autor: Janule Jediné, co teď mohl zřetelně cítit, byl jemný zápach vlhkosti a plísně, připepřený trochou dýmu. Čekal tu sám s černou páskou na očích, dokud ho nezavolají. Nebál se, ale byl nervózní, klepaly se mu ruce a byla mu zima. Meg,
autor: Janule „Bille! Počkej, nemysli si, že mi zase zdrhneš,“ klusal za ním Gustav chodbou. Už se ho chtěl dneska jednou zeptat, ale Bill se ztratil ve svém zvukotěsném zpěváckém kutlochu, jako to hodlal udělat i teď. Bylo vidět, jak schválně zrychlil
autor: Janule Bill s úlevou pustil sprchu a nechal své unavené tělo omývat teplou vodou. Bylo to něco tak úžasného, těšil se na tuhle chvíli jako malý kluk. Pomalu se mydlil a myslel při tom na Toma, který ještě nahrával dole ve
autor: Janule „Tome?“ zašeptal a zavřel za sebou dveře pokoje. S úlevou se o ně opřel. Doufal, že jeho dvojče ještě spí a on si k němu aspoň na chvilinku vleze pod peřinu, aby si odpočinul. Měl to za sebou a nic
autor: Janule „Sláva,“ oddechl si Tom, když za nimi zapadly dveře pokoje. Podařilo se jim bez nehody proplížit ztemnělým domem, nikoho nepotkali a už bylo téměř jisté, že se vše podařilo utajit. Skoro to vypadalo, jako by nad nimi stál anděl strážný
autor: Janule „Ale copak, copak?“ přivítala Billa udiveně recepční Martička. „Teta nebyla doma?“ „Přesně tak, mladá paní, zvonil jsem, bouchal, ale nikdo neotvíral,“ odpovídal Bill velice zvolna a mezitím už se napojoval do Martiny mysli a snažil se najít okamžik, kdy se
autor: Janule „Scheisse,“ slyšela Niky tiché zamumlání, když si ten černý štíhlý kluk oprašoval kolena a ruce, kterými dopadl na podlahu. Pobavilo ji, když si uvědomila, že první, co od svého zachránce slyší nahlas, je jediná německá nadávka, kterou znala. Romantika jako
autor: Janule Potichu zaklapli dveře dodávky a plížili se tichou nocí k velkému žlutému domu. Na cestu jim svítil slabý srpek měsíce a vzdálené pouliční lampy z hlavní silnice. Tom šel jako neohrožený hrdina první, sledoval každé šustnutí trávy a zahoukání sýčka,
autor: Janule Billovi se po jejích slovech zatmělo před očima. To snad není pravda… už to vypadalo tak nadějně. Rozhodl se dál bojovat, nechtěl to vzdát dřív, než opravdu musel, do paměťové kartotéky téhle místní zpravodajky se mu opravdu nechtělo pouštět, musela
autor: Janule „Ještě že je to tady tak malý,“ pochvaloval si Tom, když zaparkoval v zapadlé uličce na konci města. Dál už byla jen pole a někde vzadu se rýsovala temná silueta lesa. „Vypni motor, prosím tě,“ požádal Billa, když automaticky sáhl
autor: Janule Bill se šťastně usmíval do zamlženého zrcadla, sušil si ručníkem čerstvě umyté vlasy a potichu si zpíval. Byl šťastný. Konečně se k něčemu dobrali, konečně vědí, kde Niky je… konečně bude moci jejím rodičům zavolat, že má stopu. Sice bylo
autor: Janule Niky ležela zachumlaná v posteli, chvílemi spala, chvílemi bděla a hlavou se jí honily jen samé pesimistické myšlenky. Když byla vzhůru, snažila se vleže na břiše hypnotizovat dveře, napínala uši, jestli neuslyší sebemenší náznak zvuku… nejspíš by byla šťastná, i
autor: Janule „Bille!!“ uslyšel za sebou volat dívčí hlas. Generálka skončila, kluci šli šmírovat prsaté rekordmanky a on se vracel sám do šatny, aby ho Nathalie mohla nalíčit na přímý přenos. Otočil se a čekal, až k němu doběhne dívka, mávající v
autor: Janule Billův rozhovor s Niky trval už půl hodiny. Bylo namáhavé tak dlouho udržovat telepatické spojení, stálo ho to dost energie a momentálně ji neměl jak doplnit. Naštěstí už se blížili ke konci, probírali poslední dny jejího pobytu ve vězení. Tom
autor: Janule „Do hajzlu!“ práskl Thorsten vztekle pěstí do stolu. Tohle se může stát jen jemu… Když už to konečně vypadalo, že se mu začne dařit, že bude mít prachy a zdrhne z tohohle podělanýho malýho města, zase se všechno zhatí. Jeho
