Autoškola 14.

autor: B-kay
betaread: Janule

„Bille, zlato, no ták. Už tady takhle sedíš přes týden,“ povzdechla si zmoženě Simone, která se už nedokázala dívat na to, jak její synek trpí. V poslední době nedělal totiž nic jiného, než seděl zavřený ve svém pokoji a tiše brečel do polštáře.
„Mami, prosim tě, nech mě být,“ špitl a schoval tvář pod peřinu. Simone se pomalými krůčky přiblížila k posteli, na které její synek ležel a opatrně se posadil na kraj.
„Podívej, já vím, že to teď pro vás není snadný, ale ostatně ty sis brášku vždycky přál,“ nevěděla, co jiného říct. Nevěděla, zdali má vůbec něco říkat. Ale při pohledu na své sklíčené dítě pochopila, že měla raději mlčet.
„Mami, nic nechápeš… prosím, odejdi a nech mě tady samotnýho,“ vydechl a bolestně přivřel víčka…

Už je to týden. Týden… jenom sedm dní, ale pro Billa se to zdá být věčností. Už sedm dní nedokáže myslet na nic jiného než na něj. Nedokáže pořádně jíst ani spát, nedokáže se dokonce ani podívat mamce do očí. A nejhorší na tom je to, že Tom na něj jistě kašle a on se trápí zbytečně!
Už tolikrát si nadával, že se takhle ponižuje, ale nedokázal jinak. I když věděl, že slzama nic nevyřeší, nedokázal neplakat. Srdíčko měl na milion kousků a cítil se neskutečně sám. Mamku nechtěl ani vidět, pořád ji vinil za to všechno, co se stalo.
Opatrně vykouknul zpod peřiny a pohled mu padl na klíčky od auta, které už hezkej týden ležely nečinně pohozeny na jeho nočním stolku. S lehkým výdechem je vzal do rukou a jeho tvář zkropil další příval nepoddajných slz. Rozhodně vstal a houpavými kroky šel dolů do kuchyně, kde mamka právě chystala snídani.
„Na, nech si je,“ vydechl tiše a hodil klíčky na kuchyňskou linku. Simone se na něj nevěřícně zahleděla.

„Tohle snad nemyslíš vážně? Bille, vždyť o tom autu jsi snil tak dlouho,“ řekla překvapeně, ale velice smutně zároveň a vzala klíčky do dlaní.
„Já to auto už nechci,“ vydechl Bill rozhodně a svá opuchlá očka schoval pod clonou dlouhé ofiny, která mu dokonale splývala do tváře.
„Bille, tohle už přeháníš! Prosim tě, promysli si to. Jdi za ním a promluvte si,“ navrhla, ale ani nečekala, že by ji její synek odpověděl. A také že se tak ani nestalo. Bill jen s povzdechem sklopil pohled a pak se znovu pomalu vracel do svého pokoje. Takhle to šlo vlastně den za dnem už týden. Bill chodil dolů jenom tehdy, když něco potřeboval, což také nebylo často a Simone z toho už začínala šílet. Vždyť přeci nemohla za to, že dvě děti nedokázala uživit, když se rozvedli, a tak si musel její exmanžel vzít jednoho. Tohle se nikdy nemělo stát! Ti dva se neměli potkat! Neměla to dovolit, měla tomu nějak zabránit. Ted už je však pozdě! Zničili své vlastní děti… její vlastní miminka, která vychovávala s láskou a něhou, dokud mohla, ji teď nenávidí. A ona jim to vůbec nemá za zlé. Chápe je… oba dva… Akorát nechápe to, proč se její synkové najednou tak odcizili. Simone totiž nemohla vědět, že spolu její dva synové spali. A ne jednou!

Bill se tedy po dlouhé době rozhýbal a donutil se jít umýt, nalíčit a konečně ze sebe udělat normální osobu. Takhle totiž vypadal jako povadlá příšerka, která jenom brečela zavřena v pokoji. I když pršelo, neodradilo jej to, aby se oblíknul a pěšky se vydal k útesu, kam jej tehdy zavezl Tom. Tam se vlastně všechno začalo…
Bill tiše šlapal velmi známou cestou a vůbec si nevšímal faktu, že už je chudáček celý promočený, ani že jeho vlasy povadly v objemu a přilnuly mu k hlavě. Jeho oči byly malinko rozmazané, ale pořád v sobě skrývaly tu neskutečnou jiskru, která Toma dostala při prvním pohledu. Stačil jenom jediný… Když však Bill konečně došel až k útesu, už zdálky uviděl obrys auta. Jenomže hned, co došel blíž, poznal, čí to auto je. Polekaně zamrkal a chtěl vzít zpátečku, avšak osůbka, která pokorně mokla na kapotě, byla rychlejší.
„Nemusíš odcházet, půjdu já,“ řekl Tom malinko hlasitěji, aby jej Bill i přes silné zurčení vody a deště slyšel. Bill n něj ohromeně zíral a poznal, jak se jeho dech znovu zrychluje. Tom byl dokonalý. Tvář měl celou zmáčenou a obrovské triko mu přiléhalo k hrudi, tudíž bylo nádherně vidět, jak přitažlivý je. Tom se na Billa také nedokázal vynadívat. Byl tak sexy. Tak zvláštně, až mu připadal neskutečně nádhernej. Viděl, jak v jeho očích pořád plál ten oheň vášně, kterou na něm miloval. Černé vlasy měl promočené a splihlé a rty pootevřené… bože, ty rty… byly tak vábivé… tak moc je chtěl znovu líbat… dotýkat se jich… dotýkat se jeho… cítit jeho nahé tělo… mazlit se s ním… milovat jej znovu… DOST!

Okřikl se v duchu a malinko zatřepal tváří, aby si podobné myšlenky vyhnal z hlavy. Sledoval, jak se kroky jeho brášky pomalu blíží k němu.
„Tak tedy vypadni!“ vydechl Bill a se vší nenávistí, kterou v sobě dokázal v tu chvíli stvořit, se na Toma zadíval. Ten se však nedokázal hnout. Billovo jednání jej naprosto šokovalo! Nečekal to! „Slyšels? Vypadni! Já už tě nikdy nechci vidět! Nenávidím tě, Tome Kaulitzi,“ křičel po něm Bill a dorbnýma pěstičkama se mu strefoval do hrudníku. Tom jej náhle prudce chytil za lem trika a stáhl si jej na sebe.
„To já nenávidím tebe, Bille! Strašně moc,“ vydechl a zoufalým pohledem sjel Billovy mírně pootevřené rty, které na ty jeho pouštěly horký vzduch. Bill jej od sebe spěšně odstrkoval, ale stejně se mu to moc nedařilo. Pokaždé stejně skončil v jeho náručí… Neúprosný déšť jim bičoval tváře a jejich těla se pořád víc a víc třásla v studeném větru. Bill cítil, jak se Tomovy dlaně něžně posunuly na jeho záda, kde jej začaly jemně hladit přes promočenou látku trička.
„Jsi mi tolik podobnej,“ zašeptal a mírně se sklonil k jeho tváři. Bill uplakaně hleděl na Tomovy dlaně, které mu něžně přejížděly po tváři. „Máš moje oči, Bille,“ usmál se a poté pohledem sklouzl k jeho rtům…

autor: B-kay