Billovi se z té záplavy citů, jež jej v tu chvíli zahltily, málem zatočila hlava. Jako hadrová panenka něžně sklouznul do bratrovy náruče a kdyby jej Tom pevně nesvíral za jemné linie těla, určitě by se mu podlomila kolena. Všechno, co se
Bill se rychle vzpřímil do sedu a bratr poznal z jeho prudké reakce, že je zle. Zavřel oči. Neměl raději mlčet? Ne, takhle to bude lepší pro ně pro oba, musí mít před sebou úplně jasno, nesmí před nimi zůstat nic skryto.
Tom vedl bratra po ztemnělých ulicích a ani na okamžik nepustil jeho ruku. Svíral jeho dlaň v té své a nehodlal svůj stisk povolit, držel jej pevně a jistě, kráčeli vedle sebe, ruku v ruce a ani jeden z nich nepromluvil. Tom
Bill se prudce zastavil a u jedné z kamenných zdí, jež byla od vrchu až dolů zcela pokryta pestře barevnými grafity. S tichým výdechem se o ni opřel a sklonil hlavu. Musí se uklidnit, musí se dát trochu do pořádku, přece nemůže
Billovy kroky se tlumeně nesly ztichlou ulicí a ztrácely se v nadcházející tmě. Z nebe padaly drobné krůpěje studeného deště a vzduch byl nepříjemně sychravý, chlad se vtíral Billovi pod krátkou bundu, která dosahovala těsně nad jeho pas. Těžké kapky se vsakovaly
Tom se cítil lapený, Kessy byla neodbytná, chtěl ji ze sebe odstrčit, ale ona se prostě nehodlala hnout z místa a Tom ji zase nebyl schopen ze sebe násilím shodit, jelikož k dívkám se nikdy nechoval hrubě. Tak dlouho vyhledávala Tomova ústa
Toma prudce vymrštil z křesla pronikavý zvuk zvonku u hlavních dveří a nějakou chvíli mu trvalo, než bych schopen se probrat z hlubokého zamyšlení a jít vůbec otevřít. Třeba je to… Okamžitě jeho naděje však pohasla. Ne, to je nesmysl, Bill by
Bill cítil jak Marcus zajíždí prsty do jeho vlasů, připadalo mu však, jako by si to vůbec neuvědomoval, jakoby se překlenul do jiného světa, světa mimo své vlastní chápání, jenž jej zbavil veškerých zábran. V hlavě měl tmu, nedokázal vidět vzpomínky, zaměřit
„Máš smutný hlas, je všechno v pořádku?“ zeptal se starostlivě Marcus, jemuž Billova deprese hrála do noty. „Jen mě trochu bolí hlava, celé dny jen spím, možná je to právě tím,“ odvětil Bill a lehnul si na postel s telefonem přiloženým k
„Měla bys mi být vděčná,“ obrátil se Marcus na Kessy, která seděla ve značně zaražené póze. „Ještě není za co,“ opáčila. „To nemyslíš vážně, naservíroval jsem ti ho až pod nos, nikdy jsi neměla lepší příležitost, co bys ještě chtěla?!“ „Pořád nevěřím,
Bylo něco kolem šesté hodiny večer, za okny se pomalu smrákalo a Bill se vláčnou chůzí vracel k domovu. Ležela na něm nepopsatelná tíha, neuměl vysvětlit, proč každým dalším krokem znatelně zpomaluje, proč se z něj vytrácí celodenní apatie a znovu a
Tom zlostně třísknul dveřmi od ledničky. Celý den byl neuvěřitelně podrážděný, dokázala jej rozčílit sebemenší hloupost, jako lev v kleci přecházel z místnosti do místnosti a nikde neměl stání. Nebavilo jej poslouchat hudbu, televizi vypnul po pěti minutách a na pročítání bulvárních
Bill si nebyl jist svou odpovědí. Nezapomněl, jak by mohl, pořád měl před očima všechno, co mu ten člověk, stojící přímo před ním, způsobil. Ponížil jej, uhodil a srazil úplně na kolena, něco takového přece nemůže být schopen nikdy odpustit a teď
Tom ležel na své posteli, s očima široce rozevřenýma. Za okny byla tma, nevěděl kolik je hodin, nestaral se o to. Záleželo snad na čase, záleželo na datu? Teď budou všechny dny stejné, jeden jako druhý, poplynou si ve svém obvyklém tempu
Tomovi poklesl úsměv, jenž chtěl bratrovi hned po příchodu věnovat. „Co je to za nesmysl?“ zeptal se podezíravě, protože tušil, že není něco v pořádku, že se nejspíš objevily trhliny v jeho původním plánu. Bill si promnul oči. Nechtělo se mu mluvit,
