autor: Nicol-Dream
Tak jsem si řekla, že když se vám líbily moje jednodílovky, tak zkusím napsat něco na díly, tak snad se vám to bude líbit :)…tak si to užijte, a pak mi napište do komentů vaše pocity. Dík :D. Nicol-Dream
Mladý chlapec ležel zachumlaný v peřinách a vůbec netušil, že jeho krásné sny budou přerušeny tak jako každý den. Zatím to ale netušil a dál si snil své sny. Jak krásně vypadal, nic netušíc, tak klidně spal. Pravidelně oddechoval, a při každém výdechu mu pod proudem vzduchu z jeho úst vzlétl kousek nad polštář jeden pramen jeho dlouhých vlasů. Jak rád by ještě takto spal, jeho tak krásný a nerušený spánek však náhle přerušil zvuk budíku, který zrovna začal zvonit.
Chlapec shodil budík ze stolku vedle postele a líně otevřel oči. Ospale se protáhl a zůstal ještě chvíli jen tak ležet na zádech. Koukal do stropu a přemýšlel, jestli je dobré vstát a znovu, jako pokaždé, se vydat do té odpudivé budovy, kterou všichni nazývali škola. Neochotně se zvedl, věděl, že jeho argumenty u mámy neobstojí. I přes to, že mu již bylo osmnáct, nemohl si psát své omluvenky sám.
Líně se doplazil až před koupelnu. Vzal za kliku a už se chystal na to, jak ho světlo na chvilku oslepí, jako tomu bylo každé ráno. Dveře však byly zamčené.
„Ten zmetek,“ řekl naštvaně a zabouchal na dveře. Odpovědí mu však bylo ticho. Jeho milovaný bratříček měl totiž v uších sluchátka, a tak ho nemohl slyšet. Ráno mu byla zima a tak si vlezl do teplé vody, a rozhodně se mu teď nechtělo ven. Chlapec to netušil a tak si myslel, že ho bratr ignoruje záměrně. Zabouchal tedy znovu a trochu rázněji. Nechtěl zase přijít pozdě do školy.
„Otevři!“ zakřičel už značně rozčílen z toho, že mu stále jeho dvojče blokuje koupelnu. Vřela v něm krev, a tak se rozhodl zabouchat potřetí. Vší silou se opřel do úderu, a už už se chystal do dřeva před sebou znovu praštit, když vtom se dveře před ním otevřely, a on uštědřil bratrovi stojícím před ním pěknou ránu přímo do oka. Ten se zapotácel a spadl přímo na studené dlaždičky v koupelně. „Promiň.“ Šeptl a pomohl mu na nohy. Když už byl na nohou, tak se však neobtěžoval s dohledáním důsledků jeho rány, a rychle vběhl do koupelny, kde se ihned zavřel. „Může si za to sám.“ řekl si sám pro sebe a začal ranní hygienu.
I přese všechno snažení o to přijít včas, doběhl chlapec do školy jako obvykle pozdě. Bylo už deset minut po zvonění. On stál před dveřmi své učebny a váhal, jestli vejít. Přeci jenom měli první hodinu třídního, a ten ho pokaždé pořádně pokáral za jeho pozdní příchody. Mnohem raději by strávil zbytek hodiny na záchodech, a pak šel až na druhou hodinu. Než si to však stihl pořádně promyslet, uslyšel kroky.
Chlapec se zalekl, že je to ředitel nebo inspektor, který přijel kvůli maturitám. Rychle vzal za kliku a vešel do třídy. Kdyby však jen chvíli počkal, zjistil by, že je to jeho bratr, který přišel také pozdě, protože ještě hledal doma led. Jakmile se za ním zavřely dveře, střetl se pohledem s tím učitelovým. Bylo vidět, že je pořádně rozzlobený, a jelikož neslyšel žádný křik, když stál ještě za dveřmi, bylo zcela jasné, že je naštvaný na něho.
„Kaulitz, tohle už vážně není možný. Kdyby se vám to stalo jednou dvakrát, tak nic neřeknu, ale vy chodíte pozdě pořád. To snad děláte naschvál. Píšu vám jednu neomluvenou hodinu, snad vás to naučí konečně chodit včas. A tak to udělám pokaždé, co přijdete pozdě!“ zakřičel na něj a rukou mu pokynul, aby se usadil.
Ten na nic nečekal a vydal se do své zadní lavice. Byl rád, že tam sedí sám. Viděl, jak se jeho spolužáci smějí a pořád si něco šuškají. Tolik si přál, aby už mohl jít domů. Nevnímal učitele, který jim vysvětloval matiku. Díval se z okna a přál si, aby začalo sněžit.
Hodina uběhla docela rychle. Teď je čekala příprava na maturitu. Na další hodinu do třídy nakráčela zástupkyně ředitele a zlostně si je všechny prohlídla. Chvilku po ní přišel inspektor a také si je všechny prohlédl. Oba si pozorně prohlédli zrovna jeho, a jako by pohledem říkali: „Na tebe si budeme dávat pozor.“ Chlapec ublíženě sjel trochu níž, aby za všemi moc nevyčníval a snažil se tuhle hodinu ve zdraví přežít.
Konečně nastal čas oběda a chlapec se i se svým kručícím žaludkem vydal do jídelny. Měl to tam rád. Byla tam totiž jedna kuchařka, která ho měla ráda a vždy mu připravila něco dobrého, aby mu zvedla náladu. Už od dveří se na ni usmál a vykročil směrem ke sloupcům vyrovnaných táců. Oběd, který dostal, vypadal velmi dobře, a on už se těšil, jak si na něm pochutná.
Jen co dosedl, tak mu však přiletěl za krk mokrý hadr. Otočil se a uviděl školní partičku sígrů. Neměl je rád. Dělali mu vždy samé naschvály, a hlavně při obědě. Byl mezi nimi i jeho bratr. Tolik si přál, aby se ho někdy zastal. On se vždy jen omluvně usmál a utíkal jak ocásek za ostatníma. Věděl, že budou pokračovat, ale nechtěl se nechat rozptylovat a otočil se zpět ke svému jídlu. Náhle mu však někdo položil ruce na ramena.
„Chutná ti, Kaulitz?“ zděšeně otočil hlavu za hlasem a střetl se s pohledem vůdce těch ignorantů, co si myslel, že dělat si ze všech srandu, je velká zábava. Na sucho polkl a modlil se, aby ho nechali a šli obtěžovat nějakou holku v minisukni. To se však nestalo. Všichni si sedli k němu a blbě se na něj uculovali.
„Hej, Tome, já netušil, že máš ségru. Kdybych věděl, že jsi děvče, nikdy bych ti neublížil.“ řekl s hranou vážností v hlase a zatahal Billa za pramen vlasů. Ten však ani nedutal a ublíženě koukal na Toma. Proč se ho nezastal?
autor: Nicol-Dream
betaread: Janule
Tak mě zajímá, kdo bude tím chlapcem, který si hraje s ohněm…Bill nebo Tom? To teprve uvidíme…
Já hrozně oceňuju český název povídky, protože to je dost výjimečná věc. Český název si člověk ihned zapamatuje, mi anglické názvy povídek splývají, pletou se a kolikrát ani nevím o kterou povídku jde jde xD
První díl se mi líbil, je vidět, že Bill trpí nedostatkem zájmu a jakéhokoliv citu od svého bratra, že se cítí osamělý a nešťastný…
Těším se na další díly =)♥
Mě oslovil název povídky. Líbí se mi, jak jsi čtenáře celou dobu napínala, který z bratrů bude tím chlapcem, i když jsem měla svůj tip. Podle některých popsaných detailů to bylo možné poznat. A ty detaily jsou dost důležité, mám ráda, když je povídka promyšlená. A ty určitě víš, co nám svým příběhem chceš říct.
Protože mám s pedagogikou už nějakou zkušenost, maličkou sice, ale i ta se počítá… vím, že pozdní příchod do hodiny se nemusí tak trestat. Dá se to řešit i jinak, třeba referátem nebo kolečkem navíc v těláku. No jo, matikáři, ti znají jen ty své rovnice. Ale čeština-dějěpis – to je nejhorší (ti twincest nechápou a jančí)…
Budu zvědavá, kam nás příběh zavede a jak si kluci se všemi nástrahami osudu poradí.
Na ,ňa táto dodala veľa pocitov, a tiež ma ten názov zaujal. Viem si predstaviť Billove pociti a je mi ha lkúto, som veľmi zvedavá ako sa to bude daľej vyvijať.