Bill odvrátil tvář v okamžiku, jakmile se od něj bratr vzdálil. Chápal jeho důvody, byly logické, dávaly smysl, přesto všechno cítil hluboko ve svém těle ostny žárlivosti, které se tak výrazně a plíživě draly na povrch a nedodávaly mu pocit potřebného klidu.
Bill prudce trhnul hlavou a hrnek s nedopitou kávou odložil nervózně na desku stolu. „Cože?“ pohlédl na bratra a jeho oči se okamžitě upnuly k článku na první straně. Rychle jimi přejížděl tlustě vytištěná písmena a ve tváři se mu zračil nevěřícný
Bill tiše vstal a na vratkých nohou odešel do koupelny, kde si horkou tvář opláchnul proudem ledové vody. Byl šťastný, tak neskutečně šťastný. Už si ani nepamatoval den, kdy mohl něco takového s čistým srdcem tvrdit, říct, že mu absolutně nic neschází,
První co uviděl v okamžiku kdy procitnul, byly Tomovy oči. Pálily jej na tváři jako dva žhavé kameny, i ve spánku dokázal vycítit, že se na něj dívá, že sleduje každičkou jeho reakci, každou mimiku tváře, kterou způsobuje děj snů za jeho
Bill hlasitě vydechl a s bušícím srdcem se odsunul od bratra na volnou část postele. Před očima se mu míhaly mžitky a měl neskutečně sucho v krku. Na jeho těle perlily drobné krůpěje potu a místností se neslo jeho přerývané vzdechy. Odhrnul
Bill jej nedočkavě políbil. Vlastně to bylo vzájemné, záleželo jen a jen na tom, kdo se k tomuto kroku odhodlal rychleji a spontánněji. Jejich vztah byl vrtkavý, stávalo se pro ně už typickým, si během definitivní hádky padnout zničehonic do náruče, což
Tom rozezleně třísknul domovními dveřmi, aby ze sebe ventiloval alespoň minimum vzteku z toho obrovského množství, které v něm přebývalo. Ještě nikdy nemusel využít takovou dávku sebeovládání, jako právě dnes, při cestě autem ze studia zpět k jejich domu. Rozčilením téměř nemohl
Bill si svůj nezdravý odraz několikrát prohlédnul ve velkém kulatém zrcadle, stojícím v maskérně a nespokojeně odvrátil hlavu. Teprve teď si konečně plně uvědomoval, jak je jeho zevnějšek zbědovaný. Ani silné nánosy líčidel nedokázaly důvěryhodně skrýt bolest a únavu v jeho tváři,
Bill bolestně usykával když jej bratr vší silou pokládal na zem. Nekřičel na něj, nic mu nevyčítal, jen jej propaloval čokoládovýma očima plnýma vzteku a zároveň očekávaného napětí. Nebránil se, tedy aspoň ne příliš, jeho tělesná konstrukce a současný neutěšený stav jej
Tom si byl naprosto jist, že jej tyhle vyčerpávající dny jen připravují o minuty života. Už po několikáté za příliš krátkou dobu si uvědomoval, jak strašně těžká je pro člověka jeho bezmoc. Kdy musí sedět se založenýma rukama, když se hroutí všechno
Bill posměšně pohodil hlavou a promnul si vlasy, což způsobilo slabé chřestění náramků na jeho nebezpečně tenkém zápěstí. Několik jich dokonce musel odložit, neudržely se na jeho úzkých rukou. Pohlédl na bratra. „Co mám udělat, Tome? Vrátit ti to? To bys opravdu
Bill s nepřístupným výrazem ve tváři kráčel tmavou chodbou domu a v náruči držel několik kusů svého oblečení, které mu z rukou postupně vypadávalo na chladnou podlahu, protože nedokázal odhadnout množství. „Bille! To přece nemusíš,“ slyšel za svými zády křičet bratra, jenž
Bill seděl bez jediného hnutí na tvrdé posteli, kterou znal tak důvěrně, až to pro něj bylo nepříjemné. Celé dny mu nedovolili vycházet, jedinou jeho činností bylo věčné polehávání na matraci, na niž nebyl zvyklý a tupé zírání skrz zamlžené okno, které
Nevěděl jak dlouho seděl u jeho postele, minuty mu nějak splývaly, nejspíš chvílemi upadl do polospánku, když držel křečovitě jeho ruku a víčka se mu samovolně zavírala. Záda měl ztuhlá od nepříjemné polohy na tvrdé židli, ale zarytě a tvrdohlavě odmítal doporučení
Tom pomalu rozevřel ztěžklá víčka a nechápavě se rozhlédnul kolem sebe. Za velkými nemocničními okny se probouzelo mdlé časné slunce a slabě vpouštělo tlumené stíny do potemnělé opuštěné čekárny. Když se konečně zorientoval, promnul si tvář. Musel usnout, únavou a vyčerpáním. Bylo
