
„Díváš se na ten film vůbec?“ zeptal se po chvíli ticha, které se mezi námi od mámina odchodu vytvořilo. Ne že by mi vadilo. Už nějakou dobu mezi námi nepanovalo to nepříjemné, tíživé a především trapné ticho. Vždycky když se mezi námi ticho utvořilo, bylo to kvůli tomu, že jsme dávali prostor myšlenkám, popřípadě dotekům, které vyjádřily daleko víc než slova.
Hraně jsem zívnul a vytáhnul tak ruku zpod jeho trička, abych si zakryl pusu. „Jsem unavený, půjdu spát,“ zamrkal jsem na něj a vyprostil se ze zajetí jeho rukou. „Dobrou noc, Tomi,“ vtiskl jsem mu na čelo pusu. Neodpověděl, jen zmateně zíral, dokud jsem nezmizel za dveřmi. S úšklebkem jsem vyběhl schody a s taškou se svými věcmi se zabouchl v koupelně. Dveře jsem pro jistotu zamkl.
Tom:
S neustávajícím breptáním a nadáváním jsem se zavřel v pokoji. Sledování televize bylo po Billově výstupu téměř nemyslitelné, úplně jsem ztratil náladu se na film dívat. Navíc, jak jsem později zjistil, mi díky němu unikla milovaná akční scéna, která je z celého filmu to nejlepší. Vždycky když se na něj dívám, je to jen kvůli ohni a na kousky se tříštícím autům… a on mi to takhle pokazí! A ještě si pak klidně uteče! Slyšel jsem padající vodu na dno sprchového koutu, zkoušel jsem vzít za kliku, abych ho potrestal, ale se zklamáním jsem zjistil, že si zamknul. Protočím oči a usadím se na posteli. I přes vztek se mi na rtech usídlí úsměv. Copak to jde, zlobit se? Teď, když ho mám znovu u sebe, když vím, že je ve stejném domě jako já a že bude spát tak blízko, jak jen to blízkost našich pokojů dovoluje? Nedokázal bych se na něj zlobit, i kdyby mi naházel všechny věci do popelnice s tím, že se mu prostě jenom nelíbily. Odpustil bych mu snad všechno za cenu toho, že zůstane se mnou. Nedovedu si představit život bez něj, teď už ne.
S rostoucím pocitem tepla někde uvnitř mě jsem se zvedl z postele a přeběhl tu krátkou vzdálenost mezi našimi pokoji. Vklouzl jsem za dveře toho jeho jako tolikrát v posledních letech. Stále ještě působil nepatřičně a prázdně, protože z jeho koutů nesálala atmosféra, kterou s sebou on vnášel do každého pokoje. Nejspíš tu ještě nebyl. Jeho věci jako by mu nepatřily, když se jich pravidelně nedotýkal a nestřežil je svým pohledem. Z jeho povlečení už dávno nebyla cítit vůně jeho těla, protože ho máma vyprala snad ještě před jeho odchodem. V jeho skříni jako by nebylo jeho oblečení, protože to, které pravidelně nosil, si odvezl pryč.
„Tomi?“ ozvalo se mi za zády. Úlekem jsem nadskočil.
„Tolik jsi nám všem chyběl,“ zašeptal jsem dojatě do jeho stále ještě vlhkých vlasů. „Slib mi, že se sem budeš vracet častěji a že nás už nikdy neopustíš.“
Jestli se jemu spalo dobře, tak já jsem to štěstí rozhodně neměl. Převaloval jsem se ze strany na stranu, deku skopával ke kolenům a zase ji s námahou vytahoval až k bradě. Zkoušel jsem ležet na břiše i na zádech, na pravém i levém boku. Občas jsem nohy pokrčil, občas natáhl. Nic se však nezdálo dostatečně pohodlné, žádna poloha nebyla ta pravá, ve které bych mohl usnout. Moje mysl se neustále upínala k protějšímu pokoji, i když jí sem tam problesklo taky to, že ráno v žádném případě nebudu použitelný. Zrovna jsem se rozhodl, že snahy o spánek vzdám a půjdu se místo toho napít, když se dveře do mého pokoje potichu otevřely. Škvírou v nich neprošlo žádné světlo, světla v chodbě zůstala zhasnutá. I tak jsem ale mohl jasně sledovat siluetu osoby, která se rozhodla obdařit mě svojí přítomností, díky tlumeným světlům z ulice.
„Nemusíš se tak plížit, nespím,“ poznamenal jsem, když se ozvalo tiché zanadávání, jak bráška škobrtl o špinavé kalhoty pohozené jen tak na zemi.
„Zůstaneš tu?“ zeptal jsem se, když mi přišlo, že chvíle ticha trvá až příliš dlouho a že Billův dech je až příliš pravidelný a poklidný. V odpověď mi přišlo pouze nesrozumitelné zamumlání, které zvedlo koutky mých úst vzhůru. Hladil jsem ho po vlasech a vtiskl mu do nich letmý polibek, načež jsem už podruhé zopakoval přání dobré noci, na které samozřejmě neodpověděl, jen se ke mně přitiskl snad ještě blíž. I já po chvíli zavřel víčka a nechával kouzlo noci, aby nade mnou převzalo moc.
Poslední lidé opustili sál a samotní herci, kteří ještě před chvílí stáli se šťastnými úsměvy na jevišti při děkovačce, se s radostným rozhovorem rozešli ke kostymérně převléct. Samotný autor, nebo lépe řečeno přepisovatel námětu opery stál se šťastným úsměvem stále ještě v samém prostředku jeviště. V ruce držel drobnou sytě rudou růži, kterou mu přinesla paní, jež hercům dávala kytky za jejich bravurní výkon. Ponořen do poklidné letargie hleděl do prázdného hlediště. Plnil se mu sen. Ještě nikdy neviděl tolik nadšených lidí, ještě nikdy neviděl, jak stojí a aplaudují. Samozřejmě to znal, znal ty chvíle, kdy mu všichni nadšeně děkovali, aniž by věděli, komu vlastně děkují. Teď však všichni znali jeho tvář a všichni mumlali jeho jméno, když opouštěli sál, aby hned další den sdělili přátelům tu radostnou novinu, že kvalita oper je opět na vysoké úrovni, jako bývala dřív.
Jeho úsměv se snad ještě rozšířil, když se kolem jeho pasu obtočily silné ruce. Poznal by je mezi tisíci, byly tolik podobné těm jeho, jen o mnoho silnější a poznamenanější prací okolo domku, se kterou pomáhal jejich nevlastnímu otci.
Jeho srdce vynechalo několik úderů a ruce se mu bláznivě začaly potit, když k jeho uchu dolehl tichý šepot, když se mu o něj otřel horký dech. Význam toho prostého sdělení byl až směšně jednoduchý a jemu se roztřepala kolena.
„Chtěl bych se tu s tebou milovat.“
autor: Helie
To byl krásnej dílek.
Juhůůů konečně je tady další úžasný díl.
Bill je pěkná potvora, když takhle Toma vydráždil a pak utekl a docela se divím, že spolu rovnou neusínali, ale to je jedno. Ten konec byl perfektní a těším se na pokračování 🙂
[1]: Děkuju =))
[2]: Však když utekl 😀 Tom se nemohl jen tak nechat, víš, jak strašně moc by utrpělo jeho ego, kdyby Billa hned začal přemlouvat, aby tam s ním zůstal, nebo tak něco? :D:D
Ten konec byl hlavně jen sen 😀 Sice nevím, v čí hlavě se zrodil, každopádně to byl pořád jenom sen =) A pokračování… jooo, tak to vážně nevím, kdy bude, protože teď to vypadá, že se k tomu zase nějakou dobu bohužel nedostanu…