Loveless 51.

autor: Nephilim

Heartless (Bez citu)

Uplynuly další dva týdny od chvíle, kdy si Bill byl prakticky jistý, že je… těhotný. Dva týdny, které by tmavovlasý chlapec popsal čtyřmi slovy: zvracení, duševní onanie a nespavost. Po nocích přemýšlel o tom, jak nejlépe říct jistému rastovi, že dítě, které mu roste v břiše, je jeho.

Ne, Tomovi to ještě neřekl.

Ne, že by o tom bylo pochyb, je jasné, že rasta byl jediný, s kým měl „zum zum“, jak říkal Konny. Na jednu stranu to bylo do jisté míry pozitivní, protože se alespoň přestal náhle budit uprostřed noci v návalech nevolnosti; už byl vzhůru. Na druhou stranu z něj naprostý nedostatek odpočinku udělal zombie. K tomu všemu se přidal pocit viny vůči matce, která ho každé ráno, než odešel do školy, něžně políbila na čelo, povzbudivě se usmála a přivítala ho slovy „to zvládneš!“, čímž narážela na to, že Tomovi stále nedokázal říct pravdu. Protože Bill věděl, že za vší tou vůlí a zářivými úsměvy, které mu věnovala, se jeho matka obává narození dalšího dítěte. Bill by musel čelit dalším devíti měsícům krize a možná i depresím, dalšímu císařskému řezu a k tomu všemu by měl další hladový krk, což by mělo za následek, že finanční břemeno celé situace by leželo na bedrech Simone, která jako jediná měla stálou práci.

Simone se nikdy nedívala na ekonomickou stránku věci, ale černovlásek si to uvědomoval. A tak pokaždé, když přišel domů sklíčený s výrazem selhání ve tváři, a viděl Simone, jak k němu přichází s úsměvem – i když méně povzbudivým a více ustaraným – cítil, jak mu v hrudi bolestivě narůstá pocit viny.

 

Tom si zase všiml některých zvláštností, například toho, že Bill nejméně dvakrát denně doslova utíká na záchod, popírá, že by byl nemocný, přestože má zjevně nazelenalou pleť, a rozhodně odmítá doprovod. Tom to nechápal, ale nelíbilo se mu, že ho nikdo nezasvěcuje do toho, co se s ním děje. Rozhodl se ho tedy konfrontovat přímo. Ve skutečnosti nebylo těžké Billa najít, protože ještě ten den sebral odvahu a rozhodl se s Tomem promluvit.

„Bille, můžu s tebou mluvit?“ Řekl tiše a položil mu ruku na rameno. Navzdory minimálnímu kontaktu se černovlásek zachvěl a spěšně se vzpamatoval. Věděl, na co se ho Tom chce zeptat, a cítil se připraven říct mu celou pravdu a přijmout následky. Pokud ho Tom odmítne, nemohl mu to mít za zlé, ale byl si jistý, že nedokáže skrýt své zklamání. Právě teď byl Tom jeho světem. Připadal si jako slepec, který se smířil s temnotou, když se mu náhle rozsvítil celý svět, a on si už nemůže pomoci. Kdyby se opět propadl do propasti, tentokrát by si na ni nedokázal zvyknout; byl odsouzen k tomu, aby jí podlehl, tísněn temnotou.

„Samozřejmě, Tomi,“ usmál se, vzal ho za ruku a vedl ho na nádvoří.

Tom se opřel o zeď, zkřížil ruce a přísným pohledem si změřil černovláskovo tělo odspodu nahoru.

„Co se děje?“

Bill polkl: Tom byl vždycky příliš přímý. Otevřel ústa a zase je zavřel, polykal vzduch. Tom čekal na odpověď, pohrával si s piercingem, byl nervózní a ustaraný. Proč o tom Bill nechtěl mluvit? Vážně to bylo tak špatné? Měl by si dělat starosti? Bylo to vážné? Copak mu nevěřil natolik, aby mu to řekl? Přivádělo ho to k šílenství, vždyť co mezi nimi bylo?!

Bill si položil ruku na břicho. Musel to říct, musel říct rastovi, že se stane otcem.

„Tome, já…“ Koktal rozrušeně.

„Ano?“ Pobídl ho a zvědavě se trochu posunul dopředu.

„Víš, když… ty a já…“ polkl, „…víš, ty jsi… Já jsem…“

„Bille, mluv nahlas, nechápu to.“ Odfrkl si a strčil si ruce do obrovských kapes džínů.

„Tome…“ Bill pokračoval a hlas se mu třásl. Něco v tónu hlasu nebo v postoji rasty ho přimělo ztratit i tu trochu odvahy, kterou měl. Když o tom tak přemýšlel, bylo tisíc a jedna věcí, které se mohly pokazit. Tomovi bylo devatenáct let, byl velmi roztomilý a chytrý. Pravděpodobně to poslední, co chtěl, bylo usadit se s hermafroditem a dvěma dětmi. Zadržel vzlyk a zamaskoval ho kašlem. „Poslední dobou se necítím moc dobře. Možná je to nemoc, proto jsem se od tebe držel dál,“ lhal.

Tom se tvářil zmateně, ale zdálo se, že tomu věří. „Pokud jsi nemocný, neměl bys chodit do školy. Jestli chodíš jen kvůli učení, můžu ti potom půjčit svoje poznámky.“

„Ne, ne… neboj se,“ zavrtěl hlavou a usmál se. „Teď mě omluv, musím se vrátit do třídy, Tomi, uvidíme se později, ano?“ Pohladil ho po ruce a odešel, nechávaje Toma přemýšlet na nádvoří.

 

***

 

Georg byl přesvědčen, že pro jednou vše pečlivě připravil.

„Stále nechápu, co chceš dělat.“ Sim odhodil cigaretu na zem a vztekle po ní dupl. Celá situace v něm vyvolávala touhu hanit svou černou duši. S buzerantským vůdcem, polovinou bandy, která mu jde v patách, a Georgovým jediným parťákem už to horší být nemohlo.

„Nevím přesně,“ přiznal Georg a zavázal si botu. „Vím jen, že bych tomu buzerantovi nejradši rozbil hubu.“

„Díky, to by mě nenapadlo.“ Řekl Sim sarkasticky a jednou rukou si znovu prohrábl mastné vlasy. „Ale bez plánu se nikam nedostaneme.“

„Neboj se,“ ušklíbl se. „Myslel jsem na všechno.“

Sim skepticky povytáhl obočí. „Ty, jo?“

Georg sebevědomě zamrkal. „Uvidíš.“

 

***

 

Konny se začal bát, když si uvědomil, že si pro něj táta nepřišel. Poté, co přeběhl půlku nádvoří, odstrčil ostatní děti, aby se dostal k tatínkovi do náruče jako první, a pevně ho objal, si uvědomil, že nikdo z lidí před branou se tatínkovi nepodobá. Zastavil se uprostřed dvora, spustil ručičky podél boků a zmateně, ztracenýma očima zíral na tváře, které mu byly naprosto neznámé. Kde byl jeho tatínek? Přesto mu u snídaně slíbil, že pro něj přijde… Zapomněl na něj? Malou dlaní si protřel velké modré oči, protože cítil, že jsou oteklé a pálí ho. Věděl, že by neměl plakat, protože silné děti nepláčou, říkal mu vždycky tatínek. „Tatínek,“ zamručel a dloubal se v nose, zatímco ostatní děti kolem něj nepozorovaně proběhly a běžely k rodičům. Podíval se na své malé tenisky a všiml si, že je vidí rozmazaně. Pak ho něco zatahalo za košili a on se náhle ocitl dva metry nad zemí.

„Ta…“ Konny znovu vzhlédl a první, co uviděl, byla spousta podivných žlutých a hnědých spletených vlasů.

„Bože, děkuju.“ Tom řekl tiše. „Neviděl jsem tě venku a myslel jsem, že jsi odešel sám.“

Konny si protřel malá očka a poškrábal se na malém nosíku. Opravdu nechtěl, aby ho Tom viděl plakat.

„Kde je táta?“ Zeptal se tichým hláskem.

Tom vzal Konnyho do náruče a prošel školní brankou, zatímco malá holčička na něj zírala bledýma očima a tahajíc matku za sukni, říkala: „Mami, mami! Chci, aby mě princ z pohádky taky vyzvedl ze školy!“

„Bill nemohl přijít, protože ho zdrželi ve škole…“ Povzdechl si a pohladil malou hlavičku dítěte, které bylo na pokraji pláče. Konny se hlučně zatahal za nos a rukama objal Tomův krk. Rasta krásně voněl a v jeho náručí bylo příjemně. Měl na sobě tolik látky, že si připadal jako pod peřinou své postýlky.

„Takže mě pořád miluje?“

Rasta se usmál, změkl. „Samozřejmě, že tě miluje, řekl mi, abych ti řekl, že ti koupí gumové medvídky, aby ti to vynahradil.“

Konnymu se ulevilo, otřel si tváře a přitulil se k Tomově hrudi. Nakonec nebyl tak špatný.

Tom odvezl Konnyho zpátky k domu, a než stačil zazvonit, Bill otevřel dveře, vrhl se na ně, doslova vytrhl dítě z rastovy náruče a přitiskl si ho k hrudi.

„Promiň, zlato, promiň…“ omluvně zašeptal a zahrnul ho polibky.

Konny pevně objal Billovo tělo a téměř s ním splynul.

„Tati!“ Zakňučel chlapec, který si užíval pozornost rodiče. Bill ho trochu pohoupal a přesunul pohled na rastu, který na ně s očekáváním hleděl.

„Děkuji,“ usmál se. „Omlouvám se za potíže, že ten kre…“ podíval se na Konnyho. „… ten zlý profesor mě nechtěl pustit.“

„Bez obav,“ vložil se do toho Tom.

„Zdržíš se ještě? Strávíme dlouhé odpoledne hraním si, že ano, Konny?“

Chlapec vzhlédl, jeho velké oči se stále leskly a byly v šoku.

„Budeme si hrát?“ Zeptal se pronikavým hláskem.

Bill se zasmál a přikývl. „Jistě, musím ti to vynahradit!“

Chlapec radostně vykřikl a znovu se vrhl svému rodiči kolem krku.

„Zůstaneš?“ Bill zopakoval Tomovi.

Rasta zavrtěl hlavou a strčil si ruce do kapes. „Nemůžu, mám dnes práci, promiň.“

Bill byl chvíli zklamaný, ale pak se usmál. „Nevadí,“ chtěl mu říct, že mu večer zavolá, ale nechtěl, aby to znělo příliš vlezle.

„Večer ti zavolám,“ řekl Tom a rychle se k němu naklonil, aby ho políbil, aniž by to Konny viděl. Bill se začervenal, horečně přikývl a cítil, jak se mu na rtech automaticky objevil obrovský úsměv. Jakmile rasta odešel, Bill zavedl Konnyho do domu. Chlapec se stále pevně držel svého otce a cucal si prst, což byl zvyk, který se ho Bill snažil odnaučit.

„Tati?“

Bill zavřel dveře a podíval se na něj. „Hmm?“

„Dáš mi gumové medvídky?“

 

***

 

Georg a Sim číhali v uličce před domem Trümperových už nejméně několik hodin. V poslední době tam byli mnohokrát, skoro jako špehové, aby se dozvěděli, jaké má Bill a jeho rodina zvyky. Toho dne si byli stoprocentně jistí, že matka tam není a že v domě zůstali jen Bill a spratek. Georg dostal poloviční infarkt, když viděl, jak Tom odvádí spratka domů, a začal si Simovi stěžovat a koktat nesrozumitelné věci jako: „Bože! Co když zůstane? Co uděláme, Sime? Co budeme dělat?“ Sim byl skutečně v pokušení dát mu přímo do nosu. Úlevný povzdech, který brunet vydal, když rasta opustil dům, byl nejspíš slyšet po celém okolí.

V polovině odpoledne se Sim rozhodl, že už ho čekání nebaví. Odhodil nedopalek na zem a Georg okamžitě pochopil jeho úmysly. Vyšli z uličky a tiše přešli ulici. I kdyby je Trümper oknem viděl, nestihl by utéct. Sim spěchal do uličky a zazvonil na dveře, aby nevzbudil podezření. Georg stál vedle něj a připravoval si hlášku, kterou řeknou. Dveře se otevřely téměř okamžitě, trvalo to jen tak dlouho, aby si Sim mohl přetočit mastné vlasy. Na prahu se objevil tichý, usměvavý Bill.

„Ahoj,“ řekl Sim s úsměvem.

Billův úsměv okamžitě zmizel. Nebyl to Tom.

„Co… co… co…“

„Jsme tvoje nejhorší noční můra,“ řekl Georg ostře a Sim vykulil oči.

Billovi se rozšířily oči a okamžitě se pokusil zavřít dveře, ale Sim už je zablokoval nohou.

Bill se na něj bezmocně podíval a ucítil ruku, která ho hrubě odstrčila.

„Když budeš držet hubu, bude to krátký,“ řekl Sim znuděně a vešel do haly, když za nimi Georg zavřel dveře.

Bill se v myšlenkách vrátil ke Konnymu a okamžitě se otočil zpět do haly.

„Konny! Okamžitě nahoru!!!“ Vykřikl vyděšeně.

„Georgu, odveď toho spratka.“ Naznačil Sim a kývl hlavou ke dveřím do obývacího pokoje.

„Ne, chci se postarat o něj!“ Odvětil Georg a upřel na Billa oči, které nebezpečně zářily.

„Tati, co se děje?“ Konny vešel do haly. Tátův výkřik ho vyděsil a měl o něj strach. Spatřil dva neznámé chlapce a schoval se za rám dveří na chodbě. „Kdo jsou ti chlapi, tati?“ Zeptal se nevinně. Billovi bylo do pláče. Proč se to muselo stát zrovna jemu? Začala ta noční můra znovu? Kdyby tak Tom zůstal…

Sim si povzdechl a dvěma velkými kroky se přiblížil ke Konnymu, hrubě ho popadl a zvedl.

Bill okamžitě chytil jeho ruce, když dítě začalo křičet.

„Ne! Prosím, nechte ho na pokoji! Cokoli, jen ne jeho, prosím!“

Georg se rychle přesunul k Billovým zádům a přidržel ho, aby se Sim mohl volně pohybovat.

„Jdi tam a udělej s ním něco,“ poradil mu Georg, čímž dosáhl toho, že se Bill ještě víc rozkřičel

„Ne, prosím vás! On ne!“ Křičel dál, i když věděl, že se to mine účinkem.

Sim si ho vůbec nevšímal a zamířil do kuchyně s Konnym v náručí, který křičel, hrabal nohama a plakal, což Billovi zlomilo srdce. Černovlásek se nechal vtáhnout do obývacího pokoje a hodit na zem Georgem, který mu přitiskl nohu na obličej.

„Tak co, ty buzíku, jsi rád, že jsi nám zničil život?“ Stiskl mu tvář a Bill tiše vzlykl, černé rozcuchané vlasy mu padaly do obličeje.

„Nech mně být…“ zašeptal tichým hlasem. Georg jako odpověď zvedl nohu a začal ho kopat do boku. Bill zasténal bolestí a vzpomněl si na dítě. Kdyby ho trefil do břicha, přišel by o něj! „Ne!“ Vykřikl a otočil se tak, aby si chránil břicho. Přál si, aby mohl Konnyho chránit stejným způsobem.

Sim ošklivě odhodil Konnyho na stůl a zle na něj zíral. „Přestaň fňukat, tím to nezlepšíš.“ Zasyčel, ale kluk ho neposlouchal. Třel si sevřenými pěstmi zarudlé oči, plakal a každou chvíli mumlal tatínkovo jméno. Sim ho chytil za blonďaté vlasy a zatahal ho, až zvedl uslzený obličejík. Konny vydal vysoký výkřik a jeho trýznitel zavrčel. „Sklapni!“

Konny se v reakci kousl do rtu a využil, že ho drží tak vysoko, aby Sima kopl a zasáhl ho těsně pod pás. Využil těch pár vteřin, kdy se popadl za břicho a sklonil se – jeho kop nebyl silný, ale tato část byla přece jen mnohem citlivější než zbytek – aby seskočil ze stolu. Byl trochu vysoký a bolela ho malá kolínka, ale bylo mu to jedno. Věděl, že jeho tatínek je v nebezpečí a on je jediný, kdo ho může zachránit.

Co nejrychleji běžel k telefonu. Nevěděl, jak se s ním zachází, ale Bill mu opakovaně říkal jednu věc: v případě nebezpečí má stisknout červené tlačítko, které vyčnívalo uprostřed přístroje. Vysvětlil mu, že takhle telefon automaticky zopakuje první číslo, které má v paměti, a náhodou jediné číslo, které měli uložené, bylo Simone. Telefon byl na skříňce, která nebyla příliš vysoko, a Konny na něj naštěstí dosáhl bez pomoci, i když s obtížemi, takže nemusel ztrácet čas hledáním židle. Stiskl tlačítko a zvedl sluchátko, protože slyšel Simovo vrčení a také nějaká slova, která neznal, ale zněla opravdu ošklivě.

Simone to zvedla téměř okamžitě, a protože jí Bill obvykle do práce nevolal, byla také znepokojená.

„Bille? Co se děje?“

„Babičko… pojď domů…“ blábolil Konny, jak nejrychleji mohl, když viděl, jak se na něj Sim doslova vrhá. „Táta je…“

„Ty hajzlíku!“ Sim hodil telefon na zem, znovu popadl chlapce a nesl ho na ramenou. Konny bušil malými pěstmi do Simových velkých ramen, ale očividně to bylo marné.

„Georgu!“ Zavrčel Sim a vykročil k hale. „Georgu!“

„Co je?“ Odpověděl mu.

 

***

 

V krku ho pálilo jako v pekle. Chtěl zavřít ústa a znovu dýchat nosem jako každý normální člověk, ale nemohl, protože potřeboval mnohem víc vzduchu. Jak dlouho běžel? V tu chvíli mu to bylo jedno. Všechno mu bylo jedno. Dvěma mohutnými dlaněmi otevřel skleněné dveře a běžel dál. Co to, kurva, bylo za oddělení?! Pak ji uviděl. Seděla a hlavu držela v roztřesených rukou. Náhle se zastavil a ani na okamžik nepřemýšlel o zdvořilostech.

„Simone!“

Žena v tu chvíli nepoznala hluboký hlas, který vyslovil její jméno, tím spíš, že ho nikdy předtím neřekl. Podívala se na udýchaného chlapce před sebou.

„Tome!“ Zvedla se na nohy, přitiskla se k chlapci s dredy a pevně ho držela, aby se jí ulevilo. „Tome… měl jsi to vidět… Bill… mám o něj strach… a Konny…“

´Konny taky?!´ pomyslel si pohoršeně, opětoval objetí a snažil se ji trochu utěšit.

„Uklidněte se a řekněte mi, co se stalo.“

Simone si otřela slzy a zopakovala mu podrobněji to, co už mu řekla do telefonu. Nakonec toho moc nevěděla, ale z toho, co Konny vykoktal, víceméně pochopila, co se stalo.

„Konny je teď u Gustava… Vzala jsem ho na pohotovost, ale naštěstí byl v pořádku. Místo toho sem museli přivést Billa,“ vzlykla.

S každým slovem Tomovi zbělely klouby a jeho tvář potemněla. Už tušil, kdo to mohl udělat.

Chtěl je zabít.

Přerušil je příchod lékaře. Simone k němu rychle přistoupila a mnula si ruce. Tom stál trochu stranou, ale dost blízko, aby ho slyšel.

„Jak se mu daří, doktore? Prosím, řekněte mi, že je v pořádku“ prosila žena třesoucím se hlasem.

„Uklidněte se, paní Trümperová, všechno je v pořádku.“ Začal doktor s uklidňujícím úsměvem. „Necháme si ho v nemocnici minimálně do zítřka kvůli nějakým testům, ale není mu nic, co by nevyléčila trocha odpočinku a nějaké mastičky.“

Tom úlevně vydechl.

„Díky bohu za to,“ Simone vydechla a založila si ruce na prsou. „Takže je všechno v pořádku?“

Doktor přikývl a podíval se na složku, kterou měl na klíně. „Přesně tak. Bill i dítě jsou v pořádku.“

Tom si toho nejprve nevšímal, protože předpokládal, že mluví o Konnym.

´Počkat chvíli. Konny je u Gustava,´ pomyslel si zmateně.

Zamračil se a přistoupil k lékaři.

„Promiňte, o kterém dítěti mluvíte?“

Simone se na něj podívala a přiložila si ruku k ústům. ´Ale ne.´

Doktor se otočil na Toma, kterému se ten umělý úsměv vůbec nelíbil.

„Dítě, které pan Trümper nosí. Je něco málo přes měsíc těhotný,“ vysvětloval téměř vesele, jako by se stávalo každý den, že by se ocitl s těhotným chlapcem – což se ve skutečnosti nestávalo. „A teď mě omluvte…“ a aniž by cokoli dodal, odešel chodbou.

Tom provedl rychlý mentální výpočet a podařilo se mu zachovat si více rozumu, než si myslel. Ke konci procesu se v jeho hlavě začaly objevovat strašlivé pochybnosti.

Obrátil se k Simone s vážným pohledem a lehce našpulenými rty.

„… Co to má znamenat?“

 

autor: Nephilim

překlad: Lauinka

betaread: Janule :o)