé tělo je lahev, neprodyšná, pevná skořápka, stvořená jen na ochranu cenné vodky uvnitř. Snad i alkoholik nejdřív polaská sklo, chránící tekutinu, po níž touží, než se probojuje dovnitř lahve a vysaje veškerý její obsah.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptá se Bill.
„Napadlo mě, že jsem vlastně taková flaška,“ pokrčím rameny. Dokonale ho tím vyvedu z míry, chvíli přemýšlí, jestli se zeptat nebo nezeptat; nakonec to neudělá.
„Hele, flaško, chceš se mnou spát?“
Přikývnu. Na verbální odpověď nemám dost odvahy.
„Nemusíš, jestli nechceš. Nutit tě nebudu,“ odtáhne se. Snaží se zamaskovat zklamání, v jeho hlase je přesto zřetelné.
Posadím se, vezmu jeho dlaně do svých. „Bojím se,“ hlesnu. Z venku se ozve další křik, vždy následovaný něčím, co foneticky skoro odpovídá našemu „ano, pane“; kapitán udílí rozkazy. Něco v jeho hlase mě přinutí se vzchopit. „Ale chci to udělat. Kdyby to nezáleželo na okolnostech, nejspíš bych do toho ještě nějakou dobu nešel, tohle je ale zřejmě moje poslední šance. Nechci umřít s vědomím, že jsem s tebou… neměl… sex.“
Usměje se, ale nic neříká.
„Kolik nám zbývá času?“ zeptám se.
„Asi hodina a tři čtvrtě, to stihneme.“
Přikývnu; najednou mě napadá ještě jeden dotaz. „A máš… máš… to?“
„Co to je, ‚to‘? Myslíš kondom?“
„Ne, to… takový ten… gel?“ cítím, jak mi hoří tváře.
„Jo ták, ty myslíš lubrikant!“ pronese vítězně. „Tak ten nemám,“ přizná.
„No… tak… to nevadí.“
„Vážně nemusíme, jestli nechceš. Nenutím t-“ poslední samohláska zanikne v mých rtech. Teprve teď si uvědomuji, jak na mě byl Bill vždycky hodný. Kdokoli jiný by mě donutil už dávno. Nebo bych ho donutil já?
Vybaví se mi dávná scéna – prázdná škola, jen my dva jsme nevěděli o ředitelském volnu. Billův kabinet. Kalhoty ne. Tenkrát mi zabránil. Možná bych se ho na to měl zeptat. Možná spíš až později; práv teď si Bill totiž kalhoty sundat nechal. A nebyl nijak deformovaný nebo něco v tom smyslu, takže asi prostě jen nechtěl. Možná na to bylo příliš brzy. Ale jestli po tom toužil od první chvíle, jak říká… No, možná myslel, že je moc brzy pro mě.
Ztuhnu – Billova ruka se posune na můj zadek.
„Můžu?“ zeptá se.
Přikývnu.
autor: Fabiana
betaread: Janule
O_o já jsem se lekla že to Bill spolkne,je to hrozně smutný, :((
ale mohl by je třeba někdo zachránit nebo tak něco,přeci se nezabijou!…
To se nedělá takhle to useknout. Já chci rychle dál.
Stále tak nějak naivně doufám, že se z toho ti dva dostanou a bude to happy end.
takto ukončiť v najlepšom no teda :-/ xD hey ale toto teda nie, ja nechcem aby sa zabili 🙁 musí sa im predsa podariť nejak ujsť alebo ich niekto zachráni.. nech sa tam kľudne aj tornádo objaví a odfúkne ich späť do Nemecka, mne je to jedno len nech sa zachránia xD
Smutný konec…no …jen tak na půl smutný konec….je mi jich tak moc líto. 🙁
Ach jo… 🙁
Ale obdivuju je, že maj ještě chuť… přesto všechno… já bych to spolkla asi hned a amigos… x)
Nechci aby to dopadlo špatně :(..tak dál! x)