autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Rozejdu se v naprosté tichosti zpět do ložnice k té nemluvné bytosti. Zavřu za sebou dveře a jdu k oknu. Venku je vítr a je zataženo. Obloha je skoro až do černa zbarvená. Ani jediná hvězdička není vidět. I tak se ve mně probouzí myšlenka na to, jak perfektní by bylo s ním ležet někde na louce a dívat se na to. Společně se na to dívat. Oh, jsem to ale zatracený romantický idiot. Zatáhnu pořádně žaluzii, poté přejdu k posteli a posadím se na své místo. Klidně leží a oddechuje, jako by snad spal. Nevím proč, ale miluju pohled na to, jak leží. Přijde mi ve spánku nebo jednoduše v téhle poloze tak neskutečně rozkošný a nevinný.
Proto si tiše lehnu, přikryju si. Zaznamenám na jeho polovině pohyb. Zpozorním. Podívám se na něj a trošku v té tmě zamžourám. Jen se převaluje. Okay, moje maličká naděje v to, že se začne bavit, asi právě zmizela někde v dálných krajinách. Zavřu oči a nešťastně vydechnu. Rukama si překryju obličej. Jednou rukou si pak projedu vlasy. Celý jsem to zkurvil! Je to moje vina, že spolu máme tyhle problémy. Nakopal bych se do prdele, kdybych mohl. Uslyším, jak se Tom nadechne, jako by něco chtěl říct. Proto ztichnu, ani nahlas neoddechnu, abych náhodou něco nepřeslechnul. Jenomže jak se nadechl, bez hlásky stejně tak vydechl. Jako bych si to neříkal. Trümpere, ty jsi takový hovado!
To jsem to už raději vzdal a nehnutě zůstal ležet. Zavřel jsem oči, zahrabal se po chvilce do peřiny až po nos, abych byl co nejméně vidět. Kdyby trapnost mlátila, byl bych zřejmě zmlácený do krve. Jenomže Tom si hlasitě povzdechl. Jeden okamžik jsem si už říkal, že spí. Ale jak slyším, nespí. Skloním hlavu do peřiny. Kéž bych se tu udusil. Zasloužil bych si to.
„Bille,“ šeptne najednou do mrtvolného ticha. Promluvil, on promluvil, a dokonce řekl moje jméno! Je možné, že mám radost, jako kdyby nevím co? Peřinu si trošku stáhnu.
„Hm?“ vydechnu.
„Proč se na mě zlobíš?“ ozve se pokojem jeho šepot a pak šustění, jak se ke mně pootočí, i přesto, že se na mě ani nepodívá. Překvapením svraštím obočí, otočím se víc k němu. Ten ťunťa si vážně myslí, že se na něj já zlobím? Spíš on se zlobí na mě. Na nějaké účty jsem už dávno zapomněl. Rozhodně bych se kvůli takové věci nechoval tak, jako když přišel domů celý večer.
„Ale já se na tebe nezlobím.“
„Ale ano, zlobíš. Od té chvíle, co jsem přišel,“ povzdechne si tiše. „Zlobíš se, že jsem šel za Robertem a nebyl s tebou?“ To už se ke mně otočí skoro celý. Blázínek. Jak si tohle může myslet? Lehnu si na záda, zapřu se o ruce a tak vylezu zpod peřiny do sedu.
„Co tě to napadlo?“ vydechnu s údivem. „Proč bych se měl kvůli tomuhle zlobit? Bože, co si o mně myslíš, Tome? Já přece chápu, že jsi za Robertem jet musel. A navíc, ty nejsi povinný se mnou každý den sedět doma. Oba dva máme právo někam jít bez toho druhého. Vždyť se nic neděje. Robert na tom teď nebyl nejlépe, potřeboval tě. To je pochopitelné.“
„Ano, já vím. A proto nechápu důvod toho, že se na mě zlobíš,“ šeptne a pozorně mě v šeru pozoruje.
„Ale já se na tebe nezlobím, Tome.“ Tohle jsem netušil. Ani v nejmenším jsem si nemyslel, že by si myslel, že jsem na něj naštvaný kvůli tomu, že jel za Robertem. Takový nejsem. Hlasitě povzdechne.
„Mám pocit, že ano… nebo aspoň, že zlobil.“
Oh sakra, ty zatracené účty. Když mu řeknu, že jsem to četl, tak se urazí a naštve, že jsem mu tam vlezl. To je to poslední, co teď potřebuju. Nemůžu mu o tom říct. Navíc, vyskočilo to na mě samo, já tam nenajížděl. Ale to mi nemusí věřit. Zatraceně! Je tak moc všímavý. Pozná to na mně. To je asi tak jediná věc, která mě na tomhle všem právě teď těší.
„Ale ne,“ brouknu. Nebudu o tom mluvit. Ale už mu tam nikdy nepolezu! Zakroutím hlavou a nahlas povzdechnu. „To ty… jsi na mě naštvaný. Takový mám já pocit, Tomi.“
„Nejsem naštvaný. Jen nevím, jak se chovat, když netuším, co se děje,“ pošeptá frustrovaně.
„Nic se neděje. Vážně se nic neděje, broučku,“ špitnu. Jakmile to bude možné, tak si nafackuji. Pokrčím nohy v kolenou a kouknu se na něj.
„Já mám ten pocit, že naštvaný jsi.“
„Nemám důvod…“
„Dobře.“ Tom už nic neřekne. Jen si zase lehne a kouká tiše do stropu.
Přejedu rukou po posteli, vyhledám si tu jeho a pohladím jej. Jako na povel mu při mém dotyku na ruce povstanou chloupky. Nervózně ruku stáhnu.
„Promiň.“ Jenomže on ji zachytí a převalí se na bok, aby na mě viděl. Pohledem sjedu na něj, vyhledám si ihned ten jeho. Nakloní se nade mě a něžně spojí naše rty v dlouhý polibek. Tiše vydechne nosem. Přivřu oči. Tohle si nezasloužím. To on by si zasloužil, abych se mu omlouval, líbal ho. Až po chvilce mu to oplatím a nasaji při tom jeho spodní ret. Ještě jednou mi to oplatí, než se odtáhne. Zadívá se mi do očí. Je to jiný pohled než jindy. Co mi tím chce naznačit? Sesunu se níž, abych na něj lépe viděl. Chytnu si jeho tvář do dlaně.
„Hodně pro mě znamenáš. To díky tobě jsem takový,“ pošeptá mi.
„Jaký?“
„…citlivý… lidský… normální,“ vydechne.
„Ne, Tome,“ stáhnu si ho víc k sobě. „Jsi takový ty sám, ne kvůli mně.“
Nepatrně zavrtí hlavou. „To není pravda. Neznal jsi mě předtím,“ šeptne a provinile mi hledí do očí.
„Vím, jaký jsi. Pro mě je podstatné, jaký jsi teď, jaký jsi celkově. Miluju tě,“ pošeptám a přejedu mu palcem po rtech. Cítím takový pocit viny. Jsem idiot. Chudáček, on se mi tu trápí a já mu najedu do účtů. Nezasloužím si ho.
Skoro se až zadrhne v dechu, když to vyslovím. Skloní se k mým rtům pro další krátký polibek. „I já tebe…“
Přivřu oči. Vydechnu mu horký dech na rty a rukou sklouznu po jeho tvářičce. Jemně nasaje můj spodní ret do svých měkkých rtů, a konečně uvolněně ke mně dolehne. Majetnicky ho obejmu a stáhnu ho úplně na sebe. Potřebuju ho cítit co nejvíc. Zajede rukou pode mě, aby si mě na sebe natiskl. Začne mě pomalu líbat, jako by si užíval mých rtů. Jemně žužlá mé rty a kouše je, cucá. A já ho nechávám. Oddaně držím. Užívám si každičký jeho dotek. Zbožňuji tyhle jeho něžnosti. Připadám si tak zvláštně. Je to jiné, než pouhé líbání a doteky. Cítím v tom všechen ten cit, lásku, něhu…
Mělce vzdychne a začne se vpíjet do mých rtů dychtivěji, jako by mu to nestačilo. Zajedu mu rukou do copánků. Proplétám je mezi prsty a tisknu ho víc k sobě. Pootevřu o něco víc pusu, aby mohl bez problémů jazykem vplout do mých úst, jak se mu jen zachce. Samozřejmě toho hned využije a přes dolní okraj rtů vnikne jazykem ke mně do pusy. Přejede mi přes zuby, až narazí špičkou jazyka do mého. Jen ho pomalu, mazlivě obkrouží.
„Mhhh,“ vzdychnu. Začnu ho tisknout ještě víc na sebe. Jenomže on se odtrhne a tiše se zasměje.
„Je to… jako droga.“
„Jo. Začneš a nedokážeš přestat,“ pošeptám s úsměvem.
„Napadlo mě, že bychom si vždycky mohli nastavit budík a on by pokaždé po pěti minutách zazvonil, abychom přestali,“ šeptne pobaveně a znovu vsaje můj horní ret do svých.
„A pak bychom znovu začali,“ zasměju se a uvolněně si lehnu.
„Jo… Ale aspoň bychom měli čas se nadechnout,“ pousměje se a pomalu se ze mě začne zvedat. „Radši z tebe slezu dřív, než to zajde někam dál jako obvykle.“
„Nee,“ zakňučím jako štěně a stáhnu si ho zase na sebe. „Já budu hodný. Buď u mě.“
„Budeš mě mít u sebe celou dlouho noc. Jen nebudeš mít pocit, že ti někdo drtí žebra,“ šeptne se smíchem a sklouzne ze mě. Jsem na něj tak vázaný. Vím, že ho budu mít celou noc u sebe, že bude spát těsně u mě, ale snad už i to je mi málo. Jak víc ho můžu cítit u sebe?
„Ale ty mi nedrtíš žebra,“ šeptnu posmutněle. Jen na mě zamlaská a vytáhne si mě na sebe.
„Takhle to bude lepší,“ prohlásí s úsměvem a omotá kolem mě paže.
„Proč myslíš?“ zvednu hlavu. Prstem mu začnu přejíždět přes krční jamku.
„Jsi lehčí než já,“ pokrčí rameny a vtiskne mi polibek zespodu na bradu.
„Ale to neznamená, že na mně nemůžeš ležet. Kdybys neměl ty svaly, tak nejsi těžší. Podle mě ani o moc těžší nejsi.“ Proč s ním tak rád diskutuji?
„Zítra ráno se zvážíme a uvidíme,“ zasměje se.
„Dobře, beru tě za slovo,“ usměju se. Zapřu se rukama vedle jeho těla a obkročmo si na něj sednu. Až potom se položím. Nerad bych, aby ho někde něco tlačilo. „Dobré?“ zeptám se pro jistotu. Jen mi to odkývá a začne mě zlehka hladit po zádech. Pousměju se. I v té tmě si vyhledám jeho pohled, hluboko se do jeho očí vpiju. Natáhnu se k němu blíž, ale otřu se tak rozkrokem o ten jeho.
„No, asi budu muset výš nebo níž,“ uculím se.
„Pro jistotu ano,“ odsouhlasí s tichým smíchem. „Pokud ovšem nechceš, aby tě ráno něco nepříjemně tlačilo.“
„Nepříjemně? Mně se líbí, když mě tlačíš, Tome,“ vydechnu. Když se ráno probudíte a hned vás tlačí jeho vzrušení do zad nebo zadku, je to vážně příjemné. Jenže pak na mě přijdou chutě, i když sotva vidím na jedno oko, jak jsem rozespalý.
„No… jenomže ráno by mohl být jako Eiffelovka, a ty se na ní budeš moct dokolečka točit jako vrtule,“ začne se smát. Jeho veselý smích zaplní celou místnost. To jsem potřeboval přesně slyšet. Jeho smích. Začnu se smát taky.
„To bychom pak mohli do cirkusu. Myslím, že tohle neumí nikdo,“ směju se. Jen pobaveně zakroutí hlavou a vlípne mi dlouhý polibek. Opře se na loktech a se zvláštním pohledem si prohlíží můj obličej. Odhrne mi pramínek vlasů a pousměje se. Je to tak oddaný a milující pohled. Pootevřu trošku zmateně rty, párkrát zamrkám a sklopím oči. Vždy mám pocit, že na mně vidí něco špatného. Proto si mě tak prohlíží, ale jeho pohled mi tohle vyvrací. I tak se cítím trapně a snad i rudnu.
„Přeju si, aby tohle nikdy neskončilo. Někdy… občas mi přijde až absurdní, co k tobě cítím a co se mnou děláš,“ pošeptá a znovu mě lehkým dotykem pohladí po tváři. Natlačím svou tvář na jeho ruku, abych to pohlazení prodloužil. Přivřu při tom spokojeně oči a zavrním.
„Mně také. Mám někdy pocit, jako bych byl šílený, ale nedokážu to v sobě potlačit. Jsem tebou okouzlený. Jsi pro mě vážně jako droga, se kterou ale nikdy nechci skoncovat. I když je to šílené… Nechci umírat sám. A pokud s někým, tak jedině s tebou,“ vydechnu a líbnu ho na tu ručičku, kterou mě hladí.
„Takový věci vůbec neříkej. Jsme teprve mladý dvacítky,“ zasměje se a opět přiloží svoji hebkou dlaň na moji horkou tvář. „Pro mě je nejzvláštnější vyrovnat se s tím, že jsem gay. Nevadí mi to. Jen je to nezvyk pro někoho, koho odjakživa obletují holky a on si to užívá.“
„Jsi bisexuální,“ usměju se nevinně. „Anebo… přitahuje nebo přitahoval tě někdy nějaký kluk?“
„Já… vlastně nevím. Nikdy jsem ani neuvažoval nad tím, že bych něco zkusil s nějakým klukem. Přišlo mi to absurdní, ale pak jsem poznal tebe. Hned jak jsem tě uviděl, něco se ve mně probudilo. Měl jsem pocit, že i kdybys byl ztracený ve tmě v nějakém davu, našel bych tě. Bylo to… zvláštní. Bylo to jako bys oproti ostatním zářil,“ šeptá s neurčitým výrazem, ačkoli mu na rtech pohrává úsměv. Je ztracený někde v myšlenkách. Nakonec zamrká a přikryje si rukou obličej, jako by si až teď uvědomil, co řekl. Jen na něj koukám. Zaplavuje mě ten nádherný pocit štěstí a lásky.
„Tomi,“ vydechnu úžasem. „To myslíš vážně?“ Mám pocit, že budu brečet, ale to nesmím. Nechci, aby mě měl za takovýho citlivku.
„Vůbec mě neposlouchej. Zase mi hrabe. Už blázním,“ zasměje se chraplavě a nespustí ruku ze svého obličeje.
„Takže jsi to vážně nemyslel.“ V mém hlasu je trošku slyšet smutek.
Povzdechne a po chvilce ticha řekne: „Myslel jsem to vážně. Jenomže si připadám jako nějaký blázen nad tím, co říkám.“
„Ne, nejsi blázen. Jestli můžu být na okamžik domýšlivý a snad i namyšlený, miluješ mě a projevuješ to. A to je to nejkrásnější, co jen můžeš dělat. Nikdy mi nikdo nic takového neřekl. Nikdy mě nikdo dojetím nerozbrečel. Nikdo mi nikdy nedokázal, že mě miluje, že se o mě bojí, že o mě má starost. Jen ty…“
„Měl jsi přece toho… pitomce. Jak se jmenuje? Alex?“ pozvedne obočí. „Ten ti to snad nedokazoval?“ Zakroutím hlavou, že ne. Jen to jméno ve mně vyvolává vztek, lítost, nenávist a bolest. Nechci o něm ani slyšet. Zvlášť ne teď. Očima sklouznu po Tomově tváři dolů a zaseknutě se dívám do neurčitého bodu. Tom mě pohladí palcem po tváři, ale když nereaguji, pozvedne mi hlavu.
„Broučku,“ šeptne jemně. Podívám se mu do očí, ale mlčím. „Chceš o tom mluvit?“ zeptá se tiše hlasem plným důvěry. Jeho oči byly najednou tak něžné a milující. Nenutil mě. Jen si přál mi pomoct. Ale v tomhle mi už pomoct víc nemohl. Pomohl mi už tím, že je se mnou, že mi dává svou lásku a já mám možnost mu dávat tu svou. Jako před malou chvilkou zakroutím hlavou na znamení, že ne.
„Nechci o něm mluvit. Nechci mluvit o ničem z toho, co se mezi mnou a jím stalo. Ale jestli chci o něčem mluvit, jsme to my,“ schoulím se mu do náruče.
„Dobře,“ odsouhlasí a začne mě hladit po vlasech. „A o čem bys chtěl mluvit? Připadá mi, že občas to zvládáme i beze slov.“ Slyším v jeho hlase úsměv. Snaží se mi odvést myšlenky od Alexe. A vede se mu to. Jen se na něm zavrtím a položím si hlavu na jeho hruď. Dlaní mu začnu přejíždět po žebrech.
„Myslíš? Jak to?“ pošeptám na oko neznale.
„Nikdy sis toho nevšiml, Billy?“ řekne udiveně a trošku se opět nadzvedne na loktech. „Občas mi připadá, jako by mezi námi byla nějaká… síť nebo něco takového, co nás spojuje. I když se neznáme tak dlouho, často vím předem, jaká bude tvoje reakce nebo co cítíš. Myslel jsem, že to funguje i zpětně a máš stejné pocity,“ řekne skoro až zklamaně.
„Myslel jsem to ve srandě,“ brouknu a kouknu se na něj. „Cítím to a byla to jedna z prvních věcí, která mě zaujala, protože jsem to ještě nezažil. Je to jako telepatie.“
„Všimnul sis vůbec někdy, že máme stejné oči?“ pošeptá.
„Všiml a ne jednou. Ale moje oči mi nikdy nepřišly nijak dokonalé oproti těm tvým.“
„Kecko,“ zasměje se a políbí mě na čelo. Obejme mě a přitiskne si mě na sebe.
„Já ti dám kecku!“ usměju se a polechtám ho na žebrech.
„Nejsem lechtivý,“ zakření se, ale i přesto se zavrtí.
„Ale vrtíš se,“ podotknu. Povylezu o něco výš a usadím se na něm.
„Uh,“ vydá ze sebe a prohne se pode mnou v pase.
„Tak lehký zase nejsem, co?“ zašklebím se se smíchem a trošku z něj slezu. Sesunu se tělem zase o dost níž, skoro až na stehna.
„Lehký jsi, ale máš špičatý zadek,“ postěžuje si a začne si hladit podbřišek. Obkročmo si nad něj kleknu, pootočím se co nejvíc za sebe a přejedu si rukou po zadku. Ne, nemám špičatý zadek.
„Jo?“ začnu se smát. „Snad jsem ti moc neublížil.“
„Mohl bych tě trochu vykrmit, tlouštíku,“ dloubne mi pobaveně prstíkem do břicha a ušklíbne se. „Ale to bys pak ty svoje tlustý pavoučí nohy nejspíš nenasoukal do těch úděsně úzkých džínů.“ Dělá si ze mě srandu.
„Žádný vykrmování. Copak to nevidíš?“ zasměju se a chytnu si špek na břiše a vytáhnu ho.
„Přestaň tu pneumatiku natahovat nebo ti popraská kůže a budeš mít strie. Už tak jsi dost tlustý,“ začne se šíleně smát a shodí mě ze sebe. Hned mě hravě zalehne a začne lochtat.
„Neurážej mojí vanu!“ vyprsknu smíchy a začnu se pod ním svíjet. On ví, jak jsem lechtivý. Jestli se mu tu počůrám, tak si to uklidí.
„A šťour sem,“ zavrtá se mi do žeber. „A další sem.“ Začne naopak šťourat prstem pod moji klíční kost. Směje se jako malé dítě.
„Jauuu,“ zaskučím se smíchem. Jen se zakření, a když se nade mě nakloní, dlouze mě políbí. Chytnu si ho za tváře a oplatím mu to. Schválně hlasitě mlaskne a s úsměvem se odtáhne.
„Přijde ti to vzrušující, když se líbáme a jsou slyšet tyhle zvuky?“ usměju se.
„Docela jo. Ale víš, jaký zvuky jsou pro mě nejvíc vzrušující?“ V očích se mu rozhoří malé plamínky.
„Jaké?“ sleduji jeho výraz.
„Když se milujeme a tak pěkně to mlaská,“ zasměje se sladce. „A když sténáš. To miluju,“ dopoví už s úsměvem. Čekal jsem to. Začervenám se. Nahnu se mu k oušku.
„Taky to miluju. Když tě slyším vzdychat, křičet moje jméno. A když se milujeme… mm, ten zvuk nic nenahradí. Jsem z tebe vždy tak roztoužený a chtivý.“
„Mhhm,“ zavrní tiše na souhlas. Políbí mě najednou o poznání vášnivěji. „Kolik je hodin?“ zašeptá.
„Já nevím,“ brouknu a posunu se tělem zase výš. Je mi jasné, kam teď jeho myšlenky plynou. A nemůžu říct, že mně ne. Líbí se mi, když mi dává jasně najevo, že mě chce. Stejně tak jako teď. Ty jeho projevy jsou neskutečné. Miluji je.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
No do pičuuuuuuu to jako oni budu jakože nakoniec ešte dvojičky?!) O.o
Akorát na moji náladu.. 😀 jsem zrovna taková rozněžnělá, takže tohle byla tečka na závěr! 🙂
No.. co říct.. 🙂 paráda.. 🙂 tenhle dílek se vám moc povedl! :)) Krásný..;)
A je to jasný, jsou prostě dvojčata!!! Až moc nápadná "telepatie" na dva úplně cizí lidi…
Proběhlo to tak, jak jsem doufala očekávala, prostě miluju jejich usmiřování, ale jak už jsem možná někdy psala, stojím si za tím, že veškerá jejich nedorozumění, při kterých drží tichou domácnost, vychází z jejich nekomunikace a z toho, že o vážnějších věcech spolu jen málokdy mluví. Rozhodně kdyby Bill řekl Tomovi o těch účtech hned, jak přijel domů, dopadlo by to líp, než když s ním z naštvání nemluvil.
Ale to je teď jedno, hlavně, že už jsou zase spolu, protože ta jejich tichá domácnost mě vždycky zabijí xD Myslím, že nemusím přemýšlet nad tím, co bude v příštím díle, nicméně ještě poslední poznámka a sice byla jsem docela zvědavá na Billovu minulost a jeho bývalého přítele, snad o něm postupem času ještě bude řeč…
Tyjo tak to byl dokonalej díl.Měla jsem takovej zvláštní pocit,když se Bill vrátil za Tomem do tý ložnice a říkala jsem si :prosim Tome nespi..musíte to nějak vyřešit….tvl..řekni něco. No a naštěstí se tak stalo a oni si to vyříkali.Jsem za to šíleně ráda,protože ty jejich konflikty jsou děsný..je mi z toho vždycky šíleně smutno.
No a právě dneska jsem přemejšela,co čtu všechno za povídky a v jakejch těvh povídkách jsou kluci dvojčata a v jakejch ne.že by nakonec i tady byli dvojčátka ? :o))tak ta telepatie a samozřejmě oči tomu napovídají.Jestli to tak bude,doufám,že jejich reakce nebude zase nějakej konflikt a tichá domácnost.
No a jinak ten závěr tohohle dílu jsem myslela,že nerozdejchám..to bylo tak žhavý…prej když to mlaská..och bože..♥:D 😀 🙂 ♥ Doufám,že si daj zase usmiřovací sex a pořádně vášnivej! 😀
šťour sem…:D:D tak to jsem ještě neslyšela:Dhaha!!:D super díl
hmm to je divný…když jsem sem přidala komentář, tak ten přede mnou zmizel..??
[6]: Nezmizel, smazala jsem ho, nebyl k tématu. Reklamy zásadně a hned mažu bez pardonu. Když se to opakuje, blokuju adresu. Jednoduchý. :o) J.
Krásný-jako vždycky 🙂