Ležel na posteli se zavřenýma očima a snažil se na nic nemyslet. Koncentroval své myšlenky pouze na koncert, který je za několik hodin čekal. „Ty, Bille, můžu se tě na něco zeptat?“ ozval se Gustav opatrně a nadzdvihl se na lokti na
Velmi něžně se Tom přitiskl k těm narůžovělým rtům, nechtěl nic uspěchat, vyčkával, užíval si blízkost milovaného člověka. Tělem mu procházelo tolik nádherných pocitů, že se bál, že ho to roztrhá. Opatrně vztáhl ruce a položil je na Billovy boky. Ve chvíli,
……o týden později…………… Seděl v hotelovém pokoji s kytarou v rukou a vybrnkával melodie, které ho napadaly. V posledních dnech takhle trávil veškeré volné chvíle. Znovu se uzavřel do sebe… odmítal s kýmkoli komunikovat, utíkal před Billem, zamykal se před Davidem… jeho
„Tak na nejlepší kapelu 21. století!“ zakřičel David, když jim číšník otvíral v pořadí už asi pátou láhev šampaňského. Kluci a všichni z jejich týmu oslavovali jejich první velký koncert, který byl doslova časovanou bombou. Nikdo nečekal takový úspěch, museli dvakrát přidávat,
Nevěděl, jak je to dlouho, co usnul, když ho probudila tupá rána a následně ho někdo udeřil do břicha. „Co to…?“ Tom se mátožně posadil na posteli a nevěřil svým očím. V jeho posteli se Bill ve svých černých boxerkách, zcela evidentně
David seděl na baru, před sebou sklenku se zlatavou tekutinou a vyřizoval ještě nějaké smsky. „Dáte si ještě něco?“ zeptala se nevtíravě barmanka. David jen roztržitě zdvihl hlavu: „Ne, díky“, a dál se věnoval svému telefonu, ale neušlo mu, že se na
Od Tomova návratu z nemocnice uplynuly dva dny. Rodiče Kaulitzovi navštívili své znovunalezené děti, ale dvojčata shodně trvají na tom, že potřebují čas, aby se s novou situací vyrovnala. Zklamaná matka odjíždí zpět do Magdeburgu a otec se věnuje své práci. Doufají,
Seděli vedle sebe v autě, mlčeli a každý se díval okénkem na své straně ven na ulici. Bill si znovu a znovu připomínal lékařčina slova. Kdyby věděla to, co vím já… Zapadá to do sebe jako dětská skládačka, je to kvůli mně.
„Cože? To ne … to nemůže být pravda.“ Tom vyděšeně upíral pohled do matčiných očí. „Řekni, že to není pravda, že sis to teď vymyslela…“ Jeho pohled se stočil k Billovi. Ten jen stál jako krásná mramorová socha. Černé vlasy rámovaly bledý
Nenechal ho domluvit a hněvivě se přitiskl ke studeným rtům. Skousl jeho dolní ret, přejel po něm zuby. Bill se mu jediným pohybem vysmekl. „Pusť mě, slyšíš?“ Tomovy ruce ale byly rychlejší. Obratně si přidržel jeho tělo a posunul horké rty na
A byl tady říjen. Krásné léto, které toho roku trvalo tolik měsíců, se pomalu loučilo a přenechávalo vládu podzimu, ulice pokrylo spadané pestrobarevné listí. Do začátku turné zbývalo pouhých deset dnů. Všichni z kapely začali pociťovat mírnou nervozitu, občasné brnění kdesi hluboko
V autě se napětí mezi Gustavem a Tomem konečně uvolnilo. Gustav si dokonce vedle Toma sedl a po chvíli mlčení i sám začal hovor. Ve studiu na ně čekala příjemná, asi dvacetiletá moderátorka jménem Laura. Když se navzájem představovali, nikomu z přítomných
Bill se probudil do deštivého rána. Jako mávnutím kouzelného proutku bylo pryč krásné letní počasí, i když byl teprve začátek září, podzim už o sobě dal vědět. Obloha byla zatažená šedivými mraky, z nichž se každou chvíli spouštěly dešťové kapky, vítr honil
Od jejich posledního rozhovoru Gustav Toma totálně ignoroval. Napětí mezi nimi bylo natolik zřetelné, že i Georg, obvykle lhostejný k podobným situacím, zasáhl. „Může mi někdo říct, co se tady děje? Předevčírem v klubu se Bill choval jako blázen, Tom se naopak
Bouchnutí dveří spustilo jako stavidlo proudy Billových slz. Zase ho ztrácím. Proč se musíme pořád hádat? Ono nám to klape fakticky jenom v posteli nebo v kapele. Jinak spolu asi být nemůžeme. Ale takhle jsem to přece nechtěl. Chtěl jsem, aby se
