Change of lifestyle 3.

autor: Muckátko :o*

Sobota ráno, Gordon se Simone ještě jistě v hlubokém spánku, zato Bill už byl na nohou, chystal si snídani a očima hlídal hodiny v chodbě, zda neutíkají příliš rychle. Moc se na dnešní směnu v knihovně netěšil. Sice tam měl být jen na pár hodin, jelikož o víkendu nebyla knihovna v provozu celý den, ale vše mu ztrpčoval fakt, že tam bude dnes sám bez Noelle. Ta jela na víkend jako vždy domů. Jelikož nebyla ze stejného města jako Bill, nemohla si brát víkendové směny.

„Dobré ráno, zlato, proč jsi mě nevzbudil? Mohla jsem ti udělat snídani,“ lípla Simone svému synkovi drobnou pusu na tvář.

„To je dobrý. Stejně jsem si udělal jen kafe. Nemám hlad.“

„Měl bys něco sníst. Přece nebudeš celé dopoledne o hladu,“ zamračila se Simone a do hrníčku si nalila svůj ranní příděl kávy.

„Na oběd budu už doma,“ usrkl z hrníčku.

„Chceš, aby pro tebe Gordon přijel?“ nabídla mu.

„Jo-jo. To by bylo super. Bus zpátky nestíhám,“ postavil hrníček do dřezu a popadl tašku.

„Ani jsi mi neřekl, jak dopadlo tvoje rande. Joel se jmenoval?“ usmála se Simone. Bill zaskřípal zuby. Už neměl náladu ani sílu někomu pořád vysvětlovat, že to nebylo rande, ale přátelská schůzka.

„Bylo to fajn. Už se neuvidíme. Musím jít,“ popadl klíče a zmizel z domu, než by se jeho matka začala vyptávat dál.

„Počkej! V kolik pro tebe má Gordon přijet?“ zavolala na něj.

„Končím ve dvanáct,“ bouchl dveřmi a šoural se k autobusové zastávce.

Jediné Billovo štěstí bylo, že na dnešní směně byl jen jeden člověk, kterého neměl zrovna v lásce, a ne víc. Sice ta zvědavá ženská seděla za pultem hned vedle něj, ale věděl, že to mohlo skončit ještě hůř. Mohl s ní být ještě třeba zavřený ve skladu, nebo v archivu.

„Dobré ráno, paní Weberová,“ pousmál se na starou dámu.

„Dobré ráno, Bille. Zapomněl sis jmenovku, tak si pro ni doběhni a budeš dnes za pultem,“ dala mu podepsat knihu docházek a věnovala mu úsměv.

„Zapomněl jsem si ji doma. Omlouvám se,“ udělal na ni štěněčí oči. Paní Weberová si povzdychla.

„No dobře, Bille, ale jen pro dnešek,“ pohrozila mu s uličnickým úsměvem a propustila jej. Bill se malinko začervenal. Cítil se provinile, že téhle milé ženě lže do očí. Jmenovka totiž ležela na horní polici v jeho skříňce, ale on měl na sobě vážně drahé a navíc svoje nejoblíbenější tričko, a opravdu nestál o to, aby si do něj kvůli nějaké pitomé jmenovce udělal dvě díry.

„Dobré ráno,“ pozdravil všechny kolem sebe a přihlásil se do systému počítače.

„Ale dobré ráno!“ ozvalo se po jeho pravici. Žena vedle něj stočila pohled k hodinám, aby zkontrolovala čas. Bill měl sto chutí ji praštit. Nechápal, proč má takovou oblibu v kontrolování ostatních. Vsadil by se, že kdyby přišel jen o minutu později, už by se nevyhnul nějaké kousavé poznámce. Spolkl všechnu zlost a nechuť k jeho kolegyni a podíval se na prvního příchozího.

„Dobrý den! Co to bude?“ zeptal se do prázdna, když pokládal knihu na komínek vedle sebe.

„Dobrý den,“ ozvalo se sladce od pultu. Bill se otočil a odolal nutkání zakoulet očima. Tenhle kluk sem chodil častěji než domů. Bill mě občas pocit, že si sem chodí půjčovat knížky jen tak, aby je mohl postupně nepřečtené vracet. Zajímavé bylo, že sem chodil vždy, když tu byl Bill. Noelle mu už několikrát říkala, že sem chodí beztak jen kvůli němu, ale Bill si nechtěl zase tak moc fandit.

„Mám tu zarezervované dvě knihy,“ usmál se a koketně naklonil hlavu.

„Váš průkaz, prosím,“ vyžádal si Bill papír zalitý v umělohmotném obalu a k čárovému kódu přiložil čtečku. Naběhl mu profil čtenáře a podíval se na čísla knih. Vstal od počítače a došel k dřeveným policím za sebou. Chvíli hledal tu správnou knížku, až ji našel. Vytáhl z ní lístek, znovu načetl čárový kód a podal ji mladíkovi ke kontrole, zda je to opravdu jím žádaná kniha.

„Druhá kniha by měla být vrácená během dneška, takže buď se můžete zastavit později, nebo v pondělí,“ obeznámil jej Bill a dal mu podepsat převzetí knihy.

„Tak to já se určitě dneska ještě zastavím,“ zašveholil a nepatrně na Billa mrkl.

„Bude to všechno?“ zeptal se Bill.

„Prozatím ano. Nashledanou,“ odpíchl se od pultu a několikrát se po Billovi ještě otočil, než zmizel za velkými dveřmi.

„Nashledanou,“ ušklíbl se Bill pro sebe.

„Ten mladík je ale vytrvalý,“ utrousila Billovi nesympatická žena a změřila si jej pohledem.

„Co tím myslíte?“ zeptal se Bill.

„Opravdu jsem zvědavá, jak dlouho mu bude trvat, než vás požádá o telefonní číslo.“

„Nevím, o čem to mluvíte,“ snažil se Bill ukončit tuto konverzaci, protože probírat tohle téma zrovna s touhle otravnou ženskou, to bylo to poslední, co zrovna teď potřeboval.

„Možná, kdybyste se přestal líčit a začal se oblékat o něco vhodněji, přestali by vás ostatní muži obtěžovat,“ zarozumovala a z místa odešla. Bill naštvaně praštil knížkou o stůl a v hlavě se mu okamžitě zrodilo hned několik ďábelských plánů, jak té ženské ublížit.

Těsně před koncem Billovy pracovní doby se tam ten kluk objevil znovu a zůstal stát v řadě, čekajíc, až se jeden z pracovníků uvolní. Několikrát před sebe pustil někoho, kdo stál za ním, aby si tu řadu mohl vystát k Billovi. Tomu neušlo posměšné uchechtávání po jeho pravici. Jedním pohledem na hodiny se ujistil, že do konce jeho pracovní doby zbývá poslední minuta, takže dívku, kterou zrovna obsluhoval, schválně zdržoval co nejdéle, a jakmile rafička přiskočila na dvanáctku, dokončil její požadavky, rozloučil se a na stůl postavil cedulku, na které stálo, že další požadavky budou vyřízeny u jiného pultíku.

„Nashledanou,“ zašklebil se zlomyslně na ženskou vedle a zmizel. Kluk v řadě zůstal konsternovaně stát a sledoval Billova vzdalující se záda.

„Hezký víkend, paní Weberová,“ rozloučil se po podpisu u času svého odchodu a zmizel v šatně, kde na sebe hodil bundu a vzal si tašku. Jednu výhodu to mělo pracovat jako brigádník – ta zodpovědná práce stále náležela zkušeným pracovníkům s plným úvazkem, tudíž se nepředpokládalo, že budou brigádníci zůstávat přesčas, aby dokončili to, co se v oficiální pracovní době nestihlo. Billovi se přece jen zlepšila nálada, když vyšel z budovy a tvář mu ozářilo slunce. Zůstal chvíli stát a jen si užíval ten pocit, než se ozvalo zatroubení.

„Budeš se tam slunit celý den, nebo pojedeme domů?“ vykoukl Gordon z okýnka a ruku nechal spuštěnou dolů.

„Vždyť už jdu,“ zabručel Bill a přeběhl ulici k parkovišti.

„Jak to šlo?“ nastartoval Gordon auto a vyjel z místa, kde parkoval.

„Měl jsem směnu s tou otravnou ženskou,“ připnul si Bill pás a tašku hodil na zadní sedadlo.

„Oh, hádám, že máš celý den zkažený,“ odtušil Gordon.

„A zase tam byl ten otrvanej kluk, co tam pořád chodí,“ zabořil své tělo hlouběji do sedadla a uvolněně zafuněl.

„No snad tě alespoň potěší, že máma udělala k obědu špagety,“ snažil se mu Gordon zvednout náladu.

„Jo moc se těším, až si je vychutnám, zatímco se budu probírat milionem knížek, skript a zápisků do školy na příští týden. Jsem na vrcholu blaha,“ pronesl Bill ironicky a Gordon jen zakroutil hlavou. Bill už opravdu potřeboval někoho, kdo ty jeho věčné nálady a neukočírovatelnou povahu zkrotí.

autor: Muckátko :o*