autor: Tenshi88 Černovlasý chlapec se v posteli líně protáhl. Sluneční paprsky se mu draly pod víčka a nutily ho se ošít. Zase ty závěsy, musí nějaké koupit. Otevřel oči. Zmateně se podíval vedle sebe. „Tomi?“ Bill zakňoural, nechtěl zůstat zase sám. Na
autor: Tenshi88 „Miluju tě, Tome.“ Ta slova chvilku rezonovala v Tomově hlavě, než usedla na správné místo a jeho mozek vyslal signál v podobě šokovaného „Cože?“ aniž by si uvědomil, že tím vyvolal u svého bratra pokrčení obočí v nechápavém gestu. A
autor: Tenshi88 Toma z přemýšlení vyrušilo pípaní mobilu. S pokrčeným obočím – kdo by mu mohl psát? – si přečetl jméno odesílatele a povzdechl si. Jediným kliknutím zprávu přečetl a přemýšlel nad odpovědí. Měl by mu zavolat? Tuto možnost okamžitě zavrhl. Neměl
autor: Tenshi88 „Billi, děje se něco?“ Annie starostlivě sledovala svého syna, který se už půl hodiny snažil dostat lžičku z misky do pusy. Zatím bez většího úspěchu. „Já nějak nemám hlad,“ zašeptal a odevzdaně sklonil hlavu. Věděl, že si ho jeho matka
autor: Tenshi88 Roztřesené dlaně bloudily po jeho těle a nechávaly každý kousíček Billovy kůže v očekávání doteků dalších. Naříkavě zakňoural, když se bratrova dlaň přitiskla k jeho tetování, až moc blízko více než zřetelnému cíli. Tom zvedl hlavu a upřel pohled do
autor: Tenshi88 „Děkuju,“ zašeptal Tom, když pozoroval, jak poslední tričko mizí v hlubině bratrova kufru, jako by předznamenávalo to dlouhé odloučení. Ale tentokrát bylo na konci tunelu osamělosti jasně zářící světlo, ke kterému oba vzhlíželi s nadějí na lepší zítřky. Jakmile se
autor: Tenshi88 „Tome, já nemůžu.“ Bill stál v bratrově pokoji a nervózně přecházel sem a tam. Tom si povzdechl, vstal z dosud rozházené postele a chytil Billa pevně za ramena. Beze slov mu hleděl do očí a cítil, jak napětí v jeho
autor: Tenshi88 „Bille! No tak, vstáváme!“ Annie už bezmála dvě minuty bezúspěšně tloukla na dveře pokoje pro hosty. Povzdechla si a vzala za kliku. Prázdno. Nechápavě zakroutila hlavou a na malou chvilku ji napadlo, že je Bill už vzhůru. Jak absurdní myšlenka…
autor: Tenshi88 Bylo to tu. Tom se celý klepal už od včera. Všechno, co za ty týdny vydumal, a co si předsevzal, se pomalu rozplývalo s tím, jak se k němu blížil. Bill vypadal váhavě, ale Toma zarazilo spíš to, jak moc
autor: Tenshi88 Bill šel do školy ve zvláštním rozpoložení. Nevnímal pozdravy spolužáků ani posměšky ostatních. Měl plnou hlavu jenom jedné osoby. Jak to bez něj může vydržet? Ani si nevšiml, když se vysoká postava chlapce zastavila těsně před ním. „Kde máš brášku?“
autor: Tenshi88 „Neodjížděj.“ Zakňoural mu Bill zoufale do holé kůže na krku. „Ty víš, že musím.“ Odvětil Tom stejně tiše, a ještě víc se k němu přitiskl. „Zůstaneš tu se mnou? Celou noc.“ Bill ho chtěl mít u sebe ty poslední okamžiky.
autor: Tenshi88 Uběhly další dva týdny. Dva týdny plné nevyřčeného zcela nebratrského citu, skrytého za lásku čistě bratrskou. Annie si na Tomovu přítomnost zvykla a měla ho ráda. Bill se k němu upnul a ona cítila, že až se Tom vrátí domů,
autor: Tenshi88 Jejich vztah se ubíral správným směrem. Vždyť našli bratra, osobu, která je nejbližší. Nemohli si vynahradit dvacet let života, ale mohli ovlivnit těch osmdesát dalších. Tom věděl, že už Billa nechce nikdy opustit, a Bill věděl, že jenom, když je
autor: Tenshi88 Tenhle díl je takový „most“ mezi dílem třetím a následujícím… Bok po boku v tichosti kráčeli opuštěným městem, oba ztraceni ve svých myšlenkách. Tom zamyšleně kopal do kamínků, co se mu připletly do cesty a ne a ne se zbavit
autor: Tenshi88 „Posaď se.“ Tom mávl rukou neurčitě někam do prostoru svého bytu a sám se postavil ke kuchyňské lince, zády k bratrovi. Bill nerozhodně postával u velkého okna a jeho pohled směřoval ven na šedou ulici. „Dáš si něco?“ Bill zatřepal
