Je možné, že to, co v této povídce píšu, nebude mít nějaké souvislosti. Tentokrát jsem ani nepřemýšlela nad tím co píši, jaký to má význam, jen jsem nechala kmitat své prsty po klávesnici a do těchto řádků jsem vpíjela myšlenky, jež mi
„Bille, ne! Ať nás nikdo nevidí!“ vyčítám ti a odstrkuji tě od sebe. Bez náznaku lítosti, a proto mám teď možnost vidět tvůj chmurný obličej. „Bille…“ hladím tě po tváři. Vždyť víš, že nesmíme… lásko… Bylo by pak po všem. Po našich
(A/N): Není důležité, jestli vás tento příběh zaujme, nebo unaví stereotypností. Ale přesto jsem se snažila na nejvyšší míru. Tato povídka je totiž věnována Adušce, k jejím narozeninám 🙂 <–> „Ale Bille, pojď… vždyť je to moje nej kámoška…“ snažím se urputně
Bill a Tom jsou právě v hotelovém pokoji a převlékají se do svých po kolena dlouhých, modře zbarvených plavek s velice módními kytičkami. Navíc oba moc dobře ví, že toho druhého maximálně vzruší svým sexy tělem… Neprovozují spolu incest, ale prozatím jsou
(A/N): Myslím, že jsem si v této povídce dovolila stvořit děj, který by možná mohl pohoršovat. Tudíž kdo nechce něco takového číst, či má slabší žaludek, přísně upozorňuji: vyhněte se této povídce okruhem 😉 Btw na konci se nachází vysvětlivka, ale tu
Byl den, jako každý jiný, ale byl to pátek, který se měl pro Billa Kaulitze stát nezapomenutelným. Měl pro něj znamenat hodně, měl být jedinečným. Památkou na celý život, možná nejdůležitější epizoda v jeho životě. Bohužel vyšší mocnosti se zřejmě postaraly o
Byl to pátek, jeden zcela obyčejný den jako každý jiný, ale byl něčím zvláštní, velmi zvláštní. Velice slavná skupina Tokio Hotel, měla dnes poslední koncert ze své tour a následně rozhovor. Na tom však není nic divného. Anebo ano? <–> „Bille! To
„Ale já tě miluji!“ „Nevěřím ti.“ říkáš mi tvrdě, chladně… jako kdybych žádné srdce neměl mít. „Tome… věř mi… Znamenáš pro mě celý svět…“ zoufale ti hledím do očí a pokouším se v nich najít alespoň kapku lásky ke mně. „Tak mi
Bratříčku. Odpusť mi to. Odpusť mi, že jsem se ti tvé štěstí snažil přetrhnout… Ale stejně, ono bylo pevné. Upletené jako z lana a nechtělo povolit. Ale já měl důvod! Pořád jej mám… Tak moc jsem chtěl… Aby se mi to podařilo,
Sedím tu sám ve svém pokoji. Domě. Bez přátel. Bez skupiny. A … bez bratra. Vlastně… proč říkám bratra? On je pro mě víc než bratr, miluji ho. Nic mi nezbylo. Jen pouhé vzpomínky. A za vše si můžu sám. Dosud si
Tom pozoruje chlapce sedícího uprostřed místnosti. Temné místnosti, tak prázdné a přitom plné nekončícího napětí. – Tolik pocitů se zde odráží… – Bolest. Lítost. Obavy. Strach. – Po tváři mu kanou slzy, černé slzy, slzy smutku a utrpení. Jeho tělo se otřásá
Vím to. Dneska se to stane. Ale proč? Proč nemůžeme jít spolu? Protože ty nechceš. Ano, to ty jsi zničil náš vztah. Proto toto řešení. Ale ještě stále máš šanci si to rozmyslet. Víš to? Ten papír, který je tak neúhledný, popsaný
Pláču nad svým osudem… a ty mě bráníš. Pláču nad tvou láskou, kterou si nezasloužím… a ty mi zakazuješ plakat. Pláču nad svým životem, který je nanic… a ty mi to vytýkáš. Prosím, nechej mě v klidu spát nebo mi propůjči chybějící
Tome… proč? Proč si odešel… Právě v ten den, který měl mít v názvu Velký s velkým D. – Proč jsi mi ubližoval… Proč jsi mi ublížil… ? – Co já si tu sám počnu? Myslíš si snad, že život zde má
Zformulováno díky vlastním dojmům. <–> Napadlo vás někdy, že jsme se měli narodit, protože bez nás by tu bylo smutno? Mě to nenapadlo. Nikdy. I když znám jednu osobu, která je na mém žití závislá. Ano Tome, také tě miluji. – –
