Překlad Vogue

Lauinka mi poslala překlad článku z časopisu Vogue, který vyšel v Německu o prázdninách. Celé to je vlastně vyprávění Andrease o jejich společném životě, zatímco s Billem navštívili Lotische.

Párty dorazila do Loitsche

Bill Kaulitz se pro časopis Vogue vydal do místa svého dětství v Sasku-Anhaltsku. Doprovázel ho jeho nejlepší přítel Andreas Gühne, který nám poskytl nahlédnutí do jejich společné minulosti.

Jen málo lidí zná Billa Kaulitze (vpravo) tak dobře a tak dlouho jako Andreas Gühne (vlevo).

Znám Billa a Toma od svých dvanácti let. Naše cesty se zkřížily na gymnáziu ve Wolmirstedtu. Vyrostl jsem ve vesnici pár kilometrů od Loitsche, kde tehdy Bill a Tom bydleli se svou matkou a otčímem. Je to vesnička s méně než 1000 obyvateli v Sasku-Anhaltsku, třicet minut jízdy od Magdeburgu. Není tam moc co dělat, vlastně nic, region je známý jen díky solnému dolu s bílou horou „Kalimandžáro“. V té době v této oblasti všichni věděli, kdo jsou dvojčata Kaulitzova, ještě než se stali hvězdami s Tokio Hotel. Vyčnívali: Tom se svými dredy a Bill se svými zvláštními účesy a extrovertním emo vzhledem.
Pamatuji si den, kdy jsem Billa poprvé uviděl. Okamžitě mě zaujal jeho okouzlující úsměv. Já jsem se tehdy cítil spíš jako šedá myška a byl jsem plachý. Byl jsem trochu tlustší kluk, kterého rodiče oblékali nudně. Bylo to, jako bych žil v jiném světě než Bill, a okamžitě mě fascinoval.

Mimo školu měli oba jen starší kamarády a byli známí svou velkou hubou. Jelikož Billa a Toma zajímalo jen zkoušení hranic a provokování, a učitelé už nezvládali jejich vtípky, situace se mezi nimi poněkud vyhrotila. To byl jejich způsob rebelie. Když po nich někdo chtěl něco, v čem neviděli smysl, prostě to neudělali. Vedení školy je rozdělilo do dvou různých tříd. Tom přišel do té mé. Bylo to někdy ve druhém pololetí sedmé třídy, tedy v roce 2003.
Když Tom přišel do mé třídy, všichni se s ním chtěli kamarádit, připadal jim cool s tím svým obrovským, volným oblečením a neohroženým vystupováním, kdy už ve dvanácti tajně kouřil za keři před školou. Moje první setkání s Tomem nebylo ani pro jednoho z nás příliš příjemné. Sedl si na moje místo a nechtěl se za nic na světě zvednout. Naprášil jsem ho učiteli. Tom si to se mnou chtěl vyřídit na školním dvoře, ale zatímco jsem na něj během přestávky nervózně čekal, on na to zřejmě dávno zapomněl a nic se nestalo. Prostě velká huba. O něco později jsme měli školní projekt, při kterém jsme byli rozděleni do skupin, a Tom a já jsme se lépe poznali.

Ještě než jsem se s Tomem spřátelil, dozvěděl jsem se od spolužačky, že se Bill účastnil „Star Search“, televizní hudební talentové soutěže. Sledoval jsem ten pořad u babičky v televizi se směsicí vzrušení a nervozity. O pár dní později jsem mu ve škole pochválil jeho vystoupení a řekl mu, jak mě ohromila jeho sebedůvěra. Dnes tvrdí, že jsem ho tehdy požádal o autogram, ale já si myslím, že to bylo jen jeho zbožné přání.
Od osmé třídy jsme byli neustále spolu a stali se nejlepšími přáteli. Naše autobusy přijížděly do školy vždy ve stejnou dobu a každý den jsme museli dlouho čekat, než začaly hodiny. Po škole jsme často jezdili do Magdeburgu. Tam už tehdy měli oba svou kapelu. Z toho, co jsem o nich věděl, byli Bill a Tom silní, odvážní a sebevědomí, což na mě udělalo dojem a dodalo mi křídla. Také jsem si začal odbarvovat vlasy na blond, malovat si oči tužkou, nosit volnější kalhoty a modré těžké boty (v podstatě asi něco jako Steelky). Tehdy se tomu říkalo emo-punk, i když jsme se tak nikdy neoznačovali. Spíš jsme se cítili jako mimozemšťané, kteří nezapadají do vesnice ani nikam jinam. Chtěli jsme uniknout z této stísněnosti a šedi i vizuálně.

Zpětně si myslím, že jsem tehdy často byl pro Billa a Toma oázou klidu. Ve své dvojčecí dynamice byli velmi impulzivní, zatímco já byl spíše diplomatickým hlasem, který se snažil uklidnit vlny. Mezi nimi, ale i kolem. Když zašli příliš daleko, občas jsem je klidnil. Co začalo jízdou na černo nebo hádkou se znepřátelenými spolužáky, skončilo nakonec pokusem o vloupání do opuštěné vily. Bill by dnes pravděpodobně řekl, že jsem byl vždy první, kdo se k těm absurdním nápadům připojil, ale když šlo o naši fyzickou integritu, snažil jsem se je oba zabrzdit. Byla to asi situace, z níž měli prospěch všichni: já jsem je uchránil před potížemi a oni mi dodali sebevědomí. Vzpomínám si na jeden večer v „Heideparku“. Pronajali si ho exkluzivně na své 19. narozeniny, když už byli slavní s Tokio Hotel. Do té doby jsem se strašně bál horských drah, ale slíbil jsem jim, že půjdu na všechny. Díky Billovi a Tomovi jsem zažil spoustu úžasných věcí, které byly mimo mou komfortní zónu.

Když se Tokio Hotel v roce 2005 opravdu proslavili, bylo to dost šílené. V té době mi bylo jasné, že Bill a Tom se svou kapelou dostali nahrávací smlouvu, ale nikdo z nás si nedokázal představit, jaké změny nás čekají. V létě 2005 přišel průlom s písní „Durch den Monsun“, která se hrála na Viva ve žhavé smyčce, takže ji opravdu hráli pořád dokola. To nikdo nečekal, a Bill a Tom už vůbec ne. Když se po prázdninách vrátili do školy, bylo to neudržitelné. Byli tam fanoušci, kteří přijeli z širokého okolí a postávali před budovou školy. Už druhý školní den toho mělo vedení školy dost a Bill a Tom byli na rok osvobozeni od výuky. To bylo pro oba velké štěstí, protože později mohli v klidu dokončit školu na dálku.

Jejich úspěch mě samozřejmě naplňoval hrdostí, ale bylo mi také jasné, že se teď budeme vídat méně. Bylo nám teprve 15 a mnoho z toho, co se v tom věku dělá – potloukat se venku, chodit do nákupních center nebo do kina – už nešlo. Před boomem Tokio Hotel jsme byli sehraná trojka, která se o přestávkách schovávala před školním dozorem. Tři podivíni proti zbytku světa, tak jsem to vždycky vnímal. Ale když Bill a Tom s Tokio Hotel dosáhli úspěchu, bylo pro mě těžké se s tím rozruchem kolem nich vyrovnat. Mnozí, kteří nás dříve neměli rádi, se s nimi najednou chtěli stýkat a snažili se ze mě dostat informace. Zároveň ale byli i závistivci, kteří nás dříve uráželi nebo po nás házeli svačiny. Ve škole i na veřejnosti bylo tehdy všechno černé nebo bílé, láska nebo nenávist k Billovi a Tomovi, bylo to opravdu extrémní.

Oba se pak přestěhovali do Hamburku. Navštěvovat je tam v jejich prvním vlastním bytě bylo vzrušující. Trávil jsem tam většinu prázdnin. Po maturitě jsem se přestěhoval do Hamburku, abych tam studoval, ale nemohli jsme jen tak vyjít ven, protože byli okamžitě obklopeni fanoušky. Museli si buď najmout ochranku, nebo když jsme potřebovali NicNac’s a mraženou pizzu na večer, jeli jsme společně do supermarketu a oni čekali v autě, zatímco já jsem nakupoval. Tyto stinné stránky slávy, které Bill a Tom prožívali, neustálé sledování veřejností, byly pro ně často velmi tíživé. Cítili se uvězněni. Přísloví o ptáku ve zlaté kleci bylo jejich realitou. Toužili po svobodě a anonymitě, nechtěli být obléháni. A ti lidé před dveřmi už dávno nebyli normální fanoušci. Ty dívky chtěly pozornost za každou cenu, v jakékoli formě. Bylo to tak zlé, že nakonec začaly pronásledovat na univerzitu i mě. Můj tehdejší byt byl v přízemí a ony házely vejce na okna, jednou dokonce nastříkaly přes okna graffiti, na zeď napsaly „buzna“, posprejovaly okna, vylily olej do chodby, vyhrožovaly mi, a to všechno se zakrytými tvářemi.

Na narozeniny Billa a Toma, které jsme společně slavili v Dánsku, se někdo vloupal do jejich domu. Všechno bylo prohledáno a oni se cítili připraveni o poslední kousek soukromí. Následující den se přestěhovali do hotelu. To byl také moment, kdy se Bill a Tom rozhodli se od všeho osvobodit a odjet do Ameriky. A to bylo pro oba, a zejména pro Billa, to nejlepší rozhodnutí.
Bill se tam velmi změnil, a to naprosto pozitivním způsobem. Zejména v posledních letech to bylo opravdu patrné. Dříve byl melancholický a výrazně introvertnější, měl v sobě něco těžkého. Díky podcastu „Kaulitz Hills – Senf aus Hollywood“, který oba vedou od roku 2021, se asi naučil, jak osvobozující je se otevřeně vyjadřovat. A jak mu prospívá uvědomění, že je milován takový, jaký je.
To a také svoboda v Los Angeles mu pomohly lépe porozumět sám sobě. Viděl jsem, jak vyrostl a jak mu teď svědčí, že může být prostě sám sebou a může dát najevo své nejvnitřnější pocity.

Billa bych popsal jako vřelého a životu pozitivně naladěného člověka. Nikdy nebyl typem člověka, který věci donekonečna promýšlí nebo ho trápí pochybnosti. Typické pro něj je, že když se naskytne příležitost, okamžitě ji využije. Vždy se vrhá do dobrodružství. Přes všechnu tu sebejistotu ale umí být i stydlivý, zvlášť když jde o romantické věci. To je úplně roztomilé. Navzdory své hlasité povaze je citlivý, má velké srdce a empatii pro ostatní. Asi proto má tolik dobrých kamarádek a kamarádů. Není jako jiné hvězdy, které si vědomě vytvářejí svůj okruh lidí.

překlad: Lauinka
betaread: J. :o)