Zeiten ändern dich II 5.

Zato v pondělí nemám už žádnou energii se někam připravovat, když mě v sedm ráno Tom vzbudí milým polibkem.
„Dvě minuty, prosím,“ zalezu si pod deku až po hlavu a spokojeně vydechnu.
„Udělal jsem ti vafle.“
Nedůvěřivě si probuzeného Toma prohlédnu. „Když nemusíš vstávat, tak jsi vzhůru v sedm ráno, a ještě děláš vafle?“
„Paradox, co?“ usměje se. „Ber to jako odměnu za tu sobotu a za to, že musíš vstávat a já ne.“
Se smíchem zavrtím hlavou. „Kdyby ses v sobotu viděl, taky by ses o sebe postaral.“
„A kdyby ses viděl ty teď, taky by sis ty vafle udělal,“ odtáhne mi deku, ale na to se zamračím.
„Nech mi tu deku a raději pojď ke mně ještě ty,“ stáhnu si ho k sobě, ačkoliv jde víceméně dobrovolně, a pak spokojeně oba přikryju dekou.
„Přijdeš pozdě,“ políbí mne nejprve na bradu, ale pak si neodpustí sjet až na krk.
„E-e, víš, kdy přijdu pozdě?“ přetočím si ho s úsměvem pod sebe a jemně sjedu rukou pod jeho triko již iniciativně oblečené.
„Tak pokud je to tak, tak je mi úplně jedno, že přijdeš pozdě,“ rozesměje se, než ho krátce na to umlčím polibky.

Jenže když se mi podaří všechno důležité oblečení zase z Toma pracně sundat a prakticky se už nedá couvnout zpátky, dojde mi jedna podstatná věc.
„Tome, co Nelly?“ dojde mi, že tu je s námi od včera a nějak se mi tím probuzením vytratila z hlavy.
„O všechno je postaráno, jen budeme muset být… trochu tišší,“ mrkne, tudíž mi nezbývá, než mu věřit a doufat, že má vážně vše pod kontrolou.
„O… k,“ odpovím přeci jen trochu nedůvěřivě, ale když v sobě najednou ucítím Tomův penis, pečlivě opatřený kondomem již s olejíčkem, což nám prostě usnadňuje práci, pokud jako dnes, nemáme jednoduše čas, zalapu mírně po dechu, a to hlavně proto, že mě ani neupozornil. On ale pochopí, takže na mne škodolibě s úsměvem vyplázne jazyk.
„Tohle… není fér, jasný?“ šeptnu proti jeho rtům, které si ukořistím a rukou sjedu na jeho záda, abych si ho k sobě přitiskl více, čímž ale způsobím, že potřebuji náhle více kyslíku, takže lehce hlavu zakloním a nechám lemovat svůj krk Tomovými polibky.

„Říkal jsem potichu,“ vydechne Tom po chviličce u mého ucha a já mám co dělat, aby mě nemusel upozorňovat podruhé. Já sice vím, že bychom asi měli být tišší, ale co víme oba je, že nám jaksi v posledním týdnu nezbyl čas na nás, a tudíž je to vážně intenzivnější, po nějakém čase abstinence. Usměju se svým myšlenkám a jemně Tomovi skousnu malé místečko na rameni, abych hned na to od něho ukradl sice krátký polibek, ale zato všeříkající. Miluji ten pohled na něho, když jasně už poznám, že se blíží k vrcholu. Nejsem na tom o nic hůř, jen se musím na rozdíl od něho utišit tak, že jemně promnu v ústech jeho spodní ret a kradu si od něho jen krátké polibky, které ani jednomu nevezmou více kyslíku, než by bylo potřeba.
Rukou jemně sjedu z jeho zad přes bříško až k jeho penisu, který se jasně a chtivě ve mně pohybuje a jen jemně ho vezmu mezi dva prsty, a krátce promnu, abych se hned na to dočkal pohledu na Toma, který jen na vteřinu zavře s úsměvem oči a já spokojeně dlaní sjedu na svůj penis. Hned na to ale tvrdě přirazím na Toma, a ještě chtivěji ho přetočím pod sebe, abych si zajistil úžasný vrchol, který se už jasně hlásí o slovo.

Neskutečně náruživě si lebedím v jeho klíně do samotného konce, kdy Tom jen prudce zakloní hlavu a já se pevně chytím kraje postele, jinak bych se musel slastí vznést. Jen se tu vyskytne menší problém, a to ten, že jsem to nepřešel potichu, jak jsme původně s Tomem chtěli. Ten mi ale svědomitě přikryje dlaní pusu, a sám má co dělat, aby ten úžasný pocit, který nám oběma sakra chyběl, přešel jen tak.

„Sakra!“ neodpustím si pípnout do jeho dlaně a pak se mu spokojeně stulím do náruče. Tak strašně mi chybělo mít ho tak blízko. Poslední dobou se jen hádáme a hádáme, a přitom oba potřebujeme naopak podporu toho druhého. To je hlavní důvod, proč poslední dobou hledám těžko slova pro budoucnost s Tomem.
„Sakra,“ opičí se, ale už se smíchem, když jeho tělo nabere nový dech, a vášnivě mě políbí. S úsměvem si ho prohlédnu a nechám si od něho jemně mnout pas, přičemž čas od času sjede na můj zadek.
Než ze mě ale zcela vystoupí, přetočí si mne ještě pod sebe, a polibky zlehka lemuje mou hruď. Obejmu ho a zadívám se mu do očí, když po chvilce s úsměvem zvedne svůj pohled.
„Co ta Nelly?“
„Možná ještě spí a možná už ne, ale řekl sem jí, že ještě nemusí vstávat, že se zatím vykoupu, a pak tě půjdeme společně vzbudit.“
„Ty lháři, kdyby tak věděla,“ rozesměju se.
„Nemůže, v koupelně je puštěná voda, a ty jsi tu zamčenej.“
„Zamčenej? Ty si to prostě umíš naplánovat, že?“
„Přesně tak, říkal jsem ti, že je to pod kontrolou.“
„Ačkoliv, takhle bys mě mohl budit častěji,“ usměju se pak a obdaruji ho posledním polibkem, než jsme nuceni oba vstát.

„Dobré ráno,“ usměju se na snídající Nelly v kuchyni, když se nám podařilo z ložnice nenápadně dostat až do koupelny, odkud už nápadně vylezeme oba a dojdeme do kuchyně.
„Bille, ty už jsi vzhůru! Chtěli jsme tě s Tomem jít vzbudit.“
„Jo, zkazil jsi nám to,“ usměje se Tom.
„A proč máš mokrý vlasy?“
„Protože vstal dřív, než jsme ho stihli vzbudit, a vlezl mi do koupelny, tak jsem ho za to postříkal,“ vymyslí si Tom hned na to historku, která Nelly rozesměje a já se jen mlčky na něj zadívám.
„To je dobře,“ zachechtá se Nelly a ukousne si vafle, „ty vafle jsou lepší než od Billa, Tome.“
„No, samozřejmě,“ přitaká jí hned na to Tom a já jen protočím očima.
„Samozřejmě, že všechno od Toma je lepší,“ utrousím.
„Tak se, Bille, nezlob,“ omluví se hned Nelly a já se posadím ke stolu.
„V pořádku, jen se obávám, aby nám tady za chvíli něčí ego nerozbouralo strop,“ pousměju se a pevně pod stolem stisknu Tomovo stehno.

„Dej si, poznáš, že ta pochvala byla zasloužená,“ přisune ke mne s úsměvem talíř s vaflí, která má na sobě pochybnou polevu alá Tom.
„Já o tom nepochybuju.“
„Já už nemám hlad,“ odsune Nelly svůj talíř.
„Tak se jdi zatím převlíknout, budeme muset za chvilku jít.“
„Jak daleko je to odsud do školy?“
„K tvé škole je to tak deset minut,“ ujistím ji, že nepřijdeme pozdě, a jakmile vyhopsá z kuchyně, vrhnu na Toma úsměvný pohled. „Ty si umíš tak neskutečně vymýšlet!“ zavrtím nad ním hlavou, aniž bych přestal mnout jemně jeho stehno.
„Ale zabralo to, no ne?“ usměje se a já místo abych ochutnal jeho vafle, ochutnám opět jeho rty, ale když mi stejně tak náruživě na ně začne odpovídat, byl bych se opět schopen ztratit v čase, kdyby se sama Nelly nepřihlásila.
„Už jsem oblečená,“ přihopsá opět a v první sekundě se jen mírně zarazí, ale pak se ušklíbne, „Bille, nemáme čas a tys ještě nesnídal.“ Se smíchem se odtáhnu od Toma a kouknu na ni.
„Vždyť dělám, co můžu,“ pípnu a schválně Tomovi lípnu ještě malou pusu.

„Bille, a kdo mě vyzvedne ze školy?“
„Já nebo Tom. Budu už doma, neboj. Pořád platí, že končíš až ve čtyři, že?“
„Je to pozdě?“
„Ono vám to neuškodí,“ usměju se a zastavím s Nelly na přechodu.
„Můžu ti něco říct?“
„Povídej.“
„Ona mi totiž Lena ve škole něco říkala a já nevím, jestli má pravdu, a taťky jsem se ptát nechtěla, protože se stydím.“ Pozvednu obočí a jen čekám, co z ní vypadne. „Já jsem jí říkala, že se s Tomem máte rádi a ona mi říkala, že dva kluci spolu nemůžou takhle být, protože…,“ trvá jí dlouho, než se vůbec vymáčkne, takže se už celkem nervózně rozhlédnu kolem nás, zda nás nikdo neslyší. „No prostě, že když nějaká maminka s tatínkem se mají rádi, a pusinkujou se a pak mají děti… ne pusinkujou, ale ty víš co, a já to nechci říkat,“ řekne stydlivě a nadechne se, než pokračuje, „prostě že dva kluci nemůžou mít spolu miminko, a proto mi Lena říkala, že se nepusinkujete a tak, ale já jsem jí říkala, že nemá pravdu, že můžete mít miminko, protože jinak byste nebyli s Tomem spolu, že jo?“
„Ne, Lena má pravdu, dva kluci nemůžou mít děti, ale můžou si je třeba adoptovat nebo tak. Ale proč o tom mluvíš?“
„Protože…,“ udělá schválně další pauzu, „a nebudeš se zlobit a neřekneš to Tomovi?“
„Slibuju.“

„No, já byla ráno vzhůru a Tom mi říkal, že ještě můžu spát, ale já už spát nechtěla a on myslel, že jo, a říkal mi, že půjde do koupelny a slíbil, že tě pak půjdeme vzbudit, a já jsem ho přitom viděla, jak sice do koupelny šel, ale pak utekl za tebou do pokoje a…“ Tom přece zamknul, říkal, napadne mne hned, ale nechám nerozhodnou Nelly pokračovat. „No a tak jsem chtěla jít za vámi, když už jste stejně byli oba vzhůru, jak jsem slyšela, když jsem byla za dveřma. Jenomže sem nemohla jít dovnitř.“
„Moment, chceš mi říct, že jsi byla v ložnici…“
„Ne, to ne, ale vím, co jste dělali,“ pokrčí nevinně ramínky, „slyšela jsem to,“ dodá pak potichu.
Super! Po kom je Nelly tak zvědavá? Zamyslím se, protože mě hned nenapadne, co na to říct, ale pak se na ni s výdechem kouknu a skousnu si spodní ret. „Dobře, hele, omlouvám se za Toma, že ti lhal, že jde do koupelny a nešel, lhát se nemá, nicméně… ty mi naopak slib, že o tom nebudeš vyprávět nikde ve škole.“
„To ne, jenom… když teda stejně takhle nemůžete mít děti, tak nechápu, proč to děláte? Proto jsem Leně říkala, a myslela si, že děti mít můžete.“ Vyvalím na ni oči, protože mě zaskočí víc než předtím.

„Nelly, nevím, co ti na to mám říct. Fajn, možná je dobrý vědět, že děti vznikají takhle, a že dva kluci ani dvě holky spolu nemůžou mít děti, ale myslím, že na zbytek jsi ještě dost malá, abys měla důvod tohle s Lenou řešit ve škole.“
„Hm,“ pípne už jen.
„Nezlobím se na tebe,“ řeknu okamžitě, když poznám její tón, „jen prostě bys neměla být tak zvědavá, není slušný poslouchat za dveřmi. Uznávám, dneska to byla trochu i naše chyba, ale stejně se to nedělá. Prostě bys to měla vypustit zatím z hlavy, ano?“
„Takže se zlobíš.“
S výdechem ji zastavím a pokleknu k ní. „Hele, až budeš velká, pochopíš, proč to lidi dělají. Je to prostě… zábava, a ne vždycky jde o to, mít miminko. Nedokážu ti to teď líp vysvětlit, ale zkus to alespoň trochu pochopit. Nezlobím se na tebe, jen si prostě dnešek necháme oba pro sebe, a ty si počkáš, až budeš velká, hm?“
„Tak jo. A co mám říct Leně?“
„Nic jí neříkej, řekni jí, že na tohle máte obě dvě ještě čas.“
„Myslíš si, že je hloupá?“
„To jsem přece neřekl.“
„Ale já si myslím, že je někdy hloupá.“
Se zasmáním si ji prohlédnu a pohladím ji. „To jí taky raději neříkej. Nepůjdeme se dneska odpoledne kouknout do Zoo na ty nový malý medvídky?“
„Joo! A pak do toho venkovního bazénu?“
„Jo a pak do toho krásného venkovního bazénu.“
„A Tom půjde s námi?“
„Když bude chtít.“
„A Bille, taky mu nic neřekneš? On by se pak na mě třeba zlobil a nechtěl by s námi jít už nikdy nikam.“
„Nezlobil by se na tebe. Ale slibuju, že mu nic neřeknu.“
„Tak pojď, nebo přijdu pozdě,“ usměje se na to spokojeně a chytne mne opět za ruku.

autor: Mintam