autor: Janule
„Ale copak, copak?“ přivítala Billa udiveně recepční Martička. „Teta nebyla doma?“
„Přesně tak, mladá paní, zvonil jsem, bouchal, ale nikdo neotvíral,“ odpovídal Bill velice zvolna a mezitím už se napojoval do Martiny mysli a snažil se najít okamžik, kdy se jí poprvé zeptal na tetu Vivian. Od té chvíle si nesměla pamatovat vůbec nic, co se ho týkalo.
„Tak to je mi líto, mládenče, chudák maminka, svou sestru už asi neuvidí, viď?“ nasadila lítostivý výraz. Bylo jí toho kluka opravdu líto, ještě dlouho poté co odešel, přemýšlela o jeho krutém osudu. Jenže její vyřídilka se nedala jen tak zastavit. „Stejně je divný, že nebyli doma, Kamila mi říkala, že jsou s mužem pořád zalezlí, skoro nikam prý teď nechodí,“ snažila se uplatnit získané informace. Bylo fajn, že je sdílná, Bill ještě potřeboval chvíli, než se dostane přesně na místo, kde jejich rozhovor začínal. Jen se usmíval, musel té ženě za pultíkem připadat chvilku jako idiot, který se jen culí a nic neříká, jenže ta svou kulometnou palbu nezastavila, ani si snad nevšimla, že jí mladík neodpovídá.
„Co budeš teď dělat, chlapče? Počkáš do rána? Třeba jen tak tvrdě spali,“ snažila se vyzvědět, kam se chlapec v kšiltovce vydá.
„Asi se ubytuju v hotelu, jestli tu nějaký je,“ odpověděl, aby nebylo divné, že pořád mlčí a dál prohledával její bohatý rejstřík. Musel se soustředit, aby nepřehlídl sebemenší detail.
„Jo, je tu jeden hotel na náměstí, dělá tam recepční dcera mý kamarádky. Je to fajn holka, brzo se bude vdávat, doufám, že mě na svatbu pozvou. Její kluk pracuje v obchodě s elektronikou, co je hned naproti přes náměstí… je to láska jako trám,“ usmála se spiklenecky na Billa, jako by se ho to nějak týkalo, ona přece moc dobře ví, co to je, taková osudová životní láska, taky byla mladá a zamilovaná… její schopnost odbíhat od tématu, byla prostě jedinečná. „V tom hotýlku by mohli mít volno, už je po sezóně… jestli chceš, můžu Margit zavolat, třeba maj volnej pokoj,“ nabízela se. „Doufám, že mi to zvedne, určitě tam s ní zase spí ten její, maj za recepcí takovej šmajchlkabinet, aby tam mohli být, když má Margit noční… to víš, mládí,“ šklebila se na Billa a už sahala po telefonním sluchátku. Opravdu prvotřídní drbna se nezapřela, věděla prostě všechno. „On vždycky jen ráno přeběhne naproti do práce, už jsem je párkrát viděla se loučit… ale zejtra vlastně nebude muset vstávat, v neděli mají zavřeno…“ švitořila dál, zatímco vytáčela číslo hotelové recepce, které si předtím našla v diáři. „V pondělí k němu musím zajít, nějak se mi porouchalo rádijko, co jsem si tam tuhle koupila, najednou přestalo hrát,“ postěžovala si a čekala, až se na druhém konci ozve Margit. Billa její informace zarazila. Sakra… ona je vlastně zítra neděle. Vůbec ho nenapadlo, že můžou mít na malém městě zavřeno. Nechtěl vidět Tomův vzteklý výraz, až by ráno zjistili, že jeli celou tu cestu z Hamburku zbytečně. Ještě že to nakonec vyřešili takhle. Měli neuvěřitelné štěstí…
Marta se mezitím dovolala Margit, a jak bylo jejím zvykem, právě s ní probírala něco, co nemělo s pokojem v hotelu vůbec nic společného, ale to už Bill konečně narazil na první okamžik, kdy ji požádal o informaci, jestli nezná jeho tetičku Vivian. Soustředil se na úsek paměti, který končil jeho odchodem z nemocnice a během pěti vteřin ho jakoby mávnutím kouzelného proutku vymazal. Ještě musel najít svou nynější návštěvu a vymazat vše až do tohoto okamžiku. Když se mu to konečně podařilo, Marta se uprostřed slova zarazila, zmlkla a váhavě položila telefonní sluchátko, aniž by se rozloučila. Najednou nějak nevěděla, komu a proč vlastně volala. A kdo je ten mladík, co stojí za pultíkem? Co chce? Je tak zvláštní… už tady dneska určitě jednou byl, viděla ho ve vzpomínkách přicházet, ale zaboha si nemohla vzpomenout, co chtěl. Sakra… on jí to tuhle doktor Schiffter říkal, že jí ty drby jednou přivedou do hrobu… a je to tady! Alzhaimer začíná… tohle se jí ještě nikdy nestalo. Váhavě se na mladíka usmála.
„Co jste potřeboval, mladý muži?“ zeptala se.
„Dobrý večer, prosím vás, jak se odtud dostanu k nejbližší benzínové pumpě?“ zeptal se ten okatý klučina a vlídně se usmál. To byl ale slušný mladík… sice vypadal jako terorista v tom černém ohozu, ale choval se, jako by právě opustil hodinu etikety.
„Není to daleko,“ ochotně referovala Marta. „Dáte se směrem ke kostelu, vyjedete na výpadovku a hned asi po dvoustech metrech je jedna, co má otevřeno pořád,“ podala vyčerpávající informace.
„Tak děkuju, jste moc hodná, dobrou noc,“ rozloučil se chlapec a během chvilinky zmizel ve dveřích. Bylo na ní vidět, jak je vyděšená, protože nedodala vůbec nic zajímavého navíc, třeba o tom, kdo na té benzínce prodává, s kým chodí a s kým ho podvádí, přestože to všechno bezpečně věděla.
Bude se muset k tomu doktoru Schiffterovi objednat… nejlíp hned zítra, uvažovala Marta a začetla se zpátky do časopisu, který předtím odložila uprostřed posledního odstavce zajímavého článku. Dočetla, otočila stránku a zůstala civět na čtyři mladé kluky, kteří časopisu poskytli rozhovor. Tokio Hotel… no co je tohle za přiblblej název… a ten zpěvák… jo… je to zpěvák, prsa to nemá žádný… fujtajbl, ten má ale ránu. Černě podmalovaný oči, vlasy mu trčí na všechny strany a… ježíši, on má snad i makeup? No tohle… to je hrůza, vždyť on vypadá jako holka. Málem se pokřižovala, když viděla Billa v jeho pravé podobě. Že ho takhle máma pustí na veřejnost, vždyť dělá celý rodině jen ostudu. Ještě že nejsou všichni tak zkažení jako tihle, libovala si v duchu. Ten kluk, co teď odešel, to bylo jiný kafe. Slušnej, pozdravil, poděkoval… ne jako tihle čtyři, to budou určitě grázli… jako ten mladej hajzlík odvedle, co jí včera strčil pod rohožku petardu… málem ji kleplo. Odfrkla si a otočila radši o stránku dál. „Áááá, tady je něco pro mě,“ zamumlala si pod fousy. „Jak na sukulenty“, přečetla si výrazný nadpis a pustila se do nich. Tuhle jí jedna aloe úplně odešla, nemohla pochopit proč. Jestli ji snad špatně zalévala, nebo měla nedostatek světla… no… snad se to tady dozví.
***
„Tak můžem jet,“ vpadl Bill do kabiny dodávky a hned ucítil krásně teplo. Niky seděla stále ve stejné poloze, zabalená až po uši v dece a Tom si do rytmu podupával k písničce, linoucí se z rádia. Zřejmě spolu tihle dva nepromluvili ani slovo, angličtina nebyla ani pro jednoho moc dobré řešení, se svými znalostmi by moc nepokecali.
„Pojď dopředu, Bille,“ otočil se Tom prosebně na brášku, který se zase vracel na místo vedle Niky. „Musíš si se mnou povídat, jinak usnu za volantem a vybouráme se,“ zvolil Tom rovnou vyděračský argument, o kterém věděl, že na Billa zaručeně zabere.
„Dobře, tak až nás dovezeš k benzínce, sednu si pak dopředu, jo?“ navrhl kompromis Bill, chtěl teď ještě pečovat o svou svěřenku a hlídat, jestli jí něco nechybí.
„Tak jo, jedem,“ trošku naštvaně pronesl Tom, nerad viděl ty dva u sebe, něco mu říkalo, že ta holka by nejradši Billa spolkla i s botama, jak ho miluje. Až dodneška neměl tušení o žárlivosti, kterou v sobě tak najednou objevil, a o které si myslel, že jí ani není schopen. Ale asi jo, jak je vidět. Už konečně chápal Billa, proč se tak rozčiloval, když ho provokoval holkama, které se kolem něj motaly… teď už mu rozuměl. Zostra šlápl na plyn, až brzdy zaskřípěly, když vyjížděli ze svého stanoviště a mířili k nejbližší benzínové pumpě.
***
„Bille, mohla bych tě o něco poprosit?“ poslala Niky svému zachránci nesmělý dotaz.
„Samozřejmě, co potřebuješ,“ odpověděl pohotově Bill.
„Nemáš tady něco k jídlu? Mám strašnej hlad.“ Před chvilkou jí zase začalo kručet v břiše, pocit hladu se vrátil, i když po něm už posledních pár hodin nebylo vidu ani slechu. Teď byl ovšem její žaludek nenasytný a vydával šíleně trapné zvuky. Niky jen doufala, že to Bill neslyší.
„Jedeme teď na benzínku, tam ti něco koupím, jo?“ odpověděl Bill a pohladil Niky po rameni. „Za chvilku jsme tam. Máš na něco chuť?“ nabízel své služby.
„To je fuk, hlavně aby toho bylo hodně,“ usmála se na něj Niky šťastně. Vidina jídla ji potěšila, nemohla se dočkat, až ten nepříjemný pocit odejde.
***
„Tak můžeme vyrazit,“ prohlásil Bill, když rozdal všechno, co nakoupil a usadil se vedle Toma na přední sedadlo. Niky do sebe už ládovala bagetu, kterou jí koupil, zapíjela ji colou a vypadala absolutně spokojeně. Oči se jí rozzářily ještě o trošku víc, když jí Bill dozadu podal tabulku mléčné čokolády. „Musím sedět vedle Toma, aby cestou domů neusnul, tak až se najíš, lehni si a zkus spát, jo?“ vysvětlil Niky, usmál se na ni a s chutí se napil kafe. Tom se šťastně usmíval, že má bratra zase vedle sebe a nenápadně ho pohladil po ruce. Byl tak rád, že sedí zase spořádaně vedle něj. Ulevilo se mu. Už aby si Niky vyzvedli rodiče a oni mohli zase žít svým spokojeným životem.
„Tak jedem. Hamburk čeká. Když na to dupnu, možná ani nikdo nepřijde na to, že jsme zdrhli,“ zazubil se radostně na brášku a šlápl na plyn.
***
„Billí,“ šeptal Tom do ucha svého dvojčete a hladil jeho jemnou tvář. Bill spal s hlavou na jeho rameni, během spánku tam samovolně doputovala, aniž by si to spáč mohl uvědomit. Kdyby nebyl připoutaný, nejspíš by jeho hlava dávno spočívala v Tomově klíně. Usnul jako mimino, sotva vyjeli z Moringenu. Tom nepotřeboval bratrův hlas, aby ho udržoval bdělého, nebyl tak unavený, věděl, že to zvládne, jen ho chtěl vedle sebe, měl prostě lepší pocit. Bill si potřeboval odpočinout, musel být po tom všem vyčerpaný, tak ho nechal spát. Niky vzadu taky usnula a on celou cestu poslouchal rádio, aby ho rozptylovalo. Blížili se k Hamburku, bylo potřeba bratra probrat, aby mohli bezpečně projet ranním městem.
Zastavil před chvilkou u benzinky na předměstí a natankoval benzín, který projezdili, aby Marcus nic nepoznal. Teď ale museli pokračovat dál a Tom potřeboval bratrovu pomoc. Na palubních hodinách svítilo 5:33, čas, v němž obyčejně spali vzájemně propleteni v teplých peřinách, a Tom už se do nich neskutečně těšil. Trošku ho znervózňovala blondýnka na zadním sedadle, ještě s Billem neřešili, jak to všechno bude, až přijedou do studia, ale věřil, že to už nějak dopadne. Teď musí vzbudit tu spící Růženku vedle sebe, která se pomalinku začala pod jeho dotyky kroutit a probouzet.
„Ježiš, promiň, já usnul,“ probral se Bill a mžoural zmateně kolem sebe. Překvapilo ho denní světlo, měla být přece ještě tma. „Kolik je hodin?“ zeptal se potichu, ale víc nestihl, protože mu ústa zamkl bratrův polibek. Chvilku se bránil, ale neměl šanci, Tom byl silnější.
„Dobré ránko,“ usmál se řidič, když se konečně od Billa odtrhl. „Je půl šestý, za chvíli jsme v Hamburku.“
„Tome, šílíš?“ ohlédl se Bill vyděšeně dozadu, kde v klidu spala Niky, zachumlaná do deky a otočená zády k nim. „Máš štěstí,“ oddychl si, když viděl, že se nehýbe.
„Neboj, vím, co si můžu dovolit,“ pohladil ho po tváři Tom a znovu ho něžně políbil. „Chrní jako zabitá. Jak ses vyspal, je ti dobře?“ starostlivě se vyptával.
„Skvěle, děkuju. A tobě? “ vrátil Tomovi úsměv a vzápětí nato i polibek. Nějak se Toma nemohl nabažit, zdálo se mu, že se ho nedotýkal už hrozně dlouho.
„Fajn, přežil jsem, ale teď už tě potřebuju. Je sice neděle, ale policajti můžou být kdekoliv a já jaksi stále ještě nemám řidičák,“ usmíval se na svého roztomilého bratra.
„Jasně, jsem ti k dispozici, tak startuj,“ odpověděl Bill. „Teď jsi mi připomněl… víš, co říkala Marta?“ mrknul na Toma, který zvolna vyjížděl na hlavní silnici.
„Jaká Marta?“ nedošlo Tomovi, o kom je řeč.
„Recepční z nemocnice,“ osvětlil mu Bill a vzápětí pokračoval. „Představ si, že to elektro, kam jsme chtěli ráno v devět naklusat a zjišťovat jak vypadá Vivian, má v neděli zavřeno,“ dořekl a čekal na Tomovu reakci.
„No nekecej!“ vydechl Tom překvapeně. „Takže jsme tam vlastně jeli úplně zbytečně,“ udiveně mrknul na usmívajícího se Billa.
„Jo, naprosto. Museli bychom čekat do pondělka.“
„No, to by mě kleplo!“ vypadlo z Toma, byl z toho víc v háji než Bill. Uvědomoval si, že celý jeho úžasný plán, jak najít Niky, by zkrachoval jen na tom, že si neuvědomil, co je za den. Krom toho, nejspíš by ho ani nenapadlo, že na malém městě je v obchodech v neděli zavřeno. Vlastně měli štěstí, že na téhle informaci nakonec nebyli závislí a vše se seběhlo úplně jinak. Niky je vzadu, spokojeně spí a za pár hodin se vrátí k rodičům, to bylo nejdůležitější.
***
„Jooo… skvělý, bráško, jsme prostě nejlepší,“ gratuloval jim oběma Tom, když za nimi zapadla vrata garáže a oni zůstali sedět ve tmě. Srdce jim oběma bušila jako splašená, celou cestu ke studiu, po kterou byli všem očím jako na dlani, se báli, aby někoho nepotkali. Konečně to bylo za nimi. Tom se opatrně naklonil ke svému dvojčeti a s očima přilepenýma na spící Niky, ho lehce políbil.
„Miluju tě,“ špitl něžně a pohladil Billa po tváři.
„Nápodobně,“ usmál se Bill a polibek mu vrátil. „Musíme jít, než nás tu někdo nachytá,“ dodal a naposledy líbnul Toma na rty. „Děkuju… za všechno,“ zašeptal, odepnul si pás a vypnul motor. Museli pokračovat, ještě zdaleka nebylo všechno vyřešeno.
Vzkaz pro Marcuse, který nechali ležet na zemi místo dodávky, tam stále byl, takže bylo jasné, že o jejich zmizení se zatím neví. Musí ho sebrat, aby se nikdo nic nedozvěděl, ale vypadalo to, že celé studio je stále ještě ponořeno v hlubokém spánku. V šest ráno skutečně nikdo nevstával, dokonce ani Gustav ne, takže bylo celkem bezpečno. Zatímco se Bill snažil něžně vzbudit Niky, Tom vyskočil z auta, rozsvítil stropní světlo garáže a zkoumal, kde přesně leží jejich vzkaz Marcusovi. Naštěstí nebyl daleko, podařilo se mu ho nahmátnout, zmuchlat do kuličky a strčit do kapsy. Ještě museli udělat poslední důležitou věc, aby je řidič dodávky neodhalil.
„Billi?“ nakoukl zpět do dodávky zrovna, když Niky otevřela rozespalé oči. „Prosím tě, musíme přetočit zpátky kilometry, aby Marcus nepoznal, že jsme s tím někde byli. Odhaduju to tak na 530 kiláků. Jsem blbej, že jsem se nekouk na začátku,“ vyčítal si Tom. Ale nepředpokládal, že by byl Marcus tak starostlivý řidič, aby si ve služebním autě pamatoval přesný stav počítadla, takže by jim to mělo projít. Bill se přesunul na sedadlo řidiče, zatímco se Niky vzadu protahovala a soustředil svou mysl na čísla, zobrazující počet ujetých kilometrů. Čísílka se pomalu začala otáčet, až za chvíli nabrala ohromnou rychlost, jak postupně přidával energii, kterou je popoháněl. Tom fascinovaně zíral na ubíhající čísla, a když už se nebezpečně přiblížili k počtu najetých kilometrů, které měly být výchozí, chytil Billa za ruku, aby ho zastavil. „Zvolni, nebo přetáhneš,“ zašeptal do ticha garáže.
„Neboj, mám to pod kontrolou,“ odvětilo jeho dvojče a pomalu dotočilo poslední čísla na svá místa. „Tak… to by mělo být ono,“ pochválil se a už už se natahoval k Tomovi pro sladkou odměnu, když si uvědomil, že vzadu mají svědka. Tom si všiml jeho rychlého ucuknutí a usmál se. Radši poodešel, otevřel dveře a podal Niky ruku, aby jí pomohl vystoupit z auta. Bill mezitím pobral všechno, co by je mohlo prozradit, posbírané odpadky naházel do své velké tašky a zamkl auto. Teď už je čekala jen poslední fáze úkolu, předat Niky rodičům tak, aby se nikdo nic nedozvěděl a pak už jen práce na nové desce… už se na to neskutečně těšil.
autor: Janule
betaread: Janik
úúúúúúžo:):):)
úžasný….x)) já bejt Tomem, tak se Niky chci taky co nejrychlejc zbavit…xD vůbec se mu nedivm, že žárlí…x)) jinak se těšim na to, co přijde až Niky odevzdaj rodičům a zůstanou spoli sami…x)) moc hezky napsaný…x)) já bych to takhle nedokázala vymyslet…. třeba to s těma kilometrama by mi vůbec nedocvaklo….x)) ale ono těch věcí, který by mi nedošli je asik víc…xD máš prostě talent….x))
mo ckrásný,,Rychle dál!!!
Prostě si nemůžu si pomoct, nejde to jinak… jéé, to bylo tak roztomilý:D:D
Ehm.. tak jo, už dobrý, můžem dál.:D Nejlepší z nejlepšího na tomhle díle byly ty jejich tajné pusy, zatímco Niky spala a ta poslední situace, jak Bill chtěl automaticky políbit Toma, a na poslední chvíli si uvědomil, že nesmí… nevím proč, ale zase se tady přiblble usmívám:D
Tom je hrozně roztomilý, jak žárlí… teď už to byly proti minulým dílům jen dozvuky, ale i tak jsem se musela smát, když chtěl Billa vedle sebe vpředu:D
Vlastně bych se ani moc nedivila, kdyby se z Niky stala twincestní fanynka… zatím předpokládám, že jí není, když tak bezmezně miluje Billa… ale kdoví, třeba to jde skloubit dohromady:D
Stopy jsou zameteny, paměti vymazány, otisky nezanechány…:D Zbývá jen předat Niky rodičům, přijmout členství v Efku a oslavit úspěch:D Myslím, že se máme na co těšit:D:D
Jinak, funkci epilogu ti asi nevysvětlím:D Asi jsem degenerovaná tím množstvím knížek, co jsem přečetla a ve velké většině z nich epilog byl:D Náš matikář by asi řekl, že je to jen marná snaha o to, aby to vypadalo vědečtěji:D V případě psaní spíš asi odborněji:D Ale to není můj případ, já ho použila hlavně k časovému oddělení, stejně jako prolog. Abych nemusela psát do posledních dílů: o x let (měsíců) později…:D Tak řekněme, že je to doslov, závěr díla – jak uvádí odborná literatura:D:D
supeeeeeeeeeer, povedlo se 🙂 šikovní kluci, moc, moc, moc 🙂 teď už se jen zbavit přebytečné blondýnky a šup na šťastný život až do smrti 🙂
Juuuuuhuuuuuuuuuuuuuu nádhera. naprostá nehorázná nádhera..
usmívám se tu jak sluníčko
všechno krásně vychází, kluci se maj rádi, Niky spí, ach jo, to je prostě pro mojí duši jako nejlepší balzám x)
další nádherný dílek Jani, těším se na další (doufám že stejně pohodový!)
Ty jsi taky sukulent 😀 to mě vážně rozesmálo, místo toho zmalovanýho grázla si bude radši číst o tom, jak nezahubit své aloe :o) Kluci se krásně divili, že se v neděli někde zavírá, nebo spíš neotevírá, ale mě to moc nepřekvapuje, my Češi jsme šíleně zmlsaný, ale u nich má člověk docela kliku, aby bylo otevřeno, stejně tak v 8 večer? Ha, neexistuje, jen nějaká nákupní centra (kdyby nebyly levnější, jsem ráda, že žiju tady :o))
Každopádně jsou kluci ve studiu, snad nepotkají někoho cestou na záchod, nebo do ledničky a snad Bill vysvětlí, co za slečnu si s Tomem přivedli a že vážně nechtěli prozkoušet trojku 😀
A jsou šikovní, jak myslí na detaily, přetočit tachometr… hlavně, že natankovali, toho by si nejspíš někdo všimnul 😀
Bože, nemůžu z Marty. Nevím, jak to děláš, ale přesně si vystihla podstatu tý pravý drbny. Taky jich pár takovejch znám. Jen k nim přijdeš a už při jejich protáhlým „Ále, dobrýýý den, Helenko,“ vím, co by následovalo, kdybych se jenom zdvořile neusmála a hned neprchla 😀 Pak už je slyšet jen zašustění látky, jak se k sobě vždycky nakloní a začnou o mě drbat. Předpokládám ale, že dlouho jim to nevydrží, protože než to všechno proberou, musí jim projít dalších deset lidí. Jo, tyhle lidi si mají pořád o čem povídat. Ale jedno bych chtěla. Alespoň jednou v životě mít tolik času, jako mají oni. Musí ho mít, když se k tomu všemu dokážou ještě starat o životy ostatních. Já mám dost práce s tím svým. 😀
A musím se zase rozplynout nad dvojčecí chvilkou v autě. Jsem asi nevyléčitelně sentimentální, ale mě to vždycky dojme. Oni dva jsou spolu tak sladcí.
No, teď ještě zajistit, aby Niky před ostatníma ututlali, popřípadě vymysleli nějakou věrohodnou výmluvu, kdyby jí s nimi někdo viděl. Pak pěkně předat rodičům a šup do těch Tomem vysněných peřin. Doufám, že si užijou nejenom oni, ale i my. Už táááááááááááák dlouho nebylo nic 😀 Ne, nechci být nevděčná, ale zvyk je hrozná věc, a když si navykneš na určitý standardy… 😀 😀 😀
Jinak také obdivuju všechny ty detaily. Nepochopím, jak na tohle všechno můžeš myslet. Mně by to vůbec nenapadlo… Jsi prostě šikulka :))
Jojo, jsou to vskutku šikulky, zvládli to na jedničku. Já si po celou dobu té akce představovala, kde by se jim to mohlo zadrhnout, ale pánové zaváleli. A ti policajti… :o) To by nemuselo být úplně marný, bych ty dva sebevědomý zachránce chtěla vidět, kdyby se museli ještě potýkat jen s prachobyčejnou hlídkou… Kdo ví, která Billova schopnost by přišla na řadu. Možná psí oči, ty by třeba udělaly dojem. 😀
to sou ale šikovný dvojčátka.stejně mi to ale pořad nedá spát…. ale tak to už jsem já xD Líbilo se mi jak se Martě nelíbil "pravej" Bill. Kdyby věděla xD
konečnee som sa sem dostala x)
😀 Marta 😀 😀 toe totáálne reálna postava 😀 vieš koľko takých Márt (ako sa to skloňuje 😀 ) behá po našej ulici xD ? úplne vidím , ako naraz zmlkla …. 😀 Supeer ♥♥♥♥
Tak ja si vydýchnem , až keď spolu ulahnú do perin , ale ako som už stihla odpozorovať , do tých perín sa dostanú o 3 diely , tak šup šup , určite si pre nás už niečo ďalšie strhujúce a napínavé pripravila x) tak páá pri ďalšom diely x)
Teda Martičku jsem si zamilovala, ta se ti povedla. Taková ta žena z lidu. A jak se jí nelíbil zpěvák Tokio Hotel 🙂
Jo a taky musím souhlasit se svými spolukomentátorkami. Benzín, no ten bych možná doplnila, ale na ten tachometr bych zaručeně zapomněla. No když už jsem u toho, řeknu ti, ten Bill, to je vyloženej poklad. Do domácnosti, myslím. No do tý mojí určitě, furt neodtýkaj odpady, poslední dobou nějak nedovíraj okna a kdybych se hlouběji zamyslela, určitě bych odhalila spoustu dalších míst v mém bytě, kde by se Billovy schopnosti uplatnily 😉
Milujem takéto napínavé príbehy, ktoré ma ale zbytočne nevyčerpávajú. Ty to riešiš krásne plynule, žiadne blbé náhody aby človeka z toho triafalo. Takto je to úplne dokonalé.