autor: Bitter Epilog „Je ti už teplo?“ Staral se Tom už po několikáté, když se mu konečně podařilo Billa dostat domů, navléct na něj dvě své mikiny a zabalit ho do deky. „Jo, už je to v poho.“ Usmál se černovlásek a
autor: Bitter Bill konečně minul ceduli s nápisem – Srdečně vás vítáme v Loitsche. Pousmál se a trochu přidal. Zahnul k lesu, a když míjel odbočku, zaváhal. Zastavil auto a zacouval kousek zpátky. Zadíval se do tmy před sebou a vypnul motor.
autor: Bitter „Ale no tak, zlato… alespoň na pár dní… no tak… už jsme tě neviděli tak dlouho…“ „Mami, byli jste v L. A. Před měsícem.“ Usmál se Bill do telefonu a uvelebil se ve vaně. Jeho matka měla poslední dobou štěstí
autor: Bitter Bill se vrátil na pokoj a naprosto duchem mimo sebou plácnul na gaučík. Vzal si do ruky ovladač od televize, ale jen zůstal zírat před sebe. Ani se neodstrojil, prostě jen seděl s ovladačem v ruce a zíral před sebe.
autor: Bitter O týden později Bill se automaticky rozešel k Tomově pokoji. V ruce kelímek kafe a v podpaží knížku a pár stránek s vytisknutými novinkami o počítačích a telefonech, které Tomovi každý den předčítal. Ubytoval se v hotelu co nejblíž nemocnici
autor: Bitter z předchozího dílu: „Já to nechápu? Tak mi to vysvětli! Vysvětli mi, proč se ožíráš tak, že málem… mě… bráchu?!“ Rozhodil ruce a upřel na Toma tázavý pohled. Tom ale neodpověděl. Jen stál a ani se nedokázal na Billa podívat.
autor: Bitter „Víš co mi řek… že mě miluje… chápeš to? On řekl, že mě miluje… jen tak, jako kdyby říkal, že je venku hezky…“ Rozhodil Bill rukama, naráz vypil další sklenku vína a bezradně zamrkal na blonďáka naproti. „Tebe to nepřekvapuje?“
autor: Bitter O rok později „Dobře, jsme domluvení… zatím ahoj…“ Bill položil mobil za sebe na stolek a rozhlédl se. Měl nádherný výhled na moře a západ slunce. Všechno mu v L.A. připadalo nádherné, a na jednu stranu se domů do Německa
autor: Bitter Všechno se mění… Nic už nebude stejné… „Takže je to konec…“ „Jak se to vezme… nemusí být… chci se vídat…“ „Ja vím, já taky… bude to zvláštní… Zvládneme to?“ „Vždycky jsme to zvládali… neboj se…“ „Dobře… tak já už pojedu…
autor: Bitter „Já nevim… já už fakt nevim, co teda chceš?!“ Rozkřikl se Andreas a Bill hodil tašku na židli. „Nic! Hlavně ne od tebe!“ Křikl po něm zpátky a sedl si na gauč. „Super fakt… jen přijedem domů, zase se hádáme…
autor: Bitter Tom zavrávoral, ale jen co našel rovnováhu, jednou ranou srazil blonďáka na zem a otočil se k odchodu. „Andreasi! Jsi v pořádku?“ Vyjekl Bill a okamžitě mu pomáhal na nohy. Andreas si jen utřel krev za rtu, Billa jemně odstrčil
autor: Bitter „A koho?!“ Vyhrkl Bill a Andreas zakroutil hlavou. „To nemám páru, víc jsem z něj nedostal. Jen že ho s Chrisem pořád srovnával a Chris to už nevydržel, což se nedivím… každopádně Tom už se o tom nechce bavit, a
autor: Bitter „Tome, drž hubu… proboha, seš ožralej jak dobytek!“ Zarazil ho Andreas a opřel ho o bar. Rázem už objímal plačícího Billa, který naprosto nechápal, co udělal špatně. Tom se znova vydrápal na židli a dopil na jeden zátah celou sklenici.
autor: Bitter „Chrisi, prosím…“ Zašeptal Tom, ale dočkal se jen povzdechu. „Tome, tohle už jsem slyšel tolikrát… já… já to neměl prodlužovat… neměl jsem ti dávat další a další šance… a hlavně jsem ti to teď neměl brát.“ Zavrtěl černovlásek urputně hlavou,
autor: Bitter „Tak co? Už?“ Zatleskal Bill a nadskočil na Andreasově klíně. Ten jen heknul a málem si rozlil pivo. Georg koncentrovaně odložil mobil a nejdřív se mocně napil piva. Zalapal po dechu a nervózně přešlápl. „Tři a půl kila padesát něco
