Violence 9.

autor: Evil

Tom Billa k sobě ještě více přitiskl. „Okamžitě jděte od sebe…“ Zopakoval otec svůj požadavek. Bill se schoulil do bratrovy náruče a Tom jej do ní přivinul a schoval mu tvář.
„To nejde… Nejde…“ špitl Tom a snažil se bratra chránit před dalšími dopadajícími ranami. „Ne, prosím…“ Opět hlesl Tom, a ještě více k sobě Billa přitiskl.
„Co…“, „jsem…“, „vám…“, „řekl…“ mezi každým slovem opět švihnutí opasku.
„Gordone!“ Zakřičela matka a zachytila jeho napřaženou ruku. Zhrozeným výrazem se na svou ženu zadíval. „Kluci…“ polkla matka. „Běžte od sebe…“ setřela si slzy. „Okamžitě.“ Sykla. Otec chytil fyzicky slabšího Billa za paži a surově ho vytáhl do stoje. Schoval jej za sebe a přitiskl ho ke stěně, aby se nemohl dostat k bratrovi. Tom zkoprněle seděl zhroucený na zemi a vyděšeně se na otce díval. „Tome, dolů… Do svýho pokoje… Okamžitě.“ Tom se ohlédl na Billa, který se na něj v slzách díval. Nezmohl se ale ani na slovo. Pak se rozběhl pryč. Otec se otočil na Billa, kterého držel za rameno přitisklého ke stěně. Chtěl jej udeřit, ale napřaženou ruku stáhl, když uviděl jeho výraz. Bill se zhroutil k zemi.

„Opovaž se jít dolů.“ výhružně sykl mezi dveřmi, když opouštěl jeho podkrovní pokoj, a pak zabouchl a zamkl. Bill nemohl ani dýchat.
„Tome…“ jen špitl z posledních sil.
„Ne! Zpátky do pokoje! Dělej!“ Slyšel křičet matku.
„Nemáte právo nás rozdělit! Je to můj bratr!“ Uslyšel, jak Tom dostal od matky facku.
„Zpátky jsem řekla! Nebo tě s otcem odvezeme okamžitě!“ Tom vzlykl.
„Není to můj otec! A ty snad ani nejsi moje matka!“ další facka.
„Zalez do pokoje!“ Nikdy neslyšel, že by jejich matka byla někdy až tak naštvaná. Otřásl se hrůzou.
To je konec… Ach Tome… Potřebuji tě… Tolik bolesti, tolik strachu a beznaděje. Raději by se nechal zbít, než aby od něj Toma takhle odtrhli. Cítil, jako by mu rodiče právě vytrhli polovinu srdce. Do těla se mu ostře zabodávala zima. Zůstal opřený o studené dveře. Číhal a poslouchal, jestli se domem nenese žádný zvuk. Zatím ale jen slyšel vzlykot rodičů, pár matčiných hysterických telefonátů a pak tichý Tomův pláč. Ucítil jeho bolest. „Tome…“ šeptl a pohladil hrubé dřevo.

******

Tom chtěl běžet ihned do schodů. Chtěl za bratrem. Ale matka mu nedovolila ani vstoupit na schodiště. „Okamžitě zpátky, nebo tě hned odvezeme do ústavu.“
„Nic jsme neudělali! Nikomu jsme neublížili!“ vyjekl na matku, ta mu ale uštědřila další facku.
„Ublížili jste všem! Jak… jak můžeš líbat vlastního bratra? Jak ho můžeš TAKHLE líbat! A kdo ví, co jste ještě všechno…“ chytila se za ústa a utíkala do kuchyně. Začala zvracet do dřezu. Tom k ní opatrně došel a napustil jí sklenici vody. „Vypadni…“ sykla matka. „Dneska tě už nechci vidět. Zalez do pokoje a počkej, až pro tebe přijdeme. K Billovi se už nepřiblížíš,“ vzala si sklenici a žíznivě ji vypila. „Zmiz…“ sykla.
Tom si setřel slzy a běžel do svého pokoje. Simone a Gordon roztřeseně došli do obýváku, kde skomíral oheň v krbu. Gordon vyndal krabičku cigaret a hned si jednu vložil mezi roztřesené rty. Nabídl i své ženě, která sice od střední nekouřila, ale tušil, že to nyní potřebuje. Ihned nabízenou cigaretu uchopila do snad ještě více třesoucích se prstů. Když si oba zapalovali už třetí cigaretu, Simone zlomeným hlasem špitla: „Je to láska, nebo perverze?“ roztřásla se a zhroutila se Gordonovi do silné náruče. Hladila ho v dlouhých, ebenových vlasech, a nechala své slzy, aby se mu vpíjely do černého trička.

„Já…“ Snažil se rozmrkat slzy. Teď nebyla zrovna vhodná situace, aby ukázal slabost. On měl být v rodině ten nejsilnější. Ten, o koho se můžou všichni opřít. Ten, který bude mít odpověď na všechny otázky. Miloval své nevlastní syny, i když zrovna Billovi moc nerozuměl. Opravdu se snažil si k němu najít cestu, ale po pár letech to vzdal. Nemohl říct, že ho nemá rád. Jen mu připadalo, že jsou každý z jiné planety. „Já… viděl jsem jejich oči. Ach bože…“ hlesl a surově si setřel slzy. Zatraceně, velcí kluci přeci nepláčou… Vztekle si prohrábl vlasy a popotáhl si z cigarety. „V očích měli neskutečný strach… a…“ Opět ty slzy.
„A?“ špitla roztřeseně Simone.
„Nepopsatelnou bolest…“ vzlykl a chytil se za ústa. Připadal si tak nepatřičně a hloupě. „Tak moc se trápí, Charlotte…“ oslovil ji jménem, které jí jako jediné ze tří úředně zbylo.
„Je to…“ vzlykla. „Neetické, nemorální, protizákonné… sakra… Ani nevím, co všechno to vlastně je. Ale všude je zápor. Všude. Já vím, že se mají odjakživa moc rádi, že se milují…“ vzlykla. „Ale že i… tímhle způsobem…“ rozplakala se. V obou se pralo tolik pocitů. Byli svědky zavrženíhodného chování. Ale mohli zavrhnout vlastní děti?
Gordon se po chvíli zvedl a donesl ke stolu lahev Whisky. Charlotte nabízenou skleničku neodmítla. Až do poledne kouřili jednu cigaretu za druhou a postupně vyprazdňovali křišťálovou karafu s Whisky.

*****

Bill nemohl zastavit pláč. Připadalo mu, jako by nyní byl Tom na druhé straně zeměkoule. Cítil, jak v něm kus duše umírá. Chtěl křičet, volat o pomoc. Ale kdo by mu pomohl? „Pomoc! Moje duše umírá! Potřebuji svého bratra!“ Nebyl zde nikdo, kdo by ho vyslyšel. Nebyl zde nikdo, kdo by mu odpověděl a zareagoval. Mohl křičet jen ve své duši. A jeho duše křičela. Cítil v srdci neskutečný žár. Snažil se všemožně ten pocit zahlušit, ale nešlo to. Věděl, že Tom nyní cítí to samé. Nechtěl ho tomu vystavovat. Stačilo, že trpěl on sám.
Po nekonečné noci a po nekonečném ránu se otevřely dveře. „Pojď, Billi…“ pokynula matka a opřela se o futra. Nechala Billa projít, mezi prsty jí skomírala asi desátá cigareta. Bill chtěl vyjeknout: „Mami? Ty kouříš?“ ale svá slova a udivení potlačil. Když viděl, jak matka vrávoravě schází schody, usoudil, že mlčení bude nejlepší. Otec mezitím došel pro Toma. Klepal na dveře, ale neotevíral. V Billovi se vzedmula vlna strachu. Ale nyní necítil, že by si Tom fyzicky ublížil. To by cítil. Tak jako vždy.

Gordon po pátém, neúspěšném klepání, opatrně vstoupil do jeho pokoje. Tom byl schoulený v klubíčku na posteli. Pomalu se pohupoval a obličej schovával mezi koleny. „Tome…“ špitl Gordon a opatrně si k němu přiklekl. Chytil ho za ledové ruce. Tom nereagoval. „Tome… vstávej, pojď…“ chytil jej za paži a zvedl ho do stoje. Tom nepřítomně těkal pohledem. Oči tak uplakané a vysílené, že skoro ani neviděl. „Půjdeme do obýváku…“ Oznámil mu otčím a dál ho za sebou napůl táhl. Tom byl apatický. Gordon se letmo podíval na jeho předloktí, děsil se, jestli si zase neublížil. Ale ne. Jeho jizvy byly včerejší. I tak jej ale bodlo u srdce. Nechtěl, aby jeho děti, i když nevlastní, trpěly.
Matka mezitím posadila podobně apatického Billa na pohovku. Sedla si naproti do křesla a čekala, až přijde Gordon s Tomem. „Tati…“ slyšela hlesnutí. Tak zlomené.
„Posaď se…“ zatlačil mu do ramene a donutil ho se posadit vedle bratra. Chlapci se na sebe vyděšeně dívali. Chtěli se obejmout, ale hned uslyšeli náznaky nesouhlasu.
„Nesahejte na sebe…“ sykla matka a snažila se dlaní potlačit vzlyk. Bill se na Toma se strachem podíval. Ani jeden se ale neodvážil ani pípnout. Bill se roztřásl hrůzou. „Už na sebe nesáhnete. Je vám to jasný?!“ Zaječela hystericky Charlotte a znovu si setřela slzy z tváře. Oba chlapci na sebe opět vyděšeně zadívali, a pak opatrně zatřásli hlavami na znamení nesouhlasu. Gordon jim oběma dal facku.
„Prostě ne! Nejde to!“ Tom se hystericky rozplakal a chytil Billa do náruče.
„Nesahej na něj!“ zaječela matka a snažila se je od sebe odtrhnout.
„NE!!!“ zaječel Tom a dál Billa drtil ve své náruči. „Nejde to! Budete nás muset zabít!“ zakřičel Bill, a pak si schoval uplakanou tvář Tomovi do ramene.

Gordon si vztekle setřel slzy a dlouze se na chlapce zadíval. „Ne…“ špitl po nekonečně dlouhé chvíli. „Já nemůžu…“ a s těmi slovy opustil dům. Simone z okna viděla, jak se kamsi rozběhl závějí před domem.
„Vyspíme se na to… nebo… prostě… ach zatraceně…“ složila si hlavu do dlaní a zajela si jemnými prsty do zrzavých vlasů. „Zítra…“ vzlykla. „Zítra uvidíme… Nevím, kdy se táta vrátí… běžte si, kam chcete. Je mi to teď jedno. Úplně jedno. Využijte toho. Možná to bude naposledy. Zítra do půlnoci tady.“ Polkla hořce. „Je vám to jasný? Mobily s sebou.“ tvrdě se na ně zadívala. Chlapci jen mlčky kývli a pak zkoprnělě zamířili do svých pokojů.
Billa ihned napadlo, že musí jít do baru a neskutečně se opít, aby na tu hrůzu zapomněl. Tom potřeboval jen jet kamsi daleko na kole, aby unikl z vesnice. Co nejdál od domu. Co nejdál od svého bratra. Alespoň na pár hodin. Bill si rychle umyl tvář, jemně se nalíčil, učesal, a pak téměř běžel do baru, kde byl naposledy. Doufal, že tam zase bude Anett. Neměl náladu se bavit s někým jiným. Raději by celou noc mlčel a jen do sebe lil jedno pivo za druhým. Doufal, že přepije svou bolest a frustraci.

Slyšel, jak Tom vyjel na kole ze zahrady po cestě do vsi. Roztřásl se. Nejraději by se rozjel za ním, ale nechtěl to riskovat. Měl neblahé tušení, že by je rodiče sledovali. I když mu to připadalo jako blbost. Cítil, jak je Tom napjatý a vyděšený. Potřeboval to ze sebe setřást. Rychle se oblékl a seběhl schody. Hned na konci schodů ho zastavila matka. „Kam jdeš?“ Viděl, jak se celá chvěla.
„Do baru…“ špitl, a pak téměř matku odstrčil na stranu. Prudce za sebou zabouchl dveře a skoro vyběhl ulicí. Na rohu se zastavil a chytil se za hruď. Bolest jej zkroutila téměř k zemi. „Ach Tome… dávej na sebe pozor…“ Ochromil jej strach, ale věřil v jejich dvojčecí propojení. Kdyby se mu něco dělo, určitě to ucítí. Zatím to bylo v pořádku. Trochu si oddychl a rozešel se dál po ulici. Už konečně zase viděl ten neonový nápis.
Rychle vpadl dovnitř a posadil se na barovou stoličku. Zachvěl se radostí, když viděl, že je tu opět Anett.
„Ach, Billi! Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě tu vidím. Měla jsem takový pocit, že tě tu už neuvidím…“ Nahnula se přes bar a téměř Billovi skočila do náruče.
„Taky tě moc rád vidím, Anett.“ Usmál se Bill a stále ji k sobě tiskl. Cítil z ní cigaretový kouř a jablečné mýdlo. Vlasy měla nyní krásně upravené, hebké a stažené do pevného copu. Voněly po heřmánku.

„Billi… vypadáš ustaraně, co se stalo?“ hned se zeptala, jen co se od něj trochu oddálila. Bill jen lehce zatřásl hlavou.
„Asi se mi rozpadá rodina…“ špitl, ale hned dlaní naznačil, že to nechce víc rozebírat. „S Tomem jsme si nyní tak blízcí, jak jsem si vždy přál…“ polkl. „Ale s rodiči je to teď…“ nemohl nalézt to správné slovo. Snažil se zahnat slzy… „Složitý…“ Doufal, že za úsměvem schová své zoufalství.
„To mě mrzí…“ šeptla Anett, a pak se hned utrhla od baru a běžela k jednomu stolu, od kterého na ni zamával jeden bělovlasý štamgast. Přivinul si ji k sobě.
„Anett, ten chlapec je moc hezký, hodili byste se k sobě…“ Mrkl na ni. Anett se trochu zarděla.
„Ale pane Jilmanne, je to jen kamarád,“ usmála se na něj bezstarostně, ale přitom se jí trochu sevřelo srdce.
„Já na tobě vidím, že se ti moc líbí. Ale není to chlapec pro tebe. Jeho srdce už někomu patří, to já poznám…“ poklepal jí na rameno a chopil se svého piva.
„Jsem ráda, že jste mi to řekl…“ špitla trochu zkroušeně Anett a vrátila se za bar. Bouchla půllitrem o desku baru, a pak se opřela do páky od pípy. Pevně semkla víčka a snažila se potlačit slzy.

„Anett, jsi v pořádku?“ Zeptal se Bill, když viděl, jak se jeho nová kamarádka roztřásla a její jiskra v obličeji pohasla.
„J… jo…“ rozmrkala slzy a pohledem se jej snažila marně najít. „Jsem v cajku…“ Pak svou tvář odvrátila a setřela si slzy, které se jí proti její vůli svezly po tvářích. Ucítila u srdce ostré škubnutí. Bill cítil, že mu lže, ale netušil, jak by se v téhle situaci měl zachovat. Opět ten odporný pocit. Tupé bodnutí do srdce.
„Tome…“ hlesl. Zatnul zuby a sklonil tvář. Opět ten žhavý osten. Už si za svůj život zvykl, že necítil jen svou vlastní bolest, ale i bolest jeho nejbližších. Teď se mu chtělo srdce rozletět na střepy a nemohl to zastavit. Okamžitě jej napadl Tom. „Tomi… jsi…“ vzlykl. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se v duchu. Doufal, že jejich dvojčecí síla bude fungovat a jeho dotaz k Tomovi přijde. Nyní ale odpověď nepřicházela. „Anett?“ špitl a snažil se neznít jako naprostý idiot, když svou otázku zopakoval. „Jsi…“ polkl. „Jsi v pořádku? Nemůžu ti nějak pomoct?“ hlesl a proklínal se za slova, co právě vypustil z úst.
Anett si surově setřela slzy, uhladila si vlasy z tváře a pomalu obešla bar. Ocitla se těsně u Billovy tváře. „Ano…“ Vydechla. „Můžeš…“ a začala jej líbat. Tak naléhavě. Vyděšený Bill ji k sobě přitiskl. Se stejnou naléhavostí jí polibky oplácel. Anett opatrně zajela Billovi pod tričko. Připadala si nepatřičně. Jako by jej snad znásilňovala. Když si ale Bill tričko sám sundal, a pak ji sám od sebe zbavil šatů, pucek pochybností se rozplynul. Naléhavě se líbali. Anett měla trochu obavy, kde se jejich akt bude odehrávat, ale ihned své šedé myšlenky zapudila, když ji Bill chytil do náruče a odnesl ji dozadu za bar, kde měla svou místnost s postelí a alespoň s minimem soukromí.

Bill ji opatrně položil do postele, a pak ji začal něžně líbat. „Omlouvám se…“ špitl. Anett nechápala. „Promiň…“ špitl, a pak do ní pronikl. Anett zasténala rozkoší.
„Ach Billi…“ Zaťala mu nehty do zad. Bill také zasténal.
„Omlouvám se ti…“ vzlykl Bill a po tváři se mu svezly slzy.
„Nepřestávej…“ tiše zasténala Anett a přitiskla si jeho tělo ještě blíže. Snad aby jí neutekl. Viděla na něm, jak je vyděšený a zoufalý. Miloval se s ní ale tak naléhavě. Anett z něj nemohla spustit oči. Byl tak nádherný. Trochu ji vyděsilo, když spatřila všechny jeho jizvy a modřiny. Nechtěla si ale nyní ničím rušit tak nádherný okamžik. Byl to nejkrásnější muž, jakého kdy viděla. Chvěl se, měl pootevřené rty, zavřené oči. Dlouhé vlasy mu padaly až k pasu, jak zakláněl hlavu. „Ach Billi, ano…“ hlesla. Bill své pohyby zrychloval. Začal sténat. Cítil slast, ale zároveň neskutečnou bolest. Už se blížila poslední slastná křeč. Zlomeně zakřičel. Pak si na Anett opatrně položil hlavu. Hladila jej ve vlhkých vlasech. Cítila se nyní šťastná. Billem ale projela další vlna bolesti. Rozplakal se. Rychle se posadil na kraj postele. „Billi…“ pohladila jej po zádech, ucítila jeho hrubé jizvy. „Odpusť… já… nemůžu…“

Rychle rozrazil závěs, naházel na sebe své šaty, a pak se na ni vyděšeně podíval. „Omlouvám se…“ Polkl slzy. „Moc mne to mrzí, Anett…“ Hodil na sebe kabát a rychle utekl na ulici. Zhluboka se nadechl ledového vzduchu. Točila se mu hlava, srdce ho neskutečně bolelo. „Ach Tome… Co jsem to…“ Bylo mu tak těžko. Cítil se špinavě, odporně. Slzy nechal téct, neměl už sílu na to je stírat. Netušil, kam šel. Domů nemohl. Zabočil do uličky, ve které snad za celý svůj život nikdy nebyl. Opřel se o špinavou zeď a zíral do černé oblohy, jak se z ní snáší sníh.

autor: Evil
betaread: J. :o)