Novel of Dreams – Our Life 48.

BILL

Ráno jsme se probudili s Tomem zhruba stejně. Zase se mi tedy naskytl pohled na to nejrozkošnější stvoření. Společně jsme vstali, v klidu si udělali ranní hygienu a také se společně nasnídali. Snažil jsem se, aby tu vládl klid. Věděl jsem, že dnes pro nás bude vyčerpávající a smutný den, ovšem to jen díky Yvonne. Tom se mě už ráno u snídaně ptal, zda za ní pojedeme. Souhlasil jsem, jen jsem ho žádal, aby se příliš nerozčiloval, ač to nebude lehké ani pro jednoho z nás. Vlastně mi ani nevadí, že mě pošpinila. Vadí mi to, jak kvůli tomu Tom trpěl. Pokud mi Yvonne chtěla ublížit, povedlo se jí to, ale pouze skrze Toma.

Tom si poté obvolal nějaké pacienty, kteří mu volali a domlouvali si schůzku. Já si odeslal pár mailů do práce. Chvíli po poledni jsme se oba převlékli a vydali se k Yvonne.

„A jak jsem ráno říkal, nerozčiluj se, prosím,“ pohladím ho po stehně, když přeřadím.

„Budu se snažit,“ pošeptá. „Ale nemůžu ti to slíbit,“ pohladí mě jemně bříšky prstů po té ruce.

„Děkuju,“ pousměju se a propletu si s ním na okamžik prsty. Nemohl jsem stejně jet moc rychle a řadit, jelikož to tu bylo trošku rozkopané, opravovala se kanalizace. „Myslím, že bude překvapená, až nás spolu uvidí v dobré náladě a klidu.“

„Jsem si jistý, že až ji uvidím, až v tak dobré náladě už nebudu,“ zabručí chmurně, avšak si začne s mými prsty hrát.

„Já vím, ale to nesmíme dát znát. Já až ji uvidím, tak mi asi naběhnou žíly i na krku, ale musím se snažit,“ šeptnu a hladím ho. Kdyby nebyla těhotná a nečekala hlavně naše děti, asi bych se neudržel a to jsem nikdy na ženskou nesáhnul. Nedovolil bych si to. Nechci na ni ani křičet, ale mám obavy, že se bez toho neobejdu.

„Čím víc budeme vypadat v klidu, tím víc by ji to mělo vytočit,“ nadechne se zhluboka.

„Přesně tak. Hlavně uvidí, že se jí nepodařilo to, co chtěla.“

„…pokud jí šlo o tohle,“ dodá šeptem, přičemž skloní hlavu.

„O co myslíš, že jí šlo, Tomi?“ pootočím se k němu. Kdyby byl Tom heterosexuál, nebo aspoň bisexuál, myslel bych si, že ho chce dostat, ale takhle…

„To právě nevím. Pořád mě nic nenapadlo,“ vydechne nešťastně.

„Tak o tom ani nepřemýšlej. V tento okamžik není snad ani nutné vědět proč, ale hlavně to, že to udělala,“ brouknu a poté už se začnu více soustředit na cestu. Pouze mi to odkýval a raději pustil rádio. Po zbytek cesty jsme toho už moc nenapovídali.

V klidu jsem dojel až před její dům a spolu s Tomem vystoupil. Zamkl jsem auto a došel k Tomovi, načež jsem ho chytil za ruku. Došli jsme ke vchodovým dveřím a zazvonili. Jen jsem jeho ruku ve své dlani jemně stiskl. Netrvalo dlouho, než se dveře otevřely. Stála v nich Linda.

„Ahoj, strejdo!“ pozdraví nás hned s úsměvem.

„Ahoj, zlatíčko,“ usměje se na ni Tom. „Máš doma maminku?“

„Jo, jo,“ otevře nám hned dveře. Nechal mě jít prvního.

„Ahoj,“ pozdravil jsem ji také, když jsem vešel a setrval za dveřmi, aby mohl vejít i Tom. Rychle vešel a chytil se mě za ruku. Linda za námi zavřela.

„Zlatíčko, běž do pokoje, ano? My bychom potřebovali s maminkou mluvit o samotě. Kde je?“ pohladí ji Tom po vláskách.

„V kuchyni,“ usměje se a odběhne po schodech nahoru. Tom se na mě podíval, jako by chtěl, abych šel první. Jen jsem zlehka přikývnul a vydal se s ním tiše do kuchyně. Jen co jsem došel ke dveřím od kuchyně, jemně jsem zaklepal na futra.

„Ahoj, Yvonne,“ řekl jsem absolutně klidně a ještě s úsměvem na tváři.

„Jé, ahoj, Bille,“ usměje se na mě hned, přičemž si utírá ruce do utěrky. „Ahoj, Tomi.“ Oh, nejradši bych jí tou utěrkou vytřel hubu, aby příště nemlela takový nechutný lži.

„Ahoj,“ oplatí ji Tom pozdrav tišeji. Ucítím, jak se nervózně ošije.

„Přišli jste se podívat na prcky?“ zeptá se nás Yvonne s úsměvem, jako by se nic nestalo. Ještě ke všemu k nám dojde a Toma obejme. To je taková mrcha hnusná! Ten však přivře oči a postřehnu, jak se od ní snaží odklonit.

„Přišli jsme se podívat hlavně na tebe,“ brouknu a Toma si k sobě přitáhnu. Vypadal snad i vděčně, že jsem ho od ní odtáhl.

„Na mě? Proč? Jsem v pořádku,“ zasměje se a nechápavě se na Toma podívá.

„No,“ brouknu a olíznu si rty, přičemž Toma ačkoli nechtěně pustím. Zahrabu si v tašce, co jsem si vzal a vyndám peněženku. Vyndám z ní zhruba 250 €, aby neřekla, a položím jí je na kuchyňskou linku. „Jelikož se uvidíme až při nebo po porodu, chtěl jsem tě ještě vidět. Tady máš peníze pro prcky, dopřej jim vše jen to nejlepší, co potřebují. Teď potřebují co nejlepší výživu,“ řeknu chladně a změřím si ji pohledem. Jen, co si peněženku uklidím, Toma znovu chytnu za ruku. „Jsme čestní lidé, nepotřebujeme ani jeden pochytit nějaké špatně věci, jako je lhaní.“

„Cože?“ podívá se na nás nechápavě, „Tome?“ zvýší na něj rozrušeně hlas. Zdálo se, jako by měla každou chvíli brečet.

„Bill ti vůbec nevolal. Vymyslela sis to. Proč jsi to udělala?“ zakroutil Tom nechápavě hlavou. Slyšel jsem, jak měl nakřápnutý hlas. „Vždyť já bych pro tebe i pro děti udělal všechno, tak… proč tohle?“ šeptne. Vypadal v ten okamžik naprosto křehce a zranitelně. Nejhorší bylo, že on raněný už byl. Přesně za tohle tě nenávidím, ty svině jedna.

„Ale já…“ namítne Yvonne zaskočeně. Ať se ani neopovažuje mluvit.

„Žádné ale,“ skočím jí do toho a udělám krok k ní, aniž bych Toma pustil. „Lhala jsi, pošpinila jsi mě, ale o to tady vůbec nejde. Ublížila jsi Tomovi, slyšíš? A to mu nikdo dělat nebude, od toho jsem tady ještě já. Nedovolím, aby mu někdo ubližoval, a už vůbec ne člověk, ke kterému měl důvěru, snažil se mu pomoct, dělal pro něj nemožné. Mám výpis tvých hovorů na mobil, což je důkaz, že jsem tě vůbec nekontaktoval. Sakra, jak jsi mohla? Kde bereš to svědomí, hm?“ podívám se na ni vyčítavě.

„Tome, snad mu nevěříš!“ vykřikla Yvonne s pohledem upřeným k němu. „Nikdy jsem tvoje jméno pošpinit nechtěla. Ty seš špína už tak sám o sobě!“ okřikne mě, načež se znovu podívá na Toma. „Přísahám ti, Tomi, že volal. Volal na domácí mobil, ne na můj.“ Náhle jsem ucítil, jak Tomův stisk ruky povolil. Ne, to ne. Teď bude zase věřit jí a já si můžu jít hodit. Otevřel jsem pusu a zhluboka se nadechl. Pane bože, držte mě někdo, ať jí jednu nenatáhnu, jak si tohle může jen dovolit!

„Jakou další lež si hodláš vymyslet, hm? Já jsem ti nikam nevolal, nikam, a to přísahám na Toma. Jestli já jsem špína, tak fajn, asi jsem, ale tohle bych nikdy neudělal, rozumíš? Proč bych to asi dělal? Přemýšlej,“ zakroutím hlavou. „Abych Toma ztratil? Abych ztratil člověka, kterého jsem si vzal a kterého miluju? Vážně nejsem blázen. A pokud ti jde o to, že jsem ho tu nerad viděl, tak jen proto, že sis ho téměř přivlastňovala. Byl jsem rád, že je takový a chodí sem, má zájem o děti, které se nám mají narodit. Tohle je ubohá lež a ty jsi lhářka!“ zvýším na ni už hlas. Ucítil jsem, jak se mě Tom pustil úplně.

„A ty seš co? Arogantní idiot, kterej si ho nezaslouží!“ zakřičí na mě na oplátku Yvonne. Podíval jsem se se slzami v očích na Toma a pak zase na ni. Vůbec nic neřekl, ani slovem se mě nezastal, jako by mi doopravdy znovu nevěřil.

„To jsem, ale pořád nejsem lhář, jako jsi ty. A přestaň tady křičet, alespoň kvůli dětem,“ semknu dlaň v pěst.

„Já si ve svym baráku můžu křičet, jak chci. Ihned odtud vypadni, ty jeden hnusnej ubožáku! Je mi z tebe na zvracení! Lžeš vlastnímu manželovi, zacházíš s ním jako s majetkem, ty odpornej hajzle!“ zařvala na mě. A pak se stalo něco nečekaného. Uviděl jsem mihnutí Tomovy ruky, a hned na to hlasité plesknutí. Vrazil jí facku. Ahm! Bože můj…

„Opovaž se mýho Billa nazvat ještě jednou jinak než jeho jménem a vyříznu z tebe ty děti na místě!“ zavrčí na ní nenávistně. „Ať tvoje chování způsobilo cokoli, už je mi to jedno a ty jsi mi taky ukradená. Jednou jsem ti uvěřil a málem jsem Billa ztratil. A to kvůli tobě. Já mu věřim. Vím, že takový není. Zato ty jsi jen nějaká svině, co mi lže celou tu dobu do očí, i když jsem tě měl naprosto upřímně rád!“ Takhle jsem ho nikdy neviděl. Nikdy nikomu nedal facku, ani snad tolik nekřičel jako jen včera na mě a teď na ni. Navíc mě začal bránit, ale hodně bránit. Je to od něj hezké, jen… nechci, aby se rozčiloval, ne kvůli mně.

„Tome,“ šeptnu a jemně ho chytnu za ruku. Nevěděl jsem najednou, co říct nebo udělat. Byl jsem v šoku z toho, co se tu semlelo během pár minut. I Yvonne na něj naprosto zaraženě zírala, ale on mi ruku vyvlékl a chytil ji za triko.

„Ještě jednou si tohle zkus a uvidíš, co s tebou udělam,“ sykne na ni výhružně. Jeho hlas zněl ale opravdu tvrdě a naprosto vážně.

„A co mi asi chceš udělat, když ti nosim ty tvoje parchanty,“ zasmála se Yvonne náhle trpce. Viděl jsem, jak Tom semknul její triko v pěstech a víc si ji tak k sobě přitáhnul. Oh, to nebude dobré. Tohle je hodně špatný.

„Proč myslíš, že bych je z tebe nejdřív vypáral,“ zavrčí na ni. „A nejsou to žádný parchanti, ty jedna odporná kurvo. Moji rodinu nikdo ničit nebude, je ti to jasný? Já si tohle vybudoval naprosto z ničeho a konečně se mi začíná plnit životní sen, takže mi ho parazit jako ty nebude kurvit.“ Vyjukaně jsem na ně koukal, snažil jsem se být Tomovi na blízku. Tohle nevypadalo nijak dobře.

„Dost,“ vydechnu potichu. Zdálo se, jako by se Tom zadrhl. Pomalu povolil a pustil ji.

„Promiň,“ šeptl a ještě jí to triko upravil. Tos ani nemusel.

„Víš, co ty seš? Odporný monstrum! Padejte odtud!“ zakřičí na nás Yvonne. Párkrát jsem zamrkal a udělal pár kroků k ní.

„Přestaň ho urážet, o něj si hubu neotírej,“ syknu a zakroutím trošku hlavou. „Uvidíme se v nemocnici.“

„Půjdeme?“ zeptá se Tom náhle ostýchavě. Asi má pocit, že to přehnal. Možná trošku ano, ale ona to přehnala taky.

„Jo,“ přikývnu lehce hlavou a zhluboka se nadechnu. „Je mi to líto,“ dodám tiše. Nic neřekl, čapl mě za ruku a rozešel se pryč.

„Jste oba dva odporný zrůdy! Ani si ty děti nezasloužíte!“ zakřičela za námi Yvonne.

„Drž hubu, krávo!“ křikl Tom nazpátek, ale to už otevřel vchodové dveře a rychle vyšel. To jsem za ním už jen vyběhl, zavřel dveře a šel za ním. Čekal jsem, že to dopadne hodně špatně, ale že až takhle, to ne. Vlastně jsem si hlavně nemyslel, že je to taková ubožačka, že bude dál lhát. Kdyby radši přiznala chybu.

„Počkej,“ chytnu se ho za ruku a dovedu ho rychle k autu, kde ho okamžitě pevně obejmu, spíš ho k sobě rovnou přitisknu.

„Bille,“ vzlykne tiše, přičemž si kolem mě omotá ruce. Nedokázal jsem mu téměř nic říct, proto jsem jen soucitně zabručel a přitiskl si ho na sebe.

„Je to za námi, pšššt…“

„Já dal ženský facku. Choval jsem se tak strašně,“ začal však náhle plakat. „Odpusť mi to. Choval jsem se hrubě,“ otíral se mi čelem o triko, jako by chtěl hlavou bušit do zdi.

„Uklidni se, ššš, no tak,“ zašeptám a sjedu mu jemně po zádech a přivinu ho k sobě. Stáhl jsem kolem něj paže o trošku pevněji. „Ona se taky chovala špatně, zasloužila si to. Nejsi takový, prostě jsi jen vybouchnul,“ utěšoval jsem ho.

„Ale jak ztichla, viď?“ popotáhnul nosem a přes slzy se na mě usmál.

„Jo,“ šeptnu a zvednu mu hlavičku. „Děkuju, že mi věříš a že ses mě zastal,“ pošeptám mu. Až teď mi dochází, jak moc se za mě postavil. Bylo to od něj krásné a já si toho vážím.

„Už jednou jsem to podělal, když jsem jí věřil,“ broukne. Mazlivě se otře nosem o můj a následně mě něžně líbne. To jsem mu bez jakéhokoli rozmýšlení oplatil a pohladil ho po hlavičce.

„Pojď, ať na nás ta hyena nečumí z okna,“ pousměju se. Sladce se zasmál, sevřel mě pažemi a dlouze mě políbil.

„Mmm,“ oplatil jsem mu to a potom ho už vtáhl do auta, abych jí nedal jedinou záminku nás vidět. Jen co jsem dosedl, přitáhl jsem si ho k sobě a dlouze ho znovu políbil. „Bude zase dobře,“ pošeptám tiše a pohladím ho po tváři. Nerozdělí nás nic, nedovolím to.

TOM

Seděli jsme s Billem na chodbě před porodním sálem, kde právě rodila Yvonne. Na sál s ní mohl pouze jeden z nás. Chtěl jsem vidět, jak lezou na svět naše dvě dětičky, ale raději jsem odmítl, protože vidět všechno kolem jsem opravdu nechtěl. Porod mi stačilo vidět na základce na videu a měl jsem z toho ještě týden střevní chřipku. Bill odmítl zase kvůli tomu, že tam nechtěl být beze mě, takže jsme si nakonec nechali porod ujít a pouze jsme to vše poslouchali za dveřmi.

„Ještě tlačte, Yvonne! Už máme jednoho skoro venku!“ křičel doktor.

„Huaaaaaaaaaaaaa!“ ječela Yvonne. Ah bože, chudák Yvonne. I přesto, co mi udělala, teď musí strašně trpět. Jak to asi bolí, když jí… ahm… vagínou lezou dvě dětské hlavičky? Budu jí muset přinést ještě bonboniéru. Přece jen to je matka našich dětí. Se zakňučením jsem se kousl do rtu a schoval si hlavu pod Billovu ruku. Rvalo mi to uši.

„Přitlačte! Teď!“ povzbuzovala ji sestra. Yvonne znovu s hlasitým zaúpěním zatlačila. Během pár vteřin se sálem ozval dětský pláč. To už jsem ztuhnul, avšak zároveň zpozorněl.

„Ah,“ vydechl Bill a jako by rázem dýchat zcela přestal. Podíval se na mě, přičemž se usmál. „To… to je náš drobeček,“ pošeptal tiše a po tvářích se mu rozkutálely slzy štěstí. Přivinul se blíž ke mně a naprosto omámeně mi tiskl ruku. Brouček můj, jak je šťastný. S úsměvem jsem mu dal pusinku na krk, ale poté jsem se mu vysmekl a přiskočil ke kulatému okýnku ve dveřích, jímž bylo vidět do sálu. Viděl jsem sestřičku, jak drží maličké miminko a nese ho omýt, zatímco se Yvonne snaží vytlačit ještě naše druhé zlatíčko. Nemohl jsem z toho malého miláčka spustit pohled. Aaron, naše malý štěstí. Starší bráška. Bože, je tak nádherný. Když jsem ovšem viděl všechnu tu krev a placentu, žaludek mi udělal kotrmelec a cítil jsem kyselé šťávy v krku. Raději jsem zavřel oči a zhluboka se nadechl, načež jsem se otočil k Billovi. Ten se ovšem zvedl a došel ke mně, načež mě objal kolem pasu.

„Nedívej se tam. Musíme počkat, bude to dobré, uvidíš,“ pošeptal mi a líbnul mě na tvář. Že by nějaké z nich nemuselo být v pořádku, si ani nezkouším připouštět. Obě musejí být zdravé a v pořádku. Doktor to říkal. Kdybych na takovéhle věci myslel, vzal bych si to moc do hlavy jako obvykle a bylo by to špatný.

„Ale prosím tě, mně je blbě z tý krve a placenty,“ převrátím oči v sloup, ale zasměju se.

„Aha,“ zasměje se se mnou a pohladí mě po zádech. „Neumím si představit, že bychom byli uvnitř.“

„Bleh,“ zašklebím se a nakrčím nos. „Mně to stačí takhle přes sklo.“

„To ti věřím,“ vydechne a obejme mě pevněji. Dal jsem mu pusinku na nos a v tichosti vyčkával, dokud se konečně neozval další dětský pláč. Teď už tam plakala dvě miminka. Bože můj, díkybohu. Naše prdelky jsou na světě. V očích mě zaštípaly slzy, ale i přesto jsem se přinutil podívat do sálu, jak doktor právě vyndal druhé miminko. Jen ukaž světu, jak umíš pěkně plakat, zlatíčko.

„To je můj Nathaniel,“ šeptnu a rychle si otřu se smíchem slzy. Bill se hned podíval také.

„Bože,“ vydechne. Maličko se o dveře rukou zapřel, jako kdyby se mu chtělo omdlít. „Aaron a Nathaniel,“ pošeptal. Pohladil jsem ho po ruce a propletl naše prsty. Chtělo se mi brečet, avšak zároveň křičet štěstím. Sestřička už šla Nathaniela také omýt, zatímco Aaron už byl zabalený.

„Bože,“ šeptnu také a zavzlykám, i když se neustále usmívám. „Jsou tak nádherní. Vidíš-vidíš je? Jak-jak… Proboha,“ rozbrečel jsem se a přitisknul se k němu. Až teď mi to všechno dochází. Yvonne porodila a naši dva drobečkové jsou na světě, naše dvojčátka Aaron a Nathaniel. Konečně budu mít svoje vlastní děti, svoje miminka… a s Billem. Proboha, tohle už není žádný sen ani představy, tohle je sen, který se mi splnil. Ať se nevzbudím. Nesmím se vzbudit. Tohle se opravdu děje. Hned se ke mně přivinul, objal mě a zakňučel.

„Ani mi to nedochází, pořád mi to nedošlo,“ šeptl. Slyšel jsem v jeho hlase, jak začal vážně plakat. Byl dojatý, rozechvělý a snad i přecitlivělý stejně jako já. „Jsou překrásní a naši.“ Nedokázal jsem nic jiného, než mu to jen odsouhlasit.

Pak už nastal zmatek. Yvonne převezli na lůžko a dvojčata na kontrolu k doktorovi. Jenom krátce jsme za ní zašli, abychom se zeptali, jak se má a poděkovali jí. Neměli jsme, co víc jí říct. Mohla se s nimi ještě po kontrole vidět a krmit je po celé 3, 4 nebo 5 dní podle jejich stavu. Z porodnice už si je ovšem odneseme domů my. Rozloučili jsme se s ní a poté se přesunuli k místnosti, kam dvojčata uložili do inkubátorů. Prý je sem dají po zbytek dne, aby si trochu přivykli na tohle prostředí a až potom je dají mezi ostatní miminka do boxů. Oni ovšem jakožto dvojčata měli všechno společné. Nechtěli je od sebe odtrhnout, za což jsme byli vděční. Ani my je nechtěli rozdělit. Když je odpoledne přenesli do boxu, na nějž jsme měli dobrý výhled, postávali jsme tam a neustále se nad nimi rozplývali alespoň dvě hodiny. A pak když ti naši drobečci usnuli zapletení do sebe s hlavičkami u sebe, zase jsme s Billem začali bulet jako dvě přecitlivělý těhule. Musel na nás být opravdu tragický pohled.

Tak to šlo den co den. Denně jsme tam byli u nich v nemocnici, dohlíželi na ně a v určitých dobách jsme si je mohli i chovat a zkoušet si je nakrmit speciálním mlékem, které jim budeme dávat místo Yvonnina mateřského.

autor: Mischy & Turmawenne