Lutte pour l’amour 40.

autor: LadyKay

„Vítej v doupěti Toma Kaulitze.“ Ozve se slavnostním tónem nad mou hlavou. Musím se přiznat, že takhle jsem si to tu nepředstavoval. Čekal jsem bordel, opravdický chaos, ale Tom uklidil. Kdy to stihnul, je mi ale záhadou…  Skoro pořád byl totiž se mnou. Je po mém boku takřka nepřetržitě. Když usínám, drží mě ve svém náručí a brouká mi mou ukolébavku. Když se probouzím, sklání se nade mnou a usmívá se.

„Co to…“ vyjeknu, když se ocitnu v jeho náručí.

„Prohlídka.“ Vysvětlí  mi. Moc místností tu není, ale rád se pokochám obzvlášť tehdy, když jako bonus mohu nasávat jeho vůni.

„Takže tohle je kuchyně… Nic moc, co? Ale to je fuk. Stejně tu moc času netrávím. Lednice, ta po většinu času zeje prázdnotou. Kuchyňská linka…  tu bych měl vybavit nějakým plánkem, kde co mám, protože věčně něco hledám…“ Otáčí se se mnou kolem dokola a pobaveně se směje. I z mého hrdla se ozývá smích, jelikož ten bratrův je vysoce nakažlivý. Jakmile se začne smát on, svíjí se smíchem skoro všichni, co se vyskytují v jeho okolí. Tom má naprosto jedinečný smích, jedinečný a nejkrásnější. 

„Ujde to.“ Zhodnotím a nechám se odnést ke dveřím. Tom mě pobídne, abych stisknul kliku a jakmile tak učiním, vstoupíme do dalšího pokoje. Bude to ložnice. Je tu postel, skříň a noční stolek. Na můj vkus moc stroze zařízené, chtělo by to tu něčím oživit. Obrazy, fotografie, nějaké dekorace. Otáčím hlavou na všechny strany, snažíc se co nejrychleji si ji prohlédnout a zjistit, čím by se dala vylepšit. Tom na nějaké zařizování nikdy nebyl, odjakživa byl praktický. V pokoji musel mít to, co potřebuje a nezáleželo mu na tom, jestli mu to k sobě ladí. Dekorace vždy nazýval zbytečnostmi. Podaří-li se mi však brášku přesvědčit, aby si mě k sobě nastěhoval trvale, podělím se s ním o svoje nápady na zvelebení jeho doupěte, jak byt nazval. Tom mému kochání učiní přítrž. Posadí mě na postel a zaujme místo těsně vedle mě. Jeho oči kloužou po holých stěnách místnosti do chvíle, než jeho pohled spočine na mně.  

„Tak co?“

„Upřímně?“ Přikývne, visí mi na rtech a očekává můj názor. Znovu se rozhlédnu kolem sebe a pokouším se najít ta správná slova k vyjádření, jak na mě tohle místo působí.

„Přijde mi to tu takový  trošku…“ 

„Prázdný? Smutný?“ Odtuší správně. Přesně tohle mě napadlo. Představoval jsem si to všechno jinak. Vždyť Tom je smíšek se srdcem na správném místě, jeho byt nemůže působit takhle depresivně a chladně. Možná je to zapříčiněno i tím, že je tu takový nechutný pořádek.

„Teď jsi tu ty. S tebou přišlo slunce.“ Jeho dlaň se jemně dotkne mojí tváře a Tom palcem lehounce přejede přes mé rty, které vzápětí políbí. Prsty jedné ruky se zaboří do mých havraních vlasů, druhá dlaň spočine na mých zádech. Když ucítím, že se mě pokouší položit na matraci, sevře se to ve mně, ale neodstrčím ho. Nechávám jej, aby mě líbal. Jeho polibky jsou pro mě jako afrodiziakum, dík nim ztrácím pojem o čase i prostoru. Rty se přesune na mou šíji, líbá ji a stiskává kůži na ní.  

„Tohle ne…“ Odstrčím mu ruku, když mi vyhrne tričko a následně rozepne pásek. Zklamaně se ode mě odsune, sklání se nade mnou a hledí mi do očí. Pohledem jako by se mě snažil ujistit, že mi nechce ublížit, jako by sliboval, že bude něžný a opatrný. Odmítavě zavrtím hlavou a stáhnu si triko dolů. Tom se posadí a zadívá se někam před sebe. Skousává si spodní ret, což dělává, když o něčem hluboce přemýšlí a neví si rady. Určitě hledá chybu u sebe, ale problém není v něm, je ve mně. Možná by nebylo od věci si s ním o tom otevřeně promluvit, ale nemám na to odvahu. Nebo spíše nevím, jak mu to vysvětlit. Copak může pochopit moje obavy? Sice se tváří, že chápe a rozumí, ale nikdy se do mě nedokáže vcítit tak, aby přesně věděl, co se uvnitř mě odehrává. Nezažil to, takže se může jen domnívat. U něj je všechno v pořádku.  

..::Tom::..  

„Co to bude, až to bude?“ Nakouknu Billovi přes rameno. Zatímco se pokouším vytvořit něco poživatelného k snědku pro nás pro oba, vzal si skicák a začal si kreslit. Doufám, že se dočkám i nějakého speciálního díla jen pro mě.

„To jsi ty. Nepoznáváš se?“ Podá mi blok, abych si mohl pořádně prohlédnout, co zatím vytvořil. Opravdu! Jsem to já. Žasnu nad tím, jak má propracované všechny detaily. Osoby, jež zachycuje na papíry, působí, jako by každou chvilku měly ožít. Je talent! Talent, který dosud nedošel patřičného ocenění. Měl by studovat nějakou uměleckou školu.

„Ale to je hezkých pár let zpátky, ne?“ Zasměji se. Z obrázku se totiž na mě  kouká malý kluk s cukrovou vatou v ruce a s pusou od ucha k uchu. Vlasy mám ostříhané na ježka a na sobě kalhoty s laclem. Nechápu, do čeho nás mamka navlíkala. Tyhle kalhoty jsme oba dva nesnášeli.

„Bylo nám sedm, mamka nás vzala na pouť a ty…“ 

„…přecpal jsem se cukrovou vatou a bylo mi pak zle.“ Oba se začneme smát, když si vzpomeneme na tuhle historku z našeho dětství. Tenkrát mi však do smíchu nebylo, pěkně mě bolelo břicho. Od té doby vatu nejím. Preventivní opatření.  

„Moc se nesměj. Pamatuješ  si, cos předváděl, když ti mamka zatrhla jít po desáté  na řetězák? Rozbrečel jsi se tam a všichni, co kolem procházeli, se na ni pohoršeně dívali, jako by ti nějak ubližovala.“ Dodnes ho mám před očima. Máma ho chytla za ruku s tím, že by to už stačilo a Bill začal v ten samý moment řvát jak pominutý. Po tvářích se mu koulely krokodýlí slzy a člověku jeho pláč rval srdce.

„Byl jsem dítě.“ Namítne a zašklebí se na mě, když se ještě víc rozesměji. Taky jsem byl dítě, ale nikdy jsem se takhle nevztekal. To byla specialita našeho Billa.

„Neuvěřitelný.“

„Co?“

„Ten tvůj pozorovatelský  talent a paměť.“ Vysvětlím, co mám na mysli. Bere mi to dech. Jak si může pamatovat, jak jsem v ten den vypadal, když u sebe nemá žádnou fotku. Kromě toho já z dětství moc nevím. A to málo, co utkvělo v mojí paměti, nikdy nedokážu odvyprávět v tak jasných barvách jako Bill. Dětství je jako příběh. Dovypráví se a paměť člověk moc nezatěžká. Bráška je ale ojedinělý úkaz. Nevybaví si přesně každý den, ale vzpomínky, co má, dokáže líčit tak barvitě, že se mi okamžitě v mysli začnou přehrávat jako film.  

„Když mi bylo smutno, vzpomínal jsem na naše dětství. Každou jednotlivou vzpomínku jsem střežil jako nejcennější poklad.“ Na chvilku se odmlčí a zadívá se na mou podobiznu, kterou jsem mu mezitím vrátil.

„Všechno bylo tak snadné, když jsme byli děti.“ Povzdechne si a stiskne mou ruku, kterou jsem položil na jeho koleno. V tom má sakramentskou pravdu. Hlavně náš vztah byl jednoduchý i rozhodování, co chceme. Neměli jsme žádné starosti a svět nám nepřipadal tak krutý.

„A tebe. Tebe si pamatuji ze všeho nejlépe. Každou proměnu, kterou jsi za ty roky prošel, mám tady,“ ukáže si prstem na hlavu, „stejně tak každý úsměv, pohled, výraz tváře, pohyb. Jsi mou múzou.“ Jeho slova mě dojmou a způsobí, že má ústa oněmí. Věděl jsem, že v Billových očích jsem někým výjimečným, ač se považuji za obyčejnou lidskou bytost. Ale nikdy bych si nepomyslel, že na mě může nahlížet jako na múzu. Nenapadlo mě, že jsem já tím, co ho inspiruje a nepřímo vede jeho ruku, když se z jednotlivých čar, jež dělá na papír, rodí dokonalé dílo.  

„Billy,“ oslovím ho, když se mi vrátí řeč. „Mohl bych ti něco navrhnout?“

„Co?“ Očima plnýma naděje se na mě zahledí. Pokouším se nějak zformulovat myšlenky, co se mi prohání v hlavě, do souvislé věty. Přemýšlel jsem nad tím už několikrát, ale nikdy jsem mu to přímo nenavrhnul.

„Co kdyby sis podal přihlášku na nějakou uměleckou školu? Podle mě máš vrozený talent, byla by škoda ho promarnit.“ Z bráškových úst se vytratí  úsměv a plamínky naděje v jeho očích okamžitě pohasnou. Sklopí pohled, zadívá se na výkres, a když se podívá na mě, spatřím v jeho pohledu smutek smíšený se zklamáním.

„Nechci jít na žádnou školu.“

„Ale proč?“ zeptám se zmateně. Ten chaos v hlavě nemám jen kvůli jeho odmítavé  odpovědi, ale kvůli tomu, co se odráží v jeho pohledu. Co čekal? Bavili jsme se o kreslení, mohl si domyslet, že se můj návrh bude týkat něčeho souvisejícího.

„Prostě nechci.“

„Pomohl bych ti nějakou najít. Mohli bychom se tam jít i podívat a zeptat se…“ 

„Nemám o to zájem.“ Přeruší mě a znovu zavrtí hlavou, tentokrát důrazněji. Pokud si dobře vzpomínám, bavili se o tom s mamkou, a dokonce i nějakou vybírali. Byl to jeho sen. Proč ho zahazuje?  

„Billy, vždyť jsi to sám kdysi chtěl.“

„To bylo dávno, teď  je to jinak. Věci se změnily.“

„Vždyť k tomu, abys maloval, nepotřebuješ…“ Poslední slovo spolknu, ale soudě podle jeho výrazu pochopil, co jsem chtěl říct. Já blbec! Trocha taktnosti by neškodila. Teď bych si nejraději jednu fláknul!

„Odpusť.“ Vezmu jeho dlaň do své a očima jej prosím, aby mi prominul, jakej šílenej idiot jsem.

„Nic se nestalo.“ Tón, kterým to řekl, mi připadá, jako by byl v rozporu s tím, co cítí. Ač se snaží navenek tvářit silně, uvnitř jsem ho zasáhnul. Škola neprošla, můj návrh o tom zajít k lékaři by mi omlátil o hlavu. Nedokážu si pomoct, stále nucen uvažovat nad tím, zda není aspoň malinkatá naděje, že by Bill vstal a začal znovu chodit. Kdyby se nechal vyšetřit, třeba by zjistili, že tu jistá šance je. A i kdyby to stálo majlant, někde bych ty prachy sehnal. Klidně bych dřel ve dne v noci jen, aby byl zase zdravý. Dokud černý na bílým neuvidím napsáno, že se pro něj nedá už nic udělat, neuvěřím. Jenže brášku k doktorovi nedostanu. Alespoň ne teď. Budu ho na to muset nějak předem připravit…

„Dáš mi ho?“ Vrátím se zpět ke kresbě. Bill zavrtí hlavou a slabě se pousměje.

„Tenhle si nechám. Pro tebe už něco mám,“ řekne tajuplně a vyzve mě, abych zavřel oči. Zaprotestuji, ale je nekompromisní. Buď udělám, co říká, nebo nic nedostanu. S tichým smíchem zavřu oči, načež mě Bill napomene, že nemám podvádět. Stisknu tedy víčka pevněji k sobě, chvilku je ticho, pak ale uslyším nějaký šramot. Mám chuť otevřít oči, abych zjistil, co ty zvuky vydává, ale vydržím to. Neskutečně šťastný jsem v momentě, když se ozve Billovo „už“.

„To je…“ S pusou dokořán zírám na čtvrtku papíru, kterou mi přidržuje před očima. „To jsme…“

„My dva, ano.“ Potvrdí  mi moji domněnku. Zachytil nás jako mimina, ale ten obrázek má  v sobě něco… jak bych to jen řekl… magického. Jsme stočení do klubíčka, což by leckdo neshledal nikterak zvláštním a mávl by nad tím rukou. Když se ale člověk podívá pozorněji, uvědomí si, že to není jen tak nějaké klubíčko, ale že naše malá tělíčka vytvářejí…  

„Jin a jang. Já  a ty.“ Podá mi obrázek, abych se jím mohl kochat. Ač  jsem viděl už dost úžasných kreseb, vytvořených mým  mladším sourozencem, tahle je jednoznačně nejlepší. Sebe Bill zachytil jako jin. Tmavé místo, působící smutně, pasivně, žensky. Kdežto já jsem jang. Světlejší část, aktivní, veselý, mužský. Sám jsem nad tím nedávno uvažoval, ale ne až tak důkladně, abych jednomu přisoudil roli jangu a druhého označil za jin. Bill šel více do hloubky a moje úvahy přenesl na papír, aniž bych se s ním o ně někdy podělil. Opět zafungovala neviditelná síla mezi námi, již opravdu chápeme jen my dva. Možná právě proto je pro ostatní tolik přitažlivá, proto se jí obdivují a žasnou. Co je neznámé a tajuplné, vždy láká a přitahuje pozornost.

„Je to nádherný, opravdu. Já… Děkuju.“ Na výraz díků ho políbím na čelo a znovu se zadívám na nás dva. Jin a jang. Dvě navzájem opačné, a přesto se doplňující síly. Jedna na druhé je závislá, vzájemně se podporují a nemohou bez sebe existovat. Přesně jako my dva.