Dokonale nedokonalý svět 12.

autor: Darkbeth

Říká se, že láska nezná hranic. Že je nespoutaná a divoká. Proč se tedy ve světě, ve kterém jak se zdá hranice nejsou, zdá být tak složitá? Svázaná, bez šance na útěk. Ušlapovaná a opovrhovaná.

„Proč jsi nikdy nic neřekl?“ zeptal se najednou Bill Georga.

„Mělo by to smysl? Jsi až do morku kostí zamilovaný do toho… Toma,“ odfrkl si opovržlivě Georg.

„To je… je to složité…“ nereagoval na jeho tón hlasu Bill.

„A v čem je to složité, Bille? Nemáš žádné překážky. Můžeš s ním být šťastný.“

„Ne, nemůžu,“ sklopil hlavu.

„Proč?“ zeptal se nechápavě Georg.

„Společnost by mě zavrhla, že se bavím s někým… podřadným,“ vysvětloval Bill. Zřejmě ale marně.

„Jako by ti na tom záleželo. To není ten důvod. A ty to víš,“ zakroužil prstem kolem svojí skleničky Georg a nechal Billa o samotě.

Bill věděl, že to není ten důvod. Bál se. Bál se, že bude opět trpět a že nikdy nedojde klidu. Dojde ale tímto ke štěstí? Kdo neriskuje, nic nezíská. Dopil obsah své skleničky a podíval se na knihu, které ležela na stole. Petrarca miloval Lauru po celý svůj život, aniž by se jí byť jen dotkl. Připomínalo mu to jeho situaci s Tomem. S tím rozdílem, že on se ho dotýkal. A to takovým způsobem, že pokaždé, když Bill zavřel oči, tak cítil jeho horký dech, jeho vroucí ruce a slyšel jeho sladká slůvka, která mu byla šeptána do uší. Potřeboval se jich zbavit. Hned teď.

Georg seděl na svojí posteli, hlavu složenou v dlaních. Bill stál opřený o futra od dveří a pozoroval ho. Věděl, že se trápí. Všude kolem sebe viděl jen utrpení. Nebyl pesimista. Jen neměl důvod věřit v lepší osud. Jako by šlo všechno mimo něj, a on jen sledoval svrchu, nečinně přihlížejíc, jak někdo tahá za nitky jeho osudu ničivým způsobem. Teď byl však při smyslech. A věděl, co chce udělat. Co musí udělat, aby jednou pro vždy zapomněl.

Tichými kroky přešel k posteli a pohladil Georga konečky nehtů po vlasech. Georg k němu zvedl pohled a nechápavě se na něj zadíval. Bill mu jen položil prst na rty, v mlčícím gestu, a zatlačil na jeho hruď, která se ocitla ležící na posteli. Bill se pomalu posadil na Georgovy boky a rty se sklonil k těm jeho. Spojil je v krátký polibek, který ho překvapil svou prázdnotou. Necítil žádné šimrání v bříšku, žádné chvění, jen chlad.

„Bille, co to děláš,“ zmohl se pouze na šepot Georg.

„Shh. Mlč,“ šeptl také Bill a opět se sklonil k dalšímu polibku.

„Tohle ty nechceš,“ řekl téměř neslyšně Georg, ale sám si Billa přitáhl blíže.

„Kdybych to nechtěl, tak to nedělám,“ řekl Bill a lépe už svoji lež potvrdit nemohl. Nechal Georgův jazyk vplout do svých úst, načež ho Georg povalil prudce pod sebe a začali ze sebe vášnivě strhávat oblečení. Georg hořel touhou a nebyl absolutně s to se ovládat. Prudce Billa líbal a otíral se svým rozkrokem o jeho. Když byli oba pouze v boxerkách, tak mu sepjal ruce nad hlavou a nedal mu možnost se bránit. Svými polibky se posouval níž, na Billův krk, a zanechával za sebou vlhké stopy. Bill se zmohl jen na vzdychání a svědomí nahradila živočišná touha.

Bill se usmál a převrátil Georga pod sebe. Posouval se po jeho těle níž a skousával hrubě jeho kůži. Georgovi se to líbilo. Nebyl na takové ty něžnůstky, tohle pro něj bylo ideální. Bill mu s drzým úšklebkem stáhl boxerky a přejel dlaní po jeho silné erekci. Na nic se neptal a vzal jeho penis do úst. Špičku obkroužil jazykem, načež ho vzal do pusy až po kořen a jemně po něm přejel zoubky. Georg zaskučel a zajel prsty do Billových vlasů.

„Vem si mě víc,“ škemral a tlačil si jeho hlavu víc do rozkroku. Bill měl co dělat, aby se neudávil, ale rozhodl se to ustát. Nic, na co by nebyl z dřívějška zvyklý.

„Pojď sem,“ zašeptal Georg a vytáhl si Billa k sobě. Drsně ho povalil pod sebe a stáhl z něj ten poslední kousek oblečení, který pokrýval jeho tělo.

„O tomhle si nechává snít snad každej chlap ve firmě,“ zašeptal zvrhlým tónem a plácl Billa přes zadeček.

„Jaké štěstí, že se té pocty dostane zrovna tobě,“ ušklíbl se Bill. Nechal Georga, aby se vtěsnal mezi jeho nohy. Zajel mu jazykem hluboko do úst a rukou přitom sjel k Billovu zadečku. Bill zalapal po dechu, když v sobě bez varování ucítil jeho dva prsty, jak ho pomalu roztahují a hledají jeho slastný bod.

„Víc,“ skučel Bill a Georg už se na nic neptal. Nenamáhal se s větší přípravou. Chtěl vlastnit jeho tělo, a to co nejdříve. Hned. Prudce do Billa vnikl až po kořen a chvíli počkal, než si na něj přivykne, ale i ta chvíle pro něj byla mučením. Bill ztěžka lapal po dechu a snažil se přivyknout. Georg do něj po chvíli začal zprudka přirážet a Bill táhle zavzdychal, když se otřel o jeho slastný bod. Překvapeně vyjekl, když ho Georg podebral a opřel o stěnu naproti posteli. Bill si obmotal nohy kolem Georgových boků a nechal ho do sebe tvrdě přirážet. Rukama se zachytával o stěnu a shodil přitom několik cenných obrazů. Georg u jeho ucha tiše vzdychal jeho jméno a zarýval mu nehty do zadečku. Bill mu to oplatil stejnou měnou a sjel mu tvrdě nehty po zádech, až za sebou musel zanechat slabé krvavé rýhy. Georg začal zrychlovat na přírazech, až v sobě Bill zanedlouho ucítil horkou tekutinu a sám se v síle orgasmu svalil na zem.

Společně se vydýchávali a snažili se vstřebat, co se právě stalo.

„To bylo…“ zalapal Bill po dechu.

„Úžasný,“ vydechl Georg a pomohl Billovi do postele. Oba dva se do ní svalili a upadli vyčerpaně do říše spánku. Billovi se tu noc nic nezdálo. Žádné noční můry, ani žádné krásné sny. Ráno se probudil dříve než Georg. Rozhodl se jít do kuchyně a připravit si snídani. Když se zrovna zakousl do jídla, tak se za ním objevil Georg a letmo ho políbil na čelo. Bill okamžitě zalitoval svého včerejšího chování. Georg se s úsměvem posadil vedle něj. Zřejmě chtěl také posnídat.

„Takže… teď jsme opravdu partneři?“ zeptal se, přičemž mu stále hrál na tváři úsměv. Bill neměl to srdce mu říct, že ne.

„Zřejmě… zřejmě ano,“ vynutil na tváři úsměv také a raději snídani rychle dožvýkal. „Musím ještě do firmy, tak se asi uvidíme až večer,“ řekl jen a odebral se zpět do ložnice, kde se oblékl. Letmo se rozloučil a okamžitě hnal z bytu ven. Rozhodl se přece jenom opravdu zajít do firmy, měl tam opravdu nějaké vyřizování. Ale rozhodně ne nějak urgentní.

Litoval, že dal Georgovi naději. Bude to pak pro něj ještě horší. Ale copak mu mohl říct: „Promiň, udělal jsem to jen proto, abych zapomněl na Toma.“

Ne to nemohl. S povzdychem vešel do prosklených dveří a vyjel do nejvyššího patra.

„Dobrý den, jdu podepsat ještě nějaké dokumenty,“ usmál se na sekretářku, které ho následně pustila dovnitř. Zaklepal na dveře ředitele firmy a vešel. V místnosti stál s ředitelem nějaký muž, kterého ještě neviděl.

„Aa, pan Kaulitz. Znáte pana Trümpera?“ usmál se ředitel a poukázal na postaršího muže vedle sebe. Bill se trochu zarazil. Byl tak podobný… ne to nemůže být pravda.

„Zřejmě ne. Těší mě,“ řekl a v slušném gestu mu podal ruku.

„Pan Trümper dočasně nahradí post tvého otce a bude ředitelem všech poboček. Je to velice uznávaný právník,“ objasnil mu místní ředitel a stále se patolízalsky usmíval.

„Promiňte mi tu drzost, ale… nemáte syna psychologa?“ musel se zeptat.

„Ano, shodou okolností mám. Jmenuje se Tom. Tom Trümper.“

autor: Darkbeth