Jeho očima 14.

Tomovi se žití s Billem líbilo. Bill cítil nějakou speciální, oddanou lásku ke všem aspektům jeho domu. Všechny věci, které tam pro Toma jednoduše byly, Bill s láskou opatroval. Bill měl rád portréty na zdi, vypadal šťastný, když jim mohl vykládat o toustovači a o svém kamarádovi Kazimírovi a o své spřízněné duši Tomim a samozřejmě o hvězdách. Tom ani nevěděl, čí ty portréty byly. Byly na zdi, když Adel zemřela, a Tom je nikdy nesundal.

Sundal všechny rodinné fotky – Donna vdávající se za muže, kterého Tom nepoznával, ale který měl jeho tvar nosu i brady. Adel s hlubokými vráskami od smíchu držící nad hlavou kytaru jako trofej.

Fotky byly nahromaděné v babiččině staré ložnici a obrazy cizinců zůstávaly na stěnách.

Už to nebyli cizinci. Bill je Tomovi všechny představil. Muž s knírkem namalovaný na sametu a podivně a temně vypadající byl Elf. Tom nevěděl proč, kromě toho, že se Bill rozhodl, že to bylo jeho jméno, a tak bylo. Děvčátko se psem, které viselo vedle dveří, zůstalo beze jména, ale její pes byl Hugh Hefner, díky jednomu z Tomových trapných vtípků a Billově přehnanému nadšení. Největší obraz v domě visel ve studovně, obrázek rodiny kempující pod hvězdami. Žádný z členů rodiny neměl jméno, jak se o ně Bill vůbec nezajímal. Skupinka jasných hvězd nad jejich hlavami však byla pojmenována Lev.

Kupodivu si Tom pamatoval všechna jména Billových namalovaných přátel, ale jen těžce si dokázal zapamatovat jména svých vlastních spolupracovníků.

Bill se spřátelil s více věcmi, než jen s obrazy. Pokud šlo o neživé předměty, byl velmi společenský. Pro Toma byl toustovač pouze toustovač. Pro Billa to byl jeho nový kamarád David, který jim příhodně poskytoval tousty.

Žití s Billem byla zajímavá zkušenost.

Bill rád jedl dezert před hlavním jídlem. Tom koupil více sladkostí za méně než týden žití s Billem, než koupil za celé předchozí dva roky dohromady. Tom si nestěžoval. Bill vyzkoušel všechno, co koupili, dokonce i čokoládu, kterou zjevně nesnášel. Dělal ty nejlegračnější nelibé obličeje, když ji vyzkoušel, ale pak si Tom kousnul své vlastní čokoládové tyčinky a Bill špulil rty, dokud se Tom nevzdal a nedal mu kousek, který mu samozřejmě taky nechutnal.

Stále rád šplhal na střechu, ale nikdy ne sám, k Tomově velké úlevě. Stejně jako se vším ostatním s Billem, Tom si pobyt na střeše zamiloval. Bylo to vysoko, ano, ale Billovi se to líbilo, a tak se to Tomovi začalo líbit taky.

Billovi se líbilo stát přímo pod puštěnou klimatizací, smál se a hltal chladný vzduch, dokud mu nevyschlo v krku a jeho hlas nebyl po několik následujících hodin ochraptělý a Tom se rozhodl, že zase až takové horko není. Líbilo se mu, když mu Tom dával sliby. Sliboval hloupé věci, jako že bude přátelský ke Kazimírovi, i když po té kočce na všem zůstávaly chlupy, a že Billovi vrátí jeho drahocennou mikinu, jakmile ji vypere.

Bill měl nepřekvapivě velmi specifický názor na to, co měl Tom povoleno vyhodit, a dokonce i poté šel každý večer prohrabávat popelnici. Na provizorním záhonku vzadu na zahradě byly zahrabané tři ohryzky a uprostřed kuchyňského stolu byly láskyplně naaranžované obaly od bonbonů.

Tom začal vyhazovat rozmanité zářivé věci, když se Bill zrovna nedíval, jen proto, aby ho pobavil. Bill je pokaždé vrátil s protočením očí, že přece není hlupák, ale vypadal potěšeně, a tak v tom Tom pokračoval. Před dvěma dny vyhodil své klíče od auta a očekával, že je Bill najde a vrátí mu je, ale Bill to nikdy neudělal. Tom sám prohrabal celou popelnici, aby klíče našel, ale nebyly tam.

Nyní Tom neměl klíče od auta a Bill se zdál být sám se sebou až příliš spokojený.

Dokonce i bez klíčů se Tom nyní vydával mimo zdi babiččina domu častěji než kdy dřív. Tom by šel s Billem kamkoliv. S Billem vedle sebe bylo nemožné být osamělý, dokonce i když byl Bill zticha, což bylo vzácné. Nová společnost by měl být zvláštní, nový pocit. Ale nebyl. Bill pasoval k Tomovi jako chybějící kousek, jejich spojené křivky dohromady vytvářely celek, prázdná místa byla vyplněna přítomností toho druhého, jak byli přituleni k sobě.

Bill stále spal v Tomově posteli.

Trval na sdílení stejného polštáře, i když tam kolem bylo více než dost polštářů. Bylo to hřejivé, Billova kůže přitisknutá k Tomově, jak se oba pokoušeli najít pohodlnou polohu na jednom polštáři běžné velikosti, ale možná, že to byl důvod, proč se to Billovi líbilo. Koneckonců, Bill nesnášel, když mu byla zima. S Tomovým tělesným teplem přitisknutým k sobě mu nemohla být zima.

Tom si nikdy neuvědomil, jak mu bez Billa vedle něj bylo chladno.

Ze všech věcí, které Bill v domě miloval, telefon nebyl jednou z nich. Pokaždé poskočil, když zazvonil, a kňoural, když se Tom pohnul, aby ho zvedl. Zvonil otravně často, jak neustále volal Tomův šéf.

Dneska půjde do práce, rozhodl se Tom, když vstoupil do kuchyně za vůně teplého toustu. Dnes definitivně půjde.

„Ránko, Bille,“ pozdravil Tom a usadil se na židli naproti Billovi.

Bill vesele přikývl a opětoval pozdrav. Vypadalo to, že má k snídani toust a třešňové lízátko. Tom se natáhl pro kousek Billova toustu a Bill mu věnoval vysoce nesouhlasný pohled. Tom vzdychl.

Otočil hlavu k otlučenému toustovači a věnoval mu přehnaně velké pozdravné přikývnutí. „Dobré ráno, Davide,“ nabídl Tom, a Bill pochvalně přikývl a podal mu kousek toustu.

Bylo pondělí ráno, a jestli se Tom alespoň trošku staral o svou práci, měl by tam jít, ale, no, Bill.

Pondělí bylo stejně jen pro Toma, zdálo se, že pro Billa nebude nikdy. V pondělí přijde Nathan, řekl Bill. Dokud Nathan nepřijde, tak pondělí nebude.

Tom měl pocit, že pro Billa nebude pondělí ještě hodně dlouho.

„Nakonec se budu muset vrátit zpátky do práce,“ řekl Tom v naději, že přesvědčí sám sebe. „Řekl jsem šéfovi, když včera volal, že mi zemřela matka, a v pátek jsem mu řekl, že jsem se na cestě do práce dostal do tragické dopravní nehody. A ty,“ řekl Tom a ukázal obviňujícím prstem na Billa, který s předstíranou nevinností lízal své lízátko. „Tys mi řekl, abych mu oznámil, že jsem šel pronásledovat hvězdy, což vůbec neocenil. Dochází mi nápady.“

Bill na moment přestal lízat lízátko, aby se na Toma smutně podíval, rty měl obarvené temně červenou. Oči se mu rozšířily, jak Tom zíral, a pak vsál do úst koutek rtů a ustaraně se do něj kousl.

Tom vzdychl.

„Řeknu mu, že musím jet na pohřeb do Indonésie.“ Tom si od Billa vzal lízátko a kus z něj ukousl.

***

Po snídani Bill začal s reorganizací nábytku v obývacím pokoji, což byla jeho oblíbená činnost. Tom si myslel, že jej Bill prostě jen rád viděl, jak se u toho potí a pateticky vzdychá, zatímco stěhoval gauč od jedné stěny ke druhé.

Když vše bylo naaranžováno dle Billova vkusu, tvořilo to extravagantní druh pevnosti, trochu větší než ta, kterou dříve dělávali Tomovi přátelé z dětství. Bill byl spokojeně zalezlý uvnitř pevnosti s knížkou, když se Tom vrátil ze sprchy, kde ze sebe smyl pot. Po čtyřech se vplížil pod strop pevnosti vytvořený z tenké deky a usadil se vedle Billa. Zvědavě se zamračil na obal knihy. Nemohl přečíst název. Byla vzhůru nohama.

Bill vesele otočil stránku.

Tom se natáhl, vzal knihu z Billových prstů a otočil mu ji. Bill se zamračil a okamžitě ji otočil zpátky, než se vrátil k předstírání, že ji čte.

„Mně se líbí takhle,“ řekl Bill jednoduše a hleděl na stránky s naprostým zaujetím. Tom se přesunul blíž, aby se do knížky taky zadíval. Připadalo mu to prostě jen jako shluk písmenek postavených vzhůru nohama. „Mluví ke mně.“

„A co říká?“

Bill otočil další stránku a Tom uvažoval, jak věděl, kdy k němu každá stránka už domluvila.

„Oh,“ řekl Bill a podíval se na Toma se zmateným pohledem. „Já nevím. Nemluvím jako knížky.“

Tom pomalu přikývl a tiše se opřel o stěnu pevnosti, aby nerušil Billovo čtení. Konverzování s knihou. Cokoliv. Tom přemýšlel, že Bill nejspíš přece jen neumí číst. Nepředpokládal, že by dostal odpověď, kdyby se zeptal.

Tom sledoval, jak si Bill trochu příliš hlasitě broukal, trochu příliš falešně, a náhodně otáčel stránky obrácené knížky, zatímco seděl v obří pevnosti, kterou mu Tom pomohl postavit, a opravdu, opravdu o něj nikdy nechtěl přijít.

***

Tom měl plán.

Tenhle plán byl dobrý. Dokonce i Bill si to myslel.

Chystali se udělat z pokoje pro hosty Billův pokoj. No, už to byl jeho pokoj, ale nevypadal jako Billův a Bill ho ve skutečnosti nepoužíval. Kdyby vypadal jako Billův, pak by se tam Bill cítil mnohem pohodlněji, a, pomyslel si Tom trochu provinile, byl by s domem ještě svázanější.

Bill se už teď zdál být s domem svázaný, zdálo se, že má Toma rád. Vypadalo to, že ani nechce používat svůj vlastní pokoj, ale, no, Bill mohl změnit názor. Billa už mohl Tom začít unavovat, a kdyby ano, pak bude potřebovat něco dalšího, co by jej v domě udrželo, něco, co bylo jeho.

Bill o této části plánu samozřejmě nevěděl, jen o té, že budou malovat.

„Máš fialovou i na nose,“ řekl mu Tom, zatímco přejížděl válečkem se světle modlou barvou nahoru a dolů po zdi v puntičkářských liniích a Bill maloval nerozluštitelný vzorek fialovou barvou hned vedle něj.

„To abych měl svůj nos krásný,“ řekl mu Bill vesele a okamžitě otřel fialovou i na Tomovu tvář, když se k němu otočil, aby mu odpověděl.

„Hej!“ Tom odskočil, zavrávoral a ustálil se dlaní opřenou o svou dokonale modrou zeď. Pomalu se odtáhl a našel svou ruku pokrytou světle modrou barvou a na stěně otisk dlaně. Bill se radostně rozesmál a přitiskl svou dlaň hned vedle Tomovy, aby zanechal svůj vlastní otisk.

„Perfektní,“ řekl Bill, jako by vysoce schvaloval Tomovu novou malířskou techniku. Tom se jemně dotkl Billovy tváře, takže měl čelist světle modrou.

Když skončili, byl už téměř večer. Tom poodstoupil, aby si to prohlédl zdálky, a usoudil, že to bylo přesně takové, jaké se to Billovi líbilo, přesně takové, jaké to mělo být. Barva byla nerovnoměrná, na některých místech dokonalá a jinde tak proměnlivá, až z toho bolely oči, jak se barvy míchaly dohromady. Celkem precizní reprezentace samotného Billa, pomyslel si Tom. Dokonce se postavil i na postel, aby na strop nakreslil jednoduchou, symetrickou hvězdu, která byla rychle doplněná její pokřivenou dvojnicí, když Bill vylezl na postel vedle něj. Podle pohledu na Billově tváři měl Tom pocit, že ty hvězdy byly spřízněné duše.

Ten pokoj byl, ve všech směrech, pro Billa dokonalý.

Tomovy plány nikdy nekončily dobře.

Billovi se ten pokoj líbil, takže v tom měl Tom pravdu. Po malování se Bill vesele rozvalil na postel, aby zíral na hvězdy nakreslené na stropě, a na fialové shluky barvy na stěnách s modrým podkladem. Bill zůstal v pokoji po tu nejdelší dobu, jakou kdy byl z Tomova dohledu od chvíle, co se nastěhoval. Tom umyl nádobí hromadící se v kuchyni. Hodil špinavé prádlo do pračky a vyhnal Kazimíra z koše na prádlo, který si tak oblíbil. Zapnul televizi, která byla přemístěna na podlahu, aby pomohla postavit stěnu pevnosti. Sledoval nějaké reklamy a byl téměř přemluven ke koupi dámských bot, které byly ve slevě.

Bill byl stále ve svém pokoji.

Dokonce ani Tomovy úspěšné plány nikdy nešly dobře. Bill měl rád svůj pokoj – fajn, dobře, ale neměl se kvůli tomu vykašlat na Toma!

Bylo to zcela nefér.

Bill měl právo na svůj vlastní prostor, říkal Tom sám sobě. Tom bude muset nakonec do práce a bylo to dobře, rozhodně dobře, že se Bill cítil o samotě v domě pohodlně.

Tom seděl na gauči, nijak netrucoval, a přemýšlel o vyčištění sporáku, když přiklopýtal Bill.

Tom okamžitě věděl, že něco není v pořádku. Bill neklopýtal; zmítal sebou, pyšně si vykračoval, tancoval a poskakoval a všechny ty ostatní věci, které by prošly jen Billovi, ale Bill byl živý a energický a neklopýtal, neklesal náhle v kolenou.

Nyní byl celý přikrčený, chodidla tahal po zemi, jak se pohyboval, jednu paži měl ochranně složenou na hrudi a druhou se tahal za vlasy.

„Co se stalo?“ Zeptal se Tom okamžitě, vstal a popadl Billa za loket, aby jej tak nějak ustálil.

Bill zahákl prsty zoufale okolo límce Tomova trička. „Zranil jsem si hlavu,“ řekl, frustrovaně se zatahal za pramen vlasů.

To už Bill říkal i dříve, vzpomněl si Tom. Nebylo to o nic méně znepokojující. „Dneska?“ Zeptal se Tom opatrně a přemýšlel, proč neslyšel ránu, jestli Bill spadl. Nemohl stát na posteli a malovat na strop další hvězdy; Tom barvu z místnosti odnesl a uklidil ji do garáže.

S výjimkou barvy na stěnách, samozřejmě, ta vydávala docela silné výpary.

„Kurva,“ zašeptal Tom a jemně Billovi odhrnul vlasy z obličeje. „Takový hlupák.“ Tom věděl, že Billovo rozhodování bylo směřováno mnohem více k pobavení a symbolice, než k něčemu praktickému. Tom na něj musel dávat pozor, a nedával. Bolelo to vidět Billa v bolestech, jak stiskával obočí k sobě a podivně zatínal čelist.

„To nejsem,“ prohlásil Bill, vypadal ublíženě.

„Co – ne, ne ty. Tady, posaď se,“ Tom Billa odvedl ke gauči s rukou na jeho zádech. „Přinesu ti aspirin,“ řekl, cítil se bezmocně.

Bill pateticky zakňoural, když Tom odkráčel, jako by mu bylo odebráno vše, na čem mu záleželo. Tom se přinutil pokračovat, vrátil se zpátky se dvěma malými pilulkami a omluvně vklouzl rukou kolem Billových ramen, když se vedle něj posadil.

„Vezmi si je.“ Bill se k němu natáhl a Tom mu rozevřel prsty, aby mu do dlaně vložil pilulky. Bill zavrtěl hlavou, přitom sebou trhnul a na oplátku sebou trhnul i Tom, a pak rezolutně odstrčil pilulky zpátky k Tomovi.

„Ne, ne,“ trval na svém Bill. „Já je nemám rád, potom je všechno šedé. Pak budu muset umýt strop, abych mohl vidět hvězdy.“

„Nebude všechno šedé,“ konejšil ho Tom. „Je to jen-„

„Ne,“ Bill se přestal tahat za vlasy a místo toho si tvrdohlavě složil ruce na hrudi a sevřel rty, jako by se snad Tom mohl pokusit mu pilulky nacpat do krku.

„Budeš se pak cítit líp,“ snažil se Tom, hladil přitom palcem Billův krk. „Je to jen aspirin. Tys neměl nikdy dříve aspirin?“

Bill znovu zavrtěl hlavou, příliš silně, ale Tom nevěděl, jestli to bylo jen obecné odmítnutí, anebo jestli Bill opravdu nikdy neměl aspirin. „Ne,“ naléhal Bill, jen sotva přitom pohnul rty. Vypadal z vývoje situace zcela nešťastný a Tom se okamžitě stáhl.

„Okay, tak žádný aspirin.“ Tom odložil odmítnuté pilulky na stolek a Bill jej přitom obezřetně sledoval. „Chceš něco jiného?“ Zeptal se Tom bezmocně.

Bill na něj několik okamžiků zvědavě hleděl a Tom se na něj povzbudivě usmál a natáhl se, aby jej pohladil po vlasech. Bill to zřejmě přijal jako pozvání a ihned padl bokem na gauč a hlavou přistál Tomovi do klína.

Tom se okamžitě natáhl, aby v rukách sevřel jeho hlavu, jako by mu tím mohl pomoct od bolesti. Bill potěšeně zabroukal a lísal se k Tomovým prstům.

„Já vím, že se kamarádíš s Kazimírem,“ řekl Tom, „ale ty nejsi ve skutečnosti kočka, víš.“ Pohladil jemně Billovu paži, navzdory svým slovům to byl podobný pohyb, jako když hladíte kočku.

Bill zabručel do Tomových kalhot, prsty majetnicky sevřel kolem Tomova kolena. „Ale stejně mě máš rád.“

„Mám,“ souhlasil Tom a ucítil, jak se Bill proti jeho stehnu usmál.

Bill vypadal, že už se cítí lépe po nadměrném mazlení a Tomově shovívavém broukání nějakých jeho oblíbených songů. I přesto u něj Tom postával blíž než obvykle, nechával svou ruku v Billově a říkal si, že to bylo jen proto, že si dělal starosti.

Tu noc se Bill v posteli schoulil kolem Toma, tahal za jeho dredy a hrál si s nimi. Tom se tiše uchechtl do své poloviny polštáře. „Co to děláš?“ Zeptal se zvědavě, jeho hlas byl v té tmě jemný.

„Tvoje vlasy jsou hnízdo černých hadů,“ řekl mu Bill, „a já jsem zaříkávač hadů.“ Tom se rozesmál a Bill do něj netrpělivě strčil. „Ticho,“ pokáral ho, „naštveš je.“

Tom se poslušně ztišil a nechal Billa, aby se vrátil k projíždění prsty skrz jeho dredy, jemně za ně tahal a vydával přitom tiché, konejšivé zvuky, kterými zřejmě zaříkával hady.

Tom usnul se srdcem v hrudi bijícím v podivném rytmu.

***

Dalšího dne Tom do práce nešel.

„Zítra,“ řekl Tom Billovi u snídaně. Bill ho ignoroval ve prospěch tahání za jeho vlasy, jak se snažil jednoho hada nakrmit lentilkou.

Tom řekl svému šéfovi, že nemůže přijít, protože se oženil a je na líbánkách.

Bill lentilku v jeho vlasech rozmáčkl. Tom se rozesmál a zavěsil telefon.

Možná to tak úplně nebyla lež.

***

Hledání Billa začínalo být něčím normálním.

Tomovi to nevadilo – Bill nikdy skutečně nechyběl, pouze objevoval místa a věci, na které Tom ani nepomyslel. Od té první noci nešplhal na střechu bez Toma a v domě se ještě nijak opravdu nezranil. Bill pouze ke své zábavě nacházel ta nejpodivnější místa. Ačkoliv byl Bill vysoký, byl taky příliš hubený a ohebný, a využíval všechna místa, do kterých se jen dokázal napasovat. Jedno z jeho nejoblíbenějších míst začínalo být pod postelí.

Když se Tom vydal Billa hledat, když po snídani zmizel, tak pod postelí nebyl. Nebyl ani v žádné skříni, ani si nečetl tím podivným způsobem, kterým Bill četl, pod stolem ve studovně.

Po brnknutí kytary Tom okamžitě věděl, kde Bill je.

Dveře do pokoje jeho babičky byly zavřené, ale Tom věděl, že je Bill za nimi. To byl ten jediný důvod, proč mohl sevřít ruku kolem chladné kliky, ten jediný důvod, proč dokázal otevřít dveře, které už neotevřel tak dlouho.

Pokoj vypadal pořád stejně. Její postel a její ručně vyšívané polštáře a její náhrdelník na prádelníku, a vedle něj otevřená rtěnka stále čekající, až ji někdo použije. Byla tam hromádka rodinných fotek, které Tom odhodil na podlahu, a Tomova kytara ležící na posteli. Ta kytara, ačkoliv ji Tom neviděl už dva roky, mu byla bolestně známá.

Bill seděl vedle ní.

„Hej,“ řekl Tom a prošel dveřmi. „Tady bychom neměli být.“

„Já se nebojím,“ řekl Bill, sledoval přitom Toma uklidňujícíma očima.

Já ano, pomyslel si Tom. Neřekl to, ale možná ho Bill stejně slyšel. Bill vstal z postele a opatrně přešel ke dveřím do dostatečné blízkosti, že jej Tom mohl vytáhnout z místnosti ven, aniž by přitom musel vstoupit dovnitř. Tom to neudělal.

Bill neřekl nic, jednoduše k Tomovi jen natáhl ruku. Tom polkl, když v místnosti viděl Billa namísto své mrtvé babičky, a chytil se jeho ruky. Tom by se vždycky chytil Billovy ruky, věřil mu, že jej vždy povede tou správnou cestou.

Přešel přes práh.

Seděli společně na posteli, Bill přejížděl prsty přes lesklý povrch Tomovy kytary, jak byl ze všech šperků a zářivých věcí v místnosti fascinovaný právě jí.

„To je kytara. Na tu se dělá hudba,“ řekl Tom, trochu nervózní ze stísněného pocitu z toho pokoje, a přesto jeho život neskončil, i nadále dýchal. Bill dýchal, živý, jeho puls byl stabilní, jak jej Tom stále pevně držel za zápěstí.

„Ano,“ řekl Bill, pozvedl přitom na Toma obočí s neohromeným výrazem. Tom si nebyl vždycky jistý, čemu Bill rozuměl a čemu ne, co poznával a co pro něj bylo cizí. „Tvoje kytara,“ zamumlal Bill, ale neznělo to jako otázka.

„Jo. Chci být muzikant.“ A pak: „Spíš jsem chtěl.“

„Už ne?“ Zeptal se Bill a odvrátil pohled od kytary, aby se ostře zaměřil na Toma.

„Ne. Já nevím.“ Bál se hlavní ložnice ve svém domě. Pracoval v kavárně. Nedotkl se své kytary už dva roky.

„Ale víš,“ řekl Bill jednoduše. Tom nemohl nesouhlasit.

Chtěl dělat hudbu. Vytvářet hudbu a hrát hudbu a být součástí hudby.

Tomova první vzpomínka byla na kytaru. Jeho nevlastní otec ji přinesl domů ze studia. Nástroj byl lesklý a hladký pod Tomovými nešikovnými prsty. Zvědavě tahal za struny. Vydávalo to pronikavý zvuk, příliš hlasitý a příliš ostrý a Tom si myslel – kouzlo, je to kouzlo.

Teď už však v hudbě žádná magie nebyla. Pokud ano, pak ji Tom nedokázal najít.

Škubnul sebou při hlasitém zvuku.

Bill zvedl kytaru a zvědavými prsty tahal za struny.

„Počkej-“ řekl Tom, a pak náhle ztratil hlas, nebyl si jistý, co chtěl říct. Bill se usmíval, jasně a vědoucně, fascinovaný zvukem, který vytvářel. Hudba.

Tom uvažoval, jestli Bill mohl vidět magii. Zdálo se, že Bill byl schopný vidět magii úplně ve všem.

Bill se k němu otočil, ruce mu zamrzly nad strunami a Tom pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, to nic, jen pokračuj.“

Bill se na kytaru usmál a zatahal až příliš silně za další strunu. Tom ho pozoroval, v hlavě měl prázdno a v krku sucho. Bill si hrál s kytarou dlouhou chvíli, než se Tom konečně pohnul. Bill měl kytaru na klíně v nesprávné pozici, broukal si neladící melodii a brnkal na struny, zpíval slova stěnám, kterým Tom nerozuměl, ale přesto byla melodická.

„Takhle,“ řekl Tom a přesunul se, aby se posadil za Billa. Omotal ruce kolem Billových hubených ramen a nastavil mu kytaru do správné polohy. „Zkus to takhle.“

***

Poté, co byla Billovi představena kytara, nechtěl na ni přestat hrát, nechtěl, aby na ni Tom přestal hrát. Uběhly hodiny a Tom přesunul kytaru z babiččina starého pokoje do svého, do jejich pokoje. Bill miloval hudbu, ten zvuk, který vydávala, miloval spolu s ní zpívat ve zvucích, které nevytvářely slova, a slova, která dávala smysl jen jemu.

Toma z toho bolelo na hrudi, chvěl se mu žaludek, jak přejížděl prsty po napjatých strunách, jen aby udělal Billa šťastného.

Tom byl rocková hvězda.

autora: Želatýnka