One night that changes everything​ 14.

Tom:

„Nebudeme přece riskovat,“ usměju se a něžný polibek mu oplatím. Rukama zajedu pod jeho tričko, moje dlaň spočine na jeho lechtivém místě. Nejdřív si to ani neuvědomím, ale potom mě napadne: možná by nebylo špatné vrátit se k původní hře.

Bill se začne smát do polibku. Já ho začnu líbat dravěji, aby s tím přestal, ale lechtat ho samozřejmě nepřestávám. Jak dlouho asi vydrží?

„Bože Tomééé!!!“ už to nevydrží a začne se naplno smát, snaží se vymanit zpod mých dotyků.

„Máš docela malou výdrž, miláčku,“ svalím se na čtyři nad něj tak, aby nemohl utéct, a rukama nepřestávám běhat po jeho těle.

„Jáá… Se počůrááám!!! Já dostanu škytavku, takže okamžitě přestaň!!!“ sotva může mluvit, tak moc se směje.

„To přece vydržíme,“ zákeřně se usměju a pokračuju.

„Ahahaha… Ne, ne, ne, ne, ne!!!“ piští jako rozkošné dítě.

„Ale ano, ano, ano, ano, ano!“ směju se s ním. Je proti mně jako bezbranné zvířátko. Blbneme po posteli, najednou ale Bill ostře vystrčí ruku před můj ksicht.

„Stop!! Škyt. Vidíš? Už to začíná!“ škytne si a mně to jednoduše nedá, nezasmát se. Nevěřil jsem, že ho to vážně chytne. A ono přece.

„Zadrž na minutu dech, ať tě to přejde. A potom pokračujeme,“ olíznu si pomaličku rty, jako bych ho chtěl sníst.

Bill udělá to, co mu přikážu. Ale ani po minutě škytavka nepřestává.

„Vidíš?“ pokrčí rameny, „nic se neděje,“ odfrkne si a pravděpodobně přemýšlí, jak by ho to co nejrychleji mohlo přejít.

V tu chvíli mě ale něco napadne.

„Mám nápad,“ usměju se, Bill jen čeká, co ze mě zase vyleze. Přisaju se k jeho rtům tak silně, že ani jeden z nás nemá kyslík na dýchání. Celou minutu se od sebe nemůžeme odlepit. Kdybychom kyslík opravdu nepotřebovali, byli bychom tak minimálně hodinu. Když už máme na mále, Bill prudce zalapá po dechu.

„No? Pomohlo?“ našpulím rty, s vítězoslavným pohledem se na něj dívám.

„Ještě nevím. Ale byl to můj nejdelší polibek v životě,“ zazubí se na mě.

„Tak vidíš. Je to moje malé, osobní vítězství.“

Bill:

Ten mega dlouhý polibek, kterým se mi Tom snažil pomoct od škytavky, nejspíš zabral. Sice nechápu jak, ale zabralo to.

„Tak co?“ zeptá se Tom. Je plný očekávání a v očích mu jiskří, jak se těší, že mě bude znovu lechtat.

„Hmm, asi dobrý,“ řeknu zamyšleně a on už se na mě vrhá. Jeho nenechavé ručky mi začnou okamžitě bloudit po břiše a já se opět svíjím v záchvatech smíchu.

„Nééé!!! Tome, už nééé!!!“ křičím na celou místnost a snažím se dostat z dosahu jeho mrštných dlaní. Moc se mi to ale nedaří.

„Ale Billí, ještě chviličku to vydržíme,“ zasměje se Tom a nepřestává mě lechtat.

„Sakra, Tome, už dost!“ zaúpím, a konečně se mi podaří proklouznout z jeho sevření. Usadím se na druhém konci postele a zhluboka dýchám, snažím se trošku uklidnit.

„Co tě tak unavilo?“ zeptá se Tom udiveně, jako by to nebylo zřejmé.

„Víš, jak je to vyčerpávající?“ vyčtu mu a uraženě si založím ruce na prsou. Teď to myslím částečně vážně a částečně z legrace.

„Ale přeci se na mě nebudeš zlobit, hm?“ připlazí se Tom blíž a hodí na mě jeho štěněčí pohled. Ještě chvilinku dělám uraženého, ale potom stejně pod jeho pohledem roztaju a vrhnu se mu kolem krku.

„Na tebe? Nikdy,“ šeptnu a obdaruji ho jemným polibkem za ucho. Tom se lehce ošije, a potom mě povalí pod sebe na postel. Nic však nedělá, jen nade mnou sedí a sjíždí moje tělo zahalené pouze v jeho triku a boxerkách pohledem.

„Co se děje?“ zeptám se. Tom ale jen zavrtí hlavou.

„Nic. Jdeme spinkat, Billí,“ usměje se a lehne si ke mně. Okamžitě se k němu přitulím a ruce pevně obmotám kolem jeho těla. Tom ovine svou paži kolem mě a svou tvář zaboří do mých vlasů. Spokojeně se u něj uvelebím, a potom unaveně zívnu. Cítím, jak se Tom lehce zaculí, ale potom už mě pohltí náruč spánku.

Tom:

Já ten můj černovlasý zázrak tak moc miluju. Život bez něj bych si už ani nedovedl představit. Pevněji si ho k sobě přivinu a nasávám vůni jeho vlasů. Voní tak krásně. Nejradši bych ho celého snědl. Zavřu oči, snažím se usnout. Se stálou myšlenkou na Billa se mi to pohodlně podaří.

–

_

„Áááááááááááááááá!!!“ Bill děsivě zakřičí, posadí se. Mě to automaticky vytrhne ze snu, který ani nevím, jak skončil. Teď to ale není důležité.

„Billi, zlato! Co se děje??!!“ okamžitě ho obejmu, on jen vzlyká a nemůže se uklidnit.

„Já… Zdá-zdálo se mi ně-co straš-ného!“ trhaně dýchá, sotva něco říká. Pane Bože.

„No tak, klid, pšššt, uklidni se. Byl to jen sen. Zlý sen, na který hned zapomeneš. Slibuju,“ pohladím ho po vlasech a snažím se ho přitulit k sobě ještě víc.

„A teď mi pomalu pověz, co se stalo.“

Bill:

Krčím se v Tomově náruči a nepřetržitě se třesu. Ten sen byl tak živý. Jako bych tam opravdu byl.

„No tak, Billí, pověz mi, co se ti zdálo,“ zašeptá Tom tiše a nepřestává mě konejšivě hladit po zádech. Se zavřenýma očima se pomalu uklidňuji v jeho náruči.

„Bylo to strašné. Viděl jsem dálnici a po ní jelo auto. Wolfgangovo auto. A potom nabouralo do protijedoucího auta, a najednou jsem byl tam. Přímo u té nehody,“ do očí se mi nahrnou slzy a já se rozvzlykám. Nedokážu pláč zadržet. Je toho na mě moc.

„No tak, no tak, zlato, neplakej. Jsem tady u tebe,“ konejší mě Tom a pevně mě k sobě tiskne. Jsem si jistý, že by mě teď za žádnou cenu nepustil. Trochu se uklidním pod jeho doteky.

„Už je to pryč,“ zašeptá Tom. Stále mě nepřestává utěšovat. Zabořím mokrý obličej do jeho krku a nasaju jeho uklidňující vůni. Jsem tak moc rád, že je tu se mnou. Už nikdy ho nechci opustit. Chci být pořád s ním, v bezpečí jeho náruče.

„Omlouvám se,“ špitnu do ticha, které v místnosti panuje.

„Za co?“ podiví se Tom a mírně se odtáhne, aby na mě viděl. Já mám ale stále zavřené oči.

„Vzbudil jsem tě,“ šeptnu omluvně. Tom se jen zasměje a líbne mě na čelo.

„To opravdu nevadí,“ ujistí mě a věnuje mi motýlí polibek na vlhké víčko. Zachichotám se a trochu se ošiju. Je to asi takové, jako když mě lechtal, ale v mnohem menší míře.

„Miluju tě,“ šeptnu to krásné vyznání. Tom mě k sobě pevně přimkne.

„I já tebe,“ řekne tiše a já cítím, jak se v jeho náruči opět nořím do neklidného spánku.

Tom:

Bill už spí. Chudáček malý, musel to být strašný sen. Nejvíc se teď bojím toho, že ho to bude pronásledovat. Že ho budou strašit výčitky svědomí. On za tu nehodu v podstatě vůbec nemůže, ale on je takový citlivý, určitě si to bude i tak dávat za vinu. Pohladím ho po vlasech a uložím se k dokončení trhaného spánku i já.

–

„Ahoj,“ pozdravím ho, cítím na sobě jeho doteky. Odhodlám se otevřít oči, ostré světlo slunce prosvítající zpoza oken mě i tak nenechá už spát anebo odpočívat.

„Ahoj,“ pozdraví i on mě, mile se usměje. Je úplně bez make-upu, takový… Přirozený. Nádherný.

„Zlato, jsi překrásný,“ pochválím ho, ještě jednou si přeměřím jeho tvář.

„Nežertuj,“ zasměje se a ukazováčkem mi brnkne o nos. Dnes je vážně rozkošný.

„Jsi moje roztomilé koťátko,“ brnknu mu o nos i já. On ho roztomile nakrčí. Ach…

„A ty jsi můj kocourek,“ našpulí rty a pošle mi vzdušný polibek. Já to po něm zopakuju. Je to milé. Hrozně milé.

„Jak ses vyspal, hm?“ pohladím ho palcem po líci a čekám na odpověď. Vím, že tato noc byla dost rušná, ale potom ho to možná už přešlo.

„Druhou část noci se mi spalo výborně. Zdálo se mi… Že neuhádneš o čem?“

Stále tam jen leží, dám mu pramínek černých vlasů za ucho. Irituje mě, že mu spadají do očí.

„Netuším,“ nevědomě pokývám hlavou.

„Zdálo se mi o tobě,“ jeho úsměv přeroste do mnohem většího, odkryje horní řadu sněhobílých zubů.

autor: Diana