Jeho očima 11.

Když se Tom probudil, Bill byl pryč. Pyžamové kalhoty, které Billovi půjčil, byly úhledně poskládány a odloženy na podlaze vedle skříně.

Tom překvapeně zíral do prázdného pokoje. Těšil se na Billovu společnost, na to, jak mu bude pouštět nějaká cédéčka s hudbou, nebo jak mu ukáže videohru se samými třpytivými věcmi a malými postavičkami, kterou koupil, protože to vypadalo jako něco, co by se Billovi mohlo líbit.

Tom si nikdy nepomyslel, že Bill možná odejde, zatímco bude spát. Opravdu se Bill tak moc nemohl dočkat, až se vrátí do té rozpadající se budovy, ve které žil? Co tam pro něj bylo? Drahé hodinky, které byly nejspíš kradené, sbírka věcí, které by ostatní považovali za vhodné k vyhození, mrňavá dívčí mikina a kamarád jménem Nathan, který ještě musel dokázat, že je člověk.

Tom se zamračením dveře do pokoje pro hosty zase zavřel a rozešel se chodbou směrem ke kuchyni. Bohužel, Bill nebyl ani tam, ačkoliv několik věcí, které se už dříve nacházely v koši, nyní nevinně ležely na kuchyňské lince. Ohnutá lžička, prasklý porcelánový držák na kytky, který patřil Adel, a ohryzek.

„Co to je ksakru s těma ohryzkama?“ Zeptal se Tom do ticha. Jeho jedinou odpovědí bylo další ticho. Zvedl napůl snězené jablko, hodil ho do vzduchu a znovu ho zachytil do dlaně. Tom byl podivně neochotný vyhodit jakoukoliv z věcí, které považoval za odpad, zpátky do koše. Pokud ty věci Billovi za něco stály… Povzdechl si a položil ohryzek vedle okna, aby vyschnul, lžičku hodil do myčky a nepoužitelný držák na kytky pověsil zpátky na hřebík na zeď. Když otevřel dveře na zadní terasu s miskou kočičího žrádla v ruce, Tom byl překvapený, že tam mezi dalšími šesti kočkami našel sedět Kazimíra, a všichni dohromady jej netrpělivě sledovali.

„Kde je Bill?“ Zeptal se Tom černé kočky. Kazimír ho pozoroval vědoucím pohledem. Čím intenzivněji se na něj Tom díval, tím více si myslel, že Kazimír pozvedává obočí stejným způsobem jako Bill, když si myslel, že je Tom obzvláště natvrdlý.

Tom se zašklebil a položil dolů misku v naději, že tím tu kočku rozptýlí. „Sklapni.“

***

Tom toho večera úzkostlivě čekal, ale Bill nepřišel.

Nedokázal se však přinutit přestat čekat, vzdát to a jít do postele. Co kdyby se Bill ukázal u jeho popelnice v minutě, kdy by se Tom otočil? Co kdyby přišel a Tom by ho propásl? Co kdyby nezazvonil na zvonek, nedal Tomovi vědět o své přítomnosti, a Tom by jeho návštěvu prospal a Bill by šel domů potmě a srazilo by jej auto a zemřel by někde na silnici a Tom by se to nikdy nedozvěděl a prostě by dál čekal, ale Bill by nikdy nepřišel, protože by byl pryč, stejně jako všichni ostatní?

Bylo to možné.

A tak Tom čekal a čekal, a nakonec složil ruce na parapet a usnul.

Když se znovu probudil, Bill tam stále nebyl. Venku bylo světlo, slunce zářilo až příliš jasně a přes okno přímo Tomovi do očí. Tom na nenáviděné slunce zazíral a škubnul sebou. S trhnutím zatáhl závěsy, hodil sebou dolů na koberec a vrátil se ke spánku.

Možná tam Bill bude, až se vzbudí příště.

Nebylo to fér, dvakrát Billa takhle ztratit. Tom miloval rutinu a Billova rutina byla ta, že Toma každý den navštěvoval. Tomovi se tahle rutina líbila. Byl na ni zvyklý, cítil se s ní pohodlně. Každý večer po práci čekal a každý večer po práci se Bill přišel prohrabávat jeho odpadky. Tak to bylo dáno a Tom to měl rád.

Bylo nepohodlné si myslet, že nic nebylo jisté, že mu nic nebylo slíbeno a že Bill mohl v každém momentu prostě – zmizet.

Další den Tom strávil většinu svého času zlostným zíráním na zákazníky Cocoa’s, ale to nebylo nic nového, a Natálie hodně vzdychala, ale to také nebylo nic nového.

Ať už o tom jakkoliv hodně přemýšlel, Tom prostě nemohl přijít na to, proč se Bill nevrátil. Nemohl přijít na to, co udělal, že Billa odehnal. Tom doufal, že Billa nějak odehnal, protože nechtěl přemýšlet nad žádnými jinými důvody, proč by Bill zmizel. Ne se sousedstvím, ve kterém Bill žil, ne s těmi nebezpečnými ulicemi, kterými každý den chodil tak zatraceně důvěřivý.

Tom si byl jistý, že Bill neříkal nic o odcházení. Některé z věcí, které Bill řekl, byly pro Toma stále vysoce nepochopitelné, ale postupem času pro něj bylo jednodušší rozumět tomu, co Bill říkal. Měl svůj vlastní jazyk – Billovštinu. Tom byl pyšný na to, že se ji učil, a uvažoval, jestli i někdo jiný mluvil jazykem, ke kterému patřila Billova slova, všechna pomíchaná dohromady a mířící přímo z jeho hlavy.

Nakonec, během druhé osamělé noci poté, co Bill zmizel, se Tom poddal té dusivé potřebě Billa zase vidět, a nasedl do auta s baterkou v ruce. Řídil směrem ke čtvrti plné brlohů, v mdlé temnotě, která zaplňovala noční Los Angeles, a nervózně přitom prstem poklepával o palubní desku.

Budovu, ve které Bill bydlel, nebylo těžké najít. Její drolící se cihly a rozbitá okna byly zažrané v temných zákoutích Tomovy mysli, bez ohledu na to, jak moc rád by na ně zapomněl.

Pouliční světlo poblikávalo, ale bylo dostatečné, aby viděl. Tom našel díru v plotě a protáhl se jí. Trhnul sebou, když jej do nahé paže škrábl ostrý a zahnutý konec drátu. Když se na chvíli zastavil, aby si bolavé místo promnul, na prstech ucítil vlhko. Tomovi se udělalo nevolno a rychle si ruku otřel o své až příliš velké kalhoty. Rychle pokračoval kupředu, našel rozbité okno na zadní straně budovy a podařilo se mu se jím protáhnout bez dalšího poranění. Nebylo to jednoduché a Tom uvažoval, jak to Bill dokázal dělat každý den, a jestli měl na kůži jizvy od drátěného plotu nebo od ostrých střepů v okenním rámu.

„Bille?“ Zavolal Tom do prázdného prvního podlaží budovy. Rozsvítil baterku a osvětlil podlahu, jak se opatrně pohyboval kupředu, obezřetný nad ostrými hřebíky. Uvažoval, jestli Bill někdy na nějaký šlápnul.

Tom položil testující nohu na prvních schod ze schodiště, o kterém věděl, že vedlo do místnosti, ve které Bill spal. Zvrzalo to a on sebou trhnul, otestoval svou váhu a považoval ho za dostatečně stabilní, aby mohl udělat další krok.

Pokud to dokázal Bill, pak Tom taky.

„Já vím, že tam jsi,“ zavolal Tom, když se mu podařilo vyjít po schodech až do té místnosti. Zatlačil do dveří a přikrčil se nad vrzajícím zvukem dveří visících na jediném rezavém pantu. „Já vím, že tam jsi,“ zavolal hlasitěji a přál si, aby to byla pravda.

Bill tam nebyl.

Místnost byla prázdná, až na potlučený nábytek. Žádné toulavé kočky kolem Toma neprošly, když obezřetně kráčel ke spacímu pytli v rohu místnosti. Zíral na ten tmavý materiál, svítil si na něj baterkou, ale nebyl tam žádný způsob, jak by mohl zjistit, jestli tam Bill dnes v noci spal, nebo jestli tam kteroukoliv noc spal.

Billova sbírka lesklých věcí v kufru vedle lůžka zachytila světlo a odrážela ho nazpět. Hodinky tam stále byly, nevinně ležely mezi kouskem alobalu a proužkem stále zabalené žvýkačky. Tom si nebyl jistý, proč by měl alobal pro Billa něco znamenat, ale zároveň akceptoval, že to pro něj opravdu něco znamenalo, a možná to bylo vše, na čem záleželo.

Když Tom pohnul baterkou, aby si prohlédl zbytek místnosti, vypadala naprosto stejně až na to, že tentokrát neobsahovala Billa. Výsledkem toho se zdála být mdlejší, nehezká a rozpadající se. Jediný rozdíl mimo Billovy absence byla skříň – skříň, ve které už nevisela černorůžová dívčí mikina.

Tom si tiše odfrkl a cítil, jak mu za koutky rtů tahá něžný úsměv.

Napadlo jej, že by v té prázdné budově pod pochybnou střechou zůstal, ale zdálo se mu pravděpodobnější, že se Bill ukáže u jeho vlastního domu než tady. Tom by byl radši, kdyby se Bill ukázal u něj než tady.

S finálním pohledem po prázdné místnosti se Tom k tomu místu bez života otočil zády.

Venku začínalo být chladno a Tom mohl nedaleko slyšet sirény sanitky. Stál na popraskaném chodníku před rozpadající se budovou a uvažoval, jestli hvězdy vědí, kam Bill odešel.

Zaklonil hlavu a zíral vzhůru na oblohu. Hvězdy ale nepromlouvaly k Tomovi stejně, jako promlouvaly k Billovi, a když k nim Tom vzhlédl, vše, co viděl, byla temnota.

„Rád bych ho teď dostal zpátky,“ řekl Tom i přesto k černé obloze.

***

Dům byl tichý. Svět byl tichý.

Tom nikdy dříve tolik netoužil po konverzaci. Dokonce ani ne po konverzaci, opravdu. Jen po Billově hlase, po Billovi mluvícím o zvláštních věcech, které by Tom pravděpodobně nikdy nepochopil, po Billovi a jeho hvězdách a jeho hrobech a jeho magii.

To ticho bylo tak hlasité, až Tomovi zvonilo v uších, ohlušovalo jej. Otevřel ústa, aby se Billa zeptal, jestli pro něj bylo to ticho taky tak hlasité, protože Bill by nejspíš takové smýšlení ocenil, ale Bill tam nebyl.

Uběhl další den. Tom se snažil nepřemýšlet nad tím, co Bill dělal, zatímco naléval kávu, co Bill dělal, zatímco se písně na jeho iPodu změnily, co Bill dělal, zatímco další zákazník vyběhl z hlavních dveří Cocoa’s s ocasem svěšeným mezi nohama a za ním vesele cinkal zvonek.

Tom spal a chodil do práce a vracel se domů a téměř si přál, aby mohl jít opět zpátky do práce. Dům byl prázdný a tichý a stále, stále ne opravdu Tomův, stále to byl dům jeho babičky.

Nevěděl, co mezi těmi stěnami dělat sám se sebou, nemohl si vzpomenout, co dělal, než potkal Billa.

Hodiny tikaly a Tom počítal vteřiny.

Počítal všechny svoje čepice. Počítal pavouky v rozích. Počítal skvrny od vody na stropě. Počítal kanály na televizi. Znovu počítal své čepice. Pomyslel na to, že by na stůl vysypal solničku a počítal krystalky soli.

Vložil do trouby zmrzlý steak. Praskalo to. Spálilo se to. Spustil se požární alarm.

Tom počítal ohlušující signální pípání.

86… 87… 88…

„Hoří!“ Zařval kdosi hlasitěji než požární alarm. Paní Martinová vrazila do dveří oblečená pouze v županu. Nezdálo se, že by měla v rukách hasicí přístroj nebo cokoliv jiného, co by uhasilo oheň. Tom uvažoval, jestli přišla pouze proto, aby jej sledovala, jak shoří. „Utíkejte!“

„Kvůli vám jsem se spletl v počítání,“ stěžoval si Tom a věnoval panikařící ženě zlý pohled. „Teď musím začít znovu.“

„Utíkej, ty bláznivý kluku!“ Vykřikla paní Martinová, natáhla se, aby jej popadla za paži a snažila se jej odtáhnout z místa, odkud Tom sledoval čoudící troubu. „Je tady… oheň?“

Tom protočil oči a neurčitě mávl rukou směrem k troubě.

„Oh.“ Paní Martinová několikrát zamrkala a otáčela hlavou mezi Tomem a troubou, očividně zklamaná. Oheň v sousedství by pro ni byl nejvýznamnější událostí tohoto týdne, to si byl Tom jistý.

Paní Martinová zabručela něco, co nemohlo být lichotivé, a plácla Toma po paži, než přešla k troubě, aby ji vypnula. Tom ji beze slova sledoval, jak se postavila na židli a zmáčkla tlačítko požárního alarmu, takže opět nastalo ticho.

Tom se zamračil a okamžitě začal ten zvuk postrádat.

„Dokonce ani vaše babička nebyla tak příšerný kuchař,“ obvinila jej paní Martinová a kostnatou rukou se pokoušela rozptýlit kouř. „Absurdní.“

„A taky jste ji neměla ráda,“ poukázal Tom cynicky. „Stejně jako nemáte ráda mě, stejně jako nemáte ráda svého manžela, a stejně jako nemáte ráda Billa… vy nemáte ráda Billa.“

Paní Martinová si odfrkla. „Rozhodně nemám ráda-„

Tom stál na nohou dřív, než mohla dokončit svou myšlenku, a hrozivě se nad ní tyčil, až vykulila oči. „Co jste udělala?“ Silně zaťal prsty, aby se na ni nevrhnul.

Paní Martinová na něj zírala s rozšířenýma očima. „Jsem si jistá, že nevím-„

„Kde, kurva, je? Vím, že za to můžete vy. Co jste mu řekla?“ Tom si nepamatoval, že by byl někdy dříve takhle naštvaný. Zuby měl zaťaté a čelist sevřenou a představoval si, co by paní Martinové udělal, kdyby jeho babička nebyla taková, jaká byla.

Paní Martinová na něj ostře zazírala, vzpamatovávala se ze svého momentálního překvapení a vzdorovitě vystrčila bradu. „Vašeho bezdomoveckého… kamaráda jsem neviděla a ani s ním nemluvila už celé dny, ne že bych si to snad přála.“

Zírala na něj svýma prasečíma očkama a Tom splaskl a znovu zkolaboval na židli. „Aha.“

Několikrát na ni zamrkal a hleděl na její vybledlý župan. Byl celý puntíkovaný. Tom začal ty puntíky počítat.

Paní Martinová se silně zamračila a věnovala mu pohled, který k jejímu obličeji vůbec neladil. U kohokoliv jiného by to Tom možná označil za obavy. U paní Martinové to pouze vypadalo bolestivě.

„Já…“ Odmlčela se, zdála se být zmatená. Tom ji pozoroval, zvědavý, jestli ta ženská byla schopná i jiných emocí než zloby. „Já… měl byste posekat trávník,“ řekla nakonec, narovnala se v ramenou a sevřela čelist. „Je to ohavné, černá skvrna uprostřed slušného sousedství. Upřímně, pane Kaulitzi!“

Zjevně ne. Žena zabručela a otočila se na patě, vyrazila ven ze dveří a nechala je za sebou dramaticky zabouchnout.

***

Ten večer našel Tom sám sebe, jak stojí před dveřmi pokoje pro hosty, v tu chvíli opustil své sledovací místo u okna. Váhavě se natáhl pro kliku, nejistý. Byl to, jak si opakoval, jeho pokoj pro hosty, jeho dům. Mohl jít dál, pokud chtěl. Nebylo to narušování soukromí – dokonce to ani nebyl Billův pokoj. Bill tady nebydlel.

Tom kliku pevně uchopil a zatlačil.

Pokoj vypadal naprosto stejně jako vždy, naprosto stejně, jako ho Bill zanechal, když odešel… ať už kamkoliv. Postel byla ustlaná a Tomovy pyžamové kalhoty byly stále úhledně poskládány na zemi vedle skříně.

Tom prošel dveřmi, zíral na bledé zdi a nadýchané přikrývky, tak obyčejné. Naklonil hlavu a snažil se představit si, co Bill viděl, když se na ně podíval, uvažoval, jak svět vypadal pro Billa. Zdálo se, že ve všem, co Bill viděl, dokázal najít kouzlo. Tom mohl zírat, dokud by mu nezačaly oči krvácet, ale nemyslel si, že to někdy uvidí.

Stěny byly jen stěny, koberec prostě jen koberec, postel byla stále jen postel – postel, ve které spal Bill. Tom přešel k posteli a posadil se, přejel prsty přes měkké přikrývky a uvažoval, jaké byly pro Billa. Přemýšlel, jestli to přepychové povlečení bylo o tolik jiné, ne spací pytel, jak si Tom myslel, že bylo, anebo jestli Bill viděl spací pytel jako něco speciálního a unikátního, stejně jako mu všechno přišlo speciální a unikátní.

Nejspíš.

Tom sebou hodil na postel, černé dredy se rozletěly po polštáři, jak zíral na prázdný, flekatý strop – tři skvrny od vody v tomto pokoji, spočítal Tom – a uvažoval, co viděl Bill, když hleděl na ten samý strop. Viděl v rýhách omítky hvězdy? Připadaly mu ty vodní skvrny jako mraky?

Tom zavřel oči a začal počítat ovečky.

***

Tom vedle Billa nikdy nespal. Nikdy s Billem postel nesdílel, ačkoliv ho Bill zval. Nyní si přál, aby té příležitosti využil, když mu byla nabídnuta.

Přesto, když se Tom probudil s nosem zabořeným do polštáře, který voněl jako Adelin lak na vlasy, natáhl nekoordinovanou ruku a očekával, že se jeho prsty dotknou pokožky, očekával, že tam najde Billa spícího v té samé posteli.

Jeho prsty nahmataly pouze vzduch, studený a osamělý, a Tom zamrkal a zcela se probral, podivně zmatený. Kde je Bill?

Tady ne.

„Kurva.“ Tom nechal ruku dopadnout zpátky do přikrývek.

Zasténal a zvedl se na lokty, tmavý pokoj kolem něj byl zvláštní a neznámý. Dokonce ani jako dítě Tom v tomto pokoji nikdy nespal. Vždycky měl v babiččině domě svůj vlastní pokoj, ten samý, ve kterém spával nyní, dokonce i když ona už tu nebyla.

Hodiny vedle postele na něj hleděly, velká jasná čísla ohlašovala čas 2:08. Tom si unaveně protřel oči a přemýšlel, co jej vzbudilo. V domě nebyly žádné zvuky, stejně jako už celé dny, ale Tom se stejně skulil z postele a vydal se chodbou do obývacího pokoje, aby zkontroloval, opět, jestli tam není Bill.

Tom si nemohl pomoct, ale dělal si o Billa starosti. Bill, o samotě uvnitř jeho hlavy – která ani zdaleka nebyla prázdná, ale i přesto měl Tom obavy. Nedokázal se přimět k tomu, aby přemýšlel nad Billem navazujícím konverzaci s lidmi, kteří jej neznali, s lidmi, kteří by neviděli tu magii, která v Billovi byla, a viděli by pouze divně vypadajícího kluka, který je mate, s lidmi, kteří neměli žádný respekt nebo porozumění k tomu, jak úžasný Bill je. Tomův žaludek byl sevřený do uzlů, když znovu starostlivě vyhlédl z okna.

Tom neočekával, že tam Bill bude, což byl pravděpodobně důvod, proč tam byl.

Vyhlédl ven a očekával temnotu, když namísto toho tam bylo světlo. Světlo pohybového senzoru bylo zapnuté.

Tom zamrzl, zíral na svůj jasně osvětlený trávník před domem a sledoval pohyb blízko své popelnice s vytřeštěnýma očima.

„No do prdele,“ zamumlal Tom, a pak už vybíhal ze dveří dolů po schodech a směrem k Billovi, který tam stál ve své mrňavé mikině a s bezejmenným kusem odpadu v jedné ruce. „Bille!“

Bill přešlápl a vzhlédl k Tomovi s překvapeným pohledem. „Ano.“

„Bille,“ zopakoval Tom, protože to byla jediná věc, kterou dokázal v tu chvíli vymyslet. Zoufale zahákl prsty okolo Billova zápěstí a přitáhl si jej do objetí, o kterém nedokázal Tom přesvědčit dokonce ani sám sebe, že bylo mužné. Zabořil tvář do Billova ramene a prsty zarýval do jeho zad. „Bille.“

„Dobré ráno,“ pozdravil Bill, poplácal Tomovy dredy s podivně uklidňujícím pohybem.

„Dobré ráno,“ pozdravil Tom nazpět. „Odešel jsi. Kde jsi byl?“

„Pronásledoval jsem hvězdy,“ odpověděl Bill vážně, zvědavě přitom zatahal za jeden Tomův dred. „Kde jsi byl ty?“

Tom si proti Billovu rameni odfrkl. „Byl jsem přímo tady. Chyběl jsi mi,“ přiznal, ačkoliv to nejspíš bylo naprosto zřejmé podle smrtícího sevření, ve kterém Billa svíral. „Proč jsi odešel? Ty nemáš nikam odcházet.“

„Absence dělá srdce více milujícím,“ řekl mu Bill. „Máš mě už rád?“

„Ty víš, že mám,“ vydechl Tom.

Bill se usmál, jasně a šťastně, potěšený sám sebou nebo potěšený Tomem nebo prostě jen potěšený obecně celým světem. Tom se na něj připitoměle zazubil nazpět, svaly v jeho obličeji se přitom podivně zkroutily.

„Viděl jsem přátele,“ prohlásil Bill. „Taky se s tebou chtějí setkat. Mají tě rádi.“

Zdálo se, že všichni Billovi přátelé mají Toma rádi. „Žádný z tvých přátel není jako ty nebo já, že, Bille?“

„Nikdo není jako Tomi,“ souhlasil Bill lehce a proplétal prsty mezi dredy, kterými se zdál být fascinován.

„Okay… ale lidé. Žádní z tvých přátel nejsou lidé. Nikdo z tvých přátel na tebe nedává pozor. Žádný z tvých přátel s tebou nemluví.“

Bill na něj zazíral a silně zatahal za Tomovy vlasy, zjevně dotčen Tomovým prohlášením. „Všichni se mnou mluví. Dokonce i stromy. Vsadím se, že s tebou stromy nemluví.“

Tom sebou škubnul, vytáhnul dredy z Billových prstů a trochu poodstoupil. „Ne, hádám, že ne,“ přiznal.

Tom však stále přemýšlel. Přemýšlel, jak osoba, která očividně tak ráda mluvila a komunikovala jako Bill, mohla žít svůj život s téměř bez lidské interakce. Pouze, očividně, se stromy.

„Nathan se mnou zůstává,“ nabídl Bill, když Tom nic neřekl.

Tom zavrtěl hlavou. „Ale lidské bytosti, Bille. Ne hvězdy nebo zářivé věci…“

„Brzy se vrátí,“ řekl Bill prázdně, pohled měl lehce rozostřený, jako občas míval.

„Nathan?“ Zeptal se Tom, začínal uvažovat, že to jméno pravděpodobně opravdu patřilo člověku. Byla to nebezpečná myšlenka. S Billem věci nikdy nebyly tak, jak si Tom myslel, že budou.

Bill přikývl, zdál se být lehce ztracený. „Nebo… možná jsem měl jít já za ním?“

„A měl jsi?“ Zeptal se Tom, když táhl Billa od odpadků a směrem k domu. Bill ho jednoduše následoval, hleděl na stěny a koberce, jako by to pro něj bylo něco úžasného, brilantního a speciálního, stejně jako to dělal vždy.

„Měl jsem?“ Zeptal se Bill a otočil se, aby se zvědavě zcela zaměřil na Toma.

Tom se nejistě kousl do rtu. „Jak to mám vědět?“

„Jsi Tom.“ Bill to řekl, jako by to něco znamenalo, hleděl na něj přitom důvěřivýma očima.

„Jo,“ Tom polkl s váhavým úsměvem na rtech. „Hádám, že jsem.“

Jeho jméno nikdy dříve nic neznamenalo. Zdálo se, že nyní ano, a pokud pro Billa něco znamenalo, Tom usoudil, že bude muset naplnit jeho očekávání.

„Kdy jsi Nathana viděl naposledy?“ Vyzval Tom Billa a popostrčil jej, takže nyní oba seděli na gauči v obývacím pokoji, na tom samém, na kterém Tom čekal a spal po několik posledních dní, když čekal, až se Bill vrátí.

„V pondělí,“ odpověděl Bill, což by na něj byla podivně specifická odpověď, až na to, že pro Billa mohlo být ´pondělí´ naprosto kterýkoliv den.

„Toto pondělí?“

„Nějaké pondělí.“

Tom starostlivě přejel polštářky prstů po Billově obličeji. Vypadal šťastně, jako Bill vypadal téměř vždy, ale pod očima měl tmavé kruhy a jeho tváře byly vpadlejší než obvykle, což už něco znamenalo u Billa, který už tak byl až příliš hubený. Tom uvažoval, jestli si Bill během toho pronásledování hvězd dělal přestávky, aby se najedl nebo vyspal.

Bill zívl a přitulil se k Tomovým prstům a Tom se něžně usmál. „Unavený?“

„Stejně tak i ty,“ obvinil ho Bill ospale, což byla pravda. Avšak Tom nikdy nebyl šťastnější, že je vzhůru uprostřed noci.

Tom vstal, zatahal za Billovu paži, aby jej následoval, a vedl ho směrem k pokoji pro hosty. Přikrývky byly zmuchlané od Tomova přetáčení. Bill ze sebe při pohledu na postel vydal potěšený zvuk a vylezl na ni, aniž by si stěžoval, že Kazimír bude osamělý, anebo že by jej postrádaly hvězdy.

„Líbí se ti tady?“ Zeptal se ho Tom, rozpačitě postával vedle postele, zatímco se Bill mazlil se stejným polštářem, na kterém Tom dříve ležel.

„Ano,“ řekl mu Bill jednoduše.

„To je dobře,“ řekl Tom, protože bylo, a pak vylezl na postel za Billem.

Bill se přetočil, aby na něj zamrkal ospalým pohledem, a v očích mu zajiskřilo způsobem, který říkal, že Billovi společnost vůbec nevadí. Natáhl jednu ruku, černý lak na nehty na ní měl oprýskaný, a popadl Tomovu ruku, jejich propletené prsty položil na polštář mezi nimi.

„Zůstaň,“ řekl Tom, nebyl si jistý, jestli to byla žádost nebo příkaz, ale byl si jistý tím, že Bill si to přeloží tak, jak se mu bude líbit. „Zůstaň tady. Zůstaň se mnou. Prosím zůstaň.“

Bill potěšeně zabroukal a stiskl Tomovu ruku. Tom mu stisk oplatil.

Poté už Bill zůstal.

autor: Želatýnka