Paní učitelka Holoušková na výtvarnou výchovu tohoto gymnázia právě vcházela do třídy. Žáci by ji nepostřehli, nebýt klapavého zvuku, který vydávaly její elegantní botičky na podpatku. A také nebýt nepříjemné rány, které značilo bouchnutí dveřmi. To učitelky používaly rády. Obzvláště u této
„Fanoušci jásají, jsou šťastní – ale co je s Billem? Co je s Tomem? Co se děje?“ slýcháváme… slýcháváme holou pravdu, budoucnost, která je neporazitelná… Sice nevíme, kdy to přijde, ale bude to brzy… velmi brzy. Okamžik, kdy temnota vyjde ze svých
Don´t disturb, hlásá mysl má. Jsem nepřístupen okolí, nechci o něm vědět. Jen já a moje myšlenky, které se hádají o vyšší hodnotu na příčce důležitosti. Moje hlava. Mé sny. Nechci být vytížen tvrdou realitou, ani skutečnostmi, jež se dějí… Ne, nechci
(A/N) Dlouho jsem přemýšlela, jestli to vůbec mám na twincest blog poslat, ne všem se to totiž může líbit. Je to spíše takové zamyšlení všeobecně než o twc, a svými názory v této povídce můžu leckoho urazit. Proto kdo nemá náladu číst
Byl den jako každý jiný. Jen trochu… nevlídný. Ale to byla plánovaná budoucnost… Venku panoval chlad. Černé mraky, z nichž se snášely kroupy, se honily po obloze a objevila se skvělá podívaná na plískanici, která osvětlovala každé tmavé zákoutí. Občané vesničky Loitsche
Podzim. Déšť. Zima. … Teplo. Svíčka hoří. Okolo se potuluje vánek, ale je příliš slabý, aby mohl zhasnout tuto svíčku. Je příliš silná, světlo života. Ozařuje naše tváře, činí je šťastnými. Ale jednoho dne toto skončí… Strážce rovnováhy mezi světlem a tmou
Bill byl velice zmatený. Odtáhl se a sklopil pohled. „Jdi pryč, Tome. Prosím tě, raději odejdi,“ šeptnul a pohled pořád upíral do země. Tom mu jemně nadzvedl rukou tvář a podíval se do těch nejkrásnějších očí. Očí, v kterých se teď třpytily
Spustil ruce podél těla a raději se zahleděl zahanbeně z okna, než aby se díval dolů. Totiž, jedna holka ho právě zavedla na pokoj a hned se na něj vrhla. Jeho triko už bylo pohozeno někde v rohu místnosti a ta holka
Zapálil jsem si svíčku, na nočním stolku, s vůní pepermintu a čokolády. Nedělám to běžně, ale dnes jsem měl chuť si prostě jen tak vychutnávat chvilky strávené o samotě. Ulehl jsem do postele a pevně jsem spojil víčka. Konečně jsme měli volný
Tom a Bill koukají společně na TV a chroupají brambůrky. „Ty, Tome, co děláš dneska?“ „Mám rande,“ řekl Tom jakoby nic a dál sledoval plazmovku. „Hm, škoda. Jsi pořád někde s holkama.Vidím tě skoro jenom na turné,“ řekl Bill a smutně odešel
„Ne, Tome!“ Pozdě. Tom se rozpřáhl a udeřil chlapíka do obličeje. Jako ve zpomaleném filmu jsem se díval, jak se ta hora masa před Tomem otáčí, napřahuje ruku a vrací Tomovi úder. Bratr se však na vratkých nohou neudržel a spadnul na
Prší! Miloval jsi déšť! Vlastně… tys miloval cely život. Nikdo neměl právo ti ho takhle brát! Ten den… ten kdy se ti to stalo… bylo to tak náhle! Nevěděl jsem, jak zareagovat, co dělat! V hlavě jsem měl prázdno a v srdci
Sedím a na nic se nemůžu soustředit, jak si mám něco pamatovat, když vedle mě učitelka posadí nadrženého Toma, který mě každou chvíli zmáčkne stehno…. a strašně se baví tím, jak se vždycky začnu zakoktávat při tom, když mě učitelka vyvolá… zmetek
Přejeme si nehynoucí lásku.Zoufale toužíme po tom,aby nás někdo šíleně miloval.A když se to konečně splní…modlíme se, aby se to nikdy nestalo. Bylo nám šestnáct. Jenom šestnáct, Bille!Do té doby bylo všechno v pořádku. A pak… pamatuju si ten den naprosto přesně.
Na schodech vedoucích do patra jejich rodinného domu, seděl pobledlý chlapec. Hlavu měl složenou v dlaních, kolena si těsně tiskl k hrudi. Jeho uhlově černé vlasy skrývaly i ty poslední zbytky jeho ztrápené tváře. Otřásal se mohutnými vzlyky a snažil se nevnímat
