Na křídlech Albatrosa 2.

autor: Lauinka

„Myslím, že je to dobrý,“ zasmál se Andreas, když mu jeho otec předváděl oblek, který měl připravený na dnešní slavnostní večer.
„Výborný.“ Zasmál se Jorg a poplácal svého syna po zádech.
„Ooo, pane Jorgu, vám to ale neskutečně sluší.“ Ozval se ten známý hlas, a když se oba muži za ním otočili, spatřili právě vcházejícího Toma s úsměvem od ucha k uchu.
„Chlapče, stýskalo se mi,“ Jorg přešel ke svému synovi a pěvně ho objal. Tom objetí se širokým úsměvem opětoval a pevně stiskl svého otce v náručí. Když se od sebe odtáhli, přešel Tom i ke svému bratrovi a objal i jeho v krátkém, ale pevném objetí. Se smíchem se zadíval na bratrovy vlasy a lehce mu je rukou rozcuchal. „Chlape, co to máš na hlavě?“
„To víš… takhle žijou civilizovaní lidi ve městě, ale… o tom ty moc nemůžeš vědět, když žiješ v lese.“ Dobíral si ho jeho bratr.

Vlastně byli jako jin a jang. Andreas byl ztělesněním módy a elegance. Na první pohled bylo jasné, že jeho tělo je dokonale stvořené pro nošení drahých obleků. Blonďaté vlasy měl v lehkém rozcuchu, ale na první pohled bylo jasné, že každý ten rozcuchaný pramen má jasně dané svoje místo. Tom byl jiný. On byl rebel, vymykal se všem pravidlům. Vlastně je všechny moc rád porušoval. Kdysi dávno si z rebelství nechal udělat dredy, časem si je však nechal ostříhat, ale nikdy se nedokázal vzdát delších hnědých vlasů. O jejich délce se však dalo pochybovat, jelikož je nosil svázané do drdolu vzadu na hlavě. Další viditelný rozdíl mezi bratry byly vousy. Andreas nosil jen lehké strniště, což mu dodávalo tu poslední kapku elegance, kdežto Tom. Ten nosil plnovous. Dodávalo mu to ještě o stupeň mužnosti a ta kombinace vlasů a dokonale upravených vousů mu dodávala na sexappealu.

„Dneska je to čtyřicet let od založení firmy,“ zasnil se trochu Jorg s úsměvem na rtech.
„Ale ty stále vypadáš tak mladě, jak to děláš?“
„Chodím na botox,“ zasmál se Jorg a podal Tomovi oblek schovaný v pouzdře. „Vyzkoušej si ten smoking.“
„Aleee… kašlete na smoking.“ Odmítl okamžitě Tom. On nikdy na tyhle věci nebyl. Neměl rád těsné obleky. Nikdy nebyl ten typ, co by nosil oblek a musel se nad všechny povyšovat. Navíc si myslel, že jemu tyhle věci ani trochu nesluší.
„Dneska je přeci ta oslava,“ připomenul mu bratr a Tom si povzdechl. Tak nějak tušil, že pro dnešní večer obleku jen tak neuteče.

***

„Tady máš seznam hostů na večer. Všechny do jednoho obvolej, ať potvrdí, jestli přijdou, nebo ne, rozumíš?“ Jane mu strčila poněkud dlouhý seznam a Bill po něm přelétl pohledem.
„Ano.“ Přikývl černovlásek a podíval se na Jay Jaye.
„Támhle je pan Tom,“ ukázal prstem přímo před sebe. Bill se otočil a podíval se přímo směrem, který Jay Jay ukazoval, ale nic neviděl. Nakrčil čelo a podíval se zpátky na svého kolegu.
„Kde?“
„No přímo támhle,“ ukázal znovu tím směrem, ale ať se Bill díval sebelíp, stejně ho nezahlédl. Chtěl něco říct, ale hlas Jane ho přerušil. „Honem, neztrácejte čas, máme před sebou ještě hodně práce.“
Jay Jay jen rychle přikývl a Bill sáhl po telefonu, aby začal. Jane se mu přestávala líbit.

Byla to vcelku nudná práce. Někteří si chtěli povídat, jiní byli na oplátku drzí a neuměli se chovat. Jiní pro změnu ani telefon nezvedli. „Jistě, co byste se obtěžoval.“ Protočil očima a posunul prst na další číslo na seznamu. Podle hlasu to byl nějaký starší muž, který pozvání odmítl.
„Ale proč nepřijdete? Vždyť vás pan Jorg pozval, poslal vám pozvánku. Vlastně by bylo opravdu milé, kdybyste přišel.“ Zkusil mile, ale když ten muž začal něco rychle mumlat a říkat, naštvalo ho to. „Noooo tak prostě nechoďte!“ S tím telefon položil.
V tom se ve dveřích znovu objevila Jane. „Tak co? Jak vám to jde?“
Jay Jay jen rychle kývl na souhlas. „Myslím, že dobře.“
„Fajn. Dnešní den je pro pana Jorga a naši agenturu velmi důležitý. Nechci ani malilinkatou chybičku, všechno musí být naprosto perfektní. Jay Jayi, pošli prosím tě smoking pana Jorga, pana Toma a pana Andrease rovnou do budovy opery.“
„Jistě, paní Jane.“

„Ještě, abych nezapomněla… tady jsou děkovné dopisy, tak je s tím novým dejte do obálek a na ty nalepte jmenovky.“ Položila před ně na stůl kupku papírů, obálek a dalších potřebných věcí.
„Jmenuji se Bill.“ Našpulil lehce rty a sjel pohledem celý stůl. „Tak nějak přemýšlím, jestli jsem si nespletl budovu a nejsem někde na poště.“ Promluvil spíše směrem k Jay Jayovi, který mu věnoval tvrdý pohled.
„Jay Jayi, ten nový má nějaký problém?“ Zapištěla znovu Jane a založila si ruce v bok. Bill nechápal, proč o něm mluví, jako by tam snad ani nebyl, a musel se ovládnout, aby té nafoukané holce nezamával rukou přímo před obličejem. Než Jay Jay ale stačil odpovědět, vložil se do toho Bill.
„Neee, jsem moc spokojený, strašně moc spokojený.“ Odpověděl ironicky a rovnou si sedl ke stolu, aby pohnul i s touhle prací.
„No nic, já jdu do opery, oh… než na to zapomenu, najdi mi Jay Jay číslo na Lea a pošli mi ho ve zprávě… musím mu zavolat.“
Bill jen znuděně vzhlédl a začal diktovat: „3103623862.“
Jane se na něj překvapeně podívala. „Odkud ho znáš?“
„Co vidím, tak nezapomenu.“ Okomentoval rychle a Jane se jen otočila na podpatku a zmizela. Nejspíše až příliš rozrušená tím, co se právě stalo.
„Ty jsi teda číslo.“ Zasmál se Jay Jay a lehce Billa šťouchl.
„Raději jí ho pošli, ať nevyvádí.“ Usmál se Bill a nalepil jmenovku na obálku.
„Ehm… jak bylo to číslo?“ Podíval se Jay Jay s telefonem v ruce zpátky na černovláska a ten se rozesmál.

***

„Nancy nech mi přistavit auto.“ Požádal Jorg svoji asistentku a podíval se na Toma.
„Jistě, pane Jorgu.“ Přikývla a odešla. Tom se zvedl od stolu a věnoval otci úsměv.
„No… už taky půjdu.“ Oznámil a upravil si pár kožených náramků na svém zápěstí.
„Tome, prosím sedni si ještě… je tu něco, co jsem s tebou chtěl probrat.“ Řekl vážně Jorg a znovu si sedl do koženého křesla. Tom trochu nakrčil čelo, ale sedl si do křesla naproti němu.
„Děje se něco? Nějaký problém?“
„Nechci, abys odjel. Zůstaň tady a usaď se konečně.“ Zkusil otec jako pokaždé, když se náhodou se svým synem setkal.
„Ale tati, nezačínej s tím zase. Dostal jsem nabídku nafotit utečenecké tábory po celém světě. A víš moc dobře, že… za chvíli mi to tady všechno začne lézt na nervy, znáš mě přece.“ Nakrčil nos Tom. Nebyl zvyklý se dlouho zdržovat na jednom místě. Tím spíš pokud ho měly omezovat stěny. On miloval svobodu, volnost a nezávislost. Nechtěl přebírat zodpovědnost za velké počty lidí. Sotva zvládal brát zodpovědnost sám za sebe. A pak… ta nabídka, kterou dostal, byla opravdu lákavá.

„Já vím, Tome, ale… jde o něco jiného.“ Povzdechl si, a tím upoutal Tomovu pozornost. „S firmou to nevypadá moc dobře.“
„Co tím myslíš?“ Naklonil se více ke svému otci.
„Jde o bývalou přítelkyni Andrease, Miu. Založila si svoji reklamní agenturu.“
„No a?“ Rozhodil rukama Tom. Nějak nechápal, kam tím jeho otec míří.
„Jde o to, že děláme nějakou kampaň a zjistíme, že oni dělají tu stejnou. To samé… máme podepsat nějakou smlouvu s nějakou firmou, a najednou zjistíme, že oni ji už podepsali. Máme tu špeha, krade nám informace. Nejde o finanční škody, ty nějak přežijeme… Jde o to, že jsem do téhle firmy vložil čtyřicet let práce a tohle mě ničí.“
„Co na to říká Andy?“ Pozvedl obočí Tom. Přeci jen šlo o jeho přítelkyni. On ji dobře znal a taky nejlíp věděl, čeho všeho je schopná.
„Té věci se špehem nevěří,“ mávl nad tím jeho otec rukou a více se zabořil do křesla.
„A… co chceš ode mě?“ Pozvedl Tom obočí a opřel se lokty o skleněný stůl.
„Chci, aby ses o firmu trochu zajímal. Já jsem toho špeha nenašel, ale… ty bys mohl.“ Zkusil to jeho otec. Tom se zasmál a zakroutil hlavou.
„Tati… vždyť já s firmou nemám nic společného, stará se o ni Andy.“
„Andy,“ zopakoval Jorg trochu hořce. „Andy tohle nezvládne. Ve financích je výborný, to samozřejmě uznávám, ale tohle nezvládne. Ty jsi přece v agentuře dělal roky.“ Nadhodil jeho otec. Tom se opřel více do židle a zakroutil hlavou.
„Jo, ale to je už dávno.“
„Ale když agenturu předám tobě, bude se mít líp. Andy tohle prostě nezvládne, to vím. On tyhle věci prostě neumí, nemá na to buňky jako ty, synu.“ Zadíval se do jeho hnědých očí a Tom mu pohled opětoval. Jeh otec to s ním uměl, vždycky tomu tak bylo.

„Zkusíme najít jiné řešení, dobře? Tohle by nebylo vůči Andymu fér.“ Uzavřel Tom, ale přistihl se, že snad nad tím už přemýšlí. Pokud by to nebylo vážné, jeho otec by o tomhle nezačal. Neměl v povaze své syny omezovat, a to platilo dvojnásob, pokud šlo o Toma. Znal ho až příliš dobře na to, aby se snažil ho někde udržet. A nikdy by se nesnížil k něčemu tak podlému, aby hrál na city. Byli chlapi a vždycky spolu jednali fér.
„Dobře, jen mi slib, že… si to ještě promyslíš kvůli mně, Tome, ano? Teď tě potřebuju, chlapče.“
„Okey, promyslím si to.“ Přikývl Tom a usmál se.
„Ty jsi můj zlatý kluk.“ Jorg vstal a Tom ho napodobil. Krátce se objali. Na to se ve dveřích objevila Nancy a usmála se.
„Vaše auto je připravené, pane Jorgu.“
„Díky Nancy, tak pojď Tome.“ Poplácal svého syna po zádech a spolu se vydali k autu, které je mělo dopravit do budovy opery.

autor: Lauinka
betaread: J. :o)