autor: Haylzee
Sleeping Beauty – Šípková Růženka
„Ew, vážně to tam musí všechno ukazovat?“ Zkřivil Bill obličej při pohledu na hororovou scénu, která právě běžela v televizi, a bezmyšlenkovitě se hrabal v misce s popcornem, která ležela mezi ním a Tomem na pohovce.
„Co tím myslíš? Je to úžasný!“ Jejich kamarád Georg se rozvaloval na druhé pohovce v novém bytě dvojčat a fascinovaně upíral oči na obrazovku.
Bill nemohl uvěřit, že při vší jejich slávě a bohatství trčí o Halloweenu doma a sleduje horory s bratrem a Georgem. Byli příliš zaneprázdněni prací, než aby byli schopni zorganizovat něco složitějšího, a také byli zatraceně unavení. Dokonce i Gustav se na to vykašlal, raději zůstal doma a hrál svou oblíbenou online hru, než aby s nimi ztrácel čas byť jen o vteřinu déle.
„Hnus.“ Bill vstal, aby se protáhl, a pak se rozhodl, že toho rovnou využije a odskočí si, zrovna když se scény na obrazovce začaly rozjíždět.
„Prostě se jen bojíš,“ dobíral si ho Tom a hodil po něm kousek popcornu, když jim oznámil, že jde na záchod.
Bill si ho nevšímal a překročil všechny boty a Georgův batoh, které se válely na podlaze v obýváku. Jediné světlo, které mu ukazovalo cestu, bylo blikání z televize, a jakmile se dostal na chodbu, ocitl se ve tmě. Rychle zamířil do koupelny v přízemí, aby si ulevil, a jakmile se dostal dovnitř, dával si na čas. Rozhodně nespěchal, aby se vrátil k sekání a řezání, které přitahovalo Georgovu nadšenou pozornost.
Když se konečně vrátil, Tom se natáhl přes celou pohovku a nenechal Billovi ani kousek, aby se mohl znovu posadit.
„Asi si půjdu lehnout,“ oznámil Bill a potlačil zívnutí.
„Ale no tak, uhnu ti,“ řekl Tom a pokusil se posadit.
„Nah, stejně mě to nebaví.“ Bill zkřížil ruce na hrudi a naklonil se k Tomovi. „A vy si laskavě potom jděte normálně lehnout, ne že to tady zakempíte, rozhodně nechci zítra poslouchat, jak fňukáte, že vás bolí za krkem.“
Oba nad tím jen mávli rukou a slíbili mu, že neusnou u televize. Bill obrátil oči v sloup; jelikož oba dobře znal, bylo mu jasné, že hned jak zmizí, najdou nějaké porno na placených programech s halloweenskou tématikou.
Když Bill zamířil ke schodům, uslyšel krátké ostré bzučení z interkomu u vchodových dveří. Se zamračením zkontroloval hodinky; na koledníky bylo příliš pozdě, i když ne že by někdy někoho ke dveřím vůbec pustili.
Bill stiskl tlačítko na přístroji, aby si na malém LCD displeji mohl zobrazit pohled kamery i mimo zamčenou bránu na konci příjezdové cesty.
„Co to kurva?“ Zašeptal Bill a zamžoural na zrnitý černobílý obraz. U brány stála osamělá postava osvětlená bezpečnostními reflektory a zahalená do bílé plachty. Jako by ta osoba věděla, že ji Bill sleduje, její skrytá tvář se zvedla vzhůru, přímo ke kameře.
„Tome.“
„Hmmm?“
„Pojď sem, u brány někdo je.“
„Co je, kurva? Prostě jim řekni, ať jdou do prdele.“
„Prostě pojď sem!“
Slyšel Tomův povzdech, když se zvedl z pohovky.
„Kdo je to?“ Zeptal se, když došel k Billovi.
„Podívej,“ Bill se posunul, aby viděl a ukázal na obrazovku.
Tom se naklonil blíž a pak zavrčel. „Zkurvenej koledník, a ne zrovna originální.“
„V tuhle hodinu?“ Zeptal se Bill a odtáhl jednu ze žaluzií, které zakrývaly okna od podlahy ke stropu po obou stranách vchodových dveří.
„Hej, Georgu,“ zavolal Tom. „Máš tady rande.“
Dvojčata se zasmála a Bill slyšel, jak Georg něco mumlá ze svého místa na pohovce.
„Do prdele,“ řekl Bill. „Možná mě vidí.“ Natáhl se po vypínači a zhasl světla na chodbě, čímž je oba ponořil do tmy.
„Bille!“ Okřikl ho Tom. „Teď když uvidí, že se tu rozsvěcuje a zhasíná, bude vědět, že je někdo doma.“
Billovo obočí vyděšením vystřelilo vzhůru, ale pak se uklidnil. „No a? Co udělá?“
Odpověď přišla ve formě tří hlasitých zaklepání na vchodové dveře.
Bill odskočil od okna a narazil přímo do Toma.
„Ani náhodou, kurva,“ zašeptal Tom a prsty sevřel Billovo tričko. „Ani náhodou!“
Znovu stiskl tlačítko na interkomu a oba zůstali zírat s otevřenou pusou, když kamera ukázala, že u brány už nikdo nestojí.
„To je nějaký vtip, musí to být nějaký vtip.“ Tom párkrát znovu stiskl tlačítko, ale nic se nezměnilo.
„Neměli bychom otevřít?“ Zeptal se Bill.
„Co se děje?“
Obě dvojčata nadskočila, když se za nimi ozval Georgův hluboký hlas.
„Do prdele, Georgu. Skoro jsem dostal infarkt.“ Tom kývl ke dveřím. „Někdo byl u brány a teď někdo zaklepal na dveře.“
„Ale nikdo se nemůže dostat ke dveřím, aniž by prošel bránou,“ prohlásil Georg a poukázal na zjevnou věc.
„No právě,“ zašeptal Bill a zachvěl se. Naklonil se blíž k Tomovi.
Georg si povzdechl, vykročil ke dveřím a otevřel je, přičemž Bill i Tom na protest zakřičeli.
„Haló?“ Georg vystrčil hlavu ze dveří. Chvíli se rozhlížel, než je zase zavřel. „Nikdo tam není, zbytečně plašíte.“
„Pro jistotu zavolám do bezpečnostní agentury,“ uklidňoval Tom Billa a vypadal stejně vyděšeně, jako se Bill cítil. „Stále chceš jít spát?“
Bill zavrtěl hlavou a nervózně se kousl do rtu. „Ne, nejspíš ještě chvilku zůstanu s vámi.“
***
Bill zůstal vzhůru ještě asi hodinu po tom podivném incidentu s osobou u brány a vypil několik skleniček vína, aby se cítil trochu lépe. Dokonce i po krváku, kterému byl Bill vystaven v televizi, snadno usnul. Vlastně z toho filmu nebyl vystrašený, spíše znechucený. Netušil, kolik je hodin, když se probudil, jen to, že je stále tma a že už není v posteli sám.
„Tome,“ zamumlal otráveně. „Je tu strašný horko.“
Dvojčata občas usínala společně při sledování televize nebo jen tak při povídání, ale nestávalo se moc často, že by jeden z nich vlezl k tomu druhému, když už spal. To většinou dělali, když byli mimo domov a cítili se moc zranitelní nebo vyčerpaní a hledali útěchu. Tom se musel bát, pomyslel si Bill. Nebylo by to poprvé. Dokonce i v manželské posteli byl přitisknutý přímo za Billem, ruku hozenou přes něj v něčem, co by bylo skoro intimní objetí, kdyby Tom nebyl jeho bratr.
„Tome,“ zopakoval a sunul se k okraji postele, dokud se z toho dusivého sevření nevymanil. Tom se ani nepohnul, ani nic neřekl, zřejmě byl mimo.
Bill si odfrkl do polštáře, vystrčil nohu zpod peřiny a okamžitě znovu usnul.
***
„Klasika,“ zamumlal si Bill pod nosem, když se dalšího rána dostal dolů a našel Toma a Georga přesně tam, kde je včera opustil – oba byli natažení na gauči přikrytí dekou a oba vypadali unaveně. „Kdo si dá kávu?“ Zeptal se a posadil se na opěradlo gauče, který obsadil Tom.
„Já,“ odpověděl Georg, zvedl ruku a druhou si protřel oko.
„Okay, tak si ji běž udělat.“ Zívl Bill a svezl se na pohovku, přičemž Tomovi přisedl nohy.
„Za minutku ho udělám,“ zabručel Tom a nepohnul se ani o píď.
„Vypadáte hrozně,“ prohlásil Bill. „Říkal jsem vám, abyste nespali tady dole.“ Prohlížel si konečky svých dlouhých vlasů, pak se zarazil a podíval se na Toma. „Myslel jsem, že jsi včera večer byl u mě v pokoji?“ Vzpomněl si náhle Bill. „Jsem si jistej, že jsem se probudil a ty jsi tam byl.“
„Ne, určitě byl tady,“ řekl Georg a jeho hlas byl stále ochraptělý. „On i jeho prdy.“
Bill pokrčil rameny. „Tak se mi to asi muselo zdát.“
Tom se zasmál a šťouchl nohou do Billa. „Hele, možná to byl Přítulňák.“
„Cože?“
„Do prdele, Bille. Ty máš tak zasraně děravou paměť.“ Tom se posadil a vytáhl nohy zpod Billa, který mu na nich seděl. „Přítulňák, tvůj duch.“
„O čem to, kurva, mluvíš?“ Zeptal se Georg a ani se na ně nepodíval. Držel si telefon před obličejem a byl zaneprázdněn projížděním nějakých stránek.
„No jo, Přítulňák,“ zamumlal Bill. Projel jím osten neklidu, ale zmizel téměř stejně rychle, jako se objevil, a pokrčil rameny. „Byl to takový duch, který mi lezl do postele, když jsem byl malý, a tulil se ke mně.“
Georg položil telefon a zadíval se na něj. „Jsi sjetej?“
Tom si odfrkl. „Ne, vážně byl skutečnej, nebo to aspoň říkal. Dokonce i naše mamka říkala, že o něm mluvil, když mu bylo pět nebo tak nějak.“
„To říkala?“ Zeptal se Bill se zamračením. Jeho paměť opravdu stála za hovno.
„Proč zrovna Přítulňák?“ Zeptal se Georg dřív, než Tom stačil odpovědět.
Bill si povzdechl a opřel se do pohovky. „Myslím, že jsme mu tak začali prostě říkat. Vlastně by mě zajímalo, co se s ním vůbec stalo? Vždyť jsme se přece přestěhovali.“
„Třeba tě sledoval. Možná to byl on, kdo včera v noci zaklepal na dveře.“ Žertoval Tom, ale Billovi z toho i tak přeběhl mráz po zádech.
„O tom pochybuju.“
Georg se posadil a ve tváři měl vepsaný zmatek. „Myslel jsem, že ty na duchy absolutně nevěříš. Viděl jsi ho? Jak vypadal?“
„Ne,“ odpověděl Bill, zavrtěl hlavou a vylovil pár kousků popcornu, které zbyly po včerejším filmovém večeru. „Jen jsem vždycky cítil, že mi vlezl do postele.“
„Duchy nemůžeš cítit,“ podotkl Georg. „Spíš to zní jako nějaký strašidelný vloupání do domu.“
„Prostě na to zapomeň!“ Vyštěkl Bill, ani sám nevěděl, proč ho to tak rozčílilo. „Nejspíš se mi to všechno jen zdálo nebo tak něco, byl jsem jenom dítě.“
Georg pokrčil rameny, aniž by se ho Billův výbuch dotkl. „To je fakt, máš šílenou představivost. Jako tenkrát, když jsi říkal, že jsi kýchl, a pak zazvonil telefon, a když jsi ho zvedl, někdo řekl: „Pozdrav Pánbůh“ a pak zavěsil.“
„To se vážně stalo!“ Zasmál se Bill a hodil Georgovi do obličeje kousek popcornu.
Tom si vedle něj odfrkl. „Nebo když jsi mi psal, že s tebou mluví Georgův pes.“
„Panebože,“ povzdechl si Bill na obranu, zatímco Georg s Tomem propukli v záchvat smíchu. „Tu noc jsem byl totálně sjetej, kolikrát ti to mám říkat?“
„Nebo když jsi byl totálně přesvědčený, že je Gustav tajný sériový vrah!“ Zahýkal smíchy Georg a popadl se za břicho.
„Hej,“ řekl Bill a zvedl ruce. „Říkám ti, že o tomhle se dá stále spekulovat.“
Oba si ho dál dobírali, a přestože se začal smát i Bill, uvnitř se horečně snažil vybavit si včerejší noc, snažil se vzpomenout, jestli byl vážně vzhůru, když za sebou někoho ucítil.
***
Bill už byl zachumlaný v posteli a sledoval konspirační videa na YouTube, když uslyšel lehké klepání na dveře. Tom se s úsměvem na tváři opíral o futro dveří.
„Jsi v pohodě? Mám zas říct Přítulňákovi, aby šel do prdele?“
Bill protočil očima a odhodil telefon stranou. Jsem si jistý, že já a Přítulňák budeme v pohodě,“ řekl. „Jdeš spát?“
„Jo,“ přikývl Tom, a pak sklopil oči a vypadalo to, jako by chtěl ještě něco říct, ale jen tam stál a pohupoval se sem a tam. „Jsi si jistý, že budeš v pohodě?“ Přešel od svého obvyklého škádlivého žertování k něčemu jemnějšímu, starostlivějšímu.
Bill se zasmál a zavrtal se hlouběji do peřin. „Věděl bys, kdyby ne.“
Tom lehce kývl hlavou na znamení souhlasu. „To je fakt. Chceš, abych ti zhasnul?“
„Jo, prosím.“ Bill se zavrtěl, aby si udělal pohodlí, a vystrčil nohu zpod přikrývky.
Tom mu popřál dobrou noc, a pak zanechal Billa ve tmě, přičemž za sebou skoro zavřel dveře.
Trvalo třicet vteřin, než měl Bill znovu telefon před nosem, nemohl usnout a byl skutečně znepokojen novým světovým řádem. Po třech videích mu začala padat víčka přes svědící a pálící oči. Věděl, že by ve tmě neměl tak dlouho zírat do ostrého světla svého telefonu, ale nemusel zítra brzo ráno vstávat; mohl si klidně přispat a dopřát očím zasloužený odpočinek.
Byl úplně soustředěný na displej, když ho najednou někdo zatahal za nohu. Billovi se zastavilo srdce, zalapal po dechu, rychle se vyškrábal nahoru, krčil se na polštáři a třásl se šokem. Teď už byl kompletně vzhůru.
V rychlosti odhodil telefon a ze své opuštěné pozice na posteli, jediného zdroje světla v místnosti, vrhal děsivou záři. Třesoucíma se rukama se Bill natáhl a našel vypínač, aby rozsvítil lampičku na nočním stolku.
Pokoj byl samozřejmě prázdný. Nic jiného ani nečekal, ale i když se o tom přesvědčil na vlastní oči, necítil se o nic líp. Jedna část na něj křičela, aby utekl do Tomova pokoje, ale jeho hrdost ho držela schouleného u čela postele. Znepokojeně se rozhlédl po celém pokoji.
„Přítulňáku, jsi to ty?“ Jeho hlas se ani nezachvěl, hladký přednes vůbec neodrážel to, co se odehrávalo v něm. „Prostě toho nech, okay? Nelíbí se mi to.“
Seděl tam mlčky snad celou věčnost, ale letmý pohled na mobil říkal, že uběhla teprve minuta.
„Jdi pryč,“ řekl Bill nakonec.
„Co?“
„Kurva!“ Bill se chytil za hruď, když uviděl Tomovu hlavu, která se objevila ve dveřích. „Málem jsem se posral.“ Tohle ho vyděsilo víc než to, že ho někdo ve tmě chytil za nohu, tedy pokud to bylo vůbec možné.
Tom zívl a otevřel dveře víc. „Co děláš? Slyšel jsem divný zvuk, vzbudil mě. Myslel jsem, že jsi spadl z postele nebo tak něco.“ Zamžoural na místo, kde se Bill krčil nahoře na posteli. „Vážně, co to děláš?“
Bill si hlasitě povzdechl a jeho tělo se konečně uvolnilo. „Měl jsem pocit, že mě někdo chytil za nohu. Teda ne, jsem si jistej, že jsem to cítil.“
Tomovy oči se rozšířily a rychle přelétly po místnosti. „Vážně?“ Pomalu se přesunul k posteli. „Určitě se ti to jen nezdálo?“
„Ještě jsem ani nešel spát,“ trval Bill na svém. Tom mu samozřejmě nevěřil, znělo to šíleně, dokonce až absurdně. To ale nezměnilo nic na tom, že se to skutečně stalo.
„Možná jsi usnul, aniž by sis to uvědomil, a leknutím ses probudil, víš, jak se to stává. Něco s úzkostí.“ Tom si klekl na kolena u Billovy postele a přiložil si prst ke rtům, aby Billovi naznačil, že má být zticha. Bill se odplazil ke kraji postele a nahlédl přes okraj, přičemž se mu znovu zrychlil tep, když Tom sáhl po přehozu postele. Bill zalapal po dechu, když ho Tom rychle odhrnul, ale když se zpod postele nic neozvalo, vydechl a nervózně se zasmál.
„Není tam nic jinýho než tvoje haraburdí,“ prohlásil Tom, znovu se narovnal a málem se srazil s Billovou bradou, když se zvedal. „Jdu zkontrolovat skříň.“
Billovi přeběhl mráz po zádech. „Nedělej to,“ řekl rychle a vyškrábal se na konec postele.
„O čem to mluvíš?“ Zeptal se Tom a přiblížil se ke dveřím.
„Neotvírej je!“ Vykřikl náhle Bill a prsty sevřel peřinu tak silně, že cítil, jak se mu nehty zarývají do kůže.
Tom se otočil a věnoval mu zvláštní pohled. „Uklidni se, je to v pohodě.“
„Já jen… mám z toho špatný pocit,“ řekl Bill bezmocně. Věděl, že to zní směšně.
Tom se zasmál a zavrtěl hlavou, Bill poznal jeho podrážděný výraz, který měl vždy, když si myslel, že se Bill chová hloupě.
„Neboj se,“ řekl a otevřel dveře. „Nic tady není… Aaaaah.“
„Tome!“ Bill seskočil z postele a spěchal k místu, kde se Tom držel rukou za hlavu a u jeho nohou se na podlaze válela rozsypaná krabice s cédéčky. Krabice spadla z horní police, odrazila se od Tomovy hlavy, a pak dopadla na zem, kde se cédéčka všude rozsypala.
„Jsem v pohodě, jsem v pohodě,“ řekl mu Tom a vypadal všelijak. Bill viděl, že ho to bolí, ale nehnul ani brvou.
„Ukaž mi to,“ přikázal mu Bill a odstrčil Tomovu ruku z cesty. Přes husté dredy bylo špatně vidět, ale Billovi se ulevilo, když po důkladném zkoumání nenašel žádnou krev.
„Vidíš?“ Řekl Tom samolibě. „Jsem v pohodě, dredy mi chrání hlavu.“
„Nechrání,“ odpověděl Bill kysele. „Stejně si myslím, že bys měl jet do nemocnice nebo tak něco, možná máš otřes mozku.“ Držel Tomovu tvář v dlaních, stále stejně znepokojený, jako když byl svědkem nárazu krabice do bratrovy hlavy.
„Nebuď hloupý,“ zašklebil se Tom. Bill viděl, jak se jeho zorničky rozšiřují. „Jsem v pohodě, přísahám.“
„Tak proč vypadáš tak mimo?“ Zeptal se tiše Bill a zamračil se, když přejel rukou po Tomově čele.
Tom sklonil hlavu a vzal Billovy ruce do svých. „Prostě jsem se jen lekl, spadla na mě krabice, jestli sis nevšiml.“ Usmál se na Billa, aby mu dal najevo, že ho škádlí.
„Říkal jsem ti, abys ty dveře neotvíral,“ řekl Bill a našpulil rty. „Byl to on. Udělal to Přítulňák.“
Tom si odfrkl a pustil Billovy ruce. „Přítulňák? Bille, podívej se na svoji skříň, je přecpaná blbostma, divím se, že na tebe nic nespadne pokaždé, když otevřeš dveře. Vybalil sis vůbec všechno, když jsme se sem nastěhovali? Nebo jsi tam prostě jen všechno nacpal?“
„Noooo…“
„To nebyl žádný duch,“ řekl Tom pevně. „Dneska tu spím s tebou, vypadáš jako troska,“ dodal.
Bill se chtěl hádat, ale po tom, co ho někdo chytil za nohu a Tom se zranil, byl opravdu příliš vyděšený na to, aby strávil zbytek noci sám. Navíc takhle bude mít Toma pod kontrolou, a nebude se o něj celou noc strachovat; Bill nebyl přesvědčený o tom, že z toho jeho bratr vyvázl bez úhony.
„Nepotřebuješ něco na hlavu?“ Zeptal se, jakmile byli v posteli, zatímco cédéčka zůstala všude po podlaze.
Tom znovu zívl. „Vážně je to v pohodě.“
Bill si posunul nohy a pokusil si je vsunout mezi Tomovy. Když uslyšel Tomovo odfrknutí, zasmál se. „Nechci, aby mě za ně někdo v noci chytil.“
„Nikdo tě za ně nechytne,“ ujistil ho Tom a propletl své nohy s Billovými. „Jen se snaž, abys do mě v noci nekopal.“
***
Bylo tak snadné si zdřímnout v tourbuse, když se pohyboval; neustálý pohyb a hučení motoru dokázaly ukolébat ke spánku i ty největší nespavce, a odpolední šlofíky byly Billovou oblíbenou záležitostí, když cestovali mezi městy. Ostatní nechal vepředu a odebral se dolů na svou palandu, víčka mu klesala už jen při pomyšlení, že si tam prostě jen zaleze a na hodinku si zdřímne.
Bill netušil, jak dlouho to bylo, ale připadalo mu, že spal celé dny, když se konečně probudil, grogy a dezorientovaný. Nejspíš by podřimoval ještě dýl, nebýt prstů v jeho vlasech, které mu jemně pročesávaly pramínky a zastavily se, aby mu masírovaly pokožku hlavy. Bill zívl a natáhl nohy ke konci postele, úplně se probral, když prsty zmizely.
„Kolik je hodin?“ Zamumlal a vůbec ho nerozhodilo, že se k němu bratr rozhodl připojit a narušit jeho spánek; Tom byl mrzutý a nudil se, když Bill nebyl poblíž. „Tome?“ Zeptal se, když na jeho otázku nikdo neodpověděl.
Bill se zamračil, posadil se a otočil se, aby do svého dvojčete strčil. Lůžko bylo prázdné a Bill se několik okamžiků zmateně snažil přijít na to, co se právě stalo. Stále se cítil dezorientovaný a omámený spánkem, a tak se zvedl z palandy a vydal se nahoru, aby našel ostatní.
„Ahoj,“ pozdravil ho Gustav a jen na chvíli zvedl oči od notebooku, aby se na Billa podíval. Georg seděl naproti němu a Bill viděl, že jsou totálně zažraní do nějaké online hry zahrnující kouzla a podivně vypadající chlápky pobíhající okolo s meči.
Na druhé straně autobusu se na jedné ze sedaček rozvaloval Tom, který vypadal, že napůl spí, a přes něj ležela jedna z jeho kytar. Jeho prsty jen lehce brnkaly na struny, a pak přestaly úplně, když si všiml Billa.
„Dobrý večer, Šípková Růženko,“ prohodil s úsměvem.
Bill vztyčil prostředníček, a pak kývl na Toma, aby se posadil, aby se k němu mohl přitulit.
„Co se děje?“ Zeptal se Tom, jakmile se Bill uvelebil a položil si Tomovu hlavu do klína. Pak se na Billa s otazníky v očích zadíval.
„Znáš takový to, když spíš, a tak trochu se ti něco zdá, a pak se probudíš, ale ještě napůl spíš a pořád se ti něco zdá?“ Blábolil Bill a neobtěžoval se své větě dát pořádný smysl, protože u Toma to nikdy nebylo důležité.
„Jo?“
„Jo, myslím, že jsem měl sen, i když jsem byl už vzhůru,“ vysvětlil Bill a zívl. „Cítil jsem, jak mi masíruješ pokožku hlavy…“
„Jo, to se ti určitě jen zdálo,“ odfrkl si Tom a drze se na něj usmál.
„Když myslíš,“ řekl Bill a zatahal za jeden z dredů, které se mu rozprostíraly po těle. „Děláš to pořád. Každopádně jsem se probudil a cítil jsem to, ale pak jsem se probudil úplně, ale ty jsi tam nebyl.“
Tom po něm vrhl zmatený pohled. „Chceš masáž hlavy?“
Bill se zasmál a jemně šťouchl Toma do hlavy. „Ne, hlupáčku. Jen jsem o tom mluvil.“
„Co když to nebyl sen?“ Tom náhle povytáhl obočí. „Co když jsi opravdu cítil, jak se tě někdo dotýká?“
Bill se zachvěl, a pak zavrtěl hlavou. Od noci, kdy Toma napadla létající krabice, neměl ani husí kůži, žádné noční návštěvy ani podivné věci, kterých by si byl vědom.
„Ne, byl to jen sen.“
Kéž by to tak bylo.
autor: Haylzee
překlad: Lauinka
betaread: J. :o)
