autor: Evil
Tom zůstal bezmocně a vyděšeně sedět na posteli. Nepřítomně zíral před sebe a snažil se si uvědomit, co se právě událo. Zeptal se bratra, jestli si pamatuje, co se mu stalo. Nedříve si nevzpomínal. A pak… si vzpomněl. Jenže špatně. Kurva kurva kurva… Tom si složil hlavu do dlaní a začal hořce plakat.
Více než dva roky zneužívání se projevily. Jako jed se mu ten pocit vléval do žil. Nebo jako kyselina. Ach Billi… už je to pryč. Já ti už nikdy neublížím. Teď nejsem ten, co ti tohle způsobil. Nejsem… Zatraceně… Cítil, jak celé jeho tělo hoří, jak jeho duše leptá dlouho zadržovaná bolest. Bože, tohle ne… Bolestí začal křičet. Po chvíli se rozletěly dveře a dovnitř přiběhla sestřička.
„Co se děje? Co se stalo, mladý pane?“ Tom se držel za hruď, hlava mu klesala na kolena a hystericky plakal. Nemohl přestat. Měl toho v sobě tolik. A zrovna teď to všechno chtělo ven. Vůbec si neuvědomoval, že je stále v reálném světě. Prostě se propadal do své temnoty. Do svého zvráceného světa. Netušil, že by jeho nářky mohl někdo slyšet. Sestřička si k němu opatrně přisedla a pohladila ho po zádech. Tom jen začal plakat ještě víc.
„Ah… to ne… to ne… tak moc… tak moc to bolí…“ zakvílel v slzách.
„Co vás bolí?“ šeptla mu u vlhké líce sestřička a snažila se mu pohledět do uplakané tváře.
„Srdce…“ vydechl Tom bez hlasu a přitiskl si silně obě předloktí k hrudi. Bolestně vzlykl. Sestřička se na něj soucitně zadívala, a pak ho opět pohladila po zádech. Tom se začal třást a počal plakat ještě víc. Po chvíli sestřičku pevně objal a zabořil jí obličej do ramene. „On za to nemůže… všechno je to moje vina…“ hlesl a sestřička nechápavě svraštila obočí.
„Zkuste se uklidnit…“ špitla. Netušila, o čem to Tom mluví.
Když jej spatřila poprvé, připadal jí jako namachrovaný frajírek, kterého jen tak nic nerozhodí. Ale teď si uvědomila, že to jen způsobuje jeho vizáž. Ty dredy a piercingy. Teď před sebou měla zlomeného mladého muže, který neví, co si počít s vlastním životem. S vlastními pocity. A hlavně nyní viděla mladého muže, který se sužuje neskutečným strachem o vlastního bratra. Cítila, jak se pod jejím sevřením chvěje. Cítila z něj tíseň, se kterou si neuměl poradit. „Vyplačte se…“ špitla a objala Toma trochu pevněji. Ten jí zatínal roztřesené prsty do bílé uniformy a smáčel jí rameno slzami.
Tom vyjekl, když se rozrazily dveře. „Billi!“ vykřikl, ale přitom moc dobře věděl, že svého bratra mezi dveřmi neuvidí.
„Tome, zlato…“ matka k němu přiběhla a objala jej z druhé strany. Gordon stál těsně u jeho postele se svěšenou hlavou.
„Všechno jsem zkazil… za všechno můžu já… jenom já,“ vzlykal a utíral si slzy do matčina kabátu.
„Uklidni se, zlatíčko…“ pohladila jej po jemných dredech a po zádech. „Bude to v pořádku…“ podívala se v slzách na Gordona. Ten jen kývl a odešel. Jen ještě Tomovi stiskl rameno.
Gordon zamířil do umývárny. Sestřička Holy, která se o oba chlapce starala, viděla Billa běžet tím směrem. Opatrně se opřel do pootevřených dveří a vstoupil dovnitř. Všude se linula pára z horké vody. Ihned uslyšel tiché vzlyky. Pod tou nejzadnější sprchou seděl schoulený černovlasý a vyhublý chlapec. Usedavě vzlykal. Neměl už slzy. Neměl sílu. Pomalu vše vzdával. Nechal si na šíji stékat ostré prameny horké vody. Bolestivě se mu zabodávaly do šrámů na zádech.
Gordona při tom pohledu bodlo u srdce. Pomalu a tiše se přiblížil až těsně ke svému nevlastnímu synovi a sprchu vypnul. Bill polekaně zvedl tvář, kterou měl schovanou pod mokrými vlasy. „Tati…“ hlesl, objímaje si kolena pevně pažemi. Naštvaně si otřel slzy z tváře a popotáhl. Otec mu podal papírový kapesníček. „Děkuji…“ hlesl Bill a vysmrkal se.
„Pojď, pomůžu ti…“ nabídl mu Gordon ruku. Bill jen nesouhlasně zatřásl hlavou. Gordon tedy odstoupil a nechal jej, aby se zvedl sám. Ještě se k němu otočil zády, aby si Bill před ním nepřipadal až tak nepatřičně. Billovi se zachvěly nohy, ale udržel se. Vymačkal si vodu z vlasů a uhladil si je z tváře. Pak se spěšně osušil ručníkem a zabalil se do bílého županu. Neskutečně se třásl. Gordon mu nabídl rámě, aby se o něj mohl opřít. Bill se na něj jen letmo a vděčně zadíval. Děkuji, tati… jen rty naznačil. Gordon pochopil a jen mu více stiskl dlaň. „Nemáš zač, synu…“ Bill cítil jeho náklonnost. Lehce se usmál. Dokonce i v jeho zlomeném výrazu se objevil záblesk vděčnosti. „Pojď…“ opatrně jej chytil za paži a pomalu se rozešli zpátky do pokoje.
Bill si opatrně sedl k Tomovi na postel, a pak ho roztřesenými prsty jemně pohladil po tváři. Gordon se trhaně nadechl, ale nic neříkal. Charlotte byla na židli před postelemi a nervózně usrkávala horkou kávu z automatu. Po chvíli do pokoje vstoupil doktor a chtěl s rodiči mluvit soukromě. Tiše opustili pokoj a chlapci tak zůstali na chvíli sami. Tom se po krátkém okamžiku zavrtěl, a pak zamžikal kolem sebe. „Billi…“ špitl a Bill se na něj usmál. „Jsi…“ polkl. „Jsi v pořádku?“ Bill se na něj znovu lehce usmál a kývl. I když si tím nebyl až tak jistý. Věděl ale, že to bude dobré. Teď jej všechno bolelo a cítil se špatně. Měl hlad, ale nebyl schopen nic pozřít. Chtěl tak moc jít domů. Moc dobře věděl, že na to ještě nemá sílu.
Pomalu se zvedl a vrátil se na svou postel. Zachumlal se do přikrývky a tiše pozoroval Toma z bezpečné vzdálenosti. Byl zmatený. Přemýšlel, proč by mu to Tom chtěl způsobit, když už to mezi nimi bylo tak krásné. Ale netušil, kdo jiný by to mohl být. Nikoho jiného si nepamatoval. Potřeboval odpovědi. Potřeboval hodně odpovědí. Co se stalo, proč se cítí tak zneužitě, proč je zraněný, proč se děsí něčeho, když vlastně ani neví čeho. Vzlykl a zachvěl se mu ret.
Nadechl se a znovu sykl. Chytil se velké mokré náplasti, kterou měl pevně přilepenou ze strany na krku. Přemýšlel, proč ji tam má. Pak teprve pocítil neskutečné pálení všech šrámů na zádech. Cítil, jak se mu horkou vodou rozproudila krev, která se mu začala řinout z jednoho hlubšího šrámu. Nepříjemně se zachvěl. „Sakra…“ sykl a semkl víčka.
„Billi…“ uslyšel tichý hlas svého bratra. Bill se mu podíval do očí. Tom byl vyděšený. „Co pro tebe jen můžu udělat? Prosím… pověz,“ špitl plačtivě Tom a hluboce se mu podíval do očí. „Chci…“ hlesl Bill a opět zkřivil tvář bolestí. „Chci jen domů… prosím…“
Tom se pomalu zvedl a přiklekl si k bratrově posteli. Chytil ho za ruku a jemně mu dlaň stiskl. Po chvíli si ji zvedl ke rtům a jemně ji políbil. Bill nereagoval. „Billi… já ti hodně ublížil. Hodně… opravdu hodně… ale… teď jsem ti neublížil. Přísahal jsem ti, že už ti nikdy neublížím. Ach lásko… tohle jsem ti nezpůsobil já… já… já vím, že si nevzpomínáš a nevěříš mi, ale prosím… zkus si vzpomenout… prosím, věř mi,“ plačtivě zasténal Tom a otíral si slzy o Billovu ruku. „Prosím, lásko… věř mi,“ jemně mu líbal bříška štíhlých prstů.
Billovi se také svezly slzy po tvářích. „Věřím ti…“ Tomova bolest jím projížděla jako žhavé ostny. Zcela přehlušila jeho fyzické rány. „Ach, Tome, věřím ti…“ stiskl Tomovi dlaň a políbil jej na hřbet ruky. „Neplač, prosím,“ špitl Bill a setřel si vlastní slzy. „Omlouvám se,“ hlesl a roztřásl se. Tom posmutněl.
„Neomlouvej se, Billi, já tě chápu,“ smutně se na něj usmál. „Nic z toho se nemělo nikdy stát. Nic z toho. Nic z těch hrozných věcí. Všechno bylo špatně. Celý ty dva poslední roky…“ zlomeně si povzdychl a promnul si obličej.
Tom se otřásl hrůzou. Nechápal, že si všechny svoje počiny neuvědomoval. Tedy… uvědomoval, ale byl si jistý, že jeho chování je správné. Že nedělá nic špatného. To Bill za vše mohl. To Bill všechno způsobil. Byl to on, kdo je chtěl oba zničit. Zachvěl se mu ret.
„Tome…“ špitl Bill a chytil bratra za tvář. Podíval se mu zhluboka do očí. „Věřím ti, bratříčku…“ jemně jej hladil dlaněmi, a pak mu pohladil rty svým horkým dechem. „Věřím ti…“ a pak jej něžně políbil.
„Ach, Billi…“ Tom se na něj jemně usmál, ale poté hned zvážněl. „Ublížil ti ten sráč, co tě přepadl, když jsi byl venku. Ten…“ přemýšlel, jak se jmenuje. „Ilaj…“ procedil jeho jméno skrz zuby a zatnul pěsti. Bill se zachvěl. Nemohl si to všechno vybavit. Měl dojem, že jeho mysl tu hrůzu vytěsnila.
„Nepamatuju si…“ sklopil pohled a opatrně se zvedl z postele. Sykl a semkl víčka.
„Billi… doktor se ti musí podívat na ty šrámy… jsou…“ polkl slzy. „Děsivý…“ sklopil pohled a roztřásl se mu ret. Bill lehce kývl, ale bylo mu to nepříjemné. Nechtěl, aby ho někdo cizí ‚očumoval‘. Už nikdy nechtěl, aby ho někdo viděl nahého. Otřásl se odporem. Odporem k sobě samému.
„Mamka ti přinesla pyžamo. Podívej, co máš na sobě…“ lehce se Tom zasmál, opatrně se postavil a vysíleně došel k malé skříňce, která stála naproti Billově posteli. Vyndal tmavě šedé pyžamo, které bylo příjemně lehké a jemné. Bill se lehce usmál a vzal si od Toma nabízené šaty.
„Děkuju…“ špitl, a pak se tiše rozesmál. „Ach, bože…“ podíval se na Toma s rozzářenýma očima. Na pyžamu byl natištěný obrázek bílého francouzského buldočka. „Vždy jsem si přál takového pejska…“ usmál se na Toma a Tom mu úsměv oplatil. Moc dobře si pamatoval, že jako malý měl plyšovou opici a Bill plyšového buldočka.
Pokojem se ozvalo tiché zaklepání. Po chvíli dovnitř vstoupila sestřička. „Mladý pane… přišli jsme vám ošetřit rány. Budeme se snažit, aby to bolelo co nejméně, ano? Dáme vám stahovací náplasti, nechceme vám to šít, měl byste zbytečné jizvy. Souhlasíte?“ Uslyšel její milý hlas. Bill jen kývl. Bylo mu to vlastně jedno. Chtěl jen jít co nejdříve domů. Chtěl být s Tomem sám. Zrovna teď, když to bylo tak krásné.
„Ah… ano…“ jen hlesl a pyžamo si úhledně poskládal pod polštář.
„Dobře, a nechcete…“ Bill hned ženinu větu přerušil.
„Ne, nechci, aby můj bratr odešel,“ usmál se na Toma, který se snažil, aby na něm jeho nával štěstí a souznění nebyl až tak znát.
„Dobře tedy,“ pousmála se a počkala, až si Bill svlékne nemocniční košili. Tom semkl víčka a zatnul zuby. Cítil na svém těle jeho rány.
Dovnitř vstoupil doktor. „Dobrý den, mladí pánové. Bude to jen chvilka, nemusíte mít strach. Pokud chcete, mohu vám dát něco na bolest…“ špitl u Billovy tváře. Ten jen nesouhlasně zatřásl hlavou.
„Ne, děkuji…“
Doktor se na něj trochu vyděšeně zadíval. „Ale… bude to opravdu bolet, musím vám to vyčistit desinfekcí, a pak teprve dám stahovací náplasti…“
„V pořádku, pane doktore. Zvládnu to,“ pousmál se na něj a pomalu se položil na postel. Tom semkl víčka, aby se mu nespustily slzy. Přiklekl si k Billově posteli a sevřel mu dlaň. Bill se párkrát zhluboka nadechl, a pak na okamžik zavřel oči. Bolesti si zažil hodně, už se jí nebál.
„Jste připravený, mladý pane?“ zeptal se doktor.
„Ano…“ špitl Bill, a Tom mu stiskl dlaň o něco více. Bill z bratra nespouštěl oči. Pak se mu zadrhl dech a trochu se zajíkl, když se doktor dotkl šrámu tamponem nasáklým štiplavou desinfekcí. Křečovitě Toma stiskl a nevědomky mu zaťal nehty do kůže. Tom se ale ani nepohnul. Jen semkl víčka a tiše sykl.
Billa bolest ochromila natolik, že ošetření posledních šrámů ani necítil. Úlevně vydechl. Přikládání stahovacích náplastí už nevnímal vůbec. „Tak, hotovo, mladý pane,“ lehce se usmál doktor, a pak se podíval Billovi do tváře.
„Děkuji,“ špitl Bill a lehce se usmál.
Doktor trochu posmutněl a chytil Billa jemně za rameno. „Nerad to říkám, ale…“ chvíli se odmlčel. „Ale jizvy vám zůstanou. Budeme se opravdu snažit ze všech sil, aby byly co nejméně viditelné, ale… zcela zabránit jim nedokážeme,“ sklopil pohled.
Bill si jen lehce povzdychl. „To je v pořádku, děkuji vám za vaši péči,“ mile se na doktora usmál. Pak sykl a chytil se za obvaz na krku.
„Oh, ano… ještě tohle zkontroluji…“ Ihned pohotově zareagoval muž a snažil se co nejopatrněji vlhkou náplast sundat. „Oh, bože…“ hlesl doktor. „To vypadá, jako by vás někdo chtěl podříznout…“ chytil se bezděky za rty.
„Jo… to chtěl…“ polkl Bill a zachvěl se.
„Omlouvám se…“ špitl doktor.
„Ne, to je v pořádku,“ špitl Bill a znovu se na doktora usmál.
„Rád vidím, že vše berete tak pozitivně, mladý pane,“ radostně se rozzářil doktor. Bill se jen zadíval na bratra.
„Protože mám tu nejlepší oporu…“
Tom se také usmál a stiskl Billovi dlaň. Doktor vzal další tamponek s desinfekcí, a pak vzal čistý a jemný obvaz. Usoudil, že to bude pro Billa pohodlnější, než ta silná náplast. „Tak hotovo, nechám vás odpočívat. Nebo chcete, abych sem poslal rodiče?“ Zeptal se doktor, když Billovi pomohl si obléct vršek od jeho nového pyžama. Bratři se na sebe zadívali.
„Ano, dejte nám prosím dvacet minut…“ usmál se na doktora Tom, a ten jen kývl a tiše za sebou zavřel.
Bill se nervózně pohladil po obvazu. Chvíli těkal bezcílně pohledem po místnosti, ale stejně jeho oči přitáhly ty oči… stejné, mandlové. Ty oči, do kterých se tak rád vpíjel. Ty oči, které miloval až k nesnesitelné bolesti. Bill seděl opřený o polštář, mlčky k sobě Toma přitahoval. Tom jeho naléhavost vycítil. Přisedl si těsně k němu. Bill jej opatrně chytil za šíji a přitáhl si jej k sobě co nejblíže. Tom zavřel oči a jen si vychutnával sladkost Billových rtů. Líbali se tak něžně a přitom tolik naléhavě.
„Tak moc po tobě toužím, Tomi…“ špitl Bill a zachvěly se mu rty.
„A já po tobě, lásko… neskutečně moc,“ vydechl Tom, a hned se opět jemně přisál na bratrovy rty. Jejich euforii přerušilo to otravné klepání na dveře. Bill si poplašeně promnul naběhlé rty a trochu se začervenal. Tom se musel zasmát. „Jak puberťáci…“
Bill se také rozesmál. „Jo… šílený…“
Dveře se pomalu otevřely a dovnitř nakoukl doktor. „Smím? Slyším, že jste veselí, to je dobře, mám pro vás dobré zprávy.“ Usmál se na ně mladý, a celkem sympatický doktor a zavřel za sebou dveře. Hned se podíval do karty a párkrát otočil stránkami. Posunul si úzké brýle na nose a odkašlal si. „Takže, pane Bille a Tome Kaulitzi… Jste oba velice vzorní pacienti, vidím, že je vám oběma o mnoho lépe. Byl jsem tedy zastánce názoru, že byste tu měli zůstat ještě alespoň tři dny na pozorování, ale váš elán mě donutil přemýšlet o opaku. Určitě bude v pořádku, když zůstanete ještě nějakou dobu v klidu. Ale v domácím ošetřování.“ Chlapci se na sebe šťastně zadívali.
„Ano, určitě to bude v pořádku…“ rozzářil se Tom a šťastně na posteli poposkočil.
„Ale…“ zdvihl prst doktor. „Apeluji na vás, pane Tome Kaulitzi. Starejte se o bratra. Musíte mu pomáhat měnit obvazy a nesmíte zanedbat ošetřování jizev, jinak bude mít zbytečné šrámy, rozumíte?“ Podíval se na Toma s pozdviženým obočím.
„Ano, jistě. Nebojte, o bratříčka budu pečovat, jako by byl můj vlastní…“ zasmál se Tom.
„Tome!“ rozesmál se Bill a šťouchl do bratra loktem.
„Samozřejmě, že se o něj postarám, je pro mě vším,“ usmál se Tom a podíval se doktorovi vážně do očí.
„To rád slyším. Moc rád,“ usmál se doktor, a pak tiše odešel.
Otevřenými dveřmi hned vstoupili Charlotte a Gordon. Výraz měli oba už o dost uvolněnější, i když byli oba neskutečně unavení. „Tak jste to slyšeli, kluci… zodpovědnost, jasný?“ Gordon přelétl chlapce přísným pohledem. Bill se trochu zachvěl.
„Ano…“ špitli oba najednou. Pak ale viděli, jak se oba rodiče tiše rozesmáli.
„Zvládnete to, vždy jste vše zvládli,“ usmála se na ně Charlotte, a pak se k oběma chlapcům na okamžik přivinula. „Původně jste tu měli být minimálně do zítra, ale prý jste natolik v pořádku, že můžete jet ihned domů…“ zasmála se Charlotte a skoro zatleskala rukama jako malá holčička. Gordon se významně nadechl.
„V tom případě se ale po cestě domů stavíme v té nejlepší pizzerii v celém Sasku, a oslavíme váš návrat domů pořádnou baštou, co říkáte?“ Kluci zavýskali jako kdysi, když jim bylo sedm let. Doufali, že tohle štěstí nikdy nepomine.
autor: Evil
betaread: J. :o)
