autor: Diana
Tom:
„To jsem já nebyl,“ zaculím se a věnuju mu ještě jeden něžný polibek. Potom začnu vstávat a Billovi taky pomůžu na nohy.
„Měli bychom se osprchovat,“ zakření se, oba si nás přeměří pohledem. Co je na mně zajímavého? Aha. Hned je mi to jasné, když uvidím celé své bříško od bílé tekutiny.
„Taky si myslím,“ vypláznu na něj jazyk a podám nám příjemný sprchový gel. Potřu si jím tělo a dál ho posunu. Ach, opravdu je to svěžest. Opláchnu se vodou, Bill udělá to samé, co já. Až teď mi to došlo. O něčem takovém jsem vlastně nikdy ani nepřemýšlel. Vždycky jsem si chtěl vzít nějaké hodné a milé děvče, které by mě mělo rádo, a byli bychom spolu navěky. A místo toho mi úplně od základů změnila život moje práce, roznášení šampaňského. Místo děvčete mám překrásného kluka s labilními nervy a dobrým srdcem, kterého nadevše miluju. Trochu zvrat, že?
Vypnu vodu, když jsme oba hotoví, vylezeme ze sprchy. Sehnu se pro osušky do skříňky. Vezmu dvě, jednu podám Billovi a jednu si obmotám okolo beder. Můj krásný černovlasý zázrak za mnou zezadu přijde a obejme mě.
„Bylo to krásné,“ políbí mě na krk.
„Nejkrásnější,“ otočím se, chytím ho za bedra a přitáhnu k sobě. Tak ho miluju.
Bill mi spočine mokrou alabastrovou rukou na líci, palcem mi přejede po rtech.
„Jsi sladký, moc sladký.“
Bill:
„Ty ještě víc,“ řekne Tom, a potom se ke mně otočí čelem. Spojí naše rty v jemném polibku, ale po chvilce se odtáhne.
„Co budeme dneska dělat?“ zeptám se a čekám, jestli přijde s nějakým nápadem.
„Hmm… Ještě nevím. Ale ze všeho nejdřív se půjdeme nasnídat,“ usměje se a líbne mě na čelo. Je to taková malinkatá nevinná pusinka, ale i ona mě dokáže zaplavit neuvěřitelným štěstím. Já jsem ten nejšťastnější člověk na světě.
„Tak dobře,“ přikývnu a následuju Toma, který už vychází z koupelny a za ruku mě vede do ložnice. Oba si vezmeme čisté oblečení. Tajně Tomovi ze skříně ukradnu další tričko a rychle ho na sebe obleču. Strašně rád nosím jeho oblečení. Miluju, když mě pořád obklopuje jeho neodolatelná vůně.
„Kde jsi vzal to tričko?“ usměje se na mě Tom.
„Našel,“ vypláznu na něj hravě jazyk, až se moje ocelová kulička zaleskne, a dětsky se na něj zaculím.
„Víš, že jsi jako malé děcko?“ ušklíbne se, a potom ke mně přijde. Opět mě políbí. Nevím proč, ale oba máme tendenci pořád se líbat. Prostě potřebujeme cítit jeden druhého.
„Moje malinkaté, roztomilé děcko,“ zamumlá do polibku a oba se zasmějeme, čímž ho přerušíme.
„Jenom a jenom tvoje,“ ujistím ho a věnuji mu láskyplný úsměv. Tom mě ještě pohladí po tváři a potom záhadně zmizí z ložnice.
Tom:
„Kam jdeš?!“ zakřičí za mnou, já mu ale neodpovídám. Příroda volá, tak co. Kdybych se vrátil, asi už se počůrám. Zavřu se v koupelně, a konečně to ze sebe dostanu. Pff, úleva.
„Tome?“ zaklepe mi na dveře. Co? Chce se mnou jít i na záchod? Musím se zasmát.
„Už jdu,“ zapnu se a přejdu k umyvadlu. Umyju si ruce a běžím zpět za ním.
„Já jen chtěl, jestli si můžu dát ten jogurt, co máš v ledničce,“ provinile se na mě usměje. Ach, je to blázínek.
„Ty, ty, ty,“ brnknu mu o nos, „ty tu bydlíš, co je moje, je i tvoje.“
„A co moje, do toho ti nic není,“ vyplázne na mě ten malý provokatér jazyk.
„To se ještě uvidí!“ našpulím rty a kráčím za ním do kuchyně. Má pravdu. Něco na zub by se teda pořádně hodilo. No jasně! Vždyť já mám ještě zmrzlinu. Zatímco Bill si vyndává z ledničky jogurt, já jdu o dvířka níž. Vytáhnu si milovanou jahodovou zmrzlinu a s chutí se do ní pustím, ještě ani nejsem za stolem.
„Dobrá snídaně. Ty máš hodně rád jahody, že?“ zamává mi lžičkou před nosem.
„No mám. Proč?“ jak ho to napadlo?
„Protože máš všechno jahodové. Jogurt, zmrzlinu, ještě i granko,“ aha. No to je dobrá úvaha. Kdybych byl jím, nenapadne mě to.
„Ano. Jsou nejlepší. Takové sladké. Mňam. Miluju je se šlehačkou, s cukrem, anebo s tebou.“ Zachichotá se.
„Jak se mnou?“
„To uvidíš potom,“ vyzývavě se zakřením. Mám plán!
Bill:
Docela se bojím toho, co chce Tom udělat. Ale v tom dobrém slova smyslu.
„Kdy potom?“ vyzvídám. Zajímalo by mě, co má za lubem.
„Nebuď zvědavý!“ vyplázne na mě jazyk a přijde až ke mně. Nabere na lžičku svou zmrzlinu a dá mi ji k ústům. Já je tedy pootevřu a v mžiku mám zmrzlinu v puse. Je opravdu hrozně dobrá.
„Mhm… mňam,“ mlasknu si a znovu otevřu pusu v očekávání dalšího přísunu zmrzliny. Tom pochopí a začne mě krmit. Ta zmrzlina je skoro tak sladká jako on. Ale jenom skoro.
„Tak co, chutná ti „moje“ snídaně?“ ušklíbne se. Jenom pokývám hlavou a zamračím se, když zmrzlinu položí na kuchyňskou linku. Podezřele pomalu se ke mně přibližuje a ruce obmotá kolem mých boků, čímž si mě přitáhne k sobě.
„Co to děláš?“ zeptám se lehce nechápavě.
„Co myslíš?“ odpoví mi otázkou, a potom se něžně přitiskne svými rty na ty mé. Mírně zaskočeně vydechnu, ale potom pootevřu svoje ústa a vpustím jeho hladový jazýček dovnitř. Vychutnávám si ty něžné, opojné polibky. Spokojeně si vzdychnu do Tomových úst a přivřu oči. Chuť jeho rtů se mísí s chutí jahod, která ještě zbyla v našich ústech.
Tom:
Odtáhnu se od něj, potřebuju nevyhnutelnou dávku kyslíku.
„Jsi úžasně jahodový,“ zakřením se a laškovně na něj mrknu. Chtěl bych si vynutit ještě jeden polibek, ale obětuju ho a začnu mluvit.
„Bille? Poslyš. Vím, že se ti moc nechce, ale… Mohli bychom teda dnes jít pro ty věci? Víš, abychom to už měli z krku,“ pozoruju jeho pohled, který se z radostného během sekundy změní na sklíčený.
„Dobře. Ale bude to rychle. Slibuješ?“ zakývám hlavou v souhlasném gestu a obejmu ho.
„Slibuju.“
Musí to pro něj být fakt zvláštní. Nevím, jak bych se cítil na jeho místě. Asi bych se zbláznil z toho všeho.
„A potom skočíme někam na oběd, co říkáš?“ usměju se, aby aspoň trošku změnil náladu.
„Půjdeme do té nové čínské?“ Oh ano! Podařilo se mi to. Díky Bohu.
„Ano. Půjdeme, kam jen chceš,“ pohladím ho po líci, on mi chytí ruku a sám si jí po tváři pohybuje. Zavře oči a jemně zakloní hlavu. Je jako malé roztomilé koťátko. Tuto pěknou chvilku ale přeruší vyzvánějící telefon. Kdo ode mě co může chtít?! Vždyť mi vlastně ani nemá kdo volat. No nic. Zvednu se, Billa jen něžně políbím na líčko a jdu ke zvonící krabičce. Na displeji svítí neznámé číslo. Tak tomu už vůbec nerozumím. Stisknu zelené tlačítko.
„Prosím?“
„Ahoj. Mmm, to jsem já. Pamatuješ? Ta sestřička z nemocnice. Nevolal jsi, tak jsem myslela…“ Sakra!!!!
Bill:
„Uhm… Ahoj… No, víš… Vydrž chvilku,“ řekne Tom do telefonu a podívá se na mě. Věnuje mi omluvný úsměv, a potom odejde do obýváku. Asi je to něco soukromého, ale i přes to mě to trochu zamrzí. Nechci, aby měl přede mnou tajemství. Opřu se o linku a založím si ruce na prsou. Pořád mi vrtá hlavou, kdo mu může volat. Jsem z toho celý nesvůj, nemůžu se zbavit divného pocitu, který se mi usadil v žaludku.
„Tak jsem tu,“ vytrhne mě z mých myšlenek Tomův hlas. Zdá se být trochu v rozpacích, ale snaží se to zakrýt úsměvem.
„Kdo to byl?“ zeptám se rádoby bez zájmu, ale v mém hlase je patrné napětí. Tom to pozná.
„Ehm… Jedna moje známá. Volala, protože jsme se měli sejít, ale nějak to nevyšlo,“ zamluví to Tom a jemně mě obejme. Pořád mi přijde, že mi něco tají, ale nechám to prozatím být. Myslím, že nemá cenu v tom šťourat.
„Mohli bychom teda jít do Joopova domu?“ zamumlám do jeho trička. Tom se malinko odtáhne.
„Dobře. A… Jsi si jistý, že tam chceš? Jestli ne, tak můžeme ještě počkat,“ zadívá se na mě. Je od něj hezké, že se o mě stará, ale čím dřív tam dojdeme, tím lépe.
„Jsem si jistý,“ kývnu hlavou na souhlas.
„Dobře,“ šeptne Tom a líbne mě do vlasů.
Tom:
Je nějaký nesvůj. Není ve své kůži, a to je mi podezřelé.
„Billi?“
„Ano?“ trošku se poodtáhnu a podívám se mu do očí. Přímo, hypnotizuju ho, aby mi víc věřil.
„Stalo se něco?“
„Ne,“ na chvilku se odmlčí, „teda…“ hryže si nervózně spodní ret. Teda? To se mi přestává líbit.
„Teda co? Hmm?“ je ticho, dívá se někam do země. Mám podezření že- „Žárlíš?“ pousměju se. Žárlí. Na sto procent.
„Né! To ne, ne, ne! Jen jsem zvědavý, kdo to byl,“ provinile se na mě podívá, dvěma slovy -rozkošné štěňátko.
„Nelži, lásko. Vidím ti to na očích a stejně… Byla to sestřička z nemocnice,“ zamračí se. Přesně si dovedu představit, co se mu teď honí hlavičkou.
„Sestřička z nemocnice? Co chtěla?“ zamračí se ještě víc, teď se však tváří skoro nechápavě. Řeknu mu pravdu. Nemám před ním tajnosti.
„Víš, tehdy, když jsem byl v nemocnici. A my jsme se pohádali, celý týden jsi ani nezavolal, ani nic jiného. No tak jsem si myslel, že už tě nezajímám anebo už prostě nemáš zájem vidět mě. A v den, kdy jsem šel domů, ta sestřička na mě tak sexy mrkala a dohodl jsem si s ní rande,“ tupá rána jeho pěsti dopadne na moje rameno.
„Tome!“ zasměje se, i tak z něj ale cítím obavy.
„Ale lásko, no tak. Víš, že bych nikdy nechtěl nikoho jiného, jen tebe, hm?“ políbím ho, aby mi uvěřil. Je to pravda. Nedokázal bych si to představit jinak. „A neříkej, že nežárlíš,“ vypláznu na něho jazyk a pozvednu jeden koutek úst.
autor: Diana
betaread: J. :o)
Tak dohrabou se konečně k němu do baráku nebo ne ? xDDDDDDDDDDDD Pardon, ale už mi z toho fakt hrabe…teda ze všeho…no nic…
Jinak- ta snídaně =33 mmmm…zkrátka S.U.P.E.R !!
Dokonalý;).. a jak Billouš žárlil ,to bylo skvělý;D
krásný díl:) takový…jahodový 😀 🙂
jsem zvědavá,jaké to bude v tom domě..snad si potom zbytek dne užijou =)b
mám ráda žárlícího Billa:D je to roztomilé :3
žárlivka jeden ;)) roztomilé :))
<3! 🙂
Bolo to nádherné ráno. To ako si prejavujú lásku každou vetou a nemôžu sa prestať dotýkať a bozkávať je strašne krásne. Zbožňujem ich, keď sú takýto. A keď Tom šiel iba na wc a Bill sa okamžite pýtal kam ideš 😀 tak to mi pripomenulo môjho drahého 😀 Vždy mu na to odpoviem, že v tom malom byte sa mu nestratím, nech nemá strach. Ale aj to je asi prejav lásky…
Jahodové raňajky 🙂 to je tiež tak krásne milé. Celý čas sa usmievam, ale pri tomto sa to inak ani nedá. Taká jahodová pohoda. A keďže sa Tomi krásne priznal, tak tú pohodu nepokazila ani sestrička z nemocnice 🙂