autor: Wind
Jen pro pořádek. V tomto díle je zmíněna jakási skládací lopatka. Nemám nejmenší tušení, jestli skutečně existuje, vymyslela jsem si ji (sama jsem něco takového chtěla mít už mockrát na různých výpravách, bylo by to užitečné). Doufám, že si ji dokážete alespoň trochu představit. 😉
Vaše Wind
Bill
Nejdřív jsem se trochu zdráhal. Být v Tomově objetí bylo na jednu stranu hezké, na druhou stranu trochu děsivé. Ale když se nad tím zamyslím, venku mi taky nic neudělal, a tak jsem to nakonec nechal být. Tom příjemně hřál, a to mě brzy ukolébalo ke spánku. Byl jsem z toho sledu událostí nějak vyčerpaný.
Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se vzbudil, ležel jsem na svojí dece zabalený do Tomovy bundy. Ospale jsem zamžoural. Podíval jsem se ke vchodu. Tom odhraboval sníh, ale nevypadalo, že by byl nějak extra úspěšný. Byl nejspíš zmrzlý a bylo ho hodně. Vyhrabal jsem se z bundy a sáhl po svém batohu. Zvuk vzniklý tímto pohybem upoutal Tomovu pozornost.
„Bille…“
Nereagoval jsem. Jen jsem dál hrabal v batohu. Měl jsem ve zvyku si vždycky brát víc, než byla základní povinná výbava. Sice byl batoh o něco těžší, ale člověk nikdy neví, kdy se to může hodit.
„A… tady je.“ Vytáhl jsem malé plátěné pouzdro.
„Co to je?“ ptal se Tom a přišel blíž ke mně.
„Tohle… je moje skládací lopatka z Japonska.“ Vytáhl jsem z pouzdra skládací lopatku, dal ji dohromady a šel ke vchodu.
„Společně nám to možná půjde rychleji. Taky se odtud chci co nejdřív dostat.“
Tom
Asi mě nikdy nepřestane překvapovat. Ta lopatka byla vážně zajímavá. Celá se dala poskládat, takže vypadala jen jako asi patnácticentimetrová kovová tyčka o průměru pěti centimetrů.
Společně jsme se dali do vyhrabávání únikové cesty. Pravda, šlo to rychleji, ale po chvíli jsme narazili na to, čeho jsem se bát. Kmen stromu, a ne malý. Zaklínil zhruba tři čtvrtiny východu.
„Sakra!“ zaklel jsem. Teď to bude ještě těžší.
„Tak… pilu v batohu zrovna nemám, jen tesák, ale ten nám s tím moc nepomůže.“
„Hmm… já mam tesáků plnou hubu, ale taky je mi to k ničemu.“ Pokusil jsem se o vtip a asi to tak vzal, protože se trochu usmál.
„Já myslel ten nůž… co budeme dělat?“
„No… tak to nemám tušení. Napadlo mě ten kmen rozstřílet, ale to je blbej nápad. Zvuk výstřelu by to tu mohl rozsypat.“
Přemýšlel jsem, až se mi kouřilo z uší. Jak se odtud dostat? Asi se už nedalo nic moc dělat. Oba jsme si tedy šli sednout zpět do zadní části jeskyňky. Bill se posadil na deku a po chvíli uvažování poplácal na místo kousek vedle sebe. Potěšeně jsem se usmál a posadil se tam. Zase to ticho.
„Tome… můžu se na něco zeptat?“
„Jasně… na co?“
„Měl… měl jsi během těch třech let někoho?“ řekl to potichu a ani se na mě přitom nepodíval.
„Ne.“ Stručná výstižná odpověď. Bill zvedl hlavu a podíval se na mě.
„Proč?“
„Proč… nikoho jsem nechtěl. Víš… u nás to funguje tak, že když se zamilujeme, neexistuje pro nás už nikdo jiný. Můžeme mít klidně známosti na jednu noc, ale jakmile najdeme naši spřízněnou duši, jsme jí plně oddáni. A mojí spřízněnou duší jsi ty.“
„Hmm.“ Bill pokrčil kolena, objal si je rukama a položil na ně hlavu. Po chvíli ticha řekl: „Tak tohle mi neřekl.“ To mě zarazilo.
„Kdo ti co neřekl?“ Bill chvíli mlčel.
„Určitě si pamatuješ tu noc před třemi lety.“
„Na tu bohužel nejde zapomenout.“
„Um… asi nevíš, co bylo se mnou pak… když jsem se probral, byl jsem v nemocnici. Byl jsem ze začátku úplně mimo. Ale dneska… pamatuju si to jako by to bylo včera. Doktor mi řekl, že mě pokousal divoký pes a já si v tu chvíli vzpomněl na všechno, co se stalo. Chtěli, abych tam zůstal na pozorování, ale já šel na revers domů. Krom té zlomené ruky a pár modřin jsem byl v pořádku. Alespoň po fyzické stránce. Psychicky jsem byl úplně na dně. Sotva jsem došel domů, seřvala mě máma za rozrytou zahradu. Chápeš to? Málem jsem umřel a jí zajímala rozrytá zahrada.“
Jo, jeho máma byla vždycky neuvěřitelná. A nesnesitelná.
„Nemohl jsem to tam vydržet. Ještě ten den jsem začal balit. Zamkl jsem si pokoj, abych na to měl klid. Moc jsem toho neměl, takže to ani netrvalo dlouho. Pamatuješ si tu mapu, co visela na stěně?“ přikývl jsem. „Nevěděl jsem, kam bych jel, a tak jsem si hodil šipkou. Výběr padl na Rakousko, tak jsem se rozhodl podívat se do Possenhofenu. Druhý den ráno jsem vzal svoje věci a vyrazil, vyprovázen matčiným křikem a výhružkami.“
Na chvíli se odmlčel, než zase pokračoval.
„Na nádraží jsem někoho potkal. Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit, ale… byl to David.“
„David? Ten David?“
„Jo… ten tvůj pes David. Jako bych neměl dost těch šoků. A víš, co chtěl?“ podíval se na mě. Tím, co jsem udělal, jsem prakticky Billa prohrál v sázce, ale David mi tvrdil, že ho to nezajímalo. Co mu k čertu ale mohl chtít? Proč za ním chodil krátce po tom, co se stalo?!
„Nevím.“ Vážně jsem nevěděl. Bill znovu sklopil oči k zemi.
„Přišel prosit, abych ti odpustil.“
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Pomalu ale jistě se začínám o kluky bát. V té jeskyni jsou už celkem dlouho a jak to tak vypadá, tak se z tama sami nejspíš nedostanou. Opravdu doufám, že jim nedojde kyslík, protože to by bylo hodně špatné. Já se děsím Tomova návratu zpět, ale ani mě nenapadlo, že nás můžeš překvapit a nechat je tam umřít společně 😀 😀 Ale doufám, že bys nám tohle neudělala! 😀 🙂
A jejich dnešní rozhovor se mi líbí. Je jasné, že je to pro oba bolestné se o tomhle bavit, ale podle mě je to dobře, že o tom aspoň sem tam mluví. Bude to v nich už navždycky a aspoň si to vyjasní. A celkem koukám, že David došel za Billem a prosil o odpuštění. David mi teda přišel tehdy fajn, ale i tak. Překvapil 🙂
Moc se těším na další díl! :))
[1]:Nějak jsem si nemohla odpustit ho tam nezakomponovat alespoň trochu. Byl moje oblíbená postava v první sérii. A hodilo se mi to do příběhu. 🙂
A umřít je tam společně určitě nenechám, to byste mi asi neodpustili. 😀
Ta to by jsme ti opravdu neodpustily.Je fajn že s ním Bill mluví
To je krásna kapitola. Som rada, že sa porozprávali aj o minulosti a že Tom priznal tú vec o jedinej spriaznenej duši. Teraz by už Bill mohol začať veriť.
Ten konec me nemalo prekvapil. Ale jsem rada, ze si popovidali, jde videt, ze se to mezi nimi zacina zlepsovat. Jsem tak trochu rada, ze jsou spolu zasypani v jeskyni, kdyby se tak nestalo, mozna by si nepromluvili. Doufam, ze se nejak prohrabou ven nebo ze ie nekdo najde a pomuze jim.
Moc se tesim na pokracovani 🙂