Devotion 13.

„Mhm,“ rozespalé zabručení se ozvalo ze rtů mladšího z dvojčat, zatímco si ztěžklou dlaní otíral slinu z tváře. Oči ho pálily ze stále přítomných líčidel, která si předešlý večer zapomněl odlíčit, když rovnou padl do postele s Tomem po boku. Vzpomínka na bratra a na jejich rozhovor těsně před tím, než oba usnuli, mu projela myslí jako nůž a způsobila lehký výpadek v pravidelnosti jeho dýchání. Opravdu mu řekl, že to s ním dá dohromady? A opravdu usnul v jeho náruči?

Opatrně zvedl hlavu, aby si ověřil, že to nebyl jen výplod jeho opilecké mysli. Jakmile spatřil Toma ze spánku krčícího nos, ale spokojeně se usmívajícího, okamžitě pookřál a úsměv ozdobil i jeho rty. Vypadal tak roztomile, že se Bill neubránil pošimrat ho prstem na nose. Zazubil se, Tom nosem srandovně zavrtěl, ale spal dál.

„Tomi,“ zahučel tiše, po bratrově hrudníku se vyšplhal výš, aby měli obličej ve stejné úrovni. „Vstávej, je ráno.“

„Hmmm.“

„No tak, přece neprospíš celý den. Slyšel jsem něco, že dole se objednává pizza, to znamená, že se tam musíme dostat dřív, než se všichni ostatní vzbudí a všechno nám sežerou.“

„Nebo tam můžeš zajít, ukrást dvě krabice jen pro nás a zase se vrátit, když máš tolik energie,“ zahuhňal Tom a překulil se na bok, Billa šikovně stahuje pod sebe. „Mně se nijak extra nechce opouštět tohle místo,“ přiznal, nijak nepopíraje jasný fakt, že to je zejména díky Billovi v jeho náruči. Ne, že by se snad zdálo, že Bill nějak spěchá pryč…

„Tomi, já brzo ale fakt budu mít hlad,“ namítl černovlásek slabě, ale prsty bratra pošimral na ramenou. „A ty se o mě budeš muset postarat.“

Tom se po Billových prstech ohnal zuby. „Jsem si jistý, že Georg tam bude mít nějaký jídlo, kterým bych tě mohl ukonejšit.“

Bylo vidět, že Bill nad Tomovým návrhem uvažuje, nakonec ale zavrtěl hlavou a neochotně se zpod bratrova těla vyhrabal. „Skočím dolu pro pizzu a budu hned zpátky. A přinesu i nějakej dezert, viděl jsem v ledničce nějakou čokoládovou hroudu, kterou rozhodně nikomu nenechám,“ zavelel a s těmito slovy zmizel na schodech.

*

Seděli vedle sebe namáčknutí jeden na druhého, a zatímco se cpali každý svou pizzou, bez jakéhokoliv tlaku nebo stresu diskutovali nad tím, jak bude vypadat jejich společný byt, až dokončí školu a konečně dostanou možnost svobodně žít.

„Nerad to přiznávám, ale myslím, že máma přeci jen udělala dobře, když nás na školu poslala,“ zamumlal Bill, polykaje jedno ze soust. „Nedívej se na mě takhle blbě. Sám musíš uznat, že kdyby nás nechala doma, nejspíš by nikdy nedošlo k procesu zklidnění se a dostání rozumu,“ ušklíbl se. „Doma jsme byli jak neřízená střela.“

„Uznávám, že jsme nebyli zrovna nejvzornější synové,“ uznal Tom neochotně, „ale pořád mohla najít způsob, jak nás zkrotit.“

„Opravdu, Tomi? A jaký? “ Bill k bratrovi pochybovačně vzhlédl, hlavou se opřel o jeho rameno. „Mám pocit, že jsme se tak chovali hlavně jí natruc,“ pokrčil rameny. „Teď, když ji nemáme za zády, a jsme omezení pravidly, samozřejmě, jsme dost v klidu. Pomohlo nám to uvědomit si, že se nemusíme chovat jako spratci, a že i tak může být život fajn. A hlavně jsme se díky tomu rozhoupali k nějakým plánům do budoucna,“ pousmál se. „Jinak by trvalo celkem dlouho, než bych nad tím začal vůbec uvažovat.“

„Co si myslíš, že by s náma bylo, kdybychom zůstali doma?“

Mladší z dvojčat zastavilo ruku s pizzou v půli cesty k jeho puse, nakrčilo obočí. Bylo vidět, že nad Tomovou otázkou přemýšlí, snad ve snaze představit si život zpět v malé vesnici. „Myslím, že bychom stejně skončili ve stejné situaci, nebo aspoň hodně podobné,“ rozhodl nakonec.

„Proč myslíš?“

„Vždycky jsem k tobě hodně tíhnul a nikdy ti moc nedával prostor žít vlastní život,“ podotkl s úsměvem, „takže jsi většinu času strávil se mnou. Co jiného ti taky zbývalo?“

Tentokrát nakrčil obočí Tom. Oběma sebral krabice s pizzou a odložil je na stolek, načež Billovi vzal i trojúhelníček z ruky a vážně na něj pohlédl. „Bille, to, že jsem k tobě začal chovat určité city, není tvoje vina. Ani moje. Je to vina shody náhod a mých snů, které mi zamotaly hlavu. Stalo se to a nedá se s tím nic dělat, ale není to ničí vina. Krom toho, v noci jsi mi slíbil, že to spolu dáme dohromady,“ zazubil se. Bill se rozpačitě zasmál, Tomovi se schoval do objetí a přikývl.

„Myslím, že už bych si to klidně dokázal představit.“

„Cože?“

Bill pokrčil rameny. „Stejně nikdy nenajdu nikoho lepšího, než bys mohl být ty. A chci žít s tebou, který kluk by mi tohle toleroval, hm?“

„Bille, uvědomuješ si, o čem tu právě teď mluvíme? Protože mám pocit, že asi moc ne, když mluvíš, jak mluvíš.“

„Samozřejmě, že vím, o čem se tu bavíme, nejsem přeci žádný idiot,“ černovlásek protočil očima a do bratra lehce šťouchnul pěstí. „Ale je to přesně tak, jak ti říkám. Hodně jsem nad tím přemýšlel posledních pár dní, hlavně, když jsem byl s Adamem. Došlo mi, že žádný z těch kluků mi nikdy nedá takový pocit bezpečí, jaký mi dáváš ty, stejně jako mi nikdy nikdo nedá tak silný pocit lásky a důvěry jako ty. Vždycky je budu srovnávat s tebou, což je pro ně naprosto likvidační. Nikdo se ti nikdy nemůže vyrovnat.“ Tom se na bratra nevěřícně díval, v samém šoku zapomněl zavřít i pusu. Bill měl zatím zrak sklopený a prstem nejistě dloubal do bratrova ramene. „Já vím, že jsem se před tím nezachoval zrovna nejlíp, ale musíš pochopit, jak velký šok to pro mě byl, Tomi. Ze dne na den mi řekneš, že o mně smýšlíš jinak, než bys měl a já nevěděl, jak s tím naložit. Myslím ale, že jsem se nezhrozil nebo necítil nijak špatně hlavně kvůli tomu, že jsem věděl, že my dva si jsme prostě souzení. Na samém začátku jsme byli jeden, ale rozdělili jsme se. Táhne nás to k sobě, abychom se znovu spojili.“

„Bille…“

„Upřímně bych byl radši, kdybys mě konečně přinutil zmlknout, protože ze samé nervozity blábolím samé nesmysly a bojím se, že brzo přejdu i k náboženství, a to nevím, jestli je dobrý nápad vzhledem k tomu, že jsme teď spolu v posteli a…“

Tom byl plný něhy z Billovy nervozity a měl sto chutí nechat ho žvanit dál, jen aby si mohl užít ten pohled na jeho nesmírnou krásu, kdy se mu rozpaky zbarvila líčka, ale jakmile došel k náboženství, neudržel se a přitiskl rty na jeho.

Bylo to jako vracet se domů. Srdeční tep se vám zvýší, dech zrychlí a ruce zlehka roztřesou. Ovane vás důvěrně známá vůně a vy víte, že celou dobu, co jste byli pryč, vaše cesta směřovala právě k tomuto momentu.

Jen zlehka konečky prstů přejel přes Billovu čelist, než sjel dlaní níž a za zátylek si ho lehce nadzvedl pro snadnější přístup k jeho rtům. Přestože věděl, že už se nemusí tolik bát projevit se, stále v něm byla ostýchavost dát průchod všem svým pocitům. Bill, který to rychle vytušil, proto vytvořil prostor mezi svýma nohama přesně tak velký, aby do něj Tom bez problémů zapadl, a sám zvědavě prohloubil polibek. Kdo mohl tušit, že Tom líbá tak zatraceně dobře?

autor: Saline A.