Chlapec s odrostlými černými vlasy, které se výrazně bily s jeho přírodní blond, procházel temnou ulicí. Nebe se nad ním čeřilo silnými údery větru, který rozfoukával hromady uschlého listí. Tmavohnědé, temně oranžové až po žlutočervenou. Chlapec se sám pro sebe usmál při
Byl to večer jako každý jiný. Bill už se chystal jít spát, když vtom uslyšel jak dole klaply dveře. Tom se nejspíš vracel domů z oslavy nějakých narozenin. Bill sebou trhl, jak se prudce otevřely dveře. „Ahoj, copak je?“ zeptal se Bill.
Sedím na polámané lavičce z tmavého dřeva, pokryté nesčetným množstvím graffit, jejichž autory jsem především já sám. Nejsou to typické graffity, nezobrazují žádnou přezdívku, slogan či název oblíbené skupiny, zobrazují šifry. Šifry, kterým můžeme rozumět jen my dva. Po desce lavičky se
„Jsi můj anděl, anděl strážný, viď,“zašeptal Bill do noci, když ležel s Tomem v horkém objetí milenců. Opravdu to tak cítil, byl to už rok co zjistil, co ke svému bratrovi cítí. Že už to není jen bratrská láska, ale něco víc…
Zas je tu jaro, je tu… lidí šílí… líbaj se jak o život navzájem… Máj, ten divnej měsíc… „Láska je láska……“ „…když choděj kluci s holkama…“ doplnil Tom Billova slova, nesoucí se pokojem společně s jemnou melodií. Ušklíbl se. Bill se dlouze
Ležím na posteli. Pozoruji pruhy světel běhající po stropě, které prozařují pokoj světlem. Světlem, které mi pomáhá neupadnout do neznámého světa. Světa, kde vás nikdo nechrání, kde se můžou odehrávat hrůzy, které by jste v reálném světě nikdy nezažili. Fantazie pracuje na
Plačem. Prečo? Je to preto, že sa mi môj život zdá bezvýznamný? Alebo preto, že nemám žiadnych priateľov? Preto, že som sám? Že ma nikto nemiluje? Nie… je to preto, že ma TY nemiluješ! Si jediná bytosť na svete, ktorej venujem pozornosť.
Milý Bille, až si toto budeš číst, už nejspíš nebudu mezi živými. Chtěl bych Ti toho tolik říct, že nevím, kde bych měl začít. Nejlepší by bylo asi od začátku. Bylo to asi před třemi roky, když jsem se změnil. Možná sis
Konečně – dnes odjíždíme s Billem na dovolenou a už se nemůžu dočkat, až si ,,odpočineme“ od světa a všech těch kamer a foťáků. Hned to odpoledne co jsme přijeli, jsme se šli zchladit k moři. Voda byla příjemně chladná a my
Nad větrem roztančenými větvemi stromů se pomalu šíří záře zapadajícího slunce. Rozpustilé vločky se pomalu vznášejí nad bělostnou krajinou a po zrcadlově lesklých rybnících pomalu kloužou poslední podzimní lístky, co se nestačily skrýt před zimou. Venku se stmívá pořád víc. Dnes ale
Mám tu pre vás ďalšiu poviedku. Dlho som však rozmýšľala, komu priradím akú rolu… nakoniec som sa rozhodla, nech si to každý vníma ako chce xD Keď nechápete… po prečítaní snáď pochopíte xDD Opäť padám na posteľ a na pravom líci pociťujem
„…Jsou ale i okamžiky, kdy je člověk zcela sám a ani ten, kdo je zdánlivě pořád při vás, s vámi doopravdy není… A žádná slza není pravá… Rette mich !“ uvedl si Bill sám svou vlastní píseň. Chtělo se mu brečet, ale
„Bille, podal bys mi ten čaj?“ požádal ho Tom dalšího rána na snídani.Byl tam s nimi jenom Gustav, který teď litoval, že nepočkal na Georga, který se ještě flákal neznámo kde.„Jistě…“ přikývl Bill a podal bratrovi konvici s čajem.„Tak to je konec,
„Zlato, zapneš mi košili ?“ navrhl Bill a přisunul se blíž k Tomovi. Tom měl ale ve tváři vážný výraz.„Jo, zapnu…“ přikývl po chvilce, když do něj Bill strčil, aby vnímal.Tom se nemotorně chopil knoflíčků.„Co je to s tebou dneska? Špatná nálada?“
Tom se přesunul zase o kousek níž. Bill věděl, že už to nebude trvat dlouho. Už brzo bude se svými rty tam dole… Tom svými ústy pomalu sjel až k lemu bratrových boxerek. Pak se ale zase začal vracet nahoru, k bratrovu
