Violence 7.

autor: Evil

Bill trhaně vzlykal a Tom nepřítomně zíral před sebe. Ani jeden nechtěl promluvit jako první. Nakonec to byl Tom, který zdánlivě nekonečné ticho prolomil. „Je pozdě… já… nechci, aby mě takhle Gordon viděl. Odvezl by mě ihned do cvokhauzu. Ale… teď… teď potřebuju být sám… Prosím…“ Bill nepatrně zatřásl hlavou na znamení nesouhlasu.
„Nemůžu tě tu nechat samotnýho. Nejde to.“
Tom trochu zvýšil hlas. „Billi! Sakra, já nechci, abych ti zase ublížil, chápeš? Podívej, co se to se mnou děje. Já… já nevím, co se děje, mám strach, Billi. Musím tě ochránit před sebou. Prosím…“ vztekle si setřel slzy. „Moc tě prosím. Jen do rána.“
Bill se na něj ještě chvíli nevěřícně díval, ale pak souhlasil. „Dobře… půjdu na noc ven. Vrátím se ráno. Jen mi přísahej, že si neublížíš. Přísahej!“ Tom se nepohodlně zavrtěl. „Tome! Přísahej. Přísahej na nás. Jinak se od tebe nehnu.“ Tom se mu po chvíli přemýšlení zadíval hluboko do očí a jemně mu přejel prsty po tváři. Bříšky se lehce dotkl jeho rtů.
„Přísahám, Billi… Přísahám na nás.“ Bill lehce kývl.
„Dobře… V sedm ráno přijdu…“ políbil jej na tvář, sebral ze skříně nějaké šaty, oblékl se, vzal z šuplíku trochu peněz a odešel do koupelny.

Tam si upravil vlasy, uhladil je kokosovým voskem, aby byly jemné. Umyl si obličej, který měl opět rozmazaný a uplakaný. Viděl novou modřinu na tváři. Vzlykl. Světlým make-upem si zatřel tmavé kruhy pod očima a všechny malé modřiny. Hlavně ty velké na krku. Svoje uplakané oči si opět orámoval černou tužkou a na víčka rozetřel kouřový stín. Pak si dlouhé řasy pročísl řasenkou a na popraskané rty nanesl trošku lesku.
Jakmile zavřel dveře od pokoje, polilo jej horko. Měl strach. Udělal ale jednu věc, se kterou Tom nepočítal. Rodiče ještě nespali.
„Billi, kam jdeš takhle pozdě?“ zeptala se matka, hned jak opatrně nakoukl do obýváku.
„Jen jdu ven. Říkal jsem si, že jsem už dlouho nikde nebyl, tak se podívám, co se děje ve světě.“ Usmál se smutně. „Ne… potřebuju… ach bože… potřebuju tohle všechno ze sebe dostat…“ Vzlykl.
„To jsem moc ráda, zlatíčko, bála jsem se, že už snad nikdy neopustíš dům. Dávej na sebe pozor. A neboj se, o Toma se postaráme.“ Zamávala na něj z gauče.
Bill se na ni znovu mile usmál, a pak ještě dodal: „Prosím, dohlédněte na něj, občas má z těch prášků noční můry, je teď v mém pokoji. Prosím, mami, až usne, buď tam s ním. Prosím…“

Matka se na něj trochu vyděšeně dívala. Polekala se, s jakou naléhavostí ji prosil. Trochu se jí zachvěl hlas, ale nakonec klidně řekla: „Neboj se, Billi… Dohlédneme na něj…“ Usmála se a Bill jen tiše poděkoval a zapadl za dveře. Oddychl si. Takhle měl malinkou pojistku, že bude Tom alespoň pod minimálním dohledem.
Před domem se nadechl čerstvého, večerního vzduchu. Ještě se na sebe zadíval v lesklé okenní tabuli. Vypadal nádherně. Smetanově bílá pleť kontrastovala s antracitovými vlasy a černě orámovanýma očima. Připadal si téměř až nepatřičně ve vysokých botách a dlouhém černém kabátu. Jako z jiného světa. Ještě se ohlédl na dům, ale pak se už rychle rozešel ulicí. Jinak by si to nakonec rozmyslel a nikam by nešel. „Tak jo, noční živote. Ukaž, co nabízíš…“

*****

Zachvěl se. Necítil se moc dobře, protože sám ven nešel už téměř dva roky. Od doby, co ho Tom donutil, aby se odstěhoval na půdu, která byla, hlavně v zimě, neskutečně chladná. Mysl měl ale tak unavenou, že sám sobě přiznal, že vypnutí bude příjemná změna. Alkohol nepil téměř celou tu dobu, byl si jistý, že si dá pár drinků a bude mít dost. Hned v první ulici, do které zašel, svítil oranžový nápis „Nonstop“. Hned tam bez rozmyslu zapadl a bez jediného ohlédnutí se posadil k baru.
„Copak si dáš, zlato?“ Zaslechl před sebou milý hlas. Pozvedl svůj pohled, který mu automaticky padal k zemi, snad aby si jej okolí nevšimlo. Trochu se polekal.
„Ah… Pivo, prosím.“ Setkal se s modrookým pohledem roztomilé a moc hezké slečny. Ta hned oči vyvalila.
„No páni! Já myslela, že jsi dívka. Hned… hned to bude…“ trochu se zakoktala a trochu se i zarděla. „Tu máš, fešáku.“ Usmála se na něj, když před ním přistál zlatavý nápoj.
„Děkuji…“ Opatrně usrknul hořkou pěnu a zavřel oči. Ponořil se do svých myšlenek, začal si tiše zpívat. Cítil, jak se mu ten bolavý pucek v duši pomalu rozpouští.

„Máš moc příjemný hlas…“ Probudila ho barmanka z jeho snění. Trochu se polekal. Bill se jen lehce usmál a trochu více se napil. „Jak se jmenuješ?“ Opět na něj promluvila.
„Bill…“ špitl a snažil se jí vyhnout pohledem.
„Těší mne, já jsem Anett, copak tu v tuhle dobu pohledáváš takhle sám?“ Bill se zachvěl.
„Potřebuju utéct od problémů… Prozatím…“ Usmál se na ni, a pak na jeden lok pivo dopil. „Ještě jedno, Anett… a mimochodem… také mne těší…“ Konečně se mu povedlo své bledé rty zkroutit do přesvědčivého úsměvu.
„Ještě jsem tě tu neviděla, Billi… oh… smím ti tak říkat? Zní to tak nějak… domácky…“ Bill se uchechtl.
„Jinak mi snad ani nikdo neříká…“ A opět se snažil utéct do svého temného světa. Ošil se. Tak moc se bál. Děsily jej představy, co se asi s Tomem zrovna teď děje. Doufal, že mu je dobře. Že spí a netrápí ho žádné noční můry. Mobil, jak jinak, nechal na nočním stolku. Teď si za to v duchu nadával. Pak si ale hned uvědomil, že Tom by mu stejně sám od sebe nezavolal, kdyby se mu něco dělo. Zhluboka si povzdychl.

„Copak je? Tebe něco trápí, viď?“ Znovu zaslechl Anett, tentokrát přímo za svými zády. Zrovna nesla tác plný prázdných sklenic, které posbírala z již prázdných stolů.
„Ano, ale nechci tě tím zatěžovat, a hlavně tě nechci zdržovat od práce…“ Jen špitl, protože cítil, že je Anett nyní až moc blízko jeho těla. Ošil se.
„Mně se můžeš svěřit, fešáku…“ šeptla mu do ucha a Bill v jejím hlase cítil, že se usmívala.
„Je… je to dost osobní…“ polkl, a pak se otřásl, když ucítil, jak jej Anett pohladila po rameni.
„Chápu… jsi napjatý. Nedal by sis spíš něco ostřejšího než jen pivo?“ Billovi se trochu ulevilo, když se vrátila do bezpečné vzdálenosti za barem. Bill se ohlédl, kolik tu vlastně bylo lidí, a když viděl, že je tu, až na jednoho spícího postaršího muže, sám, kývl.
„Ale jedině, když si dáš se mnou…“ Opět se na ni mile usmál. Anett mu úsměv vrátila a šťastně se zazubila.
„Tak jo… Co si dáš?“ Bill měl jasno.
„Whisky… bez ledu, bez sody… asi… asi to dneska fakt potřebuju…“ Anett se zasmála.
„Úlalá, ty na to jdeš zhurta… Tak fajn… Dáme si whisky.“ A hned dvě sklenky nalila. Chtěla si s Billem přiťuknout na nové přátelství, ale než se stihla nadechnout, Bill do sebe panáka otočil a pokynul, aby mu nalila další. Nad skleničkou ale nechala nataženou dlaň.
„Nene…“ Jemně jej chytila za ruku, líbezně si ji prohlédla, měl ji jemnou jako dívka. Uvědomila si, že krásnější ruku snad ještě neviděla. Natož u chlapce. „Nejdřív si se mnou připiješ…“

Bill se uchechtl. „Tak dobře.“ Usmál se, ale do úsměvu mu opravdu nebylo. Opět jej chytil záchvat panické hrůzy z představy, co se stalo a co by se ještě mohlo všechno stát. Rozbušilo se mu srdce a mimoděk se chytil za hrdlo.
„Co ti je?“ letmo se dotkla jeho ruky Anett.
„V… v pořádku…“ Trochu zalapal po dechu. „Tak kde jsme to skončili?“ Vyloudil ze sebe další falešný úsměv a pozvedl sklenici.
„Na nové přátelství Billa a Anett!“ Zahlaholila Anett a Bill tu větu zopakoval. Trochu mu poposkočilo srdce, jak se mu ten ledový osten trochu rozehřál. Pak přišlo na řadu třetí pivo a třetí panák. Konečně přestal být v takové křeči. Povídali si a Bill se konečně po takové době upřímně zasmál. „A máš vlastně nějakého sourozence? Já mám starší sestru, moc spolu nevycházíme. Rodiče jsou z ní na větvi, je to doktorka, má už manžela, vlastní dům a co nevidět se rodiče dočkají vytouženýho vnoučátka…“ přehnaně sladce napodobila hlas své matky, která se už nemohla dočkat, až bude babičkou. „Ale já jsem to ‚rodinný zklamání‘, jak mi moc rádi připomínají. Jen obyčejná servírka bez maturity a bez titulu, co si nikdy nikoho nenajde… css, kašlu na ně. Mně je tu dobře. A finančně jsem na tom líp než Liz, má dokonalá sestra. Ještě deset let po svý smrti bude splácet studentskou půjčku.“

Prohrábla si nyní už trochu umaštěné blond vlasy, a čekala, jestli se konečně i Bill trochu rozpovídá. „Já… mám bratra… dvojče… ale…“ polkl a snažil se rozmrkat slzy. Doufal, že si toho Anett nevšimne. „Teď to máme mezi sebou… složitý… Těžko se mi o tom mluví,“ smutně se na ni usmál a doufal, že se Anett na tohle téma už nebude vyptávat. Alespoň prozatím. Ještě na to nebyl připravený. A ani nedoufal, že na tohle někdy vůbec bude připravený. „Byli jsme si opravdu blízcí. Kdybys Toma viděla, určitě bys do nás neřekla, že jsme jednovaječní. Tom nikdy nechtěl, abych mu byl podobný. Tak jsem si začal barvit vlasy na černo a trochu si i líčit oči…“ pousmál se a ukázal letmo na svá víčka, díky kterým si Anett myslela, že je dívka. „Oba máme jen maturitu a v poslední době nemáme moc štěstí na to najít nějakou stálou práci. Tak děláme, co se naskytne. Nechceme mámu nechat v problémech. Nevlastní otec je takovej bohém, ale má nás rád. Chtěl bych už nějaký svoje místo, ale… trochu mi hapruje zdraví, tak se to komplikuje.“ Bill se málem chytil za ústa, jak se nyní rozpovídal. O hodně víc, než původně chtěl.
„Hmmm… Měl bys popřemýšlet o modelingu, nebo o profesionálním zpěvu.“ Zadumaně si mumlala spíše pro sebe, ale Bill se rozesmál na celé kolo.
„Jo… to určitě.“
„Myslím to vážně. Zazpívej mi něco…“ Zažadonila Anett. Bill vytřeštil svoje mandlové oči. „Neee… Zpívám si, jen když si myslím, že mě nikdo neslyší a nevidí. Teď jsem si holt myslel, že jsem neviditelnej.“ Uchechtl se hořce a sklopil pohled.

Anett zrovna prachovkou stírala prach na horních policích mezi sklenicemi, co tam měla jen na ozdobu, tak se na něj hned otočila a jemně mu pozvedla tvář dlouhou násadou. Líbezně si jej začala prohlížet. „Máš moc krásnou tvář, hezčí jsem ještě neviděla.“ Bill se začervenal a trochu couvl, aby se jej Anett přestala dotýkat. Jen nesouhlasně zakroutil hlavou a nevědomky si obličej schoval do závoje vlasů. Trochu zalapal po dechu a ošil se nervozitou.
„Už… už budu muset jít.“ Rychle zašmátral vedle sebe, kde si nechal kabát, a hned si jej oblékl. „Kolik jsem dlužen?“ Usmál se na Anett lehce, ale hned sklopil pohled.
„Promiň, jestli jsem se tě nějak dotkla, to jsem nechtěla,“ posmutněla Anett.
„Ne, neboj.“ Usmál se na ni trochu přesvědčivěji. „Jen… musím za bratrem. Nevzal jsem si mobil a mám takový špatný pocit, budu klidnější, když už budu u něj, nezlob se,“ vykoktal ze sebe a v tom momentě jej opravdu hluboce bodlo u srdce. „Sakra… Tome…“ sykl a roztřásl se.
„Zatraceně, Billi, jsi v pořádku?“ vytřeštila oči Anett, když jej viděla, jak se mu podlomily nohy a celý zbledl ještě víc než kdy předtím. Držel se za hruď a měl pevně semknutá víčka. „Něco… něco se mu děje. Musím domů… Musím za ním… zatím… děkuji…“ setřel si slzu z tváře, která se mu samovolně spustila, a pak z kapsy vytáhl pár bankovek, které rychle hodil na bar. „Odpusť, musím…“ a vyběhl ven. Anett se za ním jen vyděšeně dívala a snažila se pochopit, čeho byla právě svědkem.
„Uvidím tě ještě někdy?“ zavolala za ním, ale už ji neslyšel. Posmutněla, a pak za sebou jen zamkla dveře baru a odešla si lehnout dozadu, kde měla lehátko s dekou. Byla za celou noc unavená, ale teď usnout nemohla. Pořád na něj musela myslet. Na jeho tvář, na jeho smutné oči. Na ty krásné rty, nádherné vlasy. Připadal jí jako anděl, který se tu u ní zjevil, a pak zmizel.

*****

Bill s notnou dávkou hysterie utíkal směrem domů. Nikdy mu ta cesta nepřipadala tak dlouhá. Nebe už začínalo blednout, takže vlastně slib, který bratrovi dal, splnil. Ale i tak si nadával, měl strach. Ach bože, ať je v pořádku… Ať mu nic není… modlil se k nebi, ze kterého se snášel namrzlý sníh, který ho štípal do tváře. Přesně tenhle pocit cítil i v srdci. „Už budu u tebe, bratříčku…“ špitl, když už totálně udýchaný odemykal hlavní dveře. Pálilo jej na plicích, měl zpocenou tvář a celý se třásl. Rozrazil dveře, a hned mezi nimi narazil na matku, která se zrovna vracela od Toma z pokoje. S vyděšeným výrazem padla Billovi do náruče.
„Ach Billi, běž rychle za ním, před chvílí tě volal. Zdálo se mu něco moc ošklivého a chce tě mít u sebe. Už jsem tě chtěla jít hledat, nevzal sis mobil. Ještě, že už jsi tady, utíkej rychle za ním…“ neskutečně rychle chrlila tu informaci a Billovi se opět rozbušilo srdce strachy. Shodil ze sebe kabát a boty a utíkal nahoru.
Podíval se do Tomova pokoje, ale nebyl tam. Tušil, že bude zase u něj. Schody na půdu nebyly nikdy delší a strmější. Roztřesenou rukou stiskl kliku a bez ohlédnutí zamířil rovnou pod vikýř, pod kterým tak často sedával on. Moc dobře věděl, že tam bude. „Tome…“ špitl a opatrně k němu došel. Tom byl schoulený na křesle, celý se třásl. Bill k němu tiše došel a přiklekl si. Opatrně jej pohladil po ruce. Tom jej ihned zachytil.
„Billi…“ špitl.
„Jsem u tebe, bráško,“ jen hlesl Bill a setřel si slzy o Tomovu ruku.

Cítil, jak je Tom ledový. „Pojď do tepla,“ šeptl a pomohl Tomovi se postavit a nesmlouvavě jej dovedl k posteli. „Honem, ať se zahřeješ,“ začal jej spěšně zbavovat šatů a sám se také svlékl. Tomovi na tváři hrál potutelný úsměv. „Potřebuji tě rychle zahřát, víš…“ špitl Bill, když Toma položil do postele a hodil na něj přikrývku. Tom lehce přikývl, a pak jen peřinu nadzvedl, aby si k němu mohl bratr zalézt. Bill se přitiskl k jeho promrzlému tělu a opatrně jej objal kolem pasu. Vzdychl. Byli teď tak blízko. Dotýkali se nosy, hleděli si zblízka do očí. Cítili dech toho druhého. Bill cítil bratrovu dlaň na zádech. Otřásl se. Pevně jej objal pažemi a pevně jej stiskl. Horkým dechem mu zahříval krk a šíji. „Copak se to s tebou děje… Co se ti zdálo, pověz,“ špital Bill a cítil, jak mu opět po tváři stéká slza. „Tomi, pověz…“ Tom se zatřásl, a ještě více se k Billovi přitiskl.
„Už jsem tě neměl. Přišel jsem o tebe… Zdálo se mi…“ rozplakal se.
„Ššš…“ pohladil jej Bill po hlavě a jemně jej líbal po šíji. „Neplač, prosím… Utiš se.“ Stiskl jej více, cítil, jak se chvěje strachy. Cítil jeho bolest. Cítil jeho strach. „Utiš se, bratříčku… řekni… neboj… Jsem tu s tebou…“ Bill jej jemně líbal, snažil se jej uklidnit. Moc mu to ale nešlo, protože čím déle tu s ním byl, tím více cítil jeho strach a neklid.
„Ach Billi,“ rozplakal se už naplno a pevně jej objal. Bill počkal, až jej přejde tahle vlna pláče. Tiše plakal s ním, nechtěl na něj nyní spěchat. Zavřel pevně oči a v útržcích viděl snad bratrovy myšlenky. Vyděsil se a polil ho ledový pot. „Tomi… utiš se… jsem tu s tebou… Pořád tu s tebou budu… když budeš chtít… Až na konec světa. Nikdy tě neopustím…

Ganz egal, wo du bist
Wenn du nach mir greist
Dann halt ich dich

Tiše mu zpíval tesknou melodii, která ale byla naplněná nadějí. „Nikdy nebudeš sám… Spolu to zvládneme. Všechno zvládneme. My dva, proti celému světu.“

autor: Evil
betaread: J. :o)