autor: Diana
Tom:
Užívám si polibky, které mi daruje. I když jsme se líbali už nespočetně krát, stále je v tom něco nového. Něco, co miluji.
„Lásko, skutečně by sis měl odpočinout.“ I když nechci přestat, musím. Je to kvůli němu. Normálně se nevyspal už hodně dlouho, a já mu v tom rozhodně nechci bránit. Už tak si toho chudáček dost prožil.
„Tak dobře. Ale pak se k tomu vrátíme, jo? Slibuješ?“ ukazováčkem mi brnká po nose a já nemám jinou možnost, jen přikývnout a usmát se.
„Slibuji,“ pohladím ho po vlasech a dám mu pusu na čelo. Více si ho přivinu k sobě, pak už zavře očka a spokojeně odpočívá. Ještě chviličku se na něj dívám, ale potom spadnu do stejně hlubokého a snad i klidného spánku jako Bill.
Bill:
Zdá se mi to jako vteřina, před kterou jsem si šel lehnout. Můj spánek byl naštěstí úplně bezesný, jsem ale spokojený. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale cítím se maximálně odpočinutý, plný energie.
Dívám se ven oknem, pár pouličních lamp osvětluje dost tmavou ulici. Co mě ale zaujme mnohem více, je prázdné místo vedle mě. Tom. Kde je Tom?
„Tomi?“ vydám ze sebe místností rozléhající se hlas.
„Oh, dobré… ehm… noc,“ zasměje se a přisedne si ke mně na gauč. V ruce drží jakousi bílou obdélníkovou věc. Pravděpodobně nějaká obálka.
„Co to je?“ naléhavě se zadívám na předmět v ruce, dám mu tím najevo, že bych to rád věděl. No co, občas jsem víc zvědavý, jak se patří, ale už si za tu dobu musel alespoň trošičku zvyknout.
„Nevím. Přinesli to, když si spinkal, tak jsem to přebral za tebe. „
„Za mě? Je to pro mě?“ Trochu se podivím. Nevypadá to jako nějaký šek, a i kdyby to něco takového bylo, jistě by to bylo na Tomovo jméno, protože on je majitelem bytu.
„Ano. Dokonce mi to ten chlapík ani nechtěl dát. Nevím, kdo to byl, ale pošťák rozhodně ne…“ Tom měl v očích hluboké zamyšlení. Bylo to na něm tak jasně vidět. Něco mi tu nesedí a jemu očividně také.
„Aha. A… Proč jsi to neotevřel? „
„Je to tvoje. Nebudu ti to přece otevírat. „
Tom:
Zdálo se mi něco tak krásného s Billem, když mě probudil otřesný tón zvonku.
„Ježíši, ne…“ zasténám tiše tak, aby to Billa určitě neprobudilo. Chviličku se myslím, že se mi to jen zdálo, ale omyl. Nezdálo. Dokonale mě v tom usvědčuje opakované, dokonce naléhavé vyzvánění.
„K čertu s vámi!“ potichu zanadávat směrem ke dveřím. Chtíc nechtíc se musím co nejopatrněji a nejjemněji dostat z Billova objetí. Co se mi nelíbí je, že se začne mlít. Bože, jen ať se nevzbudí…
„Crrrrrrr!“
„Už jdu, jdu!“ nenávidím, když někdo nemá chviličku strpení! Si myslí, že co?!
„Prosím!?“ trochu rozzlobeně otevřu dveře.
„Vy jste Bill Kaulitz?“
„Ne, nejsem. Co od něj potřebujete?“ nadzvednu obočí na toho člověka v černém obleku s obálkou v ruce. Trochu si ho přeměřím. Dobře, přiznávám, trochu více než nenápadně.
„Můžete ho prosím zavolat? Potřebuji mu něco doručit. „
„Vždyť to můžete-„
„Osobně,“ okřikne mě hned, jak stihnu něco říct. No dobře, zkusím to tedy po lopatě.
„Nevím, co od něj sakra chcete, ale Bill konečně klidně spí a já ho nemíním za žádných okolností budit. Takže buď mi to dáte a já mu to předám, až vstane, nebo se jednoduše otočíte a odejdete. Jsou jen dvě možnosti.“ Ten típek na mě zůstal koukat jako na svatý obrázek.
„Tak?“
„Určitě mu to odevzdejte, je to důležité,“ podá mi obálku a okamžitě se vytratí z před dveří, skoro jako duch. Oh, co tak důležitého to může být? I když jsem zvědavý, nebudu mu to otevírat. Počkám s tím, dokud se Bill nevzbudí.
Zatím mu například mohu udělat večeři.
„Tomi?“ rozlije se po bytě Billův hlas. Á, už je vzhůru.
„Oh, dobré… ehm… noc,“ zasměju se a přisednu si k němu na gauč. Hned jsem vzal i tu obálku. Dám mu ji teď. Čím dříve, tím lépe. Upřímně řečeno, sám jsem zvědavý, co to je.
„Co to je?“ naléhavě se zadívá na obálku v ruce.
„Nevím. Přinesli to, když si spinkal, tak jsem to přebral za tebe. „
„Za mě? Je to pro mě?“ trochu se podiví.
„Ano. Dokonce mi to ten chlap ani nechtěl dát. Nevím, kdo to byl, ale pošťák rozhodně ne…“ Vidím na něm trochu zmatenosti.
„Aha. A… Proč jsi to neotevřel? „
„Je to tvoje. Nebudu ti to přece otevírat,“ řeknu rozhodně.
„Ale, Tome, víš, že mi je to tak jedno. Ale ukaž, co to je,“ vezme mi to z ruky a už nedočkavě vyndává kus papíru. Asi dopis.
„Co to je?“
„Nevím, počkej,“ vystrčí ukazováček na znamení toho, abych mu dal chviličku na čtení. Tak čekám…
Bill:
Vyndám dopis z obálky. Jsem docela zvědavý, co za dopis to je a kdo jen mi může psát.
„Co to je?“
„Nevím, počkej,“ vystrčím prst, aby počkal, a zažeru se do čtení.
Drahý Bille,
pokud toto čteš, jsem už zřejmě po smrti. Nechtěl jsem tě vystrašit, a proto jsem ti nic neřekl, ale asi před dvěma lety mi zjistili rakovinu. Vím, že ti to je nejspíš jedno.
Věděl jsem, kdy přibližně asi umřu, a proto jsem tento dopis svěřil do rukou člověku, kterému jsem jako jednomu z mála věřil. Věděl jsem, že ti to určitě doručí.
Byl jsi moje všechno, i když jsem se velmi často k tobě choval ne zrovna nejlépe a majetnicky. Věř mi, že jsi byl to nejlepší, co mě v životě potkalo, i když jsem věděl od prvního momentu, že mě máš jen kvůli penězům. A já ti to ani nezazlívám. Právě naopak, jsem rád, že jsi byl tak žádostivý, jinak bych neměl co dělat s penězi. Vím, že mi nikdy neodpustíš, ale… odpověz si sám.
Doufám, že ti vynahradím ty roky se mnou, kdy jsi musel trpět všelijaké moje rozmary, které se ti tak hnusily. Užij si to a najdi si někoho, koho budeš milovat.
Wolfgang.
P.S: Je mi jasné, že ti takováhle maličkost určité věci nenahradí, ale možná by se ti to aspoň trochu mohlo líbit. Popřemýšlej o tom, myslím, že víš, kde máš hledat, je to přece i tvůj dům.
Je to psané na tebe. Dávej na sebe pozor a šťastnou cestu.
Četl jsem to nahlas, chtěl jsem, aby i Tom věděl o všem. Konec konců nemám před ním žádné tajnosti.
Během celého dopisu jsem neuronil jedinou slzu, i když mi to bylo líto… Byla to taková tichá pomalá smrt. Neměl jsem o ničem ani tušení. Je to ode mě asi ta nejpodlejší myšlenka, ale možná je lepší, že se zabil v autě. Bylo to takové nečekané. Nemusel žít poslední den s vědomím, že dnes na sto procent zemře. Být jím, nevydržel bych to, asi bych se zabil okamžitě po zjištění. Jsem srab, já vím.
„Je mi to líto,“ Tom se mě okamžitě snaží obejmout, ale já jen stejně tvrdě sedím na svém místě.
„Ne, Tome. Mělo se to tak stát… Bylo to tak pro něj lepší, věř mi,“ usměju se na něj. Skutečně mám v srdci takový klidnější pocit. Možná je to morbidní, ale opravdu jsem si jistý, že je to takto lepší.
„Jsem rád, že to takto vnímáš,“ dá mi pusu na krk a opře se mi o čelo. Pro všechny je to… ach… lepší.
„Půjdeme tam. Zítra, dobře?“ podívám se mu do očí, Tom jen souhlasně přikývne. Nevím, co má pro mě zesnulý Wolfgang ještě připravené.
„Dobře,“ líbne mě v rychlosti na rty a přivine si mě k sobě.
Tom:
Udivuje mě, že ho to jen tak málo zaskočilo. Ne, že bych za to nebyl rád, to samozřejmě jsem a velmi, ale i tak. Při jeho kolísavém vnímání jsem čekal něco víc, možná nějaké slzy nebo hysterický záchvat. Díky Bohu se tak nestalo.
Políbím ho rychle na rty a přivinu si ho k sobě. Miluju, když mi jen tak leží v náručí. Je to tak nádherný pocit vědět, že tu je někdo, koho mohu ochraňovat a koho mám rád. Ne, vlastně já ho nemám rád. Já ho celým srdcem miluji.
„I když… Zdá se mi to velmi divné, nerozumím těm posledním slovům, ani ničemu. Ale aspoň to vím. A víš co? Když tak nad tím přemýšlím, možná proto mě v noci mátly ty noční můry. Proto, že jsem nevěděl celou pravdu, chápeš.“
Ano, jistě to bude tím, takže… Nashledanou zlé sny, vítej klidný spánku,“ usměje se a něžně mě políbí. Jeho oči, i přes ten dopis, mají takové zvláštní kouzlo klidu. Opravdu věří tomu, že to přejde. Že je to všechno pryč. A já věřím s ním.
„Doufám, zlato, že máš pravdu. Ale pravděpodobně na tom něco bude, určitá spojitost tam je. Neboj se, už nám bude jen dobře,“ usměju se, chci mu, vlastně nám oběma, dodat jistotu.
„Jinak, jak se ti spalo? Nezdálo se ti nic zlého, že? Teď…“ pohladím ho po vlasech, Bill se opře do mého dotyku a usměje se. Oh, jsem rád, že mu je tak dobře.
„Ne, eem. Až mi je to divné. Jak dlouho jsem spal? Asi dlouho, co? „
„No, vlastně jo, ale to je jedno. Hlavně, že jsi odpočinutý.“ Dám mu pusu na čelo, ale jak se znám, určitě nezůstanu jen u toho.
*
„Tomi? Tome, prosím, probuď se.“
Jemné kymácení mým tělem mě přivede až do bdělého stavu. Sice ne zcela schopného vnímat, ale jak tak existuju.
Zamhouřím do tlumeného světla prosvícení lampy, stále rozespalý, však připraven na to, co mi chce Bill říct.
„Hmm… Co se děje? “ řeknu docela zastřeným hlasem.
„Oh… Zase, zase jsem měl ten zlý sen. Promiň, že tě budím ve tři v noci, ale já nemůžu.“
Bill je celý zpocený, dokonce až vystrašený. Je pravda, že díky ospalosti mi docházejí jeho slova trošku pomaleji, ale to nejdůležitější jsem pochopil. Nepřešlo ho to.
„Zase? Uff… Pojď sem,“ chytím ho za hlavu, prsty zabořím do vlasů a přitáhnu k sobě. Potřebuji ho obejmout a myslím, že on to potřebuje stejně, jako já.
„Neboj se, ono to bude zase jednou dobré. Slibuji.“
A možná i více…
autor: Diana
betaread: J. :o)
Myslím, že Wolfovi je odpustené 🙂 aspoň ja som mu po tom dopise pre Billa odpustila. Som rada, že mu niečo zanechal a hlavne, že mu napísal čo k nemu cítil. Billovi sa muselo uľaviť. Len škoda, že ho neprešli tie sny, ale má Toma a ten ho upokojí 🙂
Při čtení toho dopisu mě napadlo nové pojmenování Joopa – posmtrný vlezdoprdelka :DD Ale musim uznat že to bylo krásně napsaný. Ale Billa je mi líto pořád, pořád stejně ://
No…tak to bylo hustý..ten dopis? no wau…tušila jsem,že to bude něco ve spojitosti s Wolfgangem,když to tam ten chlapík přinesl. Rakovina…téda…pfuf…na to mám stejnej názor jako Bill ..je lepší,že měl tu nehodu. No a jinak to,co tam před tim psal mi přišlo tak laskavé..tak mírumilovné nebo jak to říct..prostě se mi to k němu vůbec nehodí,ale ..dobře ..:D ..:) To jak tam psal,že ho měl fakt rád……mno…fajn.
Jsem zvědavá,co mu odkázal.
Jinak s těmi sny…ach jo 🙁 myslela jsem si,že to už bude dobré..chudáčci…jak se podporovali…byli plní naděje …a on se mu ten sen pak zdál zase..ach jo :(…..musí to bejt dobré..prostě musí!
nevím co od wolfa čekat 😀 ale jsem stašně zvědavá co má pro billa nachystané:D
Počkat, teď jsem nepochopila, jestli se mu o tom dopisu jen zdálo a probudil se až když Bill měl ten zlý sen, nebo jestli po přečtení dopisu znovu usnul a pak ho Bill probudil kvůli snu? 😀 Jinak krásně napsané =) Wolfgang teda Billa miloval? To se mi nechce věřit 😀 stejně ho mám za hajzla 😀