I’m all you need 16.

Chaos. Chaos a zmatek. To byly dvě věci, které jste na tržišti v Duhově nemohli přehlédnout. Každý prodavač od svého stánku pokřikoval na kolemjdoucí co nejhlasitěji, aby překřičel ty ostatní a něco prodal. Kejklíři a hudebníci a mimové a živé sochy, ti všichni neusnadňovali průchod mezi nakupujícími. Bylo tu narváno. Tom se rozhlížel kolem sebe tak divoce, div si krk nevykroutil. Bylo to tu všechno tak neuvěřitelně barevné, kolem nich poletovali motýlci, kteří za sebou nechávali cestičky z malých růžových a fialkových srdíček, podobně jako když letadlo za sebou na nebi nechá dlouhou bílou stopu.

Netrvalo dlouho a našli, co potřebovali. Stánek s oblečení. Billovi spadl kámen ze srdce a okamžitě se prodral až ke stánku, bylo mu jedno, že předběhl několik víl, ale jak měl vědět, že stojí frontu, když se tu nikde nedalo ani hnout? Bral je prostě jako další dav a stoupl si přímo před ně a mile se usmál na prodavače oblečení. Bill si nakoupil všechno, co potřeboval a vydal se dozadu do karavanu prodavače, který mu dovolil, že se tam rovnou může převléknout, aby tady nepohoršoval obyvatelstvo ve svých tak strašně dlouho out kalhotách. Bill neodmlouval, s radostí nabídku přijal a zmizel dovnitř. Georg s Tomem se mezitím vydali na druhou stranu trhu, kde mu slíbili, že na něj počkají, aby nemuseli čekat ve všem tom zmatku.

Netrvalo dlouho a elf se k nim připojil. Když k nim došel, vyrazil tím Tomovi dech. Mladík nebyl schopný slova a jen se slabě usmíval. „P-Páni, sluší ti to…“ vykoktal ze sebe a Bill se šťastně zazubil.

„Opravdu si to myslíš?“ roztáhl ruce zahalené do dlouhých širokých rukávů a zatočil se dokola, celý zářil. Opravdu mu to slušelo. K bílé košili, kterou měl zasunutou do bledě modrých kalhot, jež mu seděly jako ulité, měl vysoké bílé kozačky a všelijaké stříbrné doplňky, které dostal od prodavače jako dárek. Prý za to, že je tak nadpozemsky krásný, říkal obchodník. „Um, mám hlad…“ promnul si elf břicho a protáhnul se, stále se usmíval od ucha k uchu.

Tom přikývl. „Jo, taky bych něco zakousl, mám hlad jako vlk.“ Pousmál se a položil elfovi ruce na ramena, aby ho uzemnil a elf se tak konečně přestal vrtět jako šídlo. „Počkej chviličku, prosím… hm?“ chlapec se otočil na hobita. „Hej ty, Georgu, byls tady už někdy?“

„Jo…“ přikývl ne zrovna moc nadšeně hobit a promnul si předloktí. „I když se tomuhle homouškýmu městu snažím vyhýbat obloukem, občas jsem sem přeci jen musel zavítat… kvůli práci…“ přikývl trochu nejistě.

„Jo, jasně, a… Máme hlad…“ pousmál se Tom.

„Máte hlad? Zajímavý… Když já měl minule hlad, tak jsme se taky nemohli zastavit a museli jsme pokračovat v cestě k tomu pitomýmu lesu, a najednou, když má tady elf a pan dlouhonohej hlad, tak se já mám zbláznit a hned vás vzít na jídlo?“

„No, jo… Jo, tak nějak jsme si to mysleli…“ přikývl Tom a pokrčil rameny. Hobit protočil oči.

„Fajn.“ Zabručel. „Tak se jdeme najíst,“ vyrazil směrem k nejbližší restauraci. Elf nadšeně zatleskal, opravdu mu ze všeho toho stresu neuvěřitelně vyhládlo.

**

„Dáte si ještě něco, zlatíčka?“ usmál se přívětivě číšník. I když o jeho pohlaví se dalo pouze polemizovat.

Tom se zadíval na podivně vyhlížející stvoření navlečené v lesklém svítivě růžovém latexu a stejně růžové policejní čepici a nejistě se usmál. „Aam… Dal bych si ještě jeden ten kuřecí závitek se špenátem a ještě jedno to vanilkové pivo, prosím…“ usmál se a číšník si zapsal objednávku, přikývl. Podíval se na Billa.

„Em, já si dám to samé co on, ale místo toho piva jeden jahodový koktejl s fialkami, prosím…“ usmál se roztomile a pokýval hlavou. Číšník ignoroval hobitovu kousavou poznámku na jeho osobu, pohodil svými platinovými blond vlasy a odkráčel pryč. Georg si odfrkl.

„Bože, miluju tohle město… všichni jsou tak tak úžasně milí a přívětiví…“ pokýval hlavou Bill a strčil si do pusy poslední jahodu, která mu zbyla na skleničce od jeho jahodového překvapení. „A mají tu tak delikatesní ovoce, nikdy jsem nejedl lepší…Nechávali jsme si ovoce z tohoto města dovážet domů… Chci tu zůstat přes noc, co vy na to?“ položil obě dlaně na stůl a podíval se na chlapce. Tom se na chvilku zamyslel, ale nakonec přikývl na souhlas. Georg nespokojeně protočil oči a zvedl se. „Kam jdeš?“

„Podívat se nám po volném pokoji…“ protočil oči a odešel pryč.

„Oh… Tak to jsem vážně nečekal, že se bude snažit být až takhle nápomocný…“ zamrkal Tom a trochu se zasmál. Bill na to jen pokrčil rameny, protože to už jim číšník přinesl jídlo a on, jakožto opravdu hodně hladový, se dal ihned zase do jídla.

**

„Tak, tady to je… Náš pokoj…“ usmál se Bill, když se zastavil na dlouhé chodbě přímo před jeho a Tomovým pokojem na dnešní noc. Otevřel dveře a vešel dovnitř, usmál se. „Páni…“ vydechl a vstoupil dovnitř, spíše zacouval, celou tu dobu se usmíval na Toma, který stále ještě stál na chodbě. „No tak, na co čekáš… Pojď dovnitř…“ usmál se elf, chytil ho za ruce a vtáhl ho dovnitř do pokoje, dveře se za nimi samy zavřely. „Není to tu překrásné?“ usmíval se elf jako měsíček na hnoji.

Tom jen oněměle přikývl. „J-jo, je to tu moc hezký… moc hezký pokoj, tohle to, to musím uznat…“ posadil se na postel a promnul si hlavu. A byla to pravda. Celý pokoj byl v takovém tom etnickém stylu, nebo orientálním, nebo tak něco, Tom si teď přesně nemohl vzpomenout na ten správný název. Všude kolem byla starorůžová, vínová, fialová, rudá a zlatá, samé drahé látky a ozdoby, a k tomu obřími polštáři zahlcená postel pro dva. „Máme společnou postel…“ pokýval Tom hlavou.

„Jop.“ Usmál se Bill. „Ale jestli chceš, pořád tu mám ještě tohle…“ vyndal Bill ze své tašky skládací stan a hodil ho Tomovi do klína, ten se ale jen trochu nejistě zasmál a zavrtěl hlavou.

„Ne, to radši přežiju spát s tebou v jedné posteli…“ zašklebil se.

Elf na něj mrkl „Si myslím…“ plácl se dlaněmi do stehen. „Tak jo…“ přešel k oknu a otevřel ho dokořán, nasál čerstvý vzduch a usmál se. „Rád bych se přes den prošel po městě, co ty na to? A večer si zašel někam na dobrou večeři, možná, hm?“ otočil se k Tomovi a vyskočil na parapet, na který se pohodlně usadil. Tom se na něj otočil a usmál se, na souhlas pokýval hlavou.

„Jsem pro… Je to tu vážně zvláštní…“ zazíval trošku a zul si boty. Položil se plně na postel a začal si masírovat nohy.

„Jo, Duhov. Mnozí tomu tady říkají město lásky,“ usmál se Bill. „Říká se, že se tady dokáže zamilovat i ten největší rampouch… Konají se tu ty nejvelkolepější svatby v celé Namidii… Byl bys blázen, kdyby se ti to tady nelíbilo… Tak,“ seskočil Bill z parapetu. „Chceš se jít projít nebo budeme odpočívat, hm?“ skočil si k Tomovi na postel a nosem se mu laškovně zabořil do krku, maličko ho do něj kousl a hravě zavrčel. Tom se zasmál.

„No já nevím. Teď se mi zrovna nikam nechce, hm?“ uculil se Tom a zajel mu prsty do vlasů, líně si s nimi začal pohrávat. Bill spokojeně zavrněl a přikývl.

„Naprosto s tebou souhlasím…“ políbil ho jemně do koutku úst, přitulil se k němu a spokojeně zavřel oči.

Mezitím ve vedlejším pokoji, Georg netrpělivě přecházel po pokoji sem a tam a čekal, až se dovolá tam, kam potřebuje. Po několika minutách byl hovor konečně přijat a před ním v zrcadle se objevila jemu dost známá postava. „Hodláš tady pochodovat jak nadmutej krocan, nebo mi konečně něco povíš?“ ozval se podrážděný hlas ze zrcadla, když Georg stále nevěnoval žádnou pozornost změně v odrazu. Hobit se otočil, naprázdno párkrát zavřel a otevřel pusu, a pak ze sebe vydal nervózní smích.

„Em, ne?“ zkusil a nakrčil obočí.

„No super, to jsem ráda. Tak dělej, mluv… Zdržuješ mě od večeře a věř mi, že když si mám vybrat mezi idiotským smradlavým hobitem a dračím stehýnkem na česneku, vyberu si toho draka. Takže spusť, než z tebe udělám ropuchu…“

Georg se zastavil, posadil se na stoličku a spustil. „Jsme teď v Duhově, paní. William si vyžádal, že tady potřebuje přespat a nabrat síly. Beztak se jen vymlouvá, protože tady chce cukrblíkovat s vílami…“

„Takže tam zůstáváte?“ nakrčila čarodějka obočí posázené třpytivými perlami. Perlami ze slz, které si elfí královna pro svého syna vyplakala.

„Ano, zůstáváme tady přes noc…“ řekl trošku roztřeseným hlasem hobit. Bál se, protože si vůbec nebyl jist její reakcí. Nevěděl, čeho všeho je schopná. Něco viděl, to ano, třeba když ho zachránila z toho lesa a znetvořila tělo toho upíra, co ho chtěl zabít, tak, že nikdy nic podobného neviděl. Zlámala mu snad všechny kosti v těle a to pouhým mávnutím malíčku.

Čarodějka nespokojeně zabručela, promnula si bradu, a pak se na něj zadívala svým uhrančivým pohledem. „Dobře tedy, je to tvůj první úkol a první chyba, takže ti to prozatím prominu… Ale nemysli si, že ti budu tolerovat všechny tvé přestupky…“ řekla pomalu a čekala na hobitovu odpověď. Hobit přikývl. „Nu což… Zůstaňte si tam přes noc. Ale nemysli si, že nevím, co je Duhov za město. Ty osobně se postaráš, aby mezi nimi nepřeskočila ta pověstná Duhovská jiskra lásky, dohlédneš na to, aby se do sebe nezamilovali. A pak učiníš tak, jak jsme se dohodli… Rozumíš?“

„Ano, paní, rozumím…“ přikývl hobit.

„Dobře. Ozvi se mi zítra ráno, než vyrazíte…“

„Dobře…“ přikývl poslušně hobit a čarodějka ukončila hovor.

Jeho úkol zněl jasně. Za žádných okolností nesmí Tom podlehnout Williamovu kouzlu. To se bohužel lehce řekne a těžko provádí.