Indian’s dream 17.

Billy zamyšleně stál, rovný jako svíce, a pozoroval hejno ptáků. Tihle létali vždycky, když se léto ubíralo ke konci, zvěstovali příchod chladnějších dnů. Vždycky je rád pozoroval a jak tak nechával své vzpomínky plynout, uvědomil si, že je vždy pozoroval z domova.

Domov…

Jak rád by opět viděl svou maminku i svého otce! Za celé ty krásné slunečné dny, strávené s Tomem, si na ně skoro ani nevzpomněl, teď však jeho srdce zasáhl velký příliv nostalgie. Tak rád by se vrátil, zvlášť teď, když věděl, že se blíží chladné dny. Jenomže Tomovi se určitě nebude chtít a ne, že by bylo čemu se divit. Ale Billy si byl naprosto jistý, že jeho maminka by Tomahawka měla určitě ráda přinejmenším tak jako jeho! A kdyby o tom maminka přesvědčila i otce, byl by Tom v jejich kmeni naprosto v bezpečí…

Tu noc byly myšlenky na domov stále silnější a silnější. Billymu se vkrádaly do snů, v nichž byl se svou milovanou rodinou a i s Tomem. Bez jakýchkoliv válečných konfliktů. Ve snu si oba jeho rodiče na mladého Komanče zvykli a dokonce i odpřisáhli, že ho budou milovat a chránit, jako by to byl jejich vlastní syn.

Billy se ze spaní usmíval jako snad nikdy, ale přesto se sny občas trhaly a chlapec ráno vypadal naprosto nevyspale.

„Tys nespal,“ usoudil Tom, když ho po probuzení spatřil a starostlivě se na něj zadíval. „Copak? Měl jsi ošklivé sny?“

Billy němě zavrtěl hlavou.

„Ne… naopak. Až moc krásné sny. O domově…“ šeptnul a zamyšleně sklopil oči k zemi. Chvíli vládlo naprosté ticho, které po nějaké době Billy přerušil.

„Tak rád bych se tam někdy vrátil! Maminka se určitě bojí, že jsem mrtvý…“

Tomahawk stáhnul obočí a trochu svěsil hlavu. Měl pocit, že tuší, co za návrh bude následovat, protože Billy vypadal, že jej to doopravdy trápí, ale přesto se bál na Billyho slova reagovat.

„Tomi… prosím, pojeďme k nám domů. Blíží se zima, bude nám tam dobře…“ potvrdily se vzápětí jeho představy, když dredatý chlapec promluvil.

Tom se hořce ušklíbnul. Ne, že by nechtěl poznat Billyho rodiče. Svým způsobem i chápal Billyho touhu po návratu, ačkoliv on sám tak hluboký cit k rodičům neměl. Jenomže copak by dopadlo dobře, kdyby jen tak najednou po dlouhé době přijel do tábora syn náčelníka, považovaný už nejspíš za mrtvého, doprovázený úhlavním nepřítelem číslo jedna?

„Aby mě zase pověsili ke kůlu, že ano?“ poznamenal lehce kousavě.

Billy se na něj naléhavě podíval.

„To ne! To nedovolím!“ vykřikl s takovou vzpurností, až se Tom musel pousmát. „Nedovolím, aby ti někdo něco udělal, jsem syn náčelníka! Navíc… mamince se budeš líbit,“ zjemnil tón. „Zajistí, abys byl u nás v bezpečí… Tomi, prosím, pojeďme…“

Chvíli vládlo naprosté ticho, než Tomahawk tiše vzdychnul. Nelíbila se mu ta představa, naháněla mu i přes Billova sebejistá slova strach, hodně veliký strach. Ale copak mohl odmítnutím uhasit ty zářivé jiskřičky v Billyho očích?

„Dobře. Pojedeme… ale stejně mě všichni budou nenávidět,“ dodal smutně. „A já se jim nedivím…“

Billy jej však umlčel radostným výsknutím a něžným polibkem.

„Všechno dopadne dobře, neboj… a maminka ti doléčí poslední zbytky zranění, je báječná!“ rozvášnil se Billy a oči se mu rozzářily, až se Tom musel začít radovat s ním, i když se mu teda do tábora svých úhlavních nepřátel ani za nic nechtělo. Ale Billyho miloval celým svým srdcem a věřil mu. Slíbil mu, že ho nedá, že všechno bude dobré. Nezbývalo, než doufat, že mluví pravdu.

Vydali se na cestu a ani moc nepospíchali. I když Tomovo zranění už bylo z většiny zahojené, bolest v rameni pořád zůstávala a Billy nechtěl, aby se nějak přepínal. Pomáhal mu, jak jenom mohl, sám zajišťoval pro oba potravu, a čím víc se blížili k domovu, tím větší k Tomovi cítil vřelost a vděčnost. Kdyby mu řekl, že k Billovi do tábora prostě nechce, tak by to Billy, ač nerad, respektoval. Věděl, jak se teď Tom asi musí cítit, když se vlastně blíží vstříc nepřátelům. Ale Billy jim všem za každou cenu hodlal ukázat, že není tak zlý, jak ho k tomu cvičili a vedli po zlém.

Od jeho domova už je dělilo jenom pár mil, a zatímco Tomahawk byl čím dál zamlklejší a jen stěží skrýval nervozitu, Billy byl čím dál nedočkavější. Tyhle pláně znal, tady vyrůstal. Za chvíli vyjedou z lesa a tam bude docela dlouhá louka, svažující se do údolíčka. A až jím projedou, vyvede je cesta nahoru, kde se na pláni nachází jejich stany. Už brzy se zase uvidí se svojí rodinou. Vyjet z lesa, procválat údolím a…

Trhnul sebou, když Tom, který jel za ním, najednou vykřikl. Jeho hlas se ale ztrácel v burácení mnoha dalších. Jeho hřebec zděšeně vyrazil cvalem a Billymu trvalo, než ho dokázal zastavit a otočit.

To, co však viděl, mu na okamžik naprosto zastavilo srdce. Skupina bojovníků z jeho kmene obklíčila Toma. Jeden muž držel strakáče za uzdu, tři další Toma bezcitně strhli z koně a přišpendlili svými těly k zemi, kde začali jimi tolik nenáviděného Komanče surově svazovat. Mezi jejich vítězoslavným halekáním a povykováním Billy postřehl, jak Tomovi unikl bolestný sten, když mu obzvlášť prudce cukli levým ramenem, jak mu táhli paže za záda, aby je mohli kolem zápěstí omotat silným, přísně utaženým provazem.

„Ne… Tomi,“ vydechnul tiše a strnulý hrůzou z toho, co vidí, jenom v šoku přihlížel, jak dva silní muži zvedají svázaného Toma a háží jej na koňský hřbet před vůdce jejich skupinky, který Komanče dlaněmi hrubě přitisknul ke koňské páteři, aby zajatec nespadl, načež všichni doklusali k Billymu.

„Výborně, Billy… přivedl jsi nám ho až sem… Přesně podle naší domluvy!“ zahalekal pochvalně vůdce a Tomovi se rozšířily oči. Jak podle domluvy? Vždyť přece… Billy byl celou dobu s ním, nemohl… nebo snad ano? Využil snad doby, kdy on sám byl v horečnatém blouznění, aby sem jel napřed a nachystal na něj tuhle past? Předstíral snad svou lásku jenom proto, aby ho teď mohl nechat svými muži zabít? Vždyť… vždycky si pomáhali, a on teď jenom stojí a kouká! Není tohle snad víc než jasné znamení? Nechtělo se mu tomu věřit, že by to Billy udělal, ani za nic, ale jak jinak by ti muži věděli, že tudy dnes pojedou? A neříkali snad před chvílí, že to bylo přesně podle plánu?

„Jak jsi mohl…“ šeptnul s pohledem plným výčitek, když viděl, jak se Billymu z očí spouštějí slzy, které se dredatý chlapec honem snažil zamaskovat, ale vůdce ho ihned udeřil koženým koncem otěží přímo do zraněné lopatky tak mocně, až se mu povedlo strhnout jeden ze strupů a Tom si musel téměř prokousnout rty, aby nezakřičel bolestí.

„Drž hubu, ty prašivej kojote! Pojď, Billy! Jeďme tvému otci ukázat, koho jsi nám svou lstí přivedl!“

Billy neměl na vybranou. Mužů bylo hodně, kdyby začal Toma bránit, snadno by jej přemohli. Nezbývalo mu, než otočit koně a jet s nimi. Musí něco vymyslet, něco, čím dostane Toma z okovů! Musí ho zachránit! Jenomže tady to nepůjde, tihle muži, plní nenávisti ke Komančům, by ho nepustili, ani kdyby jim začal vyhrožovat, že je synem náčelníka a že jim to hned v táboře vrátí se vším všudy, neuposlechnou-li jeho vůle. Jenomže co? Co ho musí napadnout, aby to jeho příteli pomohlo ke svobodě, když ho teď všichni podle slov vůdce budou mít za hrdinu, který svého úhlavního nepřítele vlákal do léčky?

Vnitřně krvácel z pohledu na Toma a zmateně zalapal po dechu, když najednou vůdce popojel k němu a Komanče přehodil bez kouska citu na jeho hřebce.

„Je správné, abys ho přivezl ty… Je to tvoje kořist, jenom tvoje… tvůj otec bude pyšný!“

Ostatní souhlasně zamručeli a celá skupina se za jejich vítězného povyku dala do pohybu. Billy jenom stěží přemáhal pláč. Přidržoval Toma na koni, oproti vůdci však jeho dlaně byly jemné a opatrné, i když se klepaly snad víc, než když ošetřovaly čerstvě natrženou kůži. Přesto, že byl Tom na břiše, na okamžik se jejich oči setkaly… a Billymu se z toho pohledu zatmělo před očima. Poslední, co si pamatoval, byla ta nejbolestnější výčitka, zrcadlící se v páru temně hnědých duhovek, než upadl do bezvědomí a sklouzl z koňského hřbetu na zem.

autor: Áďa