autor: Áďa Veselá nálada se mě držela ještě dlouho do noci. Poté, co nám Saki namontoval do všech oken barevné blikačky, rozhodl jsem se, že zadělám těsto na linecké cukroví. Všichni na mě přitom koukali jako na absolutního blázna. Aby taky ne,
autor: Áďa Od rána jsem byl jako na trní. Seděl jsem u Tomovy postele a tiskl mu ruku tak pevně, jak jen to šlo v rámci možností, abych mu ji příliš nedrtil, a nervózně jsem koukal do jeho bledého obličeje. Od té
autor: Áďa Celý následující den jsem strávil na svém lůžku hlubokým spánkem. Celkové nervové vypětí, děsivé vzpomínky a celý den a půlka noci strávená nepřetržitým bděním nad Tomem, mě strašlivě vyčerpaly. Věděl jsem jenom, že se mi někdy nad ránem podařilo usnout
autor: Áďa „No tak, Bille, vzpamatuj se! Musíš taky něco sníst!“ „Ne.“ „Bille, slyšíš mě? Tím, že sám umřeš hlady, Tomovi vůbec nepomůžeš!“ „Sakra! Nech mě už konečně na pokoji!“ Seděl jsem vedle Toma, držel ho za ruku a nasupeně sledoval Sakiho,
autor: Áďa Probudilo mě štiplavé pleskání po tvářích. Nevěděl jsem, kdo mě to fackuje a už vůbec jsem netušil, proč mi to dělají. Copak toho ještě nemají dost? Nejdříve David, teď ten jeho pomstychtivý kumpán… Bude je to ještě hodně dlouho bavit,
autor: Áďa Zůstali jsme stát s Tomem jako přibití a já se strachem hleděl do hlavně. Ačkoliv nás dělily skoro tři metry, bylo více než očividné, že tohle asi nebude nějaký špatný vtip. Zalil mě ledový pot a já se pokusil zjistit,
autor: Áďa Seděl jsem na posteli jako opařený a šokovaně zíral na zavřené dveře. Hlavou se mi začaly honit strašlivé výčitky svědomí. To, že Tom mě má rád poněkud víc, než je mezi dvojčaty typické, to už přece několik týdnů vím. A
EDIT 19:10 – omlouvám se, ale u téhle povídky chyběl díky šikovnému systému konec, tak kdo jste ji už četl, přečtěte si ještě zbytek. J. :o) autor: Áďa Po čele mi přejel studený vítr. Nebo to snad byly první sněhové vločky? Či
autor: Áďa Kroky byly čím dál blíž, až najednou docela umlkly. Ačkoliv jsem byl schoulený pod peřinou a ani jsem nedutal, cítil jsem, že nade mnou někdo stojí a upřeně mě pozoruje. Projíždělo mnou strašlivé napětí, které pro tuto chvíli úplně odstranilo
autor: Áďa Bojácně jsem pozoroval, jak se ke mně blíží. Nemohl jsem ale uvěřit tomu, že kolem mě prošel zcela bez povšimnutí. Ano, prošel kolem, aniž by se na mě podíval, jako bych byl vzduch! Došel k oknu a chvíli z něj
autor: Áďa Po chvíli se mi konečně opět povedlo otevřít oči. To, co jsem viděl, se mi však ani trošku nezdálo. Koukal jsem do stropu a cítil jsem se přitom tak nějak divně. Podezřele lehce a prázdně. Navíc, ten strop se mi
autor: Áďa Po nekonečných hodinách jednotvárného polykání dálnic jsme konečně dorazili do Varšavy. Bylo tak nějak kolem jedné hodiny ráno. Tahle hodina měla jednu velikou výhodu, a to takovou, že nikde nebyli žádní nadšení fotografové, kteří by hyperaktivně cvakali, jak rozespale přecházíme
autor: Áďa Celé následující dopoledne jsme všichni prospali. Když jsme se ale sešli u snídaně, měl jsem dobrou náladu, po Davidovi totiž nebylo doposud ani vidu, ani slechu. Spokojeně jsem si míchal kávu, zatímco Georg se přiřítil k našemu stolu s rozzářenýma
autor: Áďa Stál jsem na hotelové chodbě a David, jenž se náhle objevil těsně za mnou, mě sevřel v drtivém objetí. Tahal mě za vlasy a nutil mě k vášnivému polibku. „Tak pohni už sebou, konečně!“ zavrčel na mě, tisknouce mě zády
autor: Áďa Cesta do Prahy byla sice hodně dlouhá, ale proběhla celkem hladce. Jelikož jsem byl hodně vyčerpaný, skoro celou dobu jsem chtěl prospat, abych nabral alespoň nějakou energii. Nemohl jsem ale zanic usnout, děsil jsem se toho, že mě ve snu
