Indian’s dream 7.

autor: Áďa

Něco studeného se dotýkalo jeho čela. Hodně to studilo, ale bylo to pořád mnohem příjemnější než tupá bolest, která pulsovala přesně podle úderů jeho srdce jazykem i spodní čelistí. Měl pocit, jako by jeho tělem sálal oheň. Zkusil se pohnout, ale šlo to těžce. Najednou ale zaslechnul kroky, které k němu chvatně pospíchaly. Lekl se. Určitě viděli, jak se pokusil pohnout, a teď jdou pro něj, aby ho mohli zase odvést ke kůlu a na smrt! Celý ztuhnul, ruce, které se ho však dotkly, nebyly zlé a hrubé, naopak jemné a velmi laskavé. Znal je…

„Billy?“ zašeptal hlas plný obav, ale zároveň i lásky. Pootevřel oči. Dělalo mu to trošku problém, ale nakonec se mu to povedlo… aby se střetl s pohledem světle zelených očí své matky.

„Maminko,“ vydechl tiše, i jeho tichý hlas ale stačil k tomu, aby se jeho obličej pokřivil bolestí.

„Synáčku můj,“ špitla jeho matka dojatě a oči se jí zatřpytily, jak do nich vstoupily slzy úlevy. Probral se, její malý chlapeček se probral! „Jsem tady, sluníčko moje… moc nemluv, vyčerpává tě to… postarám se o tebe,“ šeptla, a zatímco jednou rukou mu držela obklad na čele, druhou ho začala jemně vískat ve vlasech. „Už bude dobře, maličký… svůj úkol jsi splnil výborně… přivedl sis koně, který tě věrně donesl až sem… a podle Rady starších je jedním z nejkrásnějších a nejdůvtipnějších, které kdo kdy mohl vidět. Jako by vycítil, že sem k nám patří… nenechal na sebe sáhnout, ale sám odešel k ostatním zvířatům… Jsem na tebe pyšná,“ usmála se a Billy se šťastně usmál. Jednak nad jejími slovy a jednak tím, že jeden pramen jejích do pasu dlouhých, světle hnědých vlasů spadnul přímo do jeho obličeje, kde ho příjemně šimral. Kdyby nebylo té bolesti v čelisti, byl by teď naprosto šťastný.

Uprostřed tee pee přívětivě plápolal a tiše praskal oheň, on byl až po krk zachumlaný v huňatých kožešinách a vedle něj seděla jeho maminka, krásná jako vždy. I když bylo vidět, že jeho nepřítomnost jí dělala starosti, na půvabu jí to nijak neubralo, její oči byly stále stejně zářivé a její světlá pleť, která jí vynesla indiánské jméno Wandží Wa, neboli Sněhová vločka, byla stále stejně hebká jako samet.

Po chvíli opatrně odkryla ránu na jeho čelisti a do místa, kudy proniknul nůž, vložila snítku příjemně vonící bylinky. Po chvíli Billy dokonce pocítil úlevu.

„Odpočívej, zlatíčko… ať máš sílu,“ pousmála se na něj a nepřestala v probírání se synovými vlasy. Billy spokojeně zamručel, instinktivně natočil hlavu ještě blíž k ní, a když začala tiše zpívat, tak netrvalo vůbec dlouho a usnul.

Trvalo mnoho dlouhých dní, než se chlapec plně zotavil. Jeho první kroky ze stanu podvědomě vedly k místu, kde se popásali koně. Tiše zamlaskal a šedočerný hřebec, popásající se poněkud stranou od ostatních, okamžitě zvednul krásnou hlavu. Zařehtal tak pronikavě, že to zaznělo jako ostré hvízdnutí, a tryskem se rozeběhl ke svému pánovi, aby mu mohl okamžitě opřít hlavu o hruď a břicho a nechat se kolem hlavy obejmout a pořádně vymazlit. Párkrát se o Billyho otřel, ale pak zůstal stát, s jednou zadní nohou mírně nakrčenou a opřenou jenom o špičku kopyta, a spokojeně si vychutnával, jak mu dvě útlé ručky hladí hlavu. Teď teprve byl plně spokojený.

„Tys mě zachránil, víš o tom?“ šeptnul dojatě Billy a střídal jemné hlazení srsti s drbáním ve hřívě. „Kdyby nebylo tebe, už bych byl asi mrtvý.“

Kůň tiše odfrknul, na chvíli zvednul hlavu, aby mohl svou sametovou tlamičkou chlapce trošku šťouchnout do obličeje, a znovu si o něj opřel hlavu.

„Děkuju ti moc, příteli… děkuju…“

Vypadalo to, že dny jeho života dostaly znovu krásný nádech. Rada starších jej bez problémů přijala mezi muže, díky tomu, jaké měl citové pouto s koněm, vzrostl jeho respekt i mezi mladšími z jejich kmene, a on, když neměl povinnosti jako třeba lov, tak trávil veškerý svůj volný čas, mnohdy za doprovodu maminky a hrdého otce, spolu se svým hřebcem. Ať už se s ním jenom mazlil, hrál nebo na něm jezdil. Byly to pro něj nádherné chvíle, pro koně očividně taky. Jediné, co netušil, že z dálky ho při hrátkách s koněm a jízdách pozoruje několik párů temných očí jeho nepřátel a mezi nimi i oči Šíleného Tomahawka.

Tom se chvěl vzteky a potlačovanou závistí, když viděl, jak nádherně si spolu chlapec a kůň rozumějí i bez uzdy a sedla. Sám sice jezdil výtečně, ale především za pomoci sedla a těžkého, ostřeji zbroušeného udidla. I bez sedla by to zvládnul, ale bez uzdečky by si nejspíš netroufnul.

Sám ani nevěděl, jestli to, co cítí při pohledu na svého úhlavního nepřítele a jeho zvíře, které ho tak podle a záludně donutilo propustit zajatce, je vztek a nenávist nebo závist. A pomalu v něm začínal převažovat pocit, že to asi bude ta závist. Tak moc by chtěl, aby ho jeho kůň poslouchal tak, jako toho lumpa poslouchá ten jeho! Ano, jeho kůň ho taky poslouchal, ale na povely, kdežto u vzdáleného hřebce bylo vidět, že jej to vyloženě baví a že si to užívá, on i jeho pán.

Oči se mu stáhly do zlověstné linky a rty roztáhly do úsměvu, když se v jeho hlavě začal rodit záludný plán. Sice jím svého nepřítele nezabije, ale přinejmenším mu duševně ublíží… a možná je pouto mezi chlapcem a koněm tak silné, že se ho ten kluk půjde vydat zachránit. A tím by se dostal do jeho čekající náruče.

Rozdal svým mužům tiché, ale rázné instrukce a začal nedočkavě vyhlížet soumrak…

Billy ze spánku nakrčil obočí a zachvěla se mu víčka. Zdálo se mu, jako by slyšel řičet svého koně. Přetočil se na druhý bok, ale pronikavý hvízdavý zvuk v jeho uších neustával. Ani když otevřel oči.

Hrklo v něm a vyletěl přímo do stoje. Jeho koni se něco děje! Tohle není takové to řehtání, jako když se zdraví, tohle je agresivní… a volající o pomoc! Billy okamžitě vyrazil, tak jako několik dalších mužů, ke koňské ohradě… a to, co spatřil, nad tím mu vynechalo srdce několik úderů.

Pastvina hořela. Většina koní byla v bezpečí u napajedla. Ale divoké řičení přicházelo odjinud. A když oči dokázaly proniknout skrz tmu…

Hřebci se kolem krku stahovala smyčka z lasa. Jeho konec byl pevně uvázaný k hrušce sedla jednoho z asi pěti bílých koní s rezavými velikými fleky a další čtyři strakáči kolem zmítajícího se hřebce kroužili. Černošedému koni se to nelíbilo, stavěl se na zadní, vyhazoval, kopal kolem sebe, cvakal zubama, ale marně. Muži kolem něj bez problémů do jeho těla práskali provazy, které měli v rukou, a nepřirozeně hlučně halekali, až tím nakonec vystresované zvíře donutili k panickému trysku směrem za strakáčem, který měl k sedlu přivázané laso. S vítězným vřískotem mizeli v dálce…

„To ne!“ zalapal Billy po dechu. Několik mužů sice vyrazilo za útočníky, zatímco ostatní hasili oheň, ale ten se povedlo uhasit celkem brzo, zatímco muži se vrátili po nějaké době s nepořízenou. Jak taky mohli ve tmě poznat, kam přesně jejich nepřátelé zmizeli? Rozhodli se, že vyjedou pátrat ráno, ale ani jejich sliby nedokázaly osušit slzy, které se jedna za druhou koulely z krásných temně hnědých očí…

„Přivažte ho sem!“ zahalekal Tomahawk, když za šedého úsvitu jeho muži dorazili i se svou kořistí. Srdce mu zaplesalo a nemohl se na koně vynadívat. Byl tak nádherný, i když očividně vyplašený a poněkud zlostný. Nemohl se dočkat, až na něj sedne, a tak jako mnoho dalších před ním, za pomoci přísně utaženého sedla, ostruh a ostrého pákového udidla, zkrotí i tohohle. O kolik potom v očích jeho kmene stoupne!

„Dejte mu sedlo!“ vyštěkl na své muže, jakmile hřebce uvázali ke kůlu uvnitř velmi vysoké ohrady, kterou lovci z jeho kmene používali právě ke krocení koní. Nebyla zas přespříliš prostorná, zato však byla hodně vysoká, aby ji ani sebevzpurnější zvíře nedovedlo přeskočit.

Muži ho poslechli, jakmile ale položili sedlo na hřebcův hřbet, už leželo na zemi. Totéž se opakovalo podruhé, potřetí, popáté… až pak šli z obou stran, a jakmile se kůň vzpurně postavil na zadní, bleskově mu pod břichem provlékli podbřišník. Za pomoci lasa omotaného kolem čumáku jeden z Komančů bránil tomu, aby hřebec mohl kousat, a druhý muž zatím sedlo prudce, vší silou, jakou v sobě měl, utáhnul a zajistil. Nezajímalo ho, že má zvíře pod podbřišníkem přiskříplou kůži, že ho to tam štípe a bolí.

Čím víc to hřebce štípalo, tím agresivnější byl. Kopal kolem sebe jako šílený a řičel a řičel, až uši zaléhaly. Neúnavně se snažil bojovat o svou svobodu, přesto mu však pět lidí, držících ho za hlavu, dokázalo strčit do huby udidlo a přetáhnout mu uzdečku přes hlavu a zapnout ji.

Na chvíli zapomněl na odporné těžké sedlo, když ucítil v tlamě něco, co tam dosud nikdy neměl. Ano, jeho pán mu tam dal občas kousek jemné kůže. Ale tohle bylo studené, těžké, odporně chutnající, a ještě k tomu ho to hodně tlačilo do koutků tlamy. Snažil se to vyplivnout, ale marně. Ani si nevšimnul, že jeden z dvounožců, ten s mnoha dlouhými copánky, si k mokasínám z jelenice připnul ostruhy a přiblížil se, ani to, že ho osvobodili ze všech las, která ho omezovala.

Že se něco děje, postřehl až ve chvíli, kdy se Tom vyšvihnul na jeho hřbet a hbitě zastrčil nohy do třmenů.

„Tak a teď jsi můj, jenom můj!“ zahalekal Tomahawk. Prudce cuknul otěžemi, zkrátil je na minimum, až kůň jenom poulil oči, skoro se dotýkajíc čumákem hrudi, jak moc mu byly otěže zkráceny, a ostruhami jej tvrdě kopnul do boků…

autor: Áďa