Alles wird gut 13.

autor: Sandra Trümper

Hora, která Toma vyděsila

„Půjdeš se mnou?“ zeptal se Tom odpoledne dalšího dne, když Anisovo auto zastavilo před jeho a Billovým domem.

„Dneska ne,“ zavrtěl Anis hlavou. „Od soboty jsem nebyl doma a klukům už určitě došla voda i žrádlo. Navíc si myslím, že Bill bude jenom rád, že mu tě nebudu krást,“ zasmál se. Tom se k němu poněkud váhavě přidal.

„Můžu zítra přijít?“

„Tome, ty můžeš přijít, kdy jen budeš chtít,“ usmál se na něj. Pak se naklonil tak, že se rty téměř dotýkal Tomova ucha. „Je to starý trik, ale náhradní klíč mám pod rohožkou před dveřma. Přišlo mi to zbytečné, ale když jsem si pětkrát během jednoho měsíce zabouchl klíče v domě, vyzkoušel jsem to a funguje to,“ Tom se vesele usmíval, a zároveň celý třásl pod teplým dechem na svém uchu. „Takže jsi kdykoliv vítán,“ Anis se nahnul a spojil jejich rty. Nestačil však nic udělat a Tom už energicky atakoval jeho ústa vášnivými útoky jazyka.

„Právě jsi udělal tu největší chybu ve svém životě,“ zamumlal Tom. „Vyzradil jsi mi tajemství, které sis pro své vlastní dobro měl nechat pro sebe.“

„Dobrá, nechám ti udělat klíče,“ zasmál se Anis, znovu, rychle spojil jejich rty a odtáhl se. „A teď bys měl jít. Každou chvilku by měli přijít novináři.“

„A ty se bojíš, že bys zejtra všude viděl náš polibek, že? Že by ho někdo zvěčnil na věčné časy.“

„Spíš bych žárlil na každého, kdo by měl obrázek tebe při polibku. Mně se líbí ta představa, že nás takhle někdo zvěční. Vlastně… Mohl bych si tuhle fotku nechat zvětšit a někam pověsit, co říkáš?“

„Že bych byl rudý při každém pohledu na tu fotku.“

„Hm, čím dál tím víc to zní jako skvělej nápad,“ zamručel spokojeně Anis a rozesmál se, když mu Tom opět věnoval herdu do ramene. „Teď už jdi, nebo tě vážně unesu.“

„Ale já bych chtěl bejt unesenej.“

„Tome!“

„Já vím, já vím, nechovej se jako dítě,“ protočil s úsměvem oči Tom. Pak Anise naposledy políbil a vystoupil. Anis s úsměvem vrtěl hlavou a se zájmem sledoval Toma, jak odemyká, naposledy se na něj otáčí, s úsměvem mu mává, a pak už mizí uvnitř domu.

Domů se vracel s pocitem, že cosi vedle něj chybí. Jeden by předpokládal, že po třech dnech a dvou nocích, kdy měl Toma neustále někde poblíž, se ho přesytí. Ale nebylo to tak. Spíš měl pocit, že k němu přilnul ještě víc.

„No konečně jsi tady!“ Sotva Tom vkročil do domu, přepadlo ho jeho dvojče. Toma zarazilo, že se vůbec nesmál a sevření jeho ramene myslel naprosto vážně. „Pojď,“ aniž by pozdravil, otočil se a táhl Toma za sebou.

„Hej, co se děje?“

„Uvidíš,“ černovlasý rozrazil dveře do obýváku a Tom zůstal zaraženě stát mezi nimi. Uprostřed pokoje ležela hromada dopisů, sahající Tomovi až někam k pasu. Mírně pootevřel pusu a oněměle na tu horu papíru zíral. Ani si nevšiml Andyho sedícího na pohovce.

„C-co to je?“

„Nejsem si jistý, protože zásadně neotvírám dopisy adresované tobě. Ale mám takový pocit, že to budou reakce na tvůj nový vztah. Přes víkend se toho holt dost nakupilo.“

„Jak se sem tohle všechno dostalo?“

„Ráno přijelo auto z pošty s tím, že tu pro tebe mají pár dopisů. Upřímně, pokud tomuhle říkají pár dopisů, nikdy nechci pracovat na poště,“ ozval se Andy.

Tom se poněkud ztuhle rozešel jeho směrem, ale zastavil se u svých dopisů a po jednom z nich sáhl. Roztřesenými prsty ho rozbalil a očima přejel po jeho textu. S každým dalším slovem se jeho rty měnily na užší a užší čáru. Když si toho Bill všiml, dopis mu vytrhl z rukou a sám ho začal nahlas číst.

„Drahý Tome,“ začal poněkud nejistě. „Nechci se ti vtírat do života, ale myslím, že by ses měl nad sebou zamyslet, protože to, co se svým životem právě děláš, je blbost. Ten chlap je téměř jednou tak starý jako ty! Je jasné, že se jen chce přiživit na tvé slávě, jen tě využívá. Nevím, čím tě oblbnul, ale vážně si myslím, že máš na víc, než je tenhle chladnokrevný násilník. Prosím, Tome, zamysli se nad svým jednáním, než tě stačí zranit. Hodně štěstí přeje Klára,“ Bill se odmlčel a zadíval se na Toma, sklesle sedícího na pohovce vedle Andyho. Ten ho také starostlivě sledoval.

„Takže… V očích všech figuruju jako neschopný, důvěřivý idiot?“ Bill nedokázal rozeznat tón Tomova hlasu, nedokázal odhadnout, na co jeho dvojče myslí, co cítí. A to se mu nelíbilo.

„Ale určitě ne!“ namítl místo něj Andy a natáhl se pro další z hromady dopisů. Otevřel ho, a aniž by ho předem prolítl pohledem, rovnou ho začal číst nahlas. „Doufám, že si nemyslíš, že sis Bua získal, ty ubohá napodobenino hiphopera. On nepotřebuje citlivou chudinku, jako jsi ty. Zaslouží si někoho lepšího,“ Andy dočetl krátký vzkaz a omluvně se zadíval na Toma.

„Anis by tu holku přinejmenším přizabil,“ Tomův kamenný výraz se konečně rozlomil a překvapenému Billovi a Andymu ukázal pobavený úšklebek. „Nesnáší, když mu někdo říká Bu.“

„Vážně? A co ti dělá, když mu tak říkáš?“ Bill své dvojče znal a dobře věděl, jak moc rádo provokuje. Tom se na něj ale jenom usmál a pohled vrátil na hromadu papírů.

„Takže to máme naše fanynky, co to se mnou myslí až moc dobře, a pak Anisovy fanynky, které mě nesnáší za to, že jsem se k němu dostal až moc blízko. Co myslíte, najdou se ještě jiné?“

„No, určitě se najdou i takové, které ti budou nadávat, žes je takovou dobu krmil planou nadějí, a nakonec skončíš v posteli s chlapem,“ Andy byl rád, že jeho kamarád se vrátil k lehce ironickému nadhledu. Nějak mu neuměl citově pomoct. Sáhnul po prvním dopisu, co mu přišel pod ruku, otevřel ho a tentokrát i přelétl pohledem. „Další anonym,“ pohrdavě si odfrkl. Neměl rád, když byl někdo natolik zbabělý, že se pod své názory není ochoten podepsat.

„Ty ubohý bídáku! Jak jsi nás mohl tak dlouho oblbovat? My ti slepě věřily, milovaly tě… A ty si přitom necháš projíždět řiť kdejakým černým debilem. Je mi z tebe špatně. Jak vůbec můžeš sám se sebou žít?! Dělá se mi blbě už jenom z představy, že jsem někdy poslouchala takovýho buzíka.“

„Budu hádat. Tý holce je tak čtrnáct, je to typická nanynka a je si nejistá vlastní orientací.“

„A aby se líbila ostatním, aby byla vždycky nejvíc in, má víc oblečení, šperků a jiných doplňků než my dva dohromady.“

„A v tom případě má setsakra zazobaný rodiče, protože ty tři šatní pokoje, které tu máte, by mohly zásobovat průměrný obchodní centrum.“

Všichni tři se rozesmáli. Neměli sílu brát tyto dopisy vážně. A když se z toho nechtěli zhroutit, zbýval jim jen smích.

Tom na svých ramenou cítil tu tíhu, tu hnusnou tíhu nehezkých pocitů. Sebelítost, úzkost, zoufalost. To všechno bylo uvnitř něj a on věděl, že až ta bublina praskne, bude na tom psychicky hodně zle. Ale teď, alespoň než se přežene tato první vlna nenávisti, musí být silný. Musí všem ukázat, že se nenechá jen tak zlomit. Volný den a seznámení s Norou prozatím zacelily jeho poničené ego a pomohly mu opět nabrat sebejistotu.

„Vážně to bereš takhle v pohodě?“ přisedl si k němu Bill, když se dosmáli. „Nemám zavolat Anisovi? Totiž… Nehraješ tu sílu na nás?“

„Nejsem keramická panenka, Bille,“ Toma starost jeho dvojčete rozesmála, ale zároveň i dojala. „Něco vydržim, přestože jsem se v posledních dnech podle toho nechoval. A Anisovi chci zavolat sám, ale až večer. Nejdřív aspoň trochu zmenšíme řady neotevřených dopisů, co vy na to?“

Anis seděl ve svém křesle a v rukou držel jeden dopis. Přestože po jeho pravici ležela velká hromada otevřených a po jeho levici ještě větší hromada neotevřených dopisů, on už nějakou dobu stále dokola pročítal právě tento.

Vaše platonicky zamilovaná fanynka Karla

Ten dopis byl první, na který narazil, a který jim přál hodně štěstí. Většina těch předcházejících byly nadávky na něj. Malou část z nich tvořili jeho fanoušci, většinou psaly Tomovy fanynky. Že jim ho odvedl, že ho musel nějak oblbnout, protože dobrovolně by s ním určitě nebyl, že je jenom bezcitný hajzl… Z většiny těch dopisů nepřečetl ani půlku.

Potom také, v malé míře, mu psali jeho fanoušci. Že si s tím klukem ničí život, že mu za tu starost, co teď bude mít s médii, nestojí, a že mu jenom uškodí. Ty většinou četl celé, ale nepřikládal jim žádnou váhu.

Ale tento dopis byl jiný. Měl pocit, že konečně v moři žvástů narazil na něco, co mu dává smysl. Ubezpečil ho, že stále ještě existují lidé, kteří mají rozum. A že jim tito lidé věří.

Popsaný papír neodhodil mezi ostatní otevřené dopisy. Dal ho stranou na uklizený stůl, a s novou chutí se pustil do opětovného otevírání a čtení dopisů. Těšil se, doufal, že takovýchto rozumných lidí se najde víc a že on je pak bude moct ukázat Tomovi. Tušil, že i rasta chlapec byl zavalen dopisy, a trochu se bál, jak to ponese. Ale doteď nevolal, takže předpokládal, že se mu vede dobře. Pokud se neozve do večera, sám mu zavolá a zjistí, jak je na tom.

„Vážně tě obdivuju,“ když skončili s dopisy, slunce už bylo téměř zapadlé, takže se Bill vydal objednat každému z nich pizzu. A Tom upřel svůj tázavý pohled na Andyho. „Nechápu, jak můžeš něco takového vydržet. Každý si představuje, jak si musíte žít. Jaké máte velké peníze, jak bydlíte v hotelích, jak vás fanynky milují, jaké pořádáte párty, jaké máte holky. Ale už nikdo nevidí tu odvrácenou stranu,“ pohledem výmluvně sjel na hromadu nyní již otevřených dopisů.

„Tohle je první vlna,“ poznamenal Tom. „Minimálně celý tenhle týden budeme zavaleni podobnými dopisy.“

„Jak to, kruci, vydržíte?“ Tom se nad Andyho šokovaným výrazem rozesmál.

„Zvykneš si… Za pár let,“ pokrčil rameny. „Ale co ty tady vůbec děláš? Nemáš být ve škole?“ zeptal se poněkud nejistě. Nevyznal se v systému vyučování na vysokých školách. Nikdy to nepotřeboval.

„Kdybych si zkoušky naplánoval na poslední chvíli, tak bych se teď pravděpodobně šrotil. Ale jelikož já jsem vždycky rád, když vypadnu, tak jsem si dal zkoušky na první možný termín.“

„Odvážný to člověče. Jak se znám, naplánoval bych si ty zkoušky až na ten úplně poslední termín, a stejně bych se to učil jen den dopředu.“

„Jo, to celkem odpovídá tvému popisu,“ zasmál se Andy. „Ale já chtěl mít jenom pokoj. Máma do mě furt reje, že se řádně nepřipravuju, tak jsem jí těma zkouškami chtěl umlčet a aspoň na pár tejdnů vypadnout.“

„Furt je to totéž?“ Tom zvážněl.

„Furt,“ Andy tupě přikývl. „A až odejdu od vás… No, nejspíš vezmu kreditku a budu projíždět nazdařbůh Německem.“

„Prosím tě, to jsme tě tak rychle omrzeli?“

„Vy? Nikdy! Kolem vás je vždycky takový kolotoč, že to prostě neomrzí,“ Andy se znovu rozesmál. „Spíš jde o to, že vám nemůžu zůstat na krku.“

„A to jako proč? Můžeš tu být třebas do tý doby, než se budeš muset vrátit do školy. Billovi to určitě nebude vadit a ty víš, že jsi tu vždycky vítán.“

„Jo, ale… Nemůžu vám tu zaclánět celou tu dobu.“

„Nezacláníš, Andy,“ Tom si povzdychl. „Já myslel, že to chápeš. Že víš, že tě vždycky rádi uvidíme.“

„To jo, ale…“

„Žádný ale. Prostě ne. Žádné výmluvy, že nám nebudeš zaclánět, když pracujem. Zas tak náročnou práci nemáme. Takže tu prostě zůstaneš a tečka.“

„Víš, Tome, já vážně nechápu, jak tě mohl Anis zkrotit,“ zamyšleně se na něj zadíval Andy.

„Cože?“ Tom nechápavě zamrkal.

„Kdybys viděl ten svůj planoucí pohled… Ty jsi vážně naprosto nezkrotný živel, pevný a nezdolatelný, nezlomitelný. Ale když jsi s Anisem, jsi… jiný. Nevím, jak to říct, prostě jen… jiný. Víc než kdy jindy mi v těch chvílích připomínáš Billa.“

„A o to jde, ne?“ Tom obrátil své oči k obloze za okny. „Jsme dvojčata, jsme vlastně stejní. Ale Bill prostě a jednoduše byl pod ochranou staršího bratra, mohl si dovolit být zcela svůj, nemusel si na nic hrát, nemusel chránit dva lidi zároveň. Já to dělal strašně rád, tohle všechno jsem miloval, protože jsem díky tomu věděl, že je v bezpečí. Jenom… V posledních letech jsem cítil, že díky tomu mi něco chybí. Ne nějak zle, nikdy jsem to nevyčítal Billovi. Bylo moje rozhodnutí, že ho budu chránit, a stále si na něm trvám. Jen… Jsem rád, když se občas můžu nechat jenom tak unést svými pocity. Stejně jako Bill.“

„A Anis ti dává jistotu, že si to můžeš dovolit, protože jsi chráněný,“ Andy chápavě přikývl. Myslel, že pochopil. Nikdy s Tomem o něčem takovém nemluvil. To spíš Bill byl na tyhle rozhovory. Ale… O tom právě mluvili, ne?

Do nastalého ticha, jako by čekal, až se odmlčí, se rozezvonil Tomův mobil. Dotyčný se na něj rychle ohlídl a na rtech se mu objevil nadšený úsměv. Andy se smíchem protočil oči.

„No tak já tě tu nechám o samotě, ať si ten hovor užiješ,“ zasmál se, když ho Tom šťouchl do žeber. Byl to přesně takový šťouchanec, který znal od jeho dvojčete. „Já jdu za Billem,“ zvedl se a odešel z místnosti. Tom rychle zvedl svůj mobil a přijal hovor.

„My o vlku…,“ řekl si tiše jakoby pro sebe a čekal, jak na to bude Anis reagovat.

„Jo, takže vy mě tam pomlouváte, jo?“ Anis zněl uvolněně, spokojeně. Tom nevěděl, jestli je to kvůli příjemně zažitému dni nebo proto, že se zase slyší s ním. Tajně ale doufal ve druhou možnost. Uvědomoval si, že je to neuvěřitelně naivní, ale nemohl si pomoct.

„Ne, my pouze hodnotíme.“

„A co jste zhodnotili?“ Tom se pousmál.

„Třeba že máš krásné, silné ruce,“ nadhodil hravým hlasem. Vstal a rychlým krokem se přesunul k sobě do ložnice. Nemyslel si, že by kluci poslouchali za dveřmi, ale přece jen nehodlal riskovat, že ho uslyší.

„Hm, takže silné ruce, jo?“

„Silné ruce, které odnesou i mě,“ Tom dopadl na postel a ztišil hlas. „Které když se kolem mě ovinou, znamenají ochranu před světem. Jsou mužné, silné, ale umí něžně pohladit. A já je miluju.“

„Co ještě na mně miluješ?“

„Oči,“ odpověděl Tom bez váhání. „Temné, hluboké oči, které mi dokáží říct všechno, ve kterých se vždycky utopím,“ na malý moment nechal ticho, aby se mezi nimi rozeznělo v celé své síle.

„A ty? Co na mně miluješ ty?“

„Všechno,“ Anisův hlas zněl chrčivě, Tomovi z něj přejel mráz po zádech. „Tvé tmavé, jiskřivé oči, sladké rty, silné, přesto ale jemné tělo, štíhlé, dlouhé nohy… Všechno,“ zopakoval. Jeho hlas byl pokleslý a Tomovi se z něj chvěl dech. „Taky tě doma čekala nekonečná hromada dopisů?“ Tom se pousmál nad tím, jak Anis změnil téma. Nemohl mu to mít za zlé. Sám cítil, jak se v něm hromadí vzrušení. Nebyl dobrý nápad v tomhle pokračovat. Alespoň ne dnes.

„Šílená,“ přikývl, ačkoliv to Anis nemohl vidět. „Ale celkem jsem se u jejich čtení bavil. Rozdělávali jsme to s klukama a četli to nahlas. Ani bys neřekl, kolik věcí se dá vydedukovat z jednoho dopisu.“

„Jako třeba?“

„Kromě úrovně vzdělání a finančního zabezpečení? Cokoliv od barvy vlasů po velikost bot.“

„Pane bože, co jste s těma dopisama dělali? Chemický rozbor?“

„Ne, pouze rozbor osobnosti pisatele,“ zasmál se Tom. „Hrozná zábava, měl bys to zkusit.“

„Nemám s kým. Přijeď, a můžeme si užít zábavu. A to ne jen tu dopisovou.“

„Rád bych, ale zejtra mě zaručeně bude čekat nová hromada dopisů. A kromě toho musím otevřít, přečíst a odpovědět na všechny maily.“

„Vy odpovídáte na maily?“

„Zásadně na všechny, i kdyby mělo být v odpovědi jen poděkování. Je to slušnost.“

„A co kdybys dopisy hodil na ty dva šašky a přijel mě navštívit? Mohli bychom se na ty maily vrhnout spolu. Samozřejmě za předpokladu, že si pamatuješ heslo na mail. Notebook mám.“

„Neurážej mého bratra, buď tak laskav!“ napomenul ho s úsměvem Tom. „Ale dobrá, hodim to na ty šašky a zejtra jsem u tebe jako na koni. V kolik můžu přijet?“

„Minutu po půlnoci?“

„Nějakej nedočkavej,“ zasmál se. „Budu u tebe v jedenáct. A počítám s obědem.“

„No neboj se, o hladu tě nenechám.“

Ráno dalšího dne u domu Kaulitzových opět stálo pošťácké auto s dopisy, které dva ochotní zaměstnanci pošty zase donesli do obýváku, utvořily se už dvě velké hromady.

„Tohle budem otevírat hodiny,“ zoufale, ovšem naprosto upřímně okomentoval nastalou situaci Andy.

„Vy budete,“ ozval se okamžitě Tom, který se rozhodl opustit dům o něco dřív, než měl původně v plánu. „Já jedu k Anisovi.“

„Takže my ti tu včera tak pracně pomáháme a ty na nás hodíš celé otevírání svých dopisů?“

„Budeme otevírat Anisovy dopisy a k tomu ještě odpovídat na maily. Chceš si to vyměnit?“

„Och, ne, díky. Myslím, že raději budeme likvidovat tenhle sběr,“ Bill si nenávistným pohledem změřil dopisy.

„Ty se do toho pusť a já nám zatím připravím oběd.“

„Zrádče!“ vřískl Bill, přivřel oči a zapíchl do vzduchu prst, ukazuje jím na Andyho. „Nenávidím tě!“

„Sám sobě bys lhát neměl, zlato,“ mrkl na něj Andy. „Vždyť oba dva víme, jak mě miluješ,“ zavrkal a ztratil se v kuchyni. Takže už neviděl, jak se Billovy tváře zalily krví a jeho chvějící se řasy částečně zakryly oči. Tom nad tím pozvedl jedno obočí.

„Bille-„

„Drž hubu, Tome!“ přerušil ho rychle Bill. „Ty s Anisem rudneš mnohem víc.“

„Jo, ale to je s Anisem,“ namítl logicky Tom. „Takže… Andy?“

„Och bože, vypadni už,“ Billovy tváře byly stále růžové, ale už se usmíval. „Jdi si za Anisem a přestaň vyzvídat, dobrá?“

„Fajn. Ale promluvíme si o tom večer.“

„A musíme?“

„Bille!“

„Dobře, dobře. Promluvíme si o tom večer,“ smál se Bill. „Ale teď už jdi. A pozdravuj Anise!“

Tom nervózně postával před Anisovým domem. Zvonil už před chvilkou, ale zatím mu nikdo nepřišel otevřít. A on se cítil vystavený všem. Všechny oči, které on neviděl, viděly jeho. Mohl se prostě jen sehnout, vzít zpod rohožky klíč a odemknout si. Ale chtěl, aby za ním Anis přišel, aby mu otevřel a aby to byla normální návštěva. Vůbec se okolo toho klíče cítil divně.

„Tome!“ přivítal ho nadšený hlas, když se dveře otevřely a před ním se objevil jeho milenec. Usmál se a chtěl mu odpovědět, ale nedostal se k tomu. Okolo jeho pasu se ovinula silná paže, natiskla ho na pevné tělo a na jeho rty se přitiskla teplá, hladová ústa. Okamžitě se o Anise opřel, ruce mu omotal kolem krku a zapojil se do polibku. Jen okrajově vnímal několik málo blesků a zvuk focení.

„Ahoj,“ usmál se na Anise, když od sebe své rty odtrhli. Ale zbytky těla zůstali stát tak blízko u sebe, jak to jen bylo možné. Anis mu úsměv vrátil a pozpátku ho zatáhl do domu. Jakmile se za nimi zavřely dveře, Anis k nim Toma jemně přirazil, zoufale se na něj natiskl a znova ho začal líbat. „Nějaký nedočkavý, ne?“ zasmál se poněkud zadýchaně Tom, když konečně svá ústa vymanil z Anisova zajetí. Přivřel oči a naklonil hlavu, aby Anisovi uvolnil přístup k pokožce na krku. Anis ji prudce sál a pečoval o ni jazykem. „Ale do hodiny bude těma fotkama zaplavenej net. Tohle je jiná třída než ten nevinný polibek před víkendem.“

„Já vím,“ zamručel tiše Anis, než svými rty naposledy přejel po kůži na krku. „Viděl jsem je z okna,“ přitiskl své rty na ty Tomovy a vybídl je ke spolupráci. Tom svým jazykem zamířil k Anisovi, propletl jejich háďata dohromady.

„Takže už nebudeš žárlit na každýho, kdo bude mít fotku, kde se líbám?“

„Neboj se, na tý fotce ti nebude vidět do obličeje,“ zašklebil se Anis a políbil Toma na bradu. „Jen jsem chtěl každýmu ukázat, že jsi můj a jenom můj a nikomu tě nikdy nedám,“ tvrdě se mu vpil do rtů a drsně plenil jeho ústa jazykem. Tom tlumeně zasténal.

Atmosféra kolem nich houstla, oba cítili narůstající vzrušení. Tiskli se k sobě stále zoufaleji, jejich polibky byly stále žádostivější. Až zvonění domovního zvonku je donutilo odtrhnout se od sebe. Mlčeli, jen ztěžka lapali po dechu a intenzivně vnímali, jak se při každém nádechu jejich hrudě o sebe zlehka třou.

„To bude pošta,“ zašeptal Anis, když se zvonek ozval podruhé.

„Nějak pozdě, ne?“ i Tom šeptal. Nevěděl proč, ale měl pocit, že hlas by v této podivné atmosféře zněl nepatřičně.

„Je sotva deset hodin, takhle přijíždí běžně,“ znova Toma políbil, tentokrát o poznání něžněji. Uvolnil jeho sevření, o krok poodstoupil a Tom už nebyl natisknutý na dveřích. „V obýváku se najíždí notebook, počkej tam na mě,“ odstoupil od něj docela. Tom se na něj usmál a rozešel se nyní již dobře známou cestou do obýváku.

Pohodlně se usadil do křesla, skrčil nohy pod sebe a na klín si vložil notebook. Zatímco trpělivě čekal, až se najede internet a později i jejich e-mail, do pokoje dvakrát vešli dva chlápci a přinesli zhruba stejné množství dopisů, jaké se nacházelo u něj doma.

„Och bože, je toho dvakrát tolik co včera,“ povzdychl si Anis. Když vešel do dveří.

„To proto, že včera přišly dopisy jen z Německa, maximálně z nejbližší Evropy. Dneska už dorazily i některé ze světa. Předpokládám, že do konce týdne se nudit nebudem,“ odpověděl mu Tom, zatímco do notebooku cosi vyťukával. Anis si odfrkl a přešel ke křeslu. Nevěděl, proč ho kdysi kupoval tak velké, ale teď byl rád. Přisedl si k Tomovi a pevně ho objal kolem pasu. Tom si mu položil hlavu na rameno.

„Jak to snášíš?“ zamumlal mu Anis do vlasů a políbil ho na spánek.

„Teď už dobře,“ spokojeně přivřel oči Tom. „Myslím, že mě jenom rozhodilo, jak náhle kolem nás ten cirkus vybuchl. Teď, když jsem měl čas se s tím vyrovnat, už to zase zvládám. Jsem na tlak zvyklý. Když jsme začínali, byli jsme senzace a všechno bylo stejně těžké jako teď. Vydržel jsem to předtím, vydržím to i teď. Navíc, mám tebe,“ otevřel oči, usmál se a zlehka ho políbil. Anis se na něj usmál zpátky a vstal.

„Jdu si udělat kafe. Dáš si taky?“

„Jasně, díky.“

Anis odešel do kuchyně s myšlenkami v oblacích. Cítil se zvláštně. Nikdy ani nemyslel na to, jaké by bylo, kdyby s někým chodil kvůli samotné podstatě vztahu, kvůli citu. Nikdy se o nikoho nezajímal víc, než jaké má ten člověk tělo a jak ho dokáže uspokojit. Všechny jeho vztahy se zakládaly na vášni a chtíči a jemu to tak vyhovovalo. Donedávna.

Nechal připravené hrníčky stát a vodu vařit. Zapřel se rukama o linku a oknem vykoukl na zahradu. Viděl Bua s Joem hrát si v ohradě. Viděl, jak se sluneční světlo odráží od vody v bazénu. Zahlédl, jak se jakýsi barevný ptáček snesl ze stromu a přes zeď se vydal na zahradu jeho souseda. Ale nic z toho nevnímal. Přemýšlel, jak moc se jeho život v posledním měsíci změnil. A přišel na to, že se změnil kompletně ve všem.

Ve studiu nebyl od sobotního rána. Většinou dělal na novém albu s neuvěřitelným nasazením a do posledního dne. Nyní do jeho vydání zbýval měsíc, on ho však pokládal za dokončený. Nebyla to nedbalost, to věděl jistě, protože všechny songy byly naprosto dokonalé. Byl si tím jistý, protože všechny ty písničky dokončil teprve nedávno, když už ho naplňovala energie, kterou získával ze setkání s Tomem. Ale ne jen tady byla změna.

Cítil, jak jeho srdce pod látkou trika bije, jak dává najevo, že žije, že žije naprosto normální život plný citů. Že má důvod bít, že ho jeho důvod naplňuje štěstím. Bylo to bláznivé, pošetilé, staromódní, ale on cítil lásku. Tu lásku, kterou Nora vždy omlouvala jeho otce. Tu lásku, kterou vždy nenáviděl, protože pro ni musela jeho máma trpět. Ale právě tato láska dávala jeho životu nový smysl, naplnila ho novým štěstím. Štěstím, o kterém si myslel, že je mu navždy souzeno nepoznat.

Když konvice cvakla na znamení toho, že dovařila, lehce sebou trhl. Uvědomil si, nad čím právě přemýšlel, a sám sobě se pousmál. Nikdy by si nemyslel, že bude stát u okna a přemýšlet o něčem takovém, jako je láska a štěstí.

S mírným úsměvem zalil připravené hrnky, vrátil konvici na místo, osladil jim kafe, vzal každý hrnek do jedné ruky a vydal se do obýváku.

„Sakra, ne!“ vyjekl Tom v okamžiku, kdy Anis vcházel do dveří. Takže chudák arab se málem spálil.

„Co se děje?“

„Total plná schránka. Takže jakmile odpovíme na jeden email a smažem ho, přijde nám další.“

„Nemá se v takových případech schránka prostě ucpat a nadměrné maily vracet pisatelům?“

„Normálně jo, ale David nám to celý nějak přeprogramoval, aby to fungovalo takhle. Že prej má každá fanynka právo na vyjádření názoru,“ Tom si povzdechl. Takovéto zasekání mailu vždy znamenalo práci na několik dní.

„Chytrej manažer,“ poznamenal Anis a postavil před Toma kafe. „Asi bychom se do toho měli pustit co nejdřív, ne? Třeba nám večer pak zbyde něco času na sebe.“

„Asi jsem ti dostatečně nevysvětlil, co znamená přeplněná schránka mailu.“

„A já ti asi dostatečně nezdůraznil, že čas na tebe si prostě vyhradím, i kdybych kvůli tomu měl odsunout všechny ostatní,“ usmál se na něj a políbil ho na tvář. Tomův výraz okamžitě rozzářil úsměv.

„Tak to sem rád,“ na moment se mu zadíval do očí, potom se s povzdechem pustil do čtení mailů. „Mimochodem, co máš v plánu vařit?“

Anis se musel zasmát. Jistě, jídlo je to první, na co jeho maličký myslí. A přitom to na něm není nikde vidět. Zajímalo by ho, jestli kvůli tomu něco dělá, nějaký speciální sport nebo tak něco. I když podle mírných svalů soudil, že místní posilovna nebo přinejmenším fitness centrum mu nebudou cizí. Ale za tu dobu, co jsou spolu, neměl pocit, že by Tom někam takhle šel. Možná má prostě jenom silný metabolismus a jeho občasná hyperaktivita mu pomáhá držet si tuhle skvělou postavu.

„Ještě nevim. Budu muset něco vymyslet,“ zavrtěl hlavou a obrátil svou pozornost k dopisům. Tomovo tělo bylo až moc lákavé na to, aby se na něj mohl dál soustředit. Alespoň pro teď bylo lepší pozornost upřít jinam.

Zvonění mobilu přišlo v tu nejnevhodnější dobu. Tom s Anisem si zrovna užívali poobědového klidu, oba pohodlně usazení na pohovce před televizí. Zdárně se jim dařilo ignorovat jak zapnutý notebook, tak i hromadu neotevřených dopisů. Tom měl hlavu pohodlně položenou na Anisově rameni a arab ho zlehka hladil po boku. Společně sledovali jakýsi akční film v televizi, ale ani jeden z nich ho pořádně nevnímal. Oba usínali, ukolébáni dobrým jídlem, úžasnou vůní a skvělým pocitem, když se ozvalo hlasité vyzvánění.

Tom na to reagoval jen pevnějším sevřením víček, nespokojeným zavrčením a ještě větším natisknutím svého těla na to Anisovo. Arab na to reagoval tichým, hlubokým smíchem.

„No tak, maličký, pusť mě. Jen si to vezmu, a hned se vrátím k tobě,“ zamumlal a políbil ho do vlasů. Bylo to prosté, nyní už zcela automatické gesto. Miloval, když Tomovi mohl takovýmito drobnostmi dávat najevo, jak si ho cení, jak ho miluje.

„Hm,“ zabručel nespokojeně Tom a lehce se od něj odtrhl. Zamračené oči nepřívětivě propalovaly televizi. Anis ho naposledy pohladil po boku a vydal se za zvonícím telefonem. Ovšem jakmile k němu došel, mobil umlkl. Povzdechl si, pro jistotu vzal mobil s sebou a vrátil se zpátky k Tomovi. Téměř okamžitě zapadli do stejného pohodlí, v jakém se nacházeli před zazvoněním telefonu.

Anisova ruka samovolně sjela na Tomův pas a jeho rty se samy zvlnily do úsměvu, když ucítil hlavu na svém rameni a dlouhé prsty, které se vpletly do těch jeho. Pohledem sklouzl na display a jen si povzdechl. Druhý hovor už byl očekávaný.

„Prosím?“ mimoděk si přitáhl Toma blíž k sobě. Ten jen překvapeně zamrkal a tázavě se na Anise zadíval. Jen se na něj pousmál a vrátil pohled k televizi. Přestože se, přiznával, poněkud neslušně snažil odposlouchávat Anisův hovor, z druhé strany slyšel jen nezřetelný hlas. Zároveň ale byl rád, že Anis kvůli hovoru neodešel do soukromí. Znamenalo to, že on je jeho soukromí. „Není o moc mladší než ty,“ v Anisově hlase zaznělo mírné popuzení, což Toma překvapilo. Lehce se zavrtěl, ale mírný pohyb na jeho boku ho uklidnil. Nevěděl, jestli to Anis udělal cíleně nebo jen mimoděk, ale každopádně ho to zvláštně uklidnilo. Na krku ucítil horký dech, jak si Anis povzdychl. Naskočila mu husí kůže. „Já vím, Patricku, já vím. Ale je už dost starej na to, aby si uvědomil, co říká… Je o pět let mladší… Jo, je tady se mnou,“ mimoděk zlehka políbil Toma na krk. Ten se jen pousmál a naklonil hlavu. Anis, když si uvědomil, co udělal a jak na to Tom reagoval, se jen pousmál a zlehka vsál pokožku Tomova krku. „Promiň, cos říkal?“ odtrhl se od svádivé kůže, když si uvědomil, že na druhé straně linky je podezřelé ticho. Tom se spokojeně pousmál. Z mobilu zaslechl smích. „Ne, to je dobrý, když už voláš, tak vyklop, co vlastně chceš… Hm. A ví o tom Jost?… Ne, to nebude… A kdy to má bejt?… Dobrá, budeme tam,“ típnul to a odhodil mobil na stůl.

„Kdo volal a co chtěl?“ zajímal se okamžitě Tom. Anis se pousmál a opřel si hlavu o tu Tomovu.

„To byl Patrick, ačkoliv ty ho znáš asi jako Flera. Volal, aby se jménem Kennetha omluvil.“

„Kennetha?“

„Kay One,“ Anis se pousmál. Věděl, že jeho spolupracovníci výsadu moci jim říkat pravým jménem střeží stejně ostražitě jako on. Ale kdyby o nich měl s Tomem mluvit pod jejich přezdívkami, cítil by se nepohodlně. „Omlouval ho mladickou nerozvážností.“

„Ale vždyť je starší než já… ne?“

„O pět let.“

„To moc na mladickou nerozvážnost nevypadá.“

„Ne, mladickou ne. To spíš chronickou,“ zašklebil se Anis. „Kenneth byl vždycky horká hlava a reagoval neuváženě, často nepřiměřeně situaci. Každý, kdo s ním spolupracuje, to o něm ví. To ale neznamená, že se mu bude snadněji odpouštět, že se na to budou brát ohledy,“ na malý moment se odmlčel. „Pak taky říkal, že k nám volali z nějakýho časopisu, že by s námi chtěli udělat dvojrozhovor.“

„Měli jsme s tím počítat,“ povzdychl si Tom.

„To měli,“ Anis se odmlčel jen na tak krátkou chvilku, za kterou stačil dát Tomovi polibek do vlasů. Ušklíbl se sám nad sebou, když si uvědomil, jak často to dělá. „Patrick už mluvil s Jostem. Zítra v deset máme být v redakci, adresu mi pošle na mail,“ zavládlo ticho. Ne nijak nepříjemné. Jen si oba potřebovali utřídit myšlenky.

„Proč si nemůžou vystačit s jednou tiskovkou?“ posteskl si Tom.

„Protože jsi hvězda,“ odpověděl jednoduše Anis a napřímil se. „Moje velká, zářivá hvězda, která na tom našem potemnělém, německém nebi září víc než cokoliv jiného,“ otočil jeho obličej k sobě a políbil ho. Tomovi se z hrudi ozvalo něco, co připomínalo zapředení.

„Nepřeháněj, Bu,“ usmál se, protáhl se a vyhoupl se mu na klín. „Ty nebo Bill záříte víc než já.“

„O tom já nic nevím,“ pousmál se Anis. „Pojď sem, maličký,“ zamumlal a přitáhl si ho za týl pro polibek. Pro sladké zapomnění, po kterém se musí vrátit zpátky k dopisům a mailům.