Jeho očima 13.

Po Billově první noci spaní v Tomově posteli se zdálo, že provedl rozhodnutí, že jsou připraveni v jejich tulícím se vztahu na další krok.

Bill se k němu tisknul jako klíště.

Tom vydechl proti jeho kůži a snažil se netisknout se nazpět.

***

Tomovi to trvalo celé dva dny, než Billa ztratil.

Bill přijal pozvání k nastěhování se do Tomova domu jako pozvání nastěhovat se do Tomova prostoru. Pokud byl Tom v místnosti, Bill tam byl taky – tulil se k Tomovi v ložnici a vyjídal všechny kukuřičné lupínky v kuchyni a smál se u televize v obývacím pokoji, i když nikdo nepronesl žádný vtip. Způsoboval ustavičný hluk, dokonce i když mlčel, a Tomovi se to tak docela líbilo. Při vzácných příležitostech, kdy se Bill vzdálil, Tom sám sebe našel, jak Billa následuje.

Tom žil sám od chvíle, kdy se v osmnácti odstěhoval od rodičů. Kupodivu však nemohl říct, že by mu nějak vadilo sdílet svůj prostor s Billem, nemohl ani říct, že by se mu to nelíbilo. Díky Billovi byla ve vzduchu elektřina, stěny byly zajímavé a teplo bylo pohodlné.

Takže když Tom vyšel ze sprchy a Bill se nepřišoural od konverzování s portréty nebo od reorganizování nábytku – aby tam mohl volně proudit vzduch, jak sám řekl – Tom začal mít obavy.

„Bille,“ zavolal do náhlého ticha. Bill se neozval z žádného místa v domě, žádné dveře se s trhnutím neotevřely, žádné podlahové prkno nezapraskalo. „Bille?“

Tomovi v hrudi bolestivě bušilo srdce, krev mu hlasitě hučela v uších. Procházel celým domem a odolával nutkání neustále volat Billovo jméno jako vystrašený majitel ztraceného zvířecího mazlíčka. Zastavil se před dveřmi do babiččiny staré ložnice, zíral na jejich chladný povrch a přemýšlel, jestli by se Bill opravdu zatoulal tam, jestli by byl dům tak tichý, pokud ano.

Váhavě se natáhl pro kliku a nervózně si olíznul ret. Jeho prsty se dotkly chladného kovu a lehce s nimi přitom cuknul. Nad jeho hlavou cosi zapraskalo a Tom okamžitě od dveří odskočil. Až příliš rychle se otočil a rozhodl se prozkoumat namísto toho zahradu. Možná se Bill vydal rozmlouvat s oblohou nebo se stromy.

Bill nebyl vzadu na zahradě a na první pohled nebyl ani před domem. Tom nedokázal přestat prudce oddechovat, měl pocit, jako by se mu točila hlava, jak přecházel přes trávník a zastavil se pod osamělým stromem před domem, aby vzhlédl nahoru skrz větve. Uvažoval, jestli Bill rád šplhal po stromech. Znělo to jako něco, co by mohl udělat.

Bill nebyl na stromě. Tom chabě nakopl odhalený kořen, aby ho potrestal.

„Pořád tě ztrácím,“ řekl nikomu určitému, protože Bill tam nebyl.

„Neměl bys kopat do stromů,“ zavolal Bill. „Ony taky cítí.“

Tom se rozesmál, vylekaný, a s úlevou svěsil ramena, když se na patě otočil. „Co jsi, ochránce stromových práv? A – a panebože, slez tam odsud dolů!“

Bill nevyšplhal na strom. Bill vyšplhal na dům.

Docela spokojeně seděl na střeše, opíral se dozadu o ruce a sledoval Toma se shovívavým úsměvem. Nohy měl natažené před sebou a boty měl tak blízko u okraje, až mu málem visely dolů.

„Ty bys měl přijít nahoru,“ nabídl Bill místo toho, zcela mu tak unikala pointa, nebo ji pravděpodobně ignoroval, tak jak to uměl jen Bill.

„Vždycky jsem věděl, že jsi blázen,“ řekl Tom, neschopný držet pod kontrolou svou paniku. „Ale nevěděl jsem, že jsi sebevražedný blázen!“

„Prostě máš jen strach,“ řekl mu Bill, dokonale klidný, jako by mu bezprostředně nehrozila smrt. „Můžu odsud vidět hvězdy.“

Bylo sotva po poledni. Hvězdy nebyly ještě ani venku. Takové triviálnosti Billa nikdy nijak nezajímaly. „Střechy nejsou určené pro koukání na hvězdy!“

„Ano,“ souhlasil Bill, ale nevypadal, že by měl nějaký zájem slézt dolů.

Tom polkl kolem knedlíku v krku a udělal zbytečný krok směrem k domu, jako by mohl být schopný do té výšky na Billa snad dosáhnout. „Jak ses tam nahoru dostal?“

„Nechal jsi mě samotného,“ obvinil ho Bill namísto odpovědi.

„Byl jsem ve sprše. Nemůžeš být ve sprše se mnou,“ vysvětloval Tom pomalu s obezřetností, aby Billa nerozrušil, zatímco byl tak vysoko. Bill měl tendence k hyperaktivitě, když ho pohltily emoce. Tom si opravdu nemyslel, že by bylo až tak fatální z té střechy skočit, ale nechtěl, aby si Bill ublížil žádným způsobem.

„Ale můžu.“

Tom se nervózně rozesmál. Bill rád trval na svém, že může dělat věci, když mu Tom řekl, že nemůže. Tom nad tím příliš nepřemýšlel. Tom sám sobě řekl, aby nad tím příliš nepřemýšlel.

„Bille, musíš jít dolů – sešplhej. Bezpečně. Bez spadnutí, bez toho, aby sis ublížil. Prosím.“

„Ne?“

Tvrdohlavec. Bill klesl níž, aby se zapřel o lokty a pohnul se přitom až příliš trhaně a rychle pro Tomovo pohodlí. Tom zasténal, naprosto bezmocný. Dokonce ani nevěděl, jak se tam Bill dostal, neměl žádný způsob, jak by se tam mohl dostat on sám. Tom si ani nemyslel, že by snad vlastnil žebřík.

„Třpytka chce, abys věděl, že si děláš až moc velké starosti,“ řekl mu Bill, naklonil hlavu a laskavě se na něj usmál.

Třpytka byla mrcha.

Bill se přisunul blíž k okraji střechy a žádostivě k Tomovi natáhl ruku. Tom se přikrčil, odolával nutkání zavřít oči oproti představě, jak Bill vesele přehazuje nohu přes okraj střechy.

„Cokoliv!“ Vyjekl Tom. „Cokoliv chceš! Pojď dolů a budeme dělat cokoliv, co jen chceš!“

Bill se pomalu přestal pohybovat a sledoval Toma s obezřetným zájmem. Tom se nemohl přimět, aby té nabídky litoval, dokud jen Bill bezpečně nesleze dolů.

Opravdu, Tom by pro Billa stejně udělal cokoliv.

Tom zadržel dech, zatímco Bill náhle vstal, boty mu podkluzovaly na střešních taškách, a Tomovi se rozbušilo srdce. Bill vesele kráčel, možná trochu neohrabaně, aby se postavil na okraj střechy, a Tom zalapal po dechu s náhlým uvědoměním, že Bill možná prostě skočí, jen tak beze strachu.

Tom klopýtal přes vlastní nohy ke straně domu, kde Bill zvědavě shlížel dolů. Tom nikdy neměl příliš rád výšky; na Billově místě by se třásl strachy. Třásl se i teď, a to byl ten, který stál na zemi.

„Bille–“ začal Tom protestovat, ale Bill už se dal do pohybu.

Kleknul si a ihned přehodil nohu přes okraj střechy. Na moment se mu noha pohupovala ve vzduchu, než se zachytila o mřížoví za přerostlými plazivými rostlinami. Dříve celou stěnu domu pokrývaly růže, nádherné a živé jako samotná Adel. Nyní divoce přerostlé a nezkrotné.

Tom dýchal skrz zaťaté zuby a neužitečně natahoval ruce, příliš vystrašený se Billa dotknout, ze strachu, že by jej vylekal a způsobil jeho pád.

Bill sešplhal po mřížoví, příliš jistý oporou svých nohou, a Tom stál za ním, připravený jej chytit, kdyby spadl. Když se Bill přiblížil k zemi, Tom přitiskl ruce ke zdi a uvěznil Billa mezi nimi pro případ, že by seskočil z příliš velké výšky.

Jakmile se Billova chodidla bezpečně dotkla země, otočil se lehce čelem k Tomovi, uvězněný mezi jeho pažemi a naprosto s touto pozicí spokojený.

„Kurva, díky,“ zamumlal Tom, omotal ruce pevně kolem Billových ramen a přitiskl jej k sobě.

Bill horce vydechl proti Tomově klíční kosti a na krátký moment zabořil nos do Tomova krku, než se Tom váhavě odtáhl.

„Než ses objevil, tak jsem si nikdy dříve takovéhle starosti nedělal,“ prohlásil Tom pateticky. „Než jsem tě potkal, tak jsem byl v pohodě.“

Bill se otevřeně rozesmál. Tom ten sentiment nijak neocenil.

Pořád se mu ale líbil Billův smích.

***

Bill nechtěl jít prohrabávat popelnice. Nechtěl jít do obchoďáku. Nechtěl zasadit jablečný ohryzek. Nechtěl navštívit Bena.

Bill měl neobvyklý vzhled, neobvyklý styl. Nosil podivně navržené oblečení, o kterém si byl Tom občas jistý, že nebylo navrženo pro muže. Používal kolem očí tmavou tužku, kterou Tomovi z určitého úhlu stále připomínal mývala. Jeho rty byly lehce lesklejší, než nejspíš bylo přirozené, lehce příliš růžové. Jeho nehty byly vždy černé.

Už to opravdu nebylo nijak zvláštní. Byl to Bill a Tom měl Billa rád.

Tom měl Billa rád, Tom měl rád Billův styl, ale Tom stále nechtěl nosit oční linky.

„Cokoliv,“ opakoval mu Bill velmi jasně, jeho hlas byl přitom komicky hluboký a naprosto nepřesnou napodobeninou Tomova hlasu. „Cokoliv chceš!“ Jestli tón byl špatný, napodobenina Tomova zoufalství byla až otravně přesná.

„Cokoliv kromě třpytivého lesku na rty,“ snažil se Tom trvat na svém, ačkoliv už byl usazen v kuchyni, kam jej Bill odvedl, a pak okamžitě odběhl, aby vesele přihopsal zátky se svým boxem plným make-upu. „No tak, Bille, má to v sobě třpytky,“ kňučel Tom a vrhal po tom hříšném lesku nervózní pohledy.

Tom rozhodně neměl rád třpytky.

Bill je měl rád dostatečně za ně oba.

„Ale budeš krásný,“ řekl Bill způsobem, o kterém si musel představovat, že byl přesvědčivý. Tom si byl celkem jistý, že nechtěl být krásný. „Mužně,“ opravil se Bill, zřejmě zachytil Tomovo pohoršení nad tím slovem. „Mužně krásný.“

„Na mužnosti není nic krásného, Bille.“

Bill našpulil rty.

„Okay,“ vzdal se Tom. „Jdi na to.“

Tom se pravděpodobně bude muset jednoho dne naučit říkat Billovi ne.

„Děkuju, Tomi,“ řekl Bill s velkýma, uctívajícíma očima. Tom se na něj bezmocně usmál nazpět.

Jednou, ale definitivně ne dnes.

„Ty chceš, abych vypadal jako ty?“ Zeptal se Tom, když se Bill začal přehrabovat ve své krabici. Měla na sobě vybledlé logo nedalekého obchodu; Bill ji s největší pravděpodobností vytáhl z kontejneru.

„Já budu jako ty a ty budeš jako já,“ souhlasil Bill, oči se mu nad tou myšlenkou rozjasnily. „Budeme jeden druhým.“

Tom uvažoval, jak by svět vypadal, kdyby byl Billem, jestli by byl magický a bez jakéhokoliv strachu. Uvažoval, co by mu řekly stromy, kdyby s nimi mohl mluvit, jak by vypadaly odpadky, kdyby nebyly jen obyčejnými odpadky.

„Asi mě nenecháš, abych ti zadredoval vlasy, že,“ řekl Tom namísto toho. Ve skutečnosti by to nechtěl. Bill měl hedvábně jemné vlasy, vyhnané do lví hřívy nebo jemně spuštěné k ramenům. Tom by to nijak neměnil.

„Jsi příliš doslovný,“ řekl mu Bill, a Tom se nad tím musel hlasitě rozesmát. Samozřejmě, že by si to Bill myslel. Viděl celý svět v symbolických, mystických kudrlinkách namísto přímočarých nudných linek, kterým opravdu byl.

„Ty jsi příliš… nedoslovný.“ Tomovi se to docela líbilo.

Bill Tomovi do obličeje strčil štětec s make-upem.

Bill mu řekl, že fialové oční stíny jdou dobře k tónu jeho pleti. Tom si pomyslel, že Bill má k té barvě prostě jen neobvyklou náklonnost.

Pokryl Tomovu tvář zvláštními, chladivými linkami make-upu a popraškem v barvě, kterou Tom bez zrcadla nemohl vidět. Tom nevěděl, jestli být zvědavý, anebo jestli se opravdu nechce vidět s růžovým leskem na rtech.

„Hotovo?“ Zeptal se Tom, když se Bill odtáhl a uklidil poslední černou tužku do krabice.

Bill se usmál a natáhl ruku směrem k Tomovi. Trpělivě čekal, prsty měl napůl zkroucené a očekávající.

Tom Billa pozoroval, jeho srdečný pohled a naivní výraz, volně rozpuštěné vlasy a hezkou dívčí mikinu. Jeho nehty byly černé, oprýskané. Tom polkl a vložil svou ruku do jeho.

Bill zvědavě zahákl prsty kolem Tomových, prohlížel si Tomovu ruku se zájmem a otáčel ji, aby prozkoumal i jeho dlaň. Jemně se dotkl každého Tomova nehtu, zkoumal záhyby jeho kůže. Tom ho nechal.

Nakonec Bill jeho ruku stiskl a vzhlédl, spokojený a potěšený.

Pak Bill vytáhl lak na nehty.

O několik minut později měly Tomovy nehty metalově černou barvu. Pokud nic jiného, tak schvaloval alespoň ten název a to, že Bill nevytáhl lahvičku zářivé, bonbónově růžové.

Bill o krok poodstoupil, zašrouboval víčko pronikavě čpícího laku a váhavě si Toma prohlížel. „Líbí se ti to?“ Zeptal se s výrazem podivně nejistým na Billa, který se vždycky zdál být sám sebou tak jistý.

„Já to nevidím,“ poukázal Tom. Bill se zamračil a nervózně se kousl do rtu. „Líbí se mi to,“ ujistil ho. „Nech mě se podívat.“

Bill ho poslušně následoval do koupelny a vklouzl do toho omezeného prostoru za Toma, aby se mohl dívat, jak se Tom pozoruje v zrcadle.

„Vypadám…“ Tom se šťouchl do tváře, zatahal se za kůži pod okem. Jeho oči byly ozdobené černými linkami a fialovými stíny, jeho rty byly proti kůži až nepřirozeně zářivé.

„Vypadáš jako já,“ řekl Bill s úžasem.

Tom se podíval do zrcadla a musel souhlasit. Bill postával kousek za ním, oči měl rozšířené a plné úžasu. Tom sledoval jejich tváře v zrcadle, zvýrazněné dramatickými barvami a s podobnými úsměvy roztáhnutými na jejich lesklých rtech.

***

Po jeho druhé sprše toho dne – protože i když Billa měl docela rád, tak mu z té řasenky škubalo v očích – Tom vyšel z koupelny a našel Billa díkybohu stále v domě.

Bill ležel roztažený na podlaze obývacího pokoje v obrovském prázdném prostoru, který vytvořil přestavbou veškerého nábytku ke stěnám. Ležel na zádech, hvězdné tetování mu jen sotva vykukovalo, jak se natahoval a hleděl do stropu. Když Tom vešel do místnosti, Bill se na něj podíval a usmál se, jako by byl šťastný, že ho vidí.

„Díváš se na hvězdy?“ Zeptal se Tom a plácnul sebou na podlahu vedle Billa.

Bill se natáhl, aby zatahal za látku Tomova rukávu. „Dívej se na ně se mnou, Tomi.“

„Nemůžu je vidět přes strop,“ protestoval Tom, ale stejně našel sám sebe natáhnutého na koberci vedle Billa.

Bill zaháknul dva prsty přes Tomovy, když už byl Tom uvelebený vedle něj, oba se zářivým černým lakem. Lak na nehty ve sprše neslezl. Tom nevěděl, jak se ho zbavit, a pochyboval, že by mu s tím Bill nějak pomohl, jelikož vypadal dost nesouhlasně, už když mu Tom oznámil, že si ten make-up smyje.

„Podívej si víc,“ navrhl Bill. „Všechna ta světla ve tmě a všechny ty zářivě věci. Můžeš je vidět, když je hledáš.“

Bill zněl tak jistý sám sebou, Tom tomu věřil.

Ale když se podíval, byla na stropě pouze bílá omítka, skvrny od vody a pavučiny.

„Já je nevidím,“ řekl Tom podivně zklamaný.

Billa to nijak neodradilo. „Uvidíš,“ řekl, a tentokrát to téměř dávalo smysl.

Tom otočil hlavu lehce na stranu a místo toho sledoval Billa.

Bill byl stropem okouzlen – hvězdami – rty měl v úžasu pootevřené a oči upřeně soustředěné. Jeho tvář teď Tomovi připadala být důvěrně známá, s make-upem a tím vším. Nic mu nikdy nepřipadalo být tak známé, nikdo nikdy nepatřil do Tomova života tak jako Bill.

Spřízněné duše, jak řekl Bill.

Bill odvrátil pohled od hvězd, aby se místo toho podíval zvědavě na Toma.

„Ty jsi tak trochu jako hvězda,“ řekl mu Tom.

Bill se usmál zářivě jako slunce.

Tom si nemyslel, že potřebuje vidět hvězdy tak dlouho, dokud mohl vidět Billa, který je viděl.

***

Bill byl opět na střeše dřív, než skončila noc.

Ve vší spravedlnosti Bill pouze souhlasil s tím, že ze střechy sleze, ne, že se od ní bude držet dál. Tentokrát hvězdy opravdu svítily, měsíc byl jen malým srpkem světla ve tmě. Když na něj Tom zavolal, Bill pouze na okamžik odklonil hlavu od hvězd, aby vzal na vědomí Tomovu přítomnost, než se opět zahleděl na oblohu.

Bill nechtěl jít dolů, a tak jej Tom následoval nahoru.

Jeho široké boty neustále vyklouzávaly z otvorů v mřížoví. Prsty měl zpocené a zachytávaly se mu mezi nimi voskované listy břečťanu. Nedovolil si podívat dolů. Tom by kvůli nikomu jinému na střechu nešplhal. Když byl dost vysoko, aby se zachytil okraje střechy, jeho krátké a černě nalakované nehty povážlivě sklouzly po střešních taškách.

Náhle se kolem jeho ruky sebejistě omotala další a Tom vzhlédl, aby spatřil Billa, který se nakláněl přes okraj střechy a usmíval se na něj s výrazem, který mohl být popsán pouze jako hrdý. Tom spolkl svůj strach a vyšplhal ten zbývající kousek cesty vzhůru, pevně svíral Billovu ruku, dokonce i když byl bezpečně – pokud se to vůbec dalo považovat za bezpečné, o čemž Tom pochyboval – na střeše.

„Do prdele,“ vdechl Tom, zachytil pohled na noc před sebou, zatímco se posadili, na domy přes ulici a na oblohu nad sebou a na to, jak přesně vysoko to jsou. Nebylo to bezpečné. Bill by mohl spadnout.

„Neměj strach,“ řekl Bill, stále konejšivě tisknoucí Tomovu ruku, zatímco jej lehce poplácal po zádech. Tom si pohrával s nejasnou myšlenkou, že by ve své mužské pýše svou ruku odtáhl, ale nedokázal se opravdu přinutit na to až tolik dbát.

„Nemůžeš být tady nahoře,“ řekl Tom.

Bill se vesele usmál a bezstarostně vzhlédl ke hvězdám. Neřekl ´ale můžu´, ale Tom to stejně slyšel. Dávalo to smysl. Bill očividně byl na střeše moc rád, a Tom znal Billa dost na to, aby věděl, že pokud nechce, tak tam chodit nepřestane.

„Ne sám,“ poupravil Tom. Bill se otočil od házení zamilovaným očkem po hvězdách a zvědavě se na Toma podíval. „Okay, Bille? Ty – my můžeme jít na střechu a dívat se na hvězdy, kdykoliv budeš chtít. Ale ne ty sám, okay?“

„Ne já sám,“ zopakoval Bill, tvaroval ta slova jazykem, jako by jeho rtům připadala cizí. Několikrát je zopakoval, na zkoušku, a pak se usmál, zářivě dokonce i ve tmě. „Okay.“

Tom si povzdychnul s ukvapenou úlevou. Náhle se Bill na střeše postavil, boty mu na taškách podklouzly a jeho rovnováha byla nejistá. Tom vyjekl, zpanikařil a našel sám sebe ve stojící poloze.

Tom by Billa prosil, aby se zpátky posadil, ale Bill se na něj díval tak hrdě, jako by vratké stání na střeše babiččina domu bylo něco, na co člověk mohl být pyšný, a tak namísto toho Tom natáhl ruku, aby omotal prsty kolem Billova předloktí, nejistý, jestli to bylo proto, aby ustálil sebe anebo Billa.

„Já tě nenechám spadnout,“ řekl Bill. „Slibuju.“

autor: Želatýnka