The Secret of Collegian 6.

Bill

Celé cvičení probíhalo celkem v klidu. Tom si mě více méně nevšímal a ani já na něj neměl náladu. Jelikož jsem přišel v noci, tak jsem toho ani moc nenaspal a já ani můj mozek nemají náladu řešit, co nebo proč se včera stalo, co se stalo. Jsem prostě unavený a mrzutý. Jakmile cvičení skončí, chci se dostat co nejrychleji ven, ale zamrazí mě, jakmile si mě Tom zavolá. Na kámoše protočím panenky a čekám.

Celou tu dobu, co Tom mluví, se mu upřeně koukám do očí. Asi to myslí upřímně, ale vážně nevím, co si o tom celém mám myslet. Že by jako chtěl něco dalšího nebo dokonce něco víc než jen sex? Mohl by to vůbec myslet vážně? Vždyť jsem jeho student a asi to není zrovna správné. Jsem rok na vysoké, ale i kdybych tu byl 5 let, nikdy jsem nic takového nezažil. Copak na to není nějaká příručka nebo tak něco??

Jakmile Tom domluví, tak chvilku mlčím a jen se mu koukám do očí, pak tiše promluvím. „Tak fajn,“ řeknu, odstrčím ho kousek od sebe a dám mu prostě facku. Bez dalších slov si vezmu svou tašku a odejdu.

Když jdu po chodbě, musím se pousmát. Nebylo to asi hezké, ale v tu chvíli jsem to prostě udělal. Celý den jsme se s Tomem neviděli a čím dál to bylo od ranního cvičení, tím víc mi začali v hlavě hlodat červíci. Možná jsem to dělat neměl, začíná mě to dokonce mrzet. Na druhou stranu jsem rád, že jsem to udělal. Aspoň zjistil, že nebudu vždycky skákat, jak on píská. I když bych se měl velice začít učit na ten test z Anatomie II., protože je docela možné, že na mě od teď bude pan Trümper zasednutý.

Teď je odpoledne a já stojím před Tomovou kanceláří. Jsem si jistý, že tam je, protože má zrovna konzultační hodiny. Před chvílí odtud vyšla jedna holka, neznám ji, ale vím, že je z vyššího ročníku. Rozhodl jsem se, že udělám něco, co bych asi neměl, ale v tuhle chvíli to cítím zase takhle. Zaklepu a vejdu.
„Ano, dobrý den, co potřebuje?“ řekne Tom a přitom se dívá do papírů a ani si mě nevšimne.
„Víte, pane profesore, já jsem se tedy přišel domluvit, kdy bychom se mohli sejít za normální situace. Jenom my dva.“
Tom okamžitě zvedne hlavu a já se na něj pousměju.

Tom

Bože… Dobrých pár minut po tom, co jsem schytal pěkně bolestivou facku, jsem pořád stál na místě a nedokázal se z toho vzpamatovat. Pak jsem prostě beze slov s upřeným pohledem nikam vzal svoje věci a odešel. Během té chvíle se můj mozek nějak snažil zpracovat to, co se stalo. Až když jsem zavřel dveře od kanceláře a posadil se zničeně na židli, teprve se mi v hlavě spustil proud myšlenek.

Co to sakra bylo? Mluvil jsem vážně, snažil jsem se vymyslet nejlepší omluvu, jakou jsem mohl… a zpátky se mi vrátila jen facka. Nejdřív mě přepadá pocit úzkosti, zkazil jsem to všechno tak, že to už nepůjde vrátit zpátky. Ale i tak si myslím, že jsem si to nezasloužil; nevím sice, co přesně se stalo, ale kdyby to všechno nechtěl, prostě by to neudělal. Teď to má být jen moje vina? Co jsem komu udělal, že se zrovna já musím pobláznit do nějakého šíleného studenta? Jo, jasně, řekl jsem, že mi měl dát facku, ale myslel jsem to spíš ze srandy, a doufal jsem, že to taky tak pochopí. Rozhodně mě nenapadlo, že mi jednu ubalí… a už vůbec ne zrovna teď. Připadalo mi, jako bych se k němu přišel plazit na kolenou, aby mi dal opravdu vážnou šanci, a dostanu za to jen tohle. Promnu si tvář a smutně se zadívám na nějakou složku s papíry, co mám na stole. Proč mám být vlastně zklamaný? To radši budu sám, než s někým jako je on, když se tak chová…

Bohužel se nedá nic dělat, aspoň mi tím dal jasné znamení, že už si k němu nemám nic dovolovat. Žádné návrhy, žádné proslovy, prostě to bude, jako by byl jen jeden ze sta studentů. Celý den potom proběhl v klidu a míru, trochu jsem se pobavil u nových prváků, oprostil jsem od něj všechny svoje myšlenky, zakázal jsem si na něj byť jen jednou vzpomenout.
Odpoledne mám konzultační hodiny, poprvé za tento semestr, takže ke mně pořád chodí nějací nováčci a vyptávají se na věci, které jsem jim na přednášce sice říkal, ale tak to bývá vždycky, že se stejně někdo přijde zase zeptat. Taky jsem zastáncem toho, že se radši třikrát zeptám, než abych potom něco udělal špatně.

Vystřídalo se jich u mě asi deset, někteří přišli i po skupinkách. Když potom přišel někdo další, nevěnoval jsem tomu moc pozornost, stejně se všichni ptají na to stejné. Až když ten člověk promluvil, zvedl jsem hlavu od papírů a podíval se na něj. Trochu mě zahřeje u srdce, když vidím, jak se Bill pousmál, má tak roztomilý úsměv… Ne! Nebudu o něm tak přemýšlet, ať už říká cokoliv. Chvíli mlčím, ale dívám se přísným pohledem.
„To má být vtip?“ řeknu tvrdě a zavřu složku na stole, pořád se ti upřeně dívám do očí. To si vážně myslí, že po tom, co mi jednu flákl, budu dělat, jako by se nic nestalo? Pro něj to asi tak není, ale pro mě tohle byla opravdu vážná věc a nebudu ze sebe dělat blbce. Když jen lehce zakroutí hlavou, trochu zjemním výraz tváře, bože, ani se na něj neumím dívat nějakým přísným vražedným pohledem, u něj to prostě nejde. Nějakou dobu jsme oba zticha… až mě přestane bavit tikání hodin, konečně se rozhodnu, co říct.
„Jestli nemáte nějaké dotazy k předmětu, tak prosím odejděte…“ šeptnu a sklopím hlavu.

Bill

Trochu mě to překvapí, protože jsem absolutně počítal s tím, že to vezme jako srandu. Já vím, že dát mu facku asi sranda nebyla, ale je to styl mé omluvy. Neumím říkat promiň, nejde mi to jen tak. Sklopím hlavu. „Ne to nemám,“ řeknu tiše a otočím se směrem ke dveřím. Chvilku tam jen tak stojím a pak jen otočím hlavu. „Takhle jsem to nechtěl,“ řeknu tiše, ale dost hlasitě na to, aby to slyšela osoba sedící za stolem. Ani nezvedl hlavu, tak tu svou otočím zase zpátky. Zhluboka se nadechnu a ruku natáhnu po klice, v tu samou chvíli mi ale ruku zastaví jiná ruka, ta Tomova.

Otočím se a on stojí přímo u mě. Mám sklopenou hlavu a nekoukám se na něj, když se ale pár vteřin nic neděje, tak ji pomalu zvednu a přímo se setkám s jeho pohledem. Nevydržím to dlouho dívat se mu do očí, a tak se prostě nahnu a přitisknu svoje rty k těm jeho.

Tom

Nemůžu ho nechat jen tak odejít. Ne potom, co měl snahu to taky napravit. Když už to vypadalo, že odejde, chtěl jsem ho nechat jít a vypustit ho definitivně z hlavy, ale copak to jde? Hned jsem se zvedl a přišel k němu. Okamžitě jsem ho chtěl políbit, ale potom mě napadlo, že bude lepší počkat… Kdyby mě políbil on sám, tak mu určitě na mně taky záleží.

Když po chvíli opravdu ucítím jeho rty, jak jsou hebké a lehce se otírají o ty moje, roztřesou se mi kolena a snažím se pořád udržet na nohou. Připadám si jako nějaký puberťák, který dostává svůj první polibek. I když tohle je náš první polibek za ‚normální‘ situace, takže jakoby úplně první byl.

Cítím, jak se ode mě po chvilce začneš oddalovat, ale nemůžu si dovolit tě teď nechat utéct. Chytnu tě za tváře a držím u sebe, začnu tě vášnivě líbat, za chvíli už proplétáme jazyky. Jednou rukou sjedu po rameni přes bříško až dolů a chytnu tě za bok, namáčknu tě na dveře a sám se tlačím na tebe. Líbám tě, jak nejlíp umím, báječně si to užívám. Po chvíli ti vklouznu rukou pod tričko a jen ti lehoučce palcem přejíždím po bříšku, přitom si pořád užívám tvých polibků. Sám se rozkročím a přitlačím tak svou pánví na tu tvou, na malý moment se odtáhnu a vypustím z úst slastný sten, hned tě ale začnu zase líbat znovu.

Najednou uslyším na stole zazvonit můj mobil, v ten moment jakoby utne a odstoupím od tebe. S úsměvem si tě prohlížím, máš trochu rozcuchané vlasy, červené tváře a krásné plné růžové rty, prokrvené od líbání.
„Takže… můžeš zítra večer?“ Usmívám se a prohlížím si tě.

Bill

Přikývnu a pousměju se. „Končím v šest,“ řeknu s úsměvem a chytnu tvoji ruku a propletu svoje prsty mezi tvými.
„Dobře, tak já na tebe počkám tady.“
Jen přikývnu a pořád se na sebe díváme, prostě jako zamilovaní blázni. Po chvíli se konečně dokážu odtrhnout a otočit se k odchodu. „Tak zítra,“ řeknu s úsměvem ve dveřích a zmizím venku. Celý zbytek dne se musím smát jak měsíček na hnoji, nebo spíš jak blbec. I spolubydlící se mě ptá, co se mnou je. Sám to vůbec nechápu, ale prostě se to děje. Nevím, jak to dopadne, ale v tuhle chvíli to neřeším, protože jsem v tuhle chvíli celkem šťastný, a tak to nechci měnit. Nevím, jaký Tom ve skutečnosti je, co od toho očekává nebo co ke mně cítí. I já sám to nevím, ale zrovna jsem se rozhodl, že nic z toho, prostě v tuto chvíli ani zjišťovat nebudu.

Druhý den jsem skoro ani dospat nemohl. Školu jsem měl až na 10, ale vzhůru jsem byl už okolo sedmé, a co bych tak mohl jiného dělat, než že jsem se chystal. Dneska jsem si chtěl dát obzvlášť záležet na tom, jak budu vypadat. Musel jsem se nachystat už ráno, protože jsem neměl čas vrátit se zpátky na kolej, abych se připravil. Celý den jsem tak trochu mimo, přemýšlím o všem možném, jenom ne o studium, o kterém bych měl uvažovat. Taky dostanu trest, tak si připadám jako na základce. Prostě mám v latině vypracovat nějakou práci kvůli tomu, že jsem byl duchem mimo a ne dostatečné aktivní, jak bych měl být. Co už nadělám.
Jakmile nás pustí i z posledního semináře, tak se nevydám přímo k Tomovi, ale nejdříve si to namířím na záchody, kde se chci trošku poupravit. Popravím si bundičku a sehnu se, abych si taky poupravil svoje kalhoty, jakmile se narovnám, vidím za sebou v zrcadle právě toho, za kým jsem se chystal. Stojí tam Tom opřený o zeď a směje se. Neotočím se na něj, ale koukám na něho přes zrcadlo a zeptám se: „Co??“

autor: Disturbed Angel & Clarrkys