Jeho očima 23.

Každý den zasadili na zahradě semínko, které nevyroste. Od výstřižků z časopisů přes kuchyňské nádobí až po kytarové struny. Tkaničku od boty, která stále postrádala druhou. Ústřižek jednoho z Tomových dredů. Tom si nebyl jistý, co z toho měl v úmyslu Bill vypěstovat – dalšího Toma?

Bill své milované sazeničky pozoroval, zaléval je bublinkovou minerálkou a četl jim příběhy z převrácených učebnic. Nebyl nijak odrazen, když nevyrostly. Bill z nich byl perfektně šťastný, ať už byly v jakémkoliv stavu.

Tom nebyl tak trpělivý. Zoufale si přál, aby něco na zahradě vyrostlo. Kytarový strom, Tomův strom, řídký plevel, cokoliv. Nemělo by na tom záležet; nevěděl, co by to znamenalo, kdyby něco vyrostlo. Ale Bill by v tom viděl význam, to si byl Tom jistý.

Jednou Bill řekl, že by chtěl zasadit růže. To ještě nezasadili. Ze všeho, co zasadili pod zem, nic nebyla skutečná rostlina. Tom, zatímco zíral na holou půdu, se rozhodl, že bylo na čase to změnit.

„Co vyroste?“ Chtěl Bill vědět, když pokrývali půdu malinkými semínky růží. „Něco zářivého?“

Tom, který si velmi pečlivě přečetl instrukce na balíčku, puntičkářsky umisťoval každé semínko centimetr pod povrch, zatímco Bill je radostně pohazoval kolem. Všechny je spláchne první déšť, ale Bill vypadal šťastně s hlínou na tváři a očima zářícíma na slunci.

Tom zabořil poslední semínko do hlíny a odcvrnknul špínu z Billovy tváře. „Uvidíš,“ řekl škádlivě.

Bill zamrkal.

***

Bill ho pozoroval.

Toma to trochu děsilo, pokud by měl být upřímný.

Pokaždé, když zahnul za roh, byly tam široké, zvědavé hnědé oči čekající na něj. Když na vás zíral Bill, bylo to, jako by vám někdo hleděl až do duše. Tom si nebyl jistý, co Bill viděl, ale zřejmě to bylo velmi, velmi zajímavé.

Bill ho pozoroval, naprosto neskrývaně, přes okraj knihy. Zíral na Toma, zatímco jedli, tak upřeně, že se přitom neustále bodal lžící. Bill Toma pozoroval, zatímco se dívali na televizi, a Bill ho pozoroval, když hráli videohry, což vyústilo ve spousty neuspokojujících výher na Tomově straně.

Zatímco Bill byl vždy soustředěný na Toma, jako by Tom byl skutečně zajímavý, tohle bylo jiné. Bill se díval skrz něj, na všechno, co Tom sám vidět nemohl.

Když Tom Billa při zírání přistihl, zatímco leželi na střeše a sledovali hvězdy, konečně jeho pohled opětoval.

„Tohle je vážně tak trochu divné, jen abys věděl,“ řekl mu Tom a zíral do Billových očí, zatímco Bill zíral nazpět. Bill škubnul obočím. Tom komicky vykulil oči. Bill ho napodobil.

Tom se s uchechtnutím odvrátil jako první. „Co to vůbec děláš?“

„Dívám se,“ odpověděl Bill jednoduše a opřel se zpátky o lokty, aby sledoval oblohu, ale Tomovi neunikla skutečnost, že Bill je stále soustředěný výhradně na něj.

Opřel se zpátky vedle Billa a překryl jeho ruku svou vlastní na břidlicové střeše. „No, to všechno vysvětluje.“

Bill přikývl, jako by to tak skutečně bylo. Zaklonil hlavu, vystavil přitom svůj dlouhý krk, a zavřel oči, zcela blažený. Tom se k němu otočil, aby lépe viděl Billův jazyk, kterým si olízl rty, a řasy dotýkající se jeho tváří.

Neunikla mu skutečnost, že nyní, s Billovýma zavřenýma očima, to je on, kdo zírá. Docela hrůzostrašně, díky tomu, jak moc byl fascinován křivkami Billovy tváře.

Tom nemohl za to, jak byla Billova tvář sladká, jak moc jeho tváře prosily o pohlazení nebo jeho uši o pošimrání, jen aby Bill propukl v ten svůj legrační smích. Tom zvažoval, že by to v tu chvíli udělal, jen aby slyšel Billa vyjeknout překvapením, ale na střeše by to nebylo bezpečné. Bill měl tendence zničehonic vylítnout.

Mimo to, Bill vypadal tak klidně, že by bylo špatné jej vyrušit.

Tom sám pocítil klid díky Billovu poklidnému tichu, a tak se opřel a sám zavřel oči.

Někde pod nimi, skrz otevřené okno, mohl slyšet neustálé zvonění telefonu.

***

Občas Tom uvažoval, že by dal v práci výpověď, vzal Billa a utekl na opuštěný ostrov, kde by mohli být rockovými hvězdami pro všechny ostrovní němé tváře. Billovi by se to líbilo. Mohl by vidět hvězdy bez losangeleského smogu, a taky by tam bylo víc stromů než ve městě.

Nebyl by tam nikdo, kdo by je otravoval, žádní sousedé, žádná matka a žádné vzpomínky na ztracené věci.

Bill by si dokonce mohl vzít svou kočku.

Byl to dokonalý plán, opravdu. Kdyby Tom byl hrdinou v pohádkovém příběhu, žil by na ostrově s princeznou.

„Přestavěl jsi hrad,“ všiml si Tom, zatímco si sundával boty a spolu s odhozenou pracovní zástěrou je nechal u dveří.

Bill zjevně schoval telefon pod hromadu polštářů, novin, a na to postavil kytku v květináči. Nebylo to tak úplně nenápadné, zvláště proto, že telefon byl stále zapojený v zásuvce.

Alespoň nezvonil.

„Tomi“ Vykřikl Bill a bezhlavě se mu vrhl do náruče. Tom ho zachytil, už byl zvyklý na Billovo nadšené vítání. Bill nebyl příliš fanoušek toho, že od něj Tom odcházel, ať už to bylo z jakéhokoliv důvodu. Nikdy.

To byl důvod, proč by pro ně byl život na ostrově perfektní.

„Hej,“ řekl Tom, projel prsty skrz Billovy vlasy. „Chyběl jsem ti?“

„Ano,“ řekl Bill, stejně jako pokaždé, když se jej Tom na tu otázku zeptal, dokonce i když byli od sebe jen na tak dlouho, aby se Tom osprchoval.

Byla to známá scéna, když jej Bill takhle vítal, kdykoliv mu Tom chyběl, zatímco byl pryč, a když Tomovi mravenčily rty nad vzpomínkou.

Bill se dotkl Tomovy tváře a Tom se odtáhl.

„Líbí se mi, jak jsi to předělal, velmi praktické,“ řekl Tom a snažil se ignorovat to, jak Bill vypadal zklamaně. Selhal, jelikož Billova nešťastnost a špulící rty se daly jen těžko ignorovat, a tak váhavě dodal: „Taky jsi mi chyběl?“

Billova tvář se značně rozjasnila. Lehce provinile pohlédl na hromádku věcí naskládaných na telefonu, kousl se do rtu a zpod řas vykukoval na Toma. „Telefon se rozhodl odejít. Nebylo to moje rozhodnutí.“

Tomovy rty sebou škubly vzhůru a chlácholivě Billa pohladil po rameni. „To je okay. Nemusíš ji mít rád. Dokonce ani já ji nemám rád.“ Donna si Billovu pozornost stejně nezasloužila. Bill se snažil až příliš moc, staral se až příliš moc, a velmi rychle se na někoho dokázal navázat. Tom nechtěl vidět, jak se o to pokouší s Donnou – nebo s telefonem, z Billova pohledu. Nechtěl, aby byl Bill raněný.

„Myslí si, že jsem celý špatně,“ řekl Bill. Zněl zaraženě nad tím, že jeho nový kamarád nepodlehl jeho kouzlu.

„Sakra, já vím.“ Tom nevěřícně potřásl hlavou. „Myslí si, že jsi… Dneska se zastavila v kavárně, aby mi dala vizitku nějakého doktora.“

Když Tom našel dostatek kuráže, aby svou matku informoval, že Bill nikam nepůjde, Donna trvala na tom, že si jednoduše dělá starosti. Ne o dům nebo o Toma, ale o Billa a o to, co dělá v domě, s Tomem. Dokonce byla tak laskavá, že se u něj zastavila v práci, aby mluvila o Billovi, protože se tak moc starala.

Tom se nenechal ošálit. Ten neobvyklý, náhlý zájem jeho matky o Billa nebyl ani náhodou nevinný. Ať už měla jakýkoliv důvod, rozhodně nebyl nevinný. Možná byla Donna jen naštvaná, že v Adelině domě žil nějaký další člověk, a stále to nebyla ona. Možná se nudila jako paní Martinová, a neměla nic lepšího na práci, než aby Tomovi znepříjemňovala život. Možná potřebovala nějakého koníčka.

Možná by jí měl představit pletení.

Bill okukoval vizitku v Tomově ruce a Tom s ní zamával, aby se podíval, bílý tvrdý papír se jménem, telefonním číslem, a šklebící se tváří nějakého plešatícího prošedivělého muže.

Vypadal jako kretén. Billovi by se vůbec nelíbil, říkal si Tom sám sobě. Bill by si myslel, že je nudný. Bill by raději mluvil ke stropu, než k tomu šklebícímu se muži. Jaký měl vlastně důvod, aby se šklebil? Všechno na tom bylo podezřelé.

Tom vizitku v ruce pokrčil. „To je jedno,“ řekl, když mu Bill věnoval tázavý pohled. „Ona nic neví.“

To přineslo potěšený úsměv na Billovu tvář. Vypadal pyšně, a Tom pohlédl dolů, bojoval proti vině, která mu svírala hruď. Donna nic nevěděla, ale Tom si nemohl pomoct a přemýšlel nad tím, že on toho taky moc neví. V hlavě mu stále vířily všechny ty otázky. Kdyby na ně prostě mohl odpovědět, všechno by bylo v pořádku. Mohl by být cokoliv, co Bill tak očividně chtěl, potřeboval, a Tom by se nemusel bát, protože by znal všechny odpovědi.

Ale žádné tady nebyly.

Vyhodil vizitku do koše.

Bill ji zpátky vytáhl a položil ji k mistrovskému dílu uprostřed stolu vytvořeného z alobalu.

Šklebící se muž a jeho doktorát tam seděli, a tiše se posmívali.

***

Tom se vzbudil za zvuku tichého dýchání. Jeho závěsy byly zatažené, žádné světlo jimi neprosvítalo, pokoj byl tmavý. Červená čísla nenáviděného budíku ukazovala něco po druhé hodině ranní.

„Dobré ráno,“ řekl Bill vesele ze tmy.

Tom zasténal do polštáře. „Není ráno. Co to děláš, Bille?“

Tom se přetočil, zamžoural do tmy a snažil se přijít na to, kde se Bill v jeho pokoji nachází. Spánek mu zahaloval mysl a Tom odolával pokušení to prostě vzdát, pozvat Billa do své postele, jak věděl, že to Bill chce, a vrátit se ke spánku s hubenými pažemi pevně omotanými kolem sebe. Namísto toho rozsvítil starou lampu stojící na nočním stolku, která osvítila celou místnost i Billův široký úsměv. Stále oblečený v Tomově příliš velkém pyžamu Bill seděl vesele schoulený asi půl metru od postele. Nenabídl žádné vysvětlení, proč tam je, stejně jako Bill nikdy nenabízel žádná vysvětlení.

„Nech mě hádat,“ řekl Tom a posadil se. „Pozoruješ mě. Ve tmě.“

Bill přikývl.

„A ty mě v té tmě vidíš?“ Bill zavrtěl hlavou, nijak nerozrušený takovým detailem. Tom si povzdechl a potlačil jakoukoliv absurdní láskyplnost, kterou cítil. Ve dvě ráno na žádnou láskyplnost nebylo místo. To prostě nebylo správné. „Lidé, kteří jsou ranní ptáčata, jsou anomálie, jsou prakticky nehumánní. To prostě není normální, Bille. Nestačí ti mě pozorovat, když jsem vzhůru?“

Místnost naplnilo ticho. Bill na něj zíral s širokýma, zvědavýma očima.

Tom si odfrkl. „Vážně, můj obličej není tak zajímavý. Tak co je to?“

„Mám rád tvůj obličej,“ řekl mu Bill klidně. Seděl na zemi s koleny přitáhnutými k hrudi a pozoroval Toma intenzivně a se zjevným zájmem. Tom nevěděl, co na něm mohlo být tak zajímavého, že Bill měl nutkání jej kvůli tomu navštívit uprostřed noci, ale jeho láskyplnost pro Billa stejně překonala veškerý zdravý rozum. Bill vypadal tak osaměle, jak tam seděl. S dlouhým trpícím povzdechem Tom vylezl ze své vyhřáté postele a posadil se po Billově boku. Také si přitáhl kolena k hrudi a rozvážně se na Billa podíval. „Noční můry?“ Zeptal se.

Občas se Tom probudil uprostřed noci z neznámého důvodu a přišel do Billova pokoje, jen aby slyšel tiché zvuky tlumeného děsu a úzkosti a podrážděného kňourání, jak se Bill přetahoval s přikrývkou. Dnes ale Bill nevypadal rozrušeně a Tom ignoroval otázku, jako to dělal často, když jej to téma nezajímalo.

„Byla mi zima,“ řekl, opřel se spánkem o koleno. Bočním pohledem Toma pozoroval. „A pak jsi byl tady, tak už mi zima nebyla.“

Tom si byl jistý, že Billovo trvání na tom, že je mu zima, když spí sám, byla pouze nedostatečně zakrytá intrika k tomu, aby tak dostal to, co chtěl. Absolutně, zcela a kompletně jistý. Bill našpulil rty a Tom se stále cítil špatně, že mu něco odpírá. „Chceš zapnout topení? Nebo další deku? Přinesu ti deku.“

Pohnul se, aby vstal, ale Bill ho naléhavě chytil za zápěstí. „Ne, já bych měl radši tebe.“

Tom těžce polkl a svou ruku odtáhl. Bez ohledu na to, co dělal, ať už si Billa přitahoval blíž, nebo jej odstrkoval pryč, nikdy se to nezdálo být jako ta správná věc. „Přinesu ti radši deku.“

„Není mi zima,“ řekl mu Bill. „Je mi zima.“

Billovi to zjevně dávalo naprosto perfektní smysl a možná i Tomovi, ale pořád nemohl udělat vůbec nic. Zavrtěl hlavou, ale nesetkal se s Billovým intenzivním pohledem. „Já nemůžu… To se nezměnilo, Bille. My takhle nebudeme.“

„Všechno se mění,“ řekl Bill, natáčel si na prst pramen vlasů, zatímco Toma pozoroval. „Neboj se.“

„Já se nebojím,“ odpověděl Tom jako projev protestu. „A nic se nemění. To myslím vážně.“

„Bojíš a mění.“ Billovy oči byly jasné a intenzivní, v tu chvíli téměř víc, než jak jej Tom kdy viděl. „Musí. Naše duše k sobě patří, víš. Není správné je držet od sebe.“

„Protože jsme spřízněné duše,“ řekl Tom s povzdechem. Už znal způsob, jakým na to Bill nahlížel, už věděl, že Billovo myšlení nemohl změnit. „A moje duše miluje tvou. Já vím.“

Billovu tvář ozdobil tichý úsměv. „Tvoje duše miluje mou, a já miluju tebe.“

To Tom nečekal. Možná, že měl, ale nečekal.

„Ty mě miluješ,“ zopakoval slabě.

Bill zíral. Neřekl to znovu a Tom cítil úlevu. Tohle nebyla slova, která by měl Bill říkat, dokonce i když to tam bylo, dokonce i když to Tom viděl a po celou tu dobu si hrál na slepého.

Bill, který si myslel, že Tom je někdo; Bill, který si myslel, že Tom je všechno. Magický, speciální, bláznivý a úžasný Bill.

„To nemůžeš,“ řekl Tom a zavrtěl hlavou. „Nemůžeš mě milovat. To je prostě… Ne. Je mi líto. To nemůžeš, ne.“

„Proč ne?“ Zeptal se Bill. Vypadal zdrceně. To Tom nechtěl, Tom nechtěl, aby byl Bill cokoliv jiného než jen šťastný a spokojený a v bezpečí. Ale Bill, Bill prostě nemohl.

„Já nemůžu… vůbec nic nevím,“ vysvětloval Tom bezmocně. „Ani nevím, jaké máš příjmení. Tvoje rodina, kde jsi vyrostl, proč mluvíš ke stropu nebo proč jsi žil tam, kde jsi žil, nebo kdo je Nathan nebo…“ odmlčel se, téměř překvapený rozsahem informací, které mu chyběly. „Moje matka si myslí, že jsi pohřešovaná osoba a já jí ani nemůžu říct, že nejsi, protože to nevím.“

Převážnou část věcí Tom nevěděl. S Billem toho nikdy moc nevěděl. Ale bez Billa toho taky moc nevěděl.

Bill sklopil pohled a prohlížel si koberec, jako by na něm bylo něco fascinujícího. Bill nacházel i na těch nejpodivnějších věcech něco zajímavého, ale Tom si nemyslel, že tohle byl ten případ.

„Miloval bys mě, kdybys věděl?“

Tom se přikrčil, krk měl sevřený. Nikdy Billovi nechtěl ublížit. Už to udělal dřív, byl hloupý a nevědoucí, a nechtěl to udělat znovu. Nechtěl, ale ani neznal žádnou jinou cestu.

„Bille…“ řekl, natáhl se pro Billovo rameno, odtáhl se, a pak se znovu natáhl. „To prostě… Já si nemyslím, že víš, co to vlastně chceš. Ty ne… Ty mě nemiluješ, že? Nemiluješ.“

Bill se od Tomova doteku odtáhl, úplně poprvé, a jeho oči dostaly skelný nádech.

„Někdy, když se podívám do zrcadla, tak nevím, na koho se to dívám. Probudím se, i když jsem nespal, a nemůžu si vzpomenout na svoje jméno,“ řekl Bill, hleděl na Toma se stejně rozšířenýma očima. „Ale vždycky si pamatuju tvoje.“

Tom těžce polknul, měl pocit, jako by se mu v žaludku usadily těžké, studené kameny. „Bille…“

„Ty jsi můj Tomi,“ řekl Bill. „Já vím, že jsi moje spřízněná duše. Já to vím.“

Bill se na moment setkal s Tomovým pohledem, jeho hnědé oči byly překvapivě suché. Nepočkal na Tomovu odpověď, a Tom ani nevěděl, jaká by jeho odpověď byla.

Bill se natáhl a zhasnul světlo, pokoj se tak znovu zahalil to černočerné tmy. Vstal, jeho kroky se vzdalovaly a dveře se s kliknutím zavřely.

Tom tam seděl po tmě a přemýšlel.

***

Nebylo tam žádné světlo. Když tam nebyl Bill, nebylo tam žádné světlo.

Nebylo tam ani žádné světlo předtím, než se Bill objevil v Tomově životě. Jen to prostě nevěděl. Nevěděl to, protože se nedíval. Nebylo tam nic k vidění, a tak bylo okay, že byla tma.

Od té doby se všechno tolik změnilo. Tom si ani nedokázal vzpomenout, jaké to bez Billa bylo.

Věci se stále měnily, řekl Bill.

Tom nevěděl, kam to všechno mířilo, stejně jako ta píseň, kterou hrál pro Billa na kytaru. Všechno to přišlo dohromady ve shluku zvuků a strun a barev a pocitů, ale Tom nevěděl, co cokoliv z toho znamenalo bez Billových slov.

Jak tam tak seděl ve tmě, žádné náhlé zjevení k němu nepřišlo, dokonce i když na to čekal. Pořád nevěděl.

Byla tma a Bill ho miloval.

***

Byla tma, dokud se nevrátilo světlo. Přišlo zpátky oblečené ve své milované mrňavé mikině, s hvězdami a tvary a barvami. K tomu vysoké boty a rukavice a hedvábné vlasy.

Tom stále seděl na podlaze. Vzhlédl k Billovi, který proklouzl kolem něj, éterický a magický. Odhrnul závěsy a čelil východu slunce, který mu vytvářel barevné odlesky na obličeji.

„Ahoj,“ řekl Tom ochraptělým hlasem. Bill mu věnoval jemný úsměv, téměř lítostivý. Poskládal se dolů po Tomově boku, kde se posadil na stejné místo, na kterém seděl několik hodin předtím – okamžiků předtím? – a zvedl nohu, aby nakopnul tu Tomovu.

„Pojď,“ řekl Bill, zatahal za rukáv Tomova spacího trička. „Jdeme pronásledovat hvězdy, teď.“

Tom si rukou promnul oči, jak se pokoušel zvyknout si na světlo. „Pronásledovat hvězdy?“

To bylo něco, co Bill příležitostně dělával. Na několik hodin zmizel, občas na celý den, a když se vrátil a Tom vyšiloval, Bill mu řekl, že pronásledoval hvězdy. Tom to přijal, protože takový Bill prostě byl, ale ve skutečnosti nevěděl, co to znamenalo.

Bill zatahal za jeho ruku silněji, naléhavý jako vždy, a když k němu Tom vzhlédl, jeho výraz byl neústupný, s pevně sevřenou čelistí.

Půjdou spolu pronásledovat hvězdy, ať už dobrovolně, nebo ne. Tom šel dobrovolně.

„Nech si tu mikinu,“ řekl, zatímco vstával. „Bude ti zima.“

„Nebude mi zima.“ Bill vzal Toma za ruku.

Šli. Bill vedl a Tom ho následoval. Nevadilo mu to. Nestaral se o to, jak daleko půjdou, tak dlouho, dokud se Bill nacházel vedle něj.

„Nejsi na mě naštvaný?“ Zeptal se Tom, nakopl přitom kamínek a koutkem oka pokukoval po Billovi. Bill kopnul do kamínku v dalším kroku. Nevypadal naštvaně.

Nebylo to divné, být nyní v Billově přítomnosti, nebylo to rozpačité ani nepohodlné, jako to bývalo. Tom měl jen obavy, jako vždy, jestli je Bill okay, jestli je Bill stále jeho.

Bill ho miloval a nebylo to nijak jiné než předtím.

Billova ruka našla cestu na Tomův krk, kde jej něžně pohladila. „Tomi.“

A bylo to.

Kráčeli předměstskými ulicemi po dlážděných chodnících, zatímco kolem projížděla auta. Tom očekával, že pronásledování hvězd bude zahrnovat o hodně více, no, hvězd.

Očekával smyšlené putování hodné Billovy představivosti, Billovy vlastní magie.

Takové to nebylo. Věci nikdy nebyly takové, jaké je Tom očekával. Nejspíš by měl úplně přestat něco očekávat, zvažoval Tom, když se zastavili u domu stejného, jako byly všechny ostatní.

„Tohle nevypadá jako obloha,“ řekl Tom stojící před domem, který nebyl nijak odlišný od jeho vlastního. Trávník byl zelený a dokonale pravoúhlý, závěsy byly roztažené a světla uvnitř rozsvícená. Adresa byla napsaná na cedulce s čísly a názvem ulice, a na příjezdové cestě stálo SUV.

Normální. Normálně divné. Něco na tom domě, možná skutečnost, že jej tam přivedl Bill, Toma nutilo cítit se nepohodlně. Přisunul se blíže k Billovi.

„Myslím, že je,“ řekl Bill. Zněl nejistě. Byl to tón, na který Tom nebyl zvyklý, Bill si byl vždycky o všem tak jistý, dokonce i když se mýlil. Zatahal za odrbaný rukáv Tomovy mikiny a otočil hlavu, když si všiml, že se na něj Tom dívá. „Myslím… ano?“

„Ten dům,“ ukázal Tom pro ujištění. „Tohle je místo, kam chodíš, když pronásleduješ hvězdy?“

„Ano,“ řekl Bill, tentokrát zněl jistěji, alespoň tímhle. „Světla svítí. Je tam okno. Muž – a hvězdy,“ Bill se odmlčel, nevypadal úplně jistě, ale stále odhodlaně.

Tom pohlédl na dům, nyní nikoho neviděl. „Kdo je ten muž?“

„Já nevím,“ přiznal Bill a kousal se do rtu. Jeho prsty sklouzly po Tomově rukávu až k jeho ruce a Tom jej chytil. Bill mu ruku stiskl a věnoval mu pohled, který tak úplně nedokázal rozluštit. „Myslím, že on by to věděl, kdyby ses ho zeptal.“

„Ty nevíš,“ zopakoval Tom. „On není tvůj kamarád? Ty s ním nemluvíš?“

Tím si Tom vysloužil zvláštní pohled, jako by Bill nedokázal pochopit myšlenku interakce s … kýmkoliv, kdo v tom domě žil.

Takže když Bill pronásledoval hvězdy, přišel k tomuto domu, pouze pár bloků od Tomova, a stál venku před tmavým oknem, kde sledoval pohybující se stíny. A myslel na oblohu.

To bylo… Tomovi se sevřela hruď kolem plic a od rtů mu zmizel všechen kyslík.

Tohle nebyla Billova pohádka. Tohle nebylo dost dobré na to, aby to byla Billova pohádka. Tohle byl dům s SUV a plevelem v květináčích.

„Chceš jít domů?“ Zeptal se Tom, v krku měl sucho. Zatahal za Billovu ruku a o krok ustoupil od zastrašujícího tyčkového plotu. „Pojďme domů.“

Bill udělal krok kupředu. Nic neřekl, pouze soustředil svůj vědoucí pohled, ten stejný známý pohled na Tomovu tvář. Tom ho neochotně následoval, když jej Bill vedl ke vstupním dveřím do domu. „Já myslím, že on by věděl, kdyby ses ho zeptal,“ zopakoval Bill.

On by věděl. Odpovědi, uvědomil si Tom. Všechny ty odpovědi, uvnitř toho domu. Možná by je mohl mít. Možná Bill chtěl, aby je měl.

Bill sledoval, jak Tom zaklepal na dveře.

autor: Želatýnka