autor: Helie
Myslel sis, že život je hračka? Blázne!
„Bille, stalo se něco?“ zeptala se Jessica, když konečně došla v normálním oblečení k baru. Bill bezmyšlenkovitě leštil skleničky. V očích nezářily jiskřičky jako běžně. Dokonce ani nevzhlédl od skleničky, když se Jessica uvelebila na barové stoličce.
„Ne,“ odpověděl nevýrazně Bill a odložil skleničku stranou, aby přeleštil další. Do zavíračky zbývalo pár minut, proto už tu s ním Jessica mohla být. Chodila za ním vždycky před koncem směny. Bar přes den nefungoval, nevěstinec ano. Na některých pokojích byly permanentně zabydlené prostitutky, které tu sloužily přáním mužů, kteří své touhy přicházeli ukojit ve dne. Večer pak nemusely kroutit svými těly kolem tyčí. Zato dostávaly daleko menší výplatu, protože se jim z ní automaticky strhával nájem za obývané pokoje.
„Půjdeme?“ zeptala se Jessica.
„Ještě dvě,“ odpověděl Bill a vyzvedl skleničku. Jessica mohla nad jeho chováním pouze zakroutit hlavou. Neměla nejmenší ponětí, co se s ním stalo. Je pravda, že ho tu na začátku pracovní doby neviděla. Nezajímala se o to, ale zdálo se, že se stalo něco, čím se teď Bill trápí. Znala ho už dost dlouho na to, aby věděla, že není dobré z něj něco páčit. Proto si pouze povzdechla a čekala, dokud Bill nedoleští skleničky.
Když byly skleničky doleštěné, uložené ve skřínce pod barem, Bill s Jessicou spolu odcházeli z baru. U vchodu se pozdravili s Joshem. Kousek před domem Bill zpomaloval, dokud nezastavil úplně. Jessica se po něm ohlédla, když za ní začal zaostávat.
„Půjdu se ještě projít,“ prohodil Bill, než se stihla na cokoliv zeptat. Pokývala hlavou a rozloučila se s ním. Bill se otočil na podpatku a skoro tryskem letěl do parku. Zasedl do trávy u osamělé pouliční lampy v odlehlé části parku. Opřel si čelo o její chladné tělo. Snažil se nevnímat, jak ho sedací partie nepříjemně pálí pod váhou vlastního těla.
Prstem kroužil po kudrlinkách zdobících spodní část pouliční lampy.
„Chtěl bych mít tvůj život. Ty si tu jen tak stojíš, nevnímáš lidské trápení. Nemáš pocity, aby tě mohlo trápit, a pocit viny ti absolutně nic neříká. Nevíš, jaké to je, zažívat bolest…“ zablekotal Bill. Po tvářích mu už jako tolikrát za den stékaly slzy. Cítil se zneužitý… špinavý… nevěrný.
„Svěřuješ se pouliční lampě?“ ozval se hlas za ním.
„Už to tak vypadá…“ odpověděl Bill ponuře. Znal ten hlas. Bohužel až příliš dobře.
Vždycky, když ho potkávám, něco se mění. Občas si hraje na arogantního idiota, jindy na životem zničeného blázna. Jeden potom ani neví, jak vystupovat, jak se chovat…
„Nestojím o tvoji přítomnost, Tome. Ne teď. Připadal bych si jako ještě větší kretén, než si připadám teď,“ vytrhl Toma z přemýšlení Billův hlas. Řezal razancí vrženého nože.
„Ale ale… to mě zajímá,“ odsekl uraženě Tom a usedl do trávy vedle svého dvojčete. Chvíli jen tak mlčky seděli vedle sebe a zírali na lampu. Už jednou zapříčinila změnu jejích životů. V její přítomnosti byli oba nesví.
„Chodíš sem často? Přijde mi, že kdykoliv sem přijdu hledat klid, najdu tu zákonitě i tebe,“ prolomil ticho Bill.
„Rád vzpomínám.“ Bill nad poskytnutou odpovědí pokýval hlavou. I on rád vzpomínal. Obočí se mu stáhlo do jedné čáry, když si vzpomínkami nechtěně připomněl nepříjemnou pracovní dobu dnešního dne.
„A prozradíš mi, co se stalo?“ zeptal se Tom zdánlivě zničehonic.
„Byl bych daleko radši, kdybys konečně odešel.“
„Ale proč? Tobě to možná ještě nedochází, ale jsme dvojčata… Máme mezi sebou nějaké citové spojení, i když o to nejspíš ani jeden z nás nestojí. S tím už nic nenaděláš, Bille. Tak mě přijmi alespoň jako bratra. Slibuju, že budu hodný bráška,“ blýskl po něm úsměvem Tom. Bill se musel začít smát, i když jeho nálada sahala hluboce pod bod mrazu. Tom věděl, jak na něj.
„Fajn, buď můj bráška,“ usmál se mile Bill, když ho přešel záchvat hýkavého smíchu. V očích se mu stékaly slzy, ale on se je snažil zamrkat. Nechtěl vypadat jako naprostá padavka, ale všemožné situace dnešního dne jej dostávaly do kolen.
„Ale no tak,“ zamlaskal Tom a stáhl si ho do náruče, když Bill slzám nedokázal zabránit. Zrádkyně jedny! Nemohl však tvrdit, že by se mu v Tomově náručí nelíbilo. Když zhluboka vdechoval jeho vůni a tiskl se k jeho hrudníku, opět si připadal úplný. Co na tom, že mezi nimi už nikdy k ničemu nedojde? Ví, že Tom bude skvělý bratr.
„Víš co? My se teď hezky zvedneme z té studené trávy, chytneme se za ručičky jako děti ve školce a ty se mnou hezky půjdeš do práce, kde dostaneš džus na účet podniku. Mimochodem, šéf se to dozvědět nemusí,“ pousmál se Tom Billovi do vlasů. Černovlásek se od něj neochotně odtáhl a nechal se vytáhnout na nohy. Tom sevřel jeho dlaň ve své, přesně jak slíbil. Bok po boku se pak vydali k džus baru, který byl ještě nedávno zaměstnáním jich obou…
*
„Chybí mi to tu,“ přiznal Bill, když před něj Tom postavil směsku koktejlů a sedl si naproti němu.
„Chybíš mi tu,“ odpověděl s úsměvem Tom. „A řekl bych, že nejen mně. Stálí zákazníci se na tebe čas od času ptají. Jak se máš a tak. Konečně pro ně budu mít nějaké kloudnější odpovědi.“
„Mohl bych sem chodit častěji? Rád bych dohnal tu dobu, co jsem tu nebyl,“ usmál se Bill. V obličeji byl stále ještě mírně povadlý, ale jeho pohyby a odezvy nabíraly na elánu. Konečně se jakž takž vracel do vlastní kůže.
„Takže nebudu muset odpovídat vůbec,“ zakřenil se Tom. Trhl hlavou vzhůru, když se ozvalo zazvonění zvonečku pověšeného na rámu dveří. Bill přivřel oči a pousmál se. Ten zvuk mu tolik připomněl staré časy. Časy zdánlivě bez starostí, po boku Toma…
„Tak za to tě platím, Thomasi? Za to, abys seděl u stolku a vykecával se?“ obořil se na Toma jeho zaměstnavatel. Okamžitě se mu ale ve tváři rozlil široký úsměv. „Rád tě vidím, Bille.“
„Ale no tak… stejně tu nikdo není. Navíc, máme tu dneska speciálního hosta,“ usmál se Tom. Oči měl pouze pro svého bratra.
„Taky vás rád vidím,“ odpověděl bývalému zaměstnavateli Bill. Nevěděl, kam by měl uhnout pohledem. Když se díval před sebe, viděl Toma. Když se díval výlohou skrz ven, připadalo mu to značně nespolečenské. A na majitele džus baru mu bylo blbé zírat. Nakonec mu Tomův šéf starosti ulehčil, když odešel.
„A už bys mi konečně mohl říct, co se děje…“
Seděl tam, naproti mně, připomínajíc urousanou hromádku psího neštěstí. Nemohl jsem potlačit vzpomínky na den, kdy jsem třináctiletého chlapce našel ve stínu popelnice nocovat poblíž hromady odpadků. Stále ten stejný utrápený pohled, stejný strach v očích…
autor: Helie
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 16
Jsem ráda že se ten náš Tom zase jednou někde objevil ve správnou chvíli… 🙂
Wohou, tak to mě zajímá, jestli mu to řekne a jak na to Tom zareaguje.
Napínák..
Jsem zvědavá jestli to Bill Tomovi řekne… myslím, že ho Tom od toho zachrání
Jááá mááám tákovou radóóst, že se konečně blíská na lepší časy..:D Je to nádherný..:) Miluju tuhle povídku a jsem moc ráda, že ho Bill vzal alespoň jako bratra, když už né, jako partnera..♥