Vampire vs. Hunter 13.

Doris – Lovec Tom

Bill

Tvé krve jsem spolykal dosti na to, abych byl na značnou chvíli uspokojený. Tvůj život ti ještě nechci vzít, jelikož tím bych se pak připravil o tvou chuť a vůni, a toho si chci ještě na nějakou tu dobu užít a vychutnat. Jinak bych se s tebou nepáral a skončil bys stejně jako mé jiné oběti. Jenže ty jsi jiný, jsi výjimečný. Jsi jako moje osobní značka heroinu. Přivlastnil jsem si tě, aniž bych se tě ptal. Nějak jsem přitom neuvažoval, když jsem ti uvolnil ruce, a dojde mi to až ve chvíli, kdy mě ze sebe najednou shodíš a překulíš se na mě. Teď jsi to ty, kdo leží na mně a já se na tebe dívám ze spodu.

„Rád býváš nahoře?“ Ušklíbnu se. Dívám se ti do tváře, takže nepostřehnu fakt, že rukou sáhneš pro svou zbraň. Dřív, než si to stihnu uvědomit, vystřelíš. Trhnu sebou, jak pod tebou ležím a ztěžka zasípu. Minul jsi, netrefil jsi mě do srdce, jak jsi měl v plánu, ale přesto jsi mě ranil. Stříbrná kulka se mi dostane do ramene pod kůži. Bolí to, pálí mě to. Není to, jako když jsi mi vrazil střep do ruky, po kterém se mi rána hned zacelila. Tohle byla stříbrná kulka, což je pro upíry smrtelné. Pokud tedy zasáhneš srdce, takhle mě jenom poraníš. Ale bolest pocítím. Dřív než ale stihneš nabít a podruhé vystřelit, tě stihnu ze sebe prudce shodit, tak, že tě odhodím na kmen stromu. Chytnu se za rameno, tohle ti nedaruju.

„Budeš litovat toho, že jsi vystřelil. Budeš litovat dne, kdy ses narodil.“ Ztěžka zasípu. Tímhle jsi mi překazil mou hru, tohle nebylo to, co jsem chtěl. Poté se ztratím do stínu noci.

Tom

Zběsile dýchám, a v hlavě mám totální zmatek. Všechny myšlenky doslova explodují v jeden moment a já je nedokážu usměrnit. Sednu si na zem a zády se opřu o kmen stromu. Ruku se zbraní si ležérně opřu o pokrčenou nohu a zavřu oči. Sakra, co se to stalo. Vystřelil jsem, ale ne tak, jak jsem měl. Nevím, zda mám být rád, nebo si nadávat. Z ruky mi teče dost krve a ze rtu jakbysmet, a mám pocit, jako bych měl rozlámaný kosti v těle. Jako by tohle tělo ani nebylo moje. Kapky rudé tekutiny dopadají na prašnou zem nebo moje oblečení. Neřeším to. Nejsem schopný uvažovat. Před očima neustále vidím ty poslední vteřiny, kdy jsem se díval na tebe. Ty vteřiny, kdy jsem ti vpravil kulku do těla. I když ne smrtelně. Muselo tě to vážně bolet. Roztažené panenky se ti náhle stáhly do úzkých štěrbin. Sám jsem měl podivný pocit. Nepříjemný a svíravý. Otřu si zakrvácený ret do hřbetu ruky, ale stejně teče pořád. Jak kdybych měl vyražené všechny zuby. Tohle budu potřebovat ošetřit. Do nemocnice nemůžu. Nikdy tam nechodím. Těžko by se to vysvětlovalo. Pomalu se zvednu a vydám se za Andreasem. Je lékař, můj kamarád a jediný, kdo ví, co je moje práce. Snad dokonce poslání. On jediný mě může dát do kupy a nemusím se bát vysvětlování.

Bill

Hra s tebou se mi líbila. Až do chvíle, kdys na mě vystřelil a tak mě poranil. Nezabil jsi mě, jelikož jsi netrefil, ale měl jsem na mále. Kdybys mířil přesně a já sebou v tom necuknul, už teď bych pod tebou ležel bez dechu. Odešel bys jako vítěz, ale naštěstí tomu tak není. Ale i přesto na tebe mám vztek. Možná si za to můžu sám z toho, co jsem ti udělal, jak tě pokousal, ale to není nic překvapujícího v mém případě. Jsem upír a tohle patří ke mně, ať se ti to líbí nebo ne. Mám rád krev a vezmu si ji jakýmkoli způsobem. Hodně lovců po mně už střílelo, ale dlouho mě žádný nezasáhl, až teď ty. Bolí to, rána mě pálí jako čert. S tímhle poraněním dneska v noci horko těžko ještě můžu lovit. Další důvod, proč být na tebe naštvaný. Zabránil jsi mi tak lovit, zabíjet. Ale jak už jsem ti řekl. Pomstím se ti. Sice ještě nevím jak a kdy, ale pomstím. Jako upír neznám slitování, a když mám vztek, jsem hrozivější než běžně. A to bych ti neradil se se mnou setkat.

Na druhou stranu… v tvém těle koluje krev, na kterou jsem se stal, ač nerad, tak závislým. A o tvé vůni ani nemluvně. Tebe mi byl čert dlužen. Jako upír si nemůžu nikde dovolit jít, to bych si šel rovnou podepsat rozsudek smrti, kdybych se dostal teď do spárů několika lidí. Neuteču ale daleko, nemám sílu. Ta rána mě vyčerpává. Proto si zalezu pod rampu, kde ani měsíční svit nedohlédne. Alespoň dobrý úkryt pro mě, dokud nenaberu zpátky svou sílu. Poraněné rameno si držím rukou, jak mi z něj valí proud mé upíři krve.

„Sss“ usyknu, když si ránu shlédnu, jak to vypadá. Není to vůbec hezké. Jsem tu sám, cítím, jak jsi odešel. Nenásledoval jsi mě, ač bys teď měl větší šanci trefit se. Poraněný upír se vždycky lépe chytá a zabíjí, tos mohl vědět. Ale na druhou stranu myslím, že máš i ty pro dnešní noc dost. Nejsem jediný, kdo je zraněný. Olíznu si rty od tvé zaschlé krve, když jsem tě chutnal a zakousnu se do poraněného ramene. Bolestí hlasitě zasyčím na celý les. Slyším, jak jsem noční ptáky svým zvukem vylekal. Pokud jsi nebyl daleko, i tys mě mohl slyšet.

Tom

Asi mi stoupá i horečka. Cítím se vážně slabý. Mám pocit, že podruhé už bych ani nenašel sílu v prstech zmáčknut spoušť. Vím, že tohle je teď možná poslední noc, kdy mám šanci tě dostat a jednou pro vždy tě zničit, nebylo by ani těžké tě najít, ale i na mě toho bylo moc. Stále žiješ a jsem si jistý, že jen tak si tohle líbit nenecháš. Ty žiješ a já jsem si tak sám podepsal téměř jistý ortel smrti. Pochybuji, že by upíři byli shovívaví a rádi odpouštěli takové věci, jako je pokus o jejich likvidaci. Zastavím se v kroku, když k mým uším dolehne tvůj bolestný křik. Je mi jasné, že si kulku v těle nenecháš, a tím pádem se ti rána zacelí a zítra budeš plný touhy po pomstě. A bohužel pro mě, budeš mít zpátky téměř všechnu sílu jako před zraněním, zatímco já jsem jen člověk a rány, které jsi mi udělal, mě budou bolet ještě dlouho. Nemluvě o tom, že mi můžou kdykoliv prasknut a krvácet znovu.

Měl bych se vydat za tebou a ukončit to. Ale nemůžu. Nebo nechci? Sakra, kdybych jen věděl. Vlastně se teď i docela bojím toho, co může přijít. Co můžeš udělat, jak moc se pomstít. Ani nevím, zda mám ještě spoléhat na jistotu svojí krve, po které toužíš. Zda tě i ta ještě udrží v rámci mezí a já nezemřu. Vzdávám to… zabíjet už nebudeš a já nemám sílu a nervy na to, za tebou jít a znovu ti čelit. I když jsi zraněný, bránil by ses, jak bys mohl. Schopnostmi i tesáky a mohlo by to taky dopadnout tak, že bys byl mrtvý, ale ze mě by bylo lečo. Proto se plahočím dál, pokud možno cestami, kde není moc lidí. Až k Andyho domu. Ten bude mít radost, takhle ve dvě ráno. Nedá se nic dělat. Potřebuju ho. Stisknu tedy zvonek a znaveně se opřu o rám dveří.

Bill

Díky svým dlouhým a ostrým tesákům si z ramene vykousnu stříbrnou kulku, kterou jsi měl pro mě připravenou. Ani nůž díky svému chrupu nepotřebuju na vyříznutí. Vyplivnu ji na zem, tohle je pro mě velmi nebezpečná věc. Tak jako pro každého upíra, ale to vy lovci moc dobře víte. Tedy jen ti, kteří nevěří na báchorky, které se o nás upírech povídají. Česnek na nás, jak se píše v knížkách, opravdu neplatí. To by použil jedině hlupák, který by se přišel nechat dobrovolně zakousnout, jen za tu drzost. Rameno si ještě olíznu od krve a po chvíli můžu sledovat, jak se pomalu rána zaceluje. Už to díky vytáhnuté kulce tolik nebolí. Ale s lovem dnes v noci mám už utrum. Dneska si už neškrtnu. Celou noc tak budu nucen zůstat na tomhle temném místě, abych nebyl prozrazený a tak na očích někoho, kdo by mě v mém stavu mohl ohrozit.

Stále ale musím myslet na tebe, svého lovce, kterému se málem podařilo ulovit svou zvěř. Nejraději bych si tě vyhledal a na místě bych ti zpřelámal všechny kosti v těle. Vysál z tebe všechnu krev až do poslední kapičky. Tohle si dělat neměl. Riskuješ tím příliš moc. Pokud mě někdo naštve a jakože tys mě naštval, není se mnou dobré si zahrávat. Jenže… chci tě zabít a tak se zbavit pravidelnému přídělu tvé lahodné krve? Bojují ve mně dvě osoby. Dobro a zlo. I když ve mně, jako v upírovi, dobro nemůže existovat. Tak co pak to tedy je, když ne dobro? V běžném případě bych neváhal a lovce zabil, jenže u tebe váhám. Jedno ale vím jistě. Pomstít se ti chci, jen stále nevím, jak má pomsta bude vypadat. Co provedu. Ale ať už to bude cokoli, nebude to hezký. Mám pro to ale zbytek celé noci a snad i dne, jelikož při denním světle nejsem tak mocný. Ale ať už se setkáme při jakékoli chvíli… hodině, budou se dít velké věci.

Andreas

Jako normální člověk v tuhle noční hodinu normálně a klidně spím ve své vyhřáté posteli. Mám lehce erotický sen, při kterém se ze snu spokojeně usmívám. Když najednou jsem probuzený. Někdo zazvoní.

„Hm…“ Nespokojeně zabručím a otočím se na druhý bok, abych mohl pokračovat ve spánku, jenže zvonek stále zvoní.

„Bože, který magor.“ Vydechnu ospale a podívám se na hodiny na svém nočním stolku. Zhrozím se. „A ve dvě ráno!“ Zavrčím nespokojeně. Tohle se mi jenom zdá. Ještě ke všemu mě ten dotyčný vytrhnul z tak žhavého snu. Tohle mám snad za trest. Ač nerad, tak se přesto nakonec nějak vyhrabu z postele. Oblíknu si župan, abych ke dveřím nešel jenom ve spodním prádle, v kterém spím. Ospale se došourám dolů ke dveřím.

„Jsou dvě hodiny kur…“ nedořeknu svá slova, jelikož jen co otevřu dveře, ty mi spadneš přímo do náruče. Zděsím se podruhé.

„Doprdele.“ Vydechnu a hned tě vezmu k sobě dovnitř. Jsi celý od krve a nevypadáš moc dobře. Celý hoříš, nejspíše budeš mít i horečku a ne nízkou. Položím tě ve svém obýváku na koženou sedačku. Nemyslím teď na to, že ji opět, ano opět, budu mít od krve. Nepřišel jsi poprvé za mnou dodělaný, ale v tomhle stavu nevím, zda-li jsem tě vůbec už viděl. Tohle nevypadá jen tak na obyčejného upíra.

„Že ty si nedáš pokoj, sakra.“ Zakroutím nad tebou hlavou. Vím, co děláš, jaká je tvoje práce, takže je mi jasné, že tohle od rvačky s člověkem rozhodně není, tohle ne. Jedině upír tě musel takhle zřídit.

Tom

Jsem opravdu mimo. Jsem rád, že jsem vůbec došel až k tobě a neodpadl někde na půli cesty.

„Víš, že nemůžu.“ Namítnu. Nemůžu přestat tohle dělat. Narodil jsem se pro to, nejde to jinak. Už po několikáté ležím na tvém gauči a pokaždé, když se to stane, tak musíš měnit potahy. Ale dneska to je extremní.

„Musím je lovit. Jinak oni budou lovit vás,“ kouknu na tebe a nečinně ležím. „On je jiný než ostatní… je lepší a nebezpečnější. Takhle se mnou ještě žádný nevypekl a ty to musíš vědět.“ Upřesňuju, s kým jsem měl tu čest. I když tobě to asi nic moc podstatného neřekne. Ale vlastně ti to řekne víc než jiným lidem. Díky mně víš, jak to tu chodí.

„Je čistokrevný a…“ nedořeknu. Co jsem vlastně chtěl říct? Že je sexy v lidské podobě? To by asi nebylo nejlepší. „Hlavně mě prosím dej do kupy. Zítra musím zase fungovat.“

Andreas

Lidé, dokud nemají přesvědčivé důkazy, či věci nevidí na vlastní oči, nevěří. Tak stejně je to i s upíry. Myslí si, že to jsou jen báchorky, co se o nich povídají a já do určité chvíle taky patřil mezi ně. Dokud jsi mě s tím ty neobeznámil. Přesněji, dokud jsi mi do baráku nedotáhl mrtvého, tebou uloveného upíra. V tu chvíli jsem myslel, že sebou švihnu o zem, když jsem ho viděl na vlastní oči válet se na mé podlaze. Ano, já upíra viděl na vlastní oči, ač mrtvého. Jenže jiní lidé nemají to štěstí. Nebo je to vůbec štěstí? Těžko říct. Každopádně, pokud člověk, a není to lovec, přeci jen potká upíra, je většinou už pozdě. Stal se jeho kořistí a to mu už pak nikdo nepomůže, ač je v tu chvíli přesvědčen, že řeči týkající se upírů jsou skutečné.

Poté jsi mi toho také hodně řekl, ač jsem tomu moc nerozuměl, ale už jsem tomu mohl věřit, měl jsem důkaz. Další věc byla ta, že ty jsi můj nejlepší kamarád a tobě věřím. Pak už jsi mi žádného upíra domů naštěstí nedotáhl, ale přišel jsi ty poraněný. Další hrůza pro obyčejného člověka jako jsem já. Ty tyhle věci prožíváš jinak, jelikož ano, narodil ses předurčený stát se lovcem, já ne. Už tě upír dokázal zřídit, ale ne nikdy takovýmhle způsobem, že jsi sotva ke mně došel a nesložil se někde na půli cesty. Opravdu nevypadáš moc dobře.

„Ty jsi takový náš ochránce, já vím.“ Ušklíbnu se a zmizím pro lékárničku, abych ti mohl ošetřit rány, které ti ten netvor způsobil, než dostaneš otravu a o to horší bude. Po chvilce se vrátím zpátky za tebou s kufříkem, který jsem už tolikrát použil, co se týče tvé osoby. Sedu si vedle tebe.

„Jen aby se to tobě jednoho dne nevymstilo a neulovili tebe. Sám vidíš, čeho jsou schopní, ať je to už jakýkoli upír.“ Vydechnu. Tohle ti sice způsobil čistokrevný upír, jak už jsi mi sám prozradil, ale ublížit ti. Nebo ještě hůř, pokusit se tě zabít, by dokázal jakýkoli upír. Jsou to bestie. Nejraději bych tě poslal do nemocnice, ale to už jsem se jednou pokoušel a nedostal jsem tě tam. Já jsem se stal tvým zdravotníkem v těle tvého nejlepšího kamaráda. Shlédnu ránu na tvé ruce.

„Vůbec se mi to nelíbí.“ Řeknu upřímně a to nemluvím ani o tvém rtu. Budu ale dělat všechno, co umím, abych tě z toho dostal a ty byl zítra zase schopný, i když bych nejraději byl, kdyby sis dal chvíli, alespoň pár dní, klid a odpočal si. Jenže tuhle svou myšlenku neříkám nahlas, jelikož si na ni dokážu sám odpovědět. Znám sám tvou odpověď předem, odmítl bys to. „Ale dostanu tě z toho, neboj se.“ Trošku se usměju a mezitím si připravím desinfekci, abych ti to mohl očistit a lépe na ránu viděl, jak vypadá. Horší bude, pokud to bude potřebovat zašít. Ale i s tím bych si popřípadě poradil.

„Tak ukaž,“ řeknu k tobě a vezmu si tvou ruku, abych ti ji nejprve mohl ošetřit. Tamponkem nasáknutým desinfekcí opatrně začnu očišťovat kůži v okolí rány, abych setřel krev. Držím si ji, abys mi náhodou rukou necukal, i když je mi jasné, že to musí bolet. Jednoduše musíš vydržet. Musel to být ale těžký boj, jelikož nevěřím tomu, že by ses dobrovolně nechal takhle zřídit.

„Dostal jsi ho alespoň?“ Promluvím mezitím, co ti ošetřuju ruku a očistím ji od tvé krve. Doufám, už jen kvůli tobě, tvému zranění, že dostal co proto a jen tak snadno mu to neprošlo.

Tom

Zatnu zuby, až mě zabolí. Tak kurevsky to štípe. Mám tendence rukou cukat, ale držíš mě pevně. Jo Andy, kdybys věděl, jak já v jeho případě selhal. Nejen, že jsem ho nedostal, ale ještě ke všemu dostal on mě. A to doslova a do písmene.

„Ne… nedostal. Zmizel. Našel bych ho, ale…. Neměl jsem na to sílu,“ zakroutím hlavou a sleduju tě při práci. Už mi to nikterak nevadí. I když dřív jsem mohl pomalu omdlít, když jsem viděl, co všechno si na mě neseš. Nedej bože, když jsi mi měl něco šít. To mě šlo trefit. S tím už teď problém naštěstí nemám.

„Vůbec nevím, jak ho dostat.“ Přiznám barvu. Vážně to nevím a musím na to stále myslet.

„Přes den, ho nedokážu zabít já a v noci nedokáže zabít on mě. Nebo… dokázali bysme to, ale nechceme. Nejde to. On je závislý na mojí krvi a já na jeho těle,“ vzdychnu. Tak teď jsem to pěkně vyklopil, ale tak co už. Třeba mě nějaký to kázání probere do reality.

„A víš dobře, že v noci ho já nedokážu zabít. To jsem na něj krátký, tak jako on na mě ve dne.

„Vůbec nevím jak to skloubit, abych ho dokázal zničit. Kdy je ta doba, kdy se nám síly vyrovnají,“ zakroutím pusou, ale ihned usyknu a nechám toho. Ret mě bolí jako svině, když s ním tak hýbu.

betaread: Janule