Jeho očima 26.

„Pamatuju si tohle,“ řekl Bill. „A tohle, a tohle.“ Ukazoval na věci, zatímco procházel domem, prsty přejížděl přes povrchy obrazů, které pojmenoval, a lamp, se kterými se spřátelil. Tom za nimi pevně zavřel dveře a zamknul je, opět byli v bezpečí svého vlastního světa. „Pamatuju si tohle,“ řekl Bill a zvedl pohádkovou knížku ležící na podlaze. „A tohle-“ Tomův plyšový medvídek, „-a tohle-“ Kazimír „- a tebe. Pamatuju si tebe.“

Bill stál v obývacím pokoji s věcmi, které si pamatoval, posbíranými v náručí. Díval se na Toma očima plnýma naděje, vlasy si zastrčil za ucho. Křivka jeho krku byla jemná a delikátní, na tváři se mu odráželo hřejivé světlo.

Tom se k němu pomalu přesunul a začal vytahovat věci z Billovy náruče, pomalu je přitom pokládal na zem, Kazimír odpelášil pryč. Poslední věc Bill tvrdohlavě držel, Tomova medvídka, prsty měl zoufale sevřené kolem jeho plyšové nohy. Tom přejel prsty přes kloub na Billově zápěstí, doufal přitom, že to bylo konejšivé, a po chvíli Bill medvídka neochotně pustil. Když Billovu nezůstalo v rukách nic, Tom si jej přitáhl do pevného objetí.

Bill překvapeně vydechl, ale silně se k němu přitiskl nazpět.

„Já si tě nepamatuju,“ řekl Tom, jeho slova byla tlumená Billovým ramenem. „Nemusím si tě pamatovat. Jsi přímo tady.“ Byl to dobrý pocit jej držet, přesně jak Tom čekal. Bylo to přesně takové, jaké si myslel, že bude. Pevně uzamkl ruce kolem Billových zad a už jej nikdy nechtěl pustit.

Bill se z toho objetí vyprostil.

„Řekl ti to, co jsi chtěl?“ Zeptal se Bill a kousal se do rtu. „Teď už máš odpovědi?“

„Ne,“ řekl Tom a potřásl hlavou. Cítil se po tom všem trochu bez dechu. Chtěl si Billa přitáhnout do dalšího objetí, ale už skončilo a netrvalo dostatečně dlouho. „On nemůže. Ben nemůže.“

Bill viditelně zplihnul. „Aha.“

Tomovi se sevřelo srdce. Zastrčil si ruce do kapes, aby si zabránil se pro Billa znovu natáhnout a Billa popadnout. „Takhle to není. Ben tě nezná. Nezná nás. To, co jsem chtěl, můžu dostat jen od tebe.“

Bill vypadal ztraceně, hlavu měl sklopenou, jak na Toma pokukoval. „Co když já nevím?“

Bylo to zvláštní, aby Bill přiznal, že něco neví. Zdálo se, že tam bylo tak moc věcí, na které neměl odpovědi, tolik chybějících informací, a přesto si byl vším vždy tak jistý, jistý sám sebou. Nikdy nechtěl, aby si Tom myslel, že si není jistý, nechtěl přiznat, že si není vším tak jistý, jak se choval.

Byla to další důvěra, kterou do něj Bill vkládal, a Tom si slíbil, že tuhle nezkazí. „Nemusíš vědět. Já stejně nechci, abys věděl víc, než kolik toho víš. K čemu by to bylo?“

Bill vypadal zmateně, a Tom ho nemohl nijak vinit. Bylo to matoucí i pro Toma, a to on byl ten, kdo naléhal, že na tom záleželo.

„Já myslím,“ řekl Tom pomalu a sklonil hlavu, protože se na Billa nedokázal dívat, a tak oba hleděli do prostoru mezi jejich chodidly. „Myslím, že jsem hledal nějaký návod nebo tak něco, víš? Instrukce Pro Pitomce Jak Se Postarat O Svého Billa. To bylo hloupé. Já jsem hloupý.“ Tom vzhlédl, když ze sebe Bill vydal dotčený zvuk, ať už nad Tomovými slovy, nebo nad tím, že Tom urazil sám sebe. Jak znal Billa, byl nejspíš dotčený pro Tomovo dobro než pro své vlastní.

Bill opatrně omotal prsty kolem jednoho dredu a zatahal. „Jsi rocková hvězda, pamatuješ?“

Rockové hvězdy, společně. Ta myšlenka stále přinášel na Tomovu tvář úsměv, dokonce i když potřásl hlavou. „Jo, no, jsem opravdu hloupá rocková hvězda, okay? Nikdy mi na nikom nezáleželo tak, jako mi záleží na tobě. Sakra, nemyslím si, že mi vůbec na někom záleželo v posledních dvou letech. A já nevím, hádám, že jsem zapomněl, že lidé nepřicházejí s návody. Což je důvod, proč jsem opravdu zatracený hlupák.“

„Rocková hvězda,“ trval na svém Bill a přiblížil se, aby šťouchl do Tomovy boty svou vlastní.

„Jo,“ souhlasil Tom a šťouchnutí mu oplatil. „Rockové hvězdy, společně.“

Bill se usmál. Pohrával si s něčím ve své ruce, prsty si přejížděl přes tričko v místech, o kterém Tom věděl, že se tam nachází jeho tetování hvězdy.

„To sis nechal udělat kvůli němu?“ Uvažoval Tom. Natáhl ruku, aby pohladil palcem proužek kůže vykukující zpod Billova trička. Billovo břicho se pod jeho dotekem napjalo. „Kvůli všem těm astrologickým věcem, které měl?“

Dokonce i když měli ten samý zájem, Tom si pomyslel, že to muselo být naprosto odlišnými způsoby. Ben, který v tom nejspíš viděl něco ke studiu, a Bill, který v tom viděl něco, co miloval. Tom si nemyslel, že by Ben seděl na střeše, aby s Billem sledoval hvězdy a poslouchal ho, jak by mu překládal všechny ty malé věci, které mu šeptaly.

„Pro Bena,“ řekl Bill, jeho prsty našly Tomovy na svém břiše. „Ben má rád hvězdy. Mohl by mě mít rád taky, kdybych mohl zářit tak jako ony.“

„Ale ty záříš. Kurva, ty záříš,“ řekl Tom, nevěřícný, že ze všech věcí, o kterých si Bill myslel, že zářily, to neviděl sám v sobě. „Bez tebe dokonce ani ty hvězdy nezáří. Ben je ještě větší idiot, než jsem já, pokud to nevidí.“

„Ty nejsi hloupý,“ řekl Bill, vypadal podrážděně, že tomu Tom nerozuměl hned napoprvé. „Jsi jen trochu pomalý.“

Tom se překvapeně rozesmál. „Jo, okay. Pomalý. S tím můžu souhlasit.“

Byl si však jistý, že už mu to docházelo. Že Billa doháněl, i když byl Bill stejně tak zmatený jako on. Mohli být zmatení společně, vyšinutí a nestálí způsobem, který byl vždy tak vzrušující, děsivý a perfektní.

Tom pohnul prstem po obrysu hvězdy mozolnatým prstem proti Billově jemné kůži. To byla první odpověď, uvědomil si. První od Billa. To tetování si nechal udělat kvůli Benovi.

Ta odpověď pro Toma neznamenala tak moc, jako si dříve myslel, že bude, ale skutečnost, že mu ji Bill dal, znamenala mnohem víc.

Billova ruka sklouzla z Tomovy na svém břiše a Tom se odtáhl. Přešlápl a odvrátil pohled, když byla hvězda znova překryta tričkem. Bill se natáhl, aby něco vytáhl z kapsy, a na okamžik se objevil odlesk světla.

„Jak jsi k nim přišel?“ Zeptal se Tom překvapeně. Bill otevřel nožičky Benových brýlí. Podržel je proti oknu a prohlížel si je s užaslým výrazem, ohromený a v údivu, jako byl vždy nad všemi těmi drobnými, nezajímavými věcmi.

„Jsou do mého kufru,“ řekl mu Bill.

„Ani nejsou tak moc zářivé,“ protestoval Tom, i když se od skla odráželo světlo.

Nechtěl vůbec nic ani z toho domu, ani od toho muže, ani z celé té minulosti. Pro Billa to nebylo dobré, a i když Tom chtěl, aby si Bill vzpomněl na věci, na které nemohl, Tom chtěl, aby si pamatoval jen ty dobré věci. To nebylo tak iracionální, nebo ano?

Bill brýle naklonil, aby odrážely na stěnu maličkou duhu, a obdaroval Toma trpělivým, láskyplným úsměvem. „Všechno září.“

Navzdory všemu, Tom tomu téměř věřil.

Dokonce i kdyby celý svět byl mdlý, díky Billovi by všechno zářilo.

***

Toho večera hrál Tom na kytaru Billovu píseň. Ani si nebyl jistý, jak to zní. Noty hrály podivným způsobem a on nevěděl, kam jej zavedou. Na podivná místa.

To neznělo špatně.

Když se Bill posadil vedle Toma a začal zpívat sladké, nesmyslné věci, které dávaly až příliš velký smysl, znělo to dokonce i dobře. Lépe než cokoliv, co Tom kdy slyšel.

Byla to píseň, kterou si ani nepředstavoval, když před dvěma lety odložil kytaru stranou. Tenkrát na hudbu nemyslel, nechtěl. Bill mu ji přinesl, hudbu a všechny ty ostatní věci, které Tom nikdy nečekal. Když se hudba přeměnila v tiché broukání a náhodné brnkání na struny, jelikož Tom ještě nevymyslel zakončení, Bill ho zvědavě pozoroval.

„To je pro tebe,“ řekl Tom a cítil, jak mu z rozpačitosti zčervenaly tváře. „Ta píseň. Je pro tebe. V mojí hlavě to zní jako ty.“

Bill zamyšleně pohladil bok kytary a zvědavými prsty zatahal za struny. „Já zním takhle?“

Tom zrudl ještě víc a pohrával si s lemem svého trička. Nikdy nebyl dobrý v tom, aby věděl, co říct, ale hraní pro Billa bylo jako říkat všechno, dokonce i věci, o kterých si vůbec nebyl jistý, že by je vyslovil.

„Líbí se mi to,“ rozhodl se Bill, oči mu potěšeně zářily.

Tom přikývl a polkl kolem otravného knedlíku ve svém krku. „Taky se mi to líbí.“

„Zahraj to znovu, Tomi.“

A Tom hrál.

Strávili zbytek večera hraním hudby, té písně, která byla pro Billa, a pokaždé to znělo lépe. Mimo hudbu Tom nic neříkal. Takhle to bylo jednodušší. Nebyl si jistý, co by měl říct, a co by neměl. Ani se neptal na žádné otázky. Kdyby mu Bill chtěl něco říct, tak by to udělal. Pokud ne, pak hudba stačila.

Až ve chvíli, kdy zamířili oba do postelí – do oddělených postelí v oddělených pokojích – měl Tom něco, co chtěl říct.

„Bille,“ zavolal a věnoval mu malý úsměv, než Bill zavřel dveře. „Dobré ráno.“

***

Tom se probudil s teplým, hubeným tělem tlačícím se mu do náruče, Billova chodidla se dotýkala jeho kotníku.

„Hej,“ zamumlal Tom do noci, hlas měl ochraptělý spánkem. „Byla ti zima?“

V pokoji byla černočerná tma, až příliš brzy na to být vzhůru, a Tom se zavrtěl, aby našel pohodlnější polohu blíže tepla Billova těla, než znovu zavřel oči. Bill se k Tomovi přitisknul, omotal kolem něj ruce a nohy tak, jak dříve býval zvyklý. Bylo to pohodlné a Tom cítil, jak usíná a sní o tom, jak je s Billem na nějakém hřejivém místě, kde je všechno v pořádku.

„Vidím ho ve spánku,“ řekl Bill ze tmy. Prsty měl ledové, když se omotaly kolem Tomova předloktí. „Je to taková zima. S tebou mi není zima. Nechoď pryč, Tomi.“

Tom se s trhnutím probudil nad tou náhlou změnou Billových slov, srdce mu vynechalo úder. Zavrtěl se jen natolik, aby dosáhl na lampu, ale Bill ho sevřel ještě pevněji a vydával tiché zvuky protestu.

„Já nikam nejdu,“ slíbil. Světlo se rozsvítilo a ostře zářilo. Billovy oči už byly trénovaně přilepeny na Tomově tváři.

Bill býval po nočních můrách občas zvláštní, příliš vzdálený a zmatený. Tom se rychle naučil, hlavně díky Billově vlastním příkladu, že dotek jej uklidní rychleji než cokoliv jiného. Tom ho hladil po kůži, omotal ruku kolem Billova pasu a přátelsky nakopnul jeho chodidlo. Brzy se Bill přisunul blíž a položil si hlavu na Tomův polštář, jejich nosy se o sebe otřely a Billův hřejivý dech dopadal na Tomovy rty.

Nebyla v tom žádná zima. Tom vzal Billovu ruku do své a mnul mu jeho ledové prsty, aby je zahřál. „O čem se ti zdá?“ Uvažoval.

„Zdá se mi o něm,“ řekl Bill a pevně zavřel oči, jako by to právě nyní mohl vidět. „O Nathanovi.“

Tom ve skutečnosti neočekával odpověď a nad tím jménem se mu sevřela hruď. Tam někde jej to spalovalo. V té části jeho mozku, která si představovala Billa s někým jiným, s někým, kdo byl jeho spřízněná duše dřív, než jí byl Tom. Dvě spřízněné duše? Bylo to vůbec možné? Bylo hloupé cítit se majetnicky, když Tom dokonce ani neakceptoval to, co chtěl hájit. Věděl, že to tam bylo, ale to ten pocit nikam neodtlačilo. Přesto ze sebe vynutil konejšivý úsměv, protože Bill stále vypadal vyděšeně a Tom nesnášel, když tak vypadal.

„Měl bys říct Nathanovi, aby nainstaloval ústřední topení,“ zašeptal Tom a nadějně do Billa šťouchnul. „Nechci, aby ti byla zima, mohl bys onemocnět.“ Tom se nad tou myšlenkou zamračil. „Nejsi nemocný…?“

Rukou vyhledal Billovo čelo, a Bill se do toho doteku přitulil.

„Nathan byl nemocný,“ řekl Bill a Tom se překvapeně odtáhl. Bill na něj hleděl v tom umělém osvětlení. „Jeho hlava byla celá nemocná. Myslel jsem si, že tak možná budeme stejní.“

S otevřenými ústy Tom jednoduše zíral. Dokonce i když byl Bill ochotný mu dříve povědět o tom tetování, byl překvapený, že mu bylo řečeno cokoliv konkrétního, cokoliv o Nathanovi, u čeho Billovi neodcestovaly myšlenky k tomu, jak moc vzrušující je novinový tisk.

Bill pohledem nejistě ucukl. „Chtěl jsi to vědět, říkal jsi to.“

„Jo…“ Tom si alespoň myslel, že to chtěl vědět. „Chceš mi to říct?“

Bill se přetočil na záda a hleděl do stropu. Jeho ruka našla na matraci Tomovu. „Někdy věci zapomínám,“ řekl. „Někdy si taky na nějaké věci vzpomenu.“

„Na jaké věci?“ Zeptal se Tom a zvedl se na loktu, aby na Billa intenzivně shlížel.

Bill držel své oči zaměřené na strop. „Byl jsem ztracený. Všichni byli pryč a já jsem byl ztracený, a tak jsem hledal. On hledal se mnou.“ Bill se odmlčel, zamračil se a vypadal i nyní trochu ztraceně. Tomovi pod kůží proudila nervózní energie. Neměl tušení, co má dělat, jestli bylo pro Billa dobré, aby mluvil, nebo jestli jej to pouze rozruší a zhorší jeho noční můry. Ale pokud mu to Bill chtěl říct, Tom to chtěl vědět. Cokoliv, co mu Bill chtěl říct, chtěl Tom vědět.

„Takže, co jsi hledal?“

Bill nevypadal rozrušeně. Pokrčil rameny proti matraci, jako by na tom opravdu nezáleželo. „Věděl bych to, kdybych to uviděl. Když jsi ztracený, hledáš všechno, dokud něco nenajdeš.“ Bill se zasněně usmál. „Našel jsem svou spřízněnou duši.“

V Tomově hrudi se cosi sevřelo, svíralo mu to srdce. „Svou druhou spřízněnou duši.“

Bill byl na chvíli zticha, pouze se na něj díval s otevřeným výrazem. Tom polkl a už se chtěl odtáhnout, když Billova dlaň našla přední stranu Tomova trička a přitiskla se mu na srdce. „Já mám půlku a ty máš půlku. Společně jsme celí.“

„A co Nathan?“ Zeptal se Tom, obezřetný nad nadějí, která narůstala pod Billovou dlaní.

Bill naklonil hlavu a setkal se s Tomovým pohledem. „On neměl žádnou duši. Tak proto. Já jsem měl půlku a on neměl vůbec žádnou. Myslel jsem, že bychom hledali spolu. Myslel jsem, že věděl, kde hledat, všechna schovaná místa, která jsem nikdy neviděl. Slíbil, že mi je ukáže. Já jsem nic neviděl a chtěl jsem vidět všechno.“

„Takže on nebyl,“ zopakoval Tom, jen aby to slyšel znovu. „Nebyl tvoje spřízněná duše. Jen já.“

„Jen ty,“ souhlasil Bill. Odměnil Toma malým, speciálním úsměvem, než se otočil zpátky k zírání do stropu. „On neměl žádnou duši. Jako stěny.“

„Se stěnami docela vycházíš,“ řekl Tom a natáhl se, aby počechral Billovi vlasy.

„Nemluví se mnou,“ zabručel Bill pobouřeně. Koutkem oka zašilhal ke stěně a věnoval jí nedůtklivý pohled. „Já jen chci být kamarád. Dokonce jim i zpívám, ale nikdy mi nezpívají zpátky.“

Tom se uchechtl. „Nakonec změní názor. Nikdo ti nedokáže odolávat moc dlouho.“ Jakýkoliv vzdor, který Tom dříve zkoušel proti Billovu podivnému šarmu, vydržel jen do chvíle, než se rozpadl a zmizel. Dokonce i neživé předměty mu nakonec podlehly, jako stěny. Dokonce i muž bez duše?

Tom přemýšlel, co to znamenalo. Ať už to bylo cokoliv, znamenalo to, že Nathan nebyl Billova spřízněná duše, nemohl být, a Tom si tu skutečnost vychutnával. Sobecky a zoufale chtěl Billa celého pro sebe, dokonce i v boji proti mrtvému muži.

„Ukázal ti to?“ Zeptal se Tom po chvíli. „To, co jsi hledal, pomohl ti to najít? Myslím, než zemřel.“

„Ne, já myslím, že byl slepý,“ řekl Bill, oči měl zavřené, jak vzpomínal. „Jeho oči byly divné, jako chemikálie. Všechno otupí, ale jeho oči byly jen jasnější.“

„Aha,“ řekl Tom, kousal se do rtu. Nebyl si jistý, co to znamenalo.

„Oči jsou oknem do duše,“ řekl Bill a znovu se otočil k Tomovi. Vlasy měl jemné proti jeho kůži a Tom se natáhl, aby je odhrnul a odhalil tak přitom křivku jeho čelisti. „Nic jsem neviděl, když jsem se podíval do jeho.“

„Tak proč jsi s ním odešel?“ Zeptal se Tom se zamračením. Pokud Ben říkal pravdu, pak Bill odešel z domu sám od sebe. Tom to nedokázal pochopit, odejít z pohodlného, stabilního domova, aby mohl být s někým, kdo zřejmě neměl duši.

Ale zase, to byl Bill, toulající se, aby našel ty nejjasnější hvězdy a nejpřátelštější rostliny.

Bill zavrtěl hlavou a nakrčil obočí. „Už jsem nepasoval… Bylo to malé a tmavé a já jsem chtěl vědět, jak vypadá obloha.“

„Ben chtěl, abys pasoval,“ uvědomil si Tom, když si vzpomněl na lítostivý pohled toho muže. Říkal, že chtěl Billovi pomoct, ale Tom si myslel, že ho chtěl prostě změnit, přinutit Billa, aby pasoval do malé krabičky. Bill byl na to až příliš zářivý, příliš jiný. „On chtěl, abys byl stejně malý jako on. Hlupák.“

Bill přikývl, rukou si přejížděl po hvězdě na svém břiše.

„Jako princezna ve věži,“ řekl Bill, protože to vypadalo, že pohádkový jazyk pro něj byl vždy jednodušší. „Princ tam nebyl, a tak jsem odešel s drakem.“

Nějakým způsobem to Tomovi dávalo větší smysl než cokoliv jiného.

„Políbil jsem ho, ale neproměnil se v prince,“ řekl Bill se zamračením.

Tom se navzdory všemu rozesmál. „Měl jsi zkusit raději žábu.“

Billovy oči se hloubavě zaměřily na Tomovy rty. Tom do něj hravě strčil. „Řekni mi zbytek příběhu. Co se stalo s drakem?“

„Vychrlil oheň a vstoupil do plamene,“ řekl Bill. „Bylo takové horko, bolelo to…“ Bill se odmlčel, znovu vypadal ztraceně.

Tom nad představou Billa v bolestech ztuhnul a mimoděk natáhl ruku, aby chytil Billovu. Jeho prsty už nebyly ledové, ale Tom je stejně mnul. „To nemusíš,“ řekl, necítil se pohodlně s tím, jak Billovi ztmavly oči. Bill si vedl tak dobře, a Tom ho nechtěl rozrušit. „Nemysli na to. Už na tom stejně nezáleží. Prostě na tu část zapomeň.

„Zapomněl jsem,“ pokračoval Bill stejně. „Myslel jsem, že se vrátí. Nevrátí se.“

„Ne, nevrátí,“ zašeptal Tom.

„Řekl mi, že se nevrátí,“ řekl Bill, jeho rysy zdobilo zmatené zamračení. „Řekl, že už se nevrátíme. Že bude konec a už nebudeme ztracení. Byl unavený a chtěl to vzdát.“

Tom neřekl nic, jen sevřel Billovu ruku pevněji. Na hrudníku se mu usadil nepříjemný pocit, dusil jej a děsil.

„Řekl, že budeme nahoře ve hvězdách,“ řekl Bill, hlavu naklonil zpátky ke stropu. „Já jsem mu řekl, že ke hvězdám nemůžeš dojet, ať už jedeš jakkoliv rychle. Jsou světelné roky daleko, a mnohem větší, než jak vypadají. Celé galaxie.“ Bill se zamračil. „Neposlouchal mě. Sjedeme z konce světa, říkal.“

„Bille…“ zašeptal Tom, dech se mu zasekl v hrdle.

„Bylo to tak rychlé… Říkal, že tam budeme šťastnější.“ Bill otočil hlavu zpátky a díval se na Toma. Pomalu se na něj v mdlém osvětlení usmál, láskyplně. „Já jsem šťastnější tady.“

Tom měl v krku sucho, jako by ho měl nepoužívaný, rozbitý. „Jsem rád, že jsi šťastnější,“ zachraptěl. Tom už si nedokázal vzpomenout, proč si myslel, že se Bill bál auta. Ale nebylo to tohle. Nikdy ne tohle. Ta myšlenka Toma nutila třást se s až příliš velkým množstvím emocí, které ani nedokázal pojmenovat. Někdo, komu Bill věřil, se mu pokusil ublížit, pokusil se jej vzít ze světa pryč, pryč od všeho, co miloval, od všeho, co zářilo. Zahodit oba jejich životy jako by Bill za nic nestál.

„Není to fér,“ řekl Tom a chvějícími se prsty stiskl pevně Billovu paži. „To zatraceně není fér. Ty patříš do pohádky i se svými hvězdami a svou kočkou a princem a hradem. Ne tohle.“

„Teď jsem tady,“ nabídl Bill a pohladil Toma, jako by on byl ten, kdo potřeboval utěšit.

Pro Billa strop byla obloha, jejich dům byl hrad a Tom byl princ.

„Stálo to za to?“ Řekl Tom, snažil se přitom o jemný tón. Ale v krku měl stále sucho a jeho hlas byl slabý a podivný. „Všeho ses vzdal, abys hledal zázraky s nějakým bezduchým, sebevražedným bastardem. Stálo to vůbec za to?“

„Teď jsem tady,“ zopakoval Bill. Tom si pomyslel, že to bylo ano. „Slíbil, že mi to ukáže.“

Tom se dutě zasmál. „Lidé ti svoje sliby pořád porušují, co.“

„Všechny jeho sliby byly rozbité, stejně jako byl celý on,“ řekl Bill. Natáhl ruku, aby se dotkl Tomovy tváře, jeho prsty se dotkly vlhkosti, o které Tom ani nevěděl, že tam byla. „Ne jako ty, Tomi.“

Tom se snažil nemyslet na slib, o kterém si nebyl jistý, jestli ho měl udělat. „Jasně,“ zašeptal místo toho.

„Ty jsi princ,“ připomněl mu Bill.

Tom polkl knedlík ve svém krku a přikývl. „A hrdina.“

Bill se usmál. Vypadal tím vším tak nedotčený, dokonce i v tu chvíli v bezpečí a šťastný. Protože tam byl Tom, protože Bill mu věřil. Tom ho prostě nesměl zklamat. Nebyla tam žádná jiná možnost. Vynahradí mu to. Bude mu muset vynahradit to, že tam nebyl, když Bill odešel s drakem namísto prince.

„Bolelo to?“ Přemýšlel Tom a uchopil Billovu hlavu, jako by Billa mohl ochránit teď.

Nevypadal, jako by byl zhroucený a znovu poskládaný dohromady. Vypadal dokonale, bez chybičky. Vypadal jako Bill, a možná celá ta věc byla jen noční můra, možná to mohla být jedna.

„Nepamatuju si,“ řekl Bill.

Tom se rozesmál lehce hysterickým zvukem. Položil dlaň ve známém gestu na Billovu hruď. Ať už se Billovi staly jakékoliv příšerné věci, Bill byl nyní tady. Byli tady spolu. To stačilo.

„Ty nejsi nemocný,“ řekl Tom po chvíli, co jen leželi ve vzájemné společnosti. Přitáhl si Billa blíž. Pokoj byl tichý a Bill ho stále pozoroval tím stejným otevřeným a vnímavým pohledem. „Řekl jsi, že Nathan byl nemocný, a že ty jsi byl jako on. Nebyl, a pořád nejsi. S tebou není špatně vůbec nic.“

„Ne?“ Zeptal se Bill a podíval se mu do očí.

Tom neústupně zavrtěl hlavou. „Ne. Rozhodně tady je něco špatně se všemi ostatními na světě, ale není tady nic špatně s tebou.“

Někteří lidé byli hloupí, nemocní a zlomení. Bill byl Bill. Bill byl sám sebou. Bill byl vším, co bylo správné, ve světě plném příšerných, špatných věcí.

Bill pasoval dokonale do Tomovy náruče. Jednu měl omotanou kolem Billa a druhou přiloženou na Billovu hruď, Tom mohl cítit, jak mu bije srdce.

Tohle mu taky nepřipadalo špatné.

autor: Želatýnka