autor: Majestrix
Je útěk vážně odpovědí? Ani nápad.
Gustav zíral na dveře od výtahu, doufal, že se Tom vrátí, ale nestalo se. Byla to jeho vina, pokazil to. Otočil se a šel hledat Georga, natrefil na něj po pár metrech, vypadal zmateně. „Máš dojem, že musíte dát všem lidem v tomhle poschodí vědět, co se tady děje nebo proč jste tak křičeli?“
„Kde je Bill?“ zeptal se Gustav, ignoroval basákovu poznámku.
„Ve tvém pokoji, ne?“
„Ne. Nevyšlo to.“ Vysvětlil Gustav co viděl, následně mu vysvětlil i to, co se stalo mezi ním a kytaristou.
„Vážně jsme do toho zasáhli. Je Bill ve svém pokoji?“
„Nevím.“ Zastavili se před ním, Gustav nahlas zaťukal. Žádná odpověď. „Nemyslím si, že by odpověděl, i kdyby tam byl.“ Řekl Georg; zavrtěl hlavou.
„Co budeme dělat?“ Přestal Gustav a zamyslel se. „Počkat, recepce, můžeme zažádat o náhradní klíč.“
„Anebo můžu použít speciální kartu, kterou jsem Billovi šlohnul.“ Vytáhnul ji pyšně Georg a otevřel. Oba dva chlapci vešli do temného pokoje, rozhlíželi se. Byl tu nepořádek, ale Bill tu nebyl. Georg se otočil, jako by ho k tomu něco donutilo, viděl vycházet světlo zpod koupelnových dveří, slyšeli dávení.
„Bille?“ Zaťukal Gustav na dveře a i s Georgem přitiskl ucho ke dveřím. „Bille, no tak, bude ti zase zle!“
„Ne, nebude; strávil jsem víc jak polovičku posledních měsíců zvracením a ještě mě to nezabilo! Tak sakra vypadněte!“
Georg zamručel, promnul si kořen nosu, přemýšlel. „Co se stalo, Bille?“
„Jděte kurva pryč!“ Gustav se na dveře zamračil, zavrtěl hlavou.
„To nemůžeme, Bille. Máme o tebe starost!“ Georg ho praštil do ruky, podíval se na něj. Gustav zněl jako nějaký psycholog z linky důvěry pro sebevrahy. Oba dva se zarazili, neslyšeli nic, ani vzlyknutí. „Georgu?“ začal Gustav panikařit.
„Jo, jasně, chápu.“ Georg se proval a ramenem vyrazil dveře, čímž odhalil Billa, ležel na zemi, nejevil známky vědomí. „Do prdele, já ho málem zabil.“ Řekl Georg, sehnul se a sebral Billa ze země. Vypadal vystrašeně. „Je lehký jako peříčko…“
„Tohohle už mám po krk. Za chvíli z nich budu mít infarkt a to mi je teprve jednadvacet.“ Následoval ho Gustav k posteli, sledoval, jak Georg Billa opatrně pokládá. „Co budeme dělat?“
„Měli bychom zavolat záchranku.“ Řekl a dal Billovi vlasy pryč z obličeje. Měl zpocené čelo, vypadal zarděle.
„Ale nemůžeme.“ Dokončil jeho myšlenku Gustav. Měl černé svědomí. Znamenalo pro něj Billovo tajemství víc, než jeho zdraví a zdraví jeho nenarozeného dítěte? Zavrtěl hlavou. Tohle nebyla otázka. Běžel k telefonu, který ležel na nočním stolku a zvedl ho.
„Gustave! Je vzhůru!“ bubeník telefon zase položil a vrátil se zpátky k Billovi, který slabě plakal a koukal na strop. „Bille, co se stalo?“
„Všechno je to moje vina… je to všechno moje vina a on mě teď už nemá rád.“ Zavzlykal zpěvák a znovu zavřel oči. „Je to všechno moje vina…“ mumlal.
„Bille!“ Gustav sledoval, jak se Georg snaží přerušit jeho srdcervoucí litanii, ale Bill ho neposlouchal. Ležel tam s hlavou u Georga v klíně, sám pro sebe si šeptal, odmítal otevřít oči. „Co se kurva stalo?“ Zeptal se a podíval se na Gustava.
„Já… Snažil jsem se ho donutit, aby to Tomovi řekl.“ Zavrtěl Gustav hlavou. „Nemyslím si, že to proběhlo v pohodě…“
„Myslíš? Co teď asi budeme dělat? Mohl jsem ho zabít!“ utrhl se na něj Georg a Bill začal plakat nanovo. Oba dva se na Billa podívali, Gustav by se nejraději nakopal. Pár minut byly jediné zvuky v místnosti Billovy vzlyky. „Co teď asi budeme dělat, Gustave?“
„Napravím to.“ Přikývnul pomalu.
„A jak asi? Nevíme ani, jestli se to vůbec dá napravit.“ Řekl Georg smutně, hladil Billa po tváři. Miloval Billa jako svého bratra a Toma taky, ale z nějakých důvodů to byl vždycky Bill, o kterého bylo třeba se postarat. Měl pocit, že je to jeho práce, starat se o ostatní členy kapely už jen proto, že byl nejstarší, ale Gustav ho často dokázal přeprat. Svému kamarádovi věřil, ale jak můžou něco napravit, když neznají všechny části skládanky?
„Dá se to napravit a já ti to klidně dokážu. Udělal jsem chybu a tak jí i napravím.“ Gustavova ústa byla rovná jako přímý řez čepelí, otočil se a odešel. Jeho zlost rostla, zatímco šel dolů chodbou a čekal na výtah. Zhluboka se nadechl, vystoupil z výtahu, opustil vstupní halu a na chvilku se zamyslel. Tom nemohl opustit budovu, což znamenalo jediné, bude v baru.
Měl pravdu, jakmile vešel do potemnělého baru, zahlédl jemu moc dobře známý drdol dredů hned u baru. Zaťal ruce v pěst, šel k němu a rychle se vedle něj posadil, naštvaně na něj koukal. „Ani se kurva neopovažuj začít, Gustave. Co chceš?“ Gustav s hádáním na veřejnosti problém neměl a už vůbec ne, když šlo o hádání se starším Kaulitzem; byl to totiž jeho mladší sourozenec, který rád zvyšoval hlas a dělal problémy.
„Bill tě potřebuje.“ Řekl Gustav jednoduše, Tom si odfrkl a zamával na barmana skleničkou.
„Ne, nepotřebuje.“
„Tome-„
„Gustave, ty tomu snad věříš? Jasně, ty to víš, jak jsi na to reagoval?“ Gustav otevřel pusu a zase ji naprázdno zavřel. Upřímně, taky tomu zprvu nevěřil…
„Hele, já vím, že to chvilku trvá, než si na to zvykneš, ale Bill si teď může nahoře oči vyplakat a bude mu z toho zase zle.“ Sledoval Toma, ten přikývnul na barmana, který mu podal jeho drink. „Alkohol to nevyřeší.“ Utrhl se na něj.
„Co potom, ó vševědoucí Gustave? Znalče každičký zkurvený věci. Kde jsou odpovědi? Gustav je přece má.“ Vysmíval se mu Tom, vypil polovičku svého pití na jedno nadechnutí. „Nech mě být, vyřeším si to sám, až budu chtít.“
Fajn. Zdravý rozum a usuzování nefungovalo.
Chytl do dlaně vršek Tomovy skleničky a odmítal ji pustit. Starší z dvojčat Kaulitzových se na tu ruku podívalo a pak na Gustava. Gustav se stroze usmál a naklonil se k němu, vypadal jako by mu chtěl říct nějaké smrtelně tajné tajemství.
„Teď mě dobře poslouchej, Kaulitzi, tohle ti už víckrát opakovat nebudu. Půjdeme nahoru, jen ty a já, jasný? Teď, ať se ti to líbí nebo ne, je jen na tobě, jestli si zachováš svou důstojnost-“ syknul. Tom se odtáhnul, překvapený a skeptický. Gustav rychle zavrtěl hlavou. „Ne, tohle nezkoušej, když budeš dělat problémy, nebude mi dělat potíž tě vzít a přelomit vejpůl jako zápalku. Kdybych měl lepší náladu, slíbil bych ti, že se nedotknu tvýho úžasnýho obličeje, ale jestli okamžitě nezvedneš tu svojí prdel a nepůjdeš se mnou, budu do tebe tlouct tak dlouho, dokud se nepřestaneš hýbat a budu se snažit, abych ti vymlátil piercing z pusy, je ti to jasný? A když se budou lidi ptát, co se stalo, mile rád jim řeknu, že jsem ti zadupal prdel do země.“ Zvedl ho za ruku a pokynul mu, aby šel před ním. Uběhlo pár sekund, než se Tom podíval bubeníkovi do očí a zjistil, že je smrtelně vážný.
~*~
Bill zíral na strop, do vlasů mu tekly slzy, Georg mu seděl vedle hlavy, snažil se ho uklidnit. Bylo mu hrozně, povzdychl si, bolela ho hlava. Brečel už celou půlhodinu, byl překvapený, že ještě má co brečet. Dveře se otevřely a uslyšel mluvení, ale Bill si to uvědomil, až když se mu před obličejem objevil jiný. Otočil se pryč, zavřel oči a uvědomil si, že na něj mluví Georg. „Co?“ zachraptěl, snažil se zase nanovo nerozbrečet.
„Řekni nám, kdo je otec. Musí to vědět.“ Bill zavrtěl hlavou a převalil se na druhý bok, koukal na Toma, který byl vedle postele.
„On vám nikdy neřekl, kdo je otcem?“ zeptal se Tom, nedokázal ze svého obličeje skrýt vážný výraz. V tomhle momentu Bill své dvojče nenáviděl. Gustav zavrtěl hlavou.
„Ne, pořád to odmítá.“ Založil ruce, snažil se neběžet k posteli a třást s Billem. Ten otec by teď měl být v tomhle pokoji, snažit se Billa utišit, stejně jako oni.
„Na tom nesejde. Nechce mě a navíc nechce ani to dítě.“ Promnul si Bill oči, popotáhnul. Tom zavřel oči, snažil se dýchat.
„Možná si to na něj jen moc rychle vyklopil; možná potřebuje chvíli na přemýšlení a roztřídění svých pocitů,“ řekl Tom, aniž by se na svého bratra podíval. „Musíš si přiznat, že je tohle naprosto zasraná situace.“
„Možná by se on měl uvědomit, kdo v sobě má to pitomý dítě a snažit se o soucit!“ odpověděl napruženě Bill. Tom otevřel pusu a okamžitě ji zavřel, pomalu přikývnul.
„Možná.“ Zašeptal. Georg se podíval dolů na Billa a povzdychnul si, pak se podíval na Gustava a kývnul ke dveřím. Bubeník pomalu přikývl a oba dva doslova uprchli pryč. Bill koukal, jak odcházejí, přemýšlel, jestli by neměl taky. Nechtěl být nablízku svého dvojčete.
Do prčic, tohle je jeho pokoj.
„Jdi pryč, Tome…“ Řekl Bill unaveně, posadil se a usyknul nad tou bolestí hlavy.
„Bille…“
„Ne, mám dojem, že jsi mi dneska už ublížil víc než dost, nebo snad ne?“ Tom si skousl ret a přikývl, otočil se ke dveřím. Jakmile se dotkl kliky, uvědomil si to, nebylo mu z toho dobře. Tohle nemohl udělat, nemohl se ke svému bratrovi otočit zády, své spřízněné duši, už ne.
„Ne.“ Otočil se ke svému dvojčeti zpátky, udělal krok vpřed. „Ne, už tě neopustím.“ Bill se schoulil do klubíčka, rukama si objal kolena. „Bille, já neumím předstírat, že se nic neděje…“ Řekl Tom nejistě, nevěděl, co říkat ani dělat.
„A ty si myslíš, že podle mě to je v pořádku? Že to, abych byl těhotný, je to, co jsem vždycky chtěl?!“
„Myslím, že ne.“ Přešel Tom po pokoji a posadil se na postel vedle Billa. Oba dva koukali na koberec. „Co budeš dělat?“
„Co chceš, abych dělal, Tomi?“ zeptal se Bill unaveně. Chtěl, aby už bylo po všem, bylo mu jedno jak. Tom pokrčil rameny, stále sledujíc koberec.
„Chceš jít na potrat?“ zeptal se pomalu, nebyl si jistý, jestli odpověď chce vědět, ani jak by se cítil, kdyby se mu jí dostalo.
Bill se poklesle zasmál, popotáhnul. „Ano.“
„Ale co?“ znal své dvojče, v dálce se skrývalo veliké ale.
„Ale už jsem za legálním termínem.“ Tomovi kleslo srdce do žaludku, dnes už počtvrté.
„Jak daleko jsi?!“ vyhrkl bez přemýšlení. Bill se malinko odsunul a povzdychl si.
„Za polovinou třetího měsíce.“ Zašeptal. Tom se na své dvojče podíval a nakrčil obočí.
„Vážně?“
„Jo. Doktor Santoro říkal, že u každého se to projevuje jinak.“
„Wow.“
„Jo.“ Seděli tam v tichu, nevěděli kam se podívat.
„Takže to budeme muset zvládnout…“ nadechl se Tom zhluboka, snažil se přeprat s panikou, co v sobě měl. Bill se na něj konečně podíval.
„Budeme muset?“
„Hele, nehodlám předstírat, že kvůli tomu pořád ještě nejsem vystresovanej, nebo že jsem se s tím už na sto procent vyrovnal… ale vím, že tě miluju a chci tě podporovat, hlavně když něčím těžkým procházíš. Když ty máš problém, mám ho i já, vzpomínáš?“ přisunul se Tom blíž, tentokrát se Bill neodtáhl.
„Tomi, já s tím taky nejsem vyrovnaný. Každým dnem je to hroší a buď se mi chce křičet nebo brečet.“ Podíval se na něj Bill zamračeně, zase se mu začínaly tvořit slzy v očích. Tom si ho přitulil blíž, objal ho. „Skoro pořád se cítím mimo kontrolu a sám.“
„Nejsi sám, slibuju.“ Zašeptal mu Tom do vlasů, přitulil si ho blíž. „Hrozně se ti omlouvám, Bille… musíš si myslet, že jsem kretén kvůli tomu, co jsem ti řekl předtím.“ Bylo mu hrozně, když si uvědomil, jak krutý k Billovi byl.
Bill si povzdychl do linie Tomova krku a přikývl. „Vím, že když jsi vystrašený, nedokážeš se ovládat.“ Řekl, bylo to ale celé ztlumené o Tomovo triko. Tom se zasmál. „Co budeme dělat, Tomi?“
„Já nevím, Bille. Já… Já ti to teď nemůžu říct.“ Položil se vedle Billa, a přitulil si ho. Automaticky začal hladit Billa po bříšku, usmíval se, když cítil, jak se Bill uvolnil.
„Mmm… Tomi, tohle je tak krásný.“ Tom se podíval dolů, Billovi do obličeje, měl zavřené oči a malinko zamračené čelo. Políbil ho na čelo a znovu se začal dívat na strop. Tom se cítil jako natažený na skřipec. Všechno, co věděl do dneška o vědě, se mu zhroutilo v jednom jediném dni.
Tom dal ruku pryč z Billova břicha, aby si promnul obličej, ale Bill ho za ni chytl a vrátil ji zpátky. Tom si nemohl pomoci, usmál se nad tím, Bill měl oči stále zavřené. Povzdychl si a pokračoval v masáži, taky zavřel oči, snažil se nesmát. Unikl mu malinký potutelný smích, který neustal a prorval se až do smíchu. Bill se usmál, za chvilku se oba dva smáli jako šílení. Otevřel oči a podíval se na Toma, smích se okamžitě vytratil.
Tom brečel, brečel, ale nedokázal se přestat smát, byl jako šílený. Panika, kterou se stále snažil odstrkovat pryč, se vzepřela a usadila se mu v hrudníku. Slzy mu tekly po obličeji, za chvilku smích zmizel a on už jen brečel. Bill si povzdychnul a přitulil se blíž, snažil se mu dodat sílu. Kdyby se Tom psychicky zhroutil, kdo by mu pak pomáhal?
„Tomi, bude to v pořádku, ano?“ řekl Bill, políbil ho na tvář a objal ho kolem pasu. Tom se skoro dusil, snažil se nadechnout a nebrečet. „Tomi, prosím, uklidni se, prosím. Děsíš mě.“ Tom se na svého bratra podíval, snažil se dostat svůj dech pod kontrolu. „Tomi, budeme v pořádku. Zvládneme to.“ Slíbil mu Bill, podíval se mu zpříma do očí. „Dokud budeme spolu, budeme v pořádku.“
„Jo?“ zeptalo se jeho dvojče, vypadalo naprosto ztraceně. Bill se na něj podíval a přikývnul, přemýšlel, jestli by sám sobě věřil.
„Jo.“
~*~
„Jak tohle má sakra dávat smysl?“ zeptal se Gustav, vyklopil do sebe další drink. Byli zpátky v Billově pokoji, bylo vidět, že se dvojčata usmířila, protože Bill šťastně jedl hranolky a s gustem si je namáčel v másle. Tom od toho odvrátil pohled, bylo mu z toho zle.
„Popravdě, Gustave, jak to asi můžeme někomu říct?“ zeptal se Tom, koukal na pivo před sebou. „Budeme to muset zvládnout sami.“
„Ale Bill bude potřebovat prohlídky, odpočinek a vyváženou dietu. Vážně si myslíte, že to na tour zvládneme?“ zeptal se Georg skepticky. Bill přikývnul.
„Nějak to zvládneme.“
„Měl bys to říct Davidovi.“
„Kurva ne! Stejně je to jeho vina.“ Odvětil Tom, zavrtěl hlavou. „Ne, tohle nemá budoucnost.“
„Mimochodem, jak sami víte, tuhle tour jsme jeli bez přestávky. Nemůžeme jí skončit jen tak, dlužíme to vedení.“ Připomněl jim Bill. Gustav zamručel. Poslouchat Billa mluvit byl paradox. Slova se dostala k vašim uším, dávala smysl, ale mozek vám pak řekl, že něco tu nefunguje. Jen nemůžete přijít na to co.
„Sakra.“ Řekl nahlas, věděl, že to byl špatný nápad. Ale teď už bylo pozdě, když Gustav viděl problém, neměl problém s tím to nějak vyřešit, ať nahlas nebo potichu. Georg pokrčil rameny a vzal Billovi hranolku, namočil ji do másla a dal si ji do pusy. „Ty vole, co to děláš?“ zakřičel na něj, zbledl.
Tom se otřásl. „Si tak nechutnej, Georgu…“ zavrtěl hlavou, vypadal zdrceně. Bill to jen se zájmem pozoroval.
„Tak?“ zeptal se černovlasý chlapec zvědavě. Georg polkl, zamyslel se nad chutí.
„Pánové, není to zas tak špatný. Možná by to chtělo trochu kečupu, ale jinak je to výborný!“ řekl a přikývl. Tom se přiklonil blíž, natáhnul. „Co?“ zeptal se podrážděně. „Co to děláš?“
„Jenom kontroluju, jestli nejsi namol.“ Řekl Tom sladce, všichni se začali smát.
19:43 Ježiš, já zapomněla! Komentáře v angličtině, samozřejmě, už se to naučte, když já jsem blbá a zpomínám na to… :o) Nepřidělávejte Lil.Katie práci, ať má čas na překládání povídky a nestráví život na překladu vašich komentářů, nebo tu bude jeden díl za čtrnáct dní… vyrhožuju, co? Ale jinak to nejde, takže anglicky! pa J. :o)
autor: Majestrix
translate: Lil.Katie
betaread: Janule
*YAHOOO* *YAHOOOOOOO* čekala jsem celý týden, pořád koukala na hodiny a jdu čísttttt!
naprosto dokonalá povídka….fakt dokonalá!!!
Ježiš, to je nějaký krátký ='( A zas si to budu číst celý týden!*yahoo* Proč to tu není i v neděli? Akorát nás Jani mučíš, ptž pořád čekáme…^^ Jedna z nejlepších povídech dob!^^ *in love*
Už chci sobotu další!
Tomi brečel? chudák:( ale aspoň se to vyřešilo, doufám, že to zvládnou:-) perfektní díl:-)
teď nevím jestli psát anglicky, ale pro jistotu:
amazing part, I love it:-*
Omg užasný xD
xD na tenhle dílek jsem čekala hodně dlouho a dočkala jsem se 🙂 je to vážně dokonalá povídka… ♥
Lil.Katie: díky moc za skvělý překlad 😉 kdybys Majestrix ještě přeložila, ať si s těmi dílky trochu pohne xD díky ♥
To je geniálnííííííííííííííííííííííííííííí!
LoFinQa: Lofi, kdybys četla, co k tomu na začátku píšu, tak bys věděla, že ta povídka je dávno napsaná a hotová, ale v anglickým originále. Lil není robot, aby překládala jeden díl denně, tudíž buď ráda, že je tu jeden týdně, což je podle mě až dost. Majestrix už svou práci udělala, tu povídku psala podle mě víc než rok, protože je hodně těžká s hodně skvělá… Lil, tohle prosím Majestrix nepřekládej, nebo jí vysvětli situaci. Díky. J. :o)
LoFinQa*TWC: by mě zajmalo jak rychle by jsi přeložila takhle dlouhý díl z angličtiny tak ,aby ti dávalo hlavu a patu..angličani jsou tady v todle řekněme prasata maj to překopaný.vím jak dlouho trvá mě než přeložím článek z ajiny a kolik kyblu nervů přitom dnesu.
ten dílek je užasnej.! Jsem ráda že to dopadlo takhle….
Yeah, good part!
loool tak to je síla prý anglicky a všeci tu píší česky xD ok, very special story, i love it…. 🙂
Ahojky:) Holčiny, prosím, snažte se psát anglicky, prosím prosím…Já to pak opravdu nestíhám překládat, jak celý kapitoly a k tomu ještě vaše česky psaný komentáře, děkuju moc:*
really good…..I've never read so special story,but I love it!…Very nice…next part please…:-)
I had to read two parts today, because last week was crazy and I didn´t find enough time. So… last part was great, I´m so glad, that Tom know about it. He must be really confused, I understand his reaction… this situation with Bill´s pregnancy is absolutely insane, but now it is ok, they are together and they will handle it, I hope:) When Tom was crying, it was so emotional… this whole part was so emotional:)
I'm afraid of their baby… they are twins, so there could be some problem with DNA… I hope my fear is unnecessary and everything is gonna be alright:)
I really like Georg and Gustav in this story:) They are so much worried about Bill, but sometimes they do mistake, when they wanna help:))
I love this story, it's the best m-preg story I've ever read:)
A teď česká část:) Někdy si říkám, že většina lidí to asi nečte do konce, protože dost velká část komentářů je česky… Jasně, není snadné napsat koment v angličtině a zabere to několikanásobně víc času než to napsat česky, ale podle mě si to autorka zaslouží za tak skvělou povídku, a vzhledem k tomu, že se dneska anglicky učí nejmíň 90% lidí, tak je to nějaký podezřelý:) No nic…
Asi se budu opakovat, ale ten překlad je vážně skvělý:) Musí to dát strašně moc práce, docela mě překvapuje, že LilKatie stíhá překládat jeden díl týdně. Mně by to trvalo aspoň tak dvakrát dýl, ale stejně bych na to asi neměla nervy:) Takže přeju hodně trpělivosti, abysme měli co číst:))
¨this is sweet…amazing…
it's very touching
Gustav je prostě borec… 🙂 V tom baru byl naprosto dokonalej, věřím, že Tomovi při jeho postavě sklaplo, když si představil, jak ho bubeník láme vejpůl jako sirku 😀 Beránek poslušnej, chudinka malá… bylo mi ho líto. Ten Tomův hysterickej záchvat byl naprosto logickej, asi bych se taky sesypala, kdybych konečně uvěřila, že můj vlastní bratr se mnou čeká dítě a že se s tím nedá nic dělat… je mi jich líto, dvojčátek, ale nebýt toho, nemůžu číst tak dokonalou a bezchybnou povídku, tudíž, ať se s tím chlapci hezky poperou, já si to budu užívat. 🙂 Tomu dítěti vyloženě závidím… mít takovýhle rodiče určitě nebude nuda… 😀 bude mít zaručeně pestrej život. J. :o)
PS: Lil.Katie, je mi to líto, ale já bych tohle fakt anglicky nenapasala, ty víš… moc děkuju za překlad… jsem oběť totalitního školství, já za to nemůžu :-)… čímž ovšem nechci říct, že rusky bych to dohromady dala, to fakt ne… 😀
Ehm… Jdu se snažit anglicky, ale nezaručuju bezchybnost xD Spíš opak xDD
This ff is for me something special, unusual, crazy and… Best! I regret the twins. I like it when Tom crys. It is so sweet <3 😉 Georg and Gustav are careful. I think that the twins want a baby from the bottom of their soul :-*
Amazing!!! I realy love this story!!..xDD
Iam s in love!!!!this is best and beatiful Bill is lovely and tom too…i love twincest!!!!very very much!!!!
hranolky s máslem.. bože, to je prasárna. 😀 zvedá se mi kufr jen o tom čtu. 😀 doufám, že si to autorka jen vymyslela a nezná to z vlastní zkušenosti. 😀
to jsem teda zvědavá, jak chtějí zvládnout tour a vůbec celý Billovo těhotenství bez toho, aniž by se to kdokoliv další dozvěděl.