autor: Evil
Tom na Billa trochu vyděšeně zíral a bál se promluvit. Bál se i prudčeji pohnout. Cítil z něj sílu. Neskutečnou sílu a vůli všechno zvládnout sám. I když byl v zajetí slz. I když plakal, pořád cítil, že není jen křehká květinka, která potřebuje zachránit. Nebyl na to zvyklý. Málem zapomněl na léky. Hned si vzal tabletku mezi rty a zapil ji velkým douškem vody.
„Změnilo mě to…“ špitl po chvíli Bill. Spíše po delší chvíli. Přesně cítil, nad čím Tom přemýšlel. Tomovi to mlčení ale připadalo jako věčné.
„Jo…“ jen velice tiše Tom vydechl a rty se mu zachvěly.
„Ale nevím, jestli k lepšímu…“ těžce polkl Bill a otevřel jedno pivo. Podal jej Tomovi, a pak si otevřel pro sebe. Nechtěl se mu ale podívat do očí. Stále mu zrak mířil k zemi. Vztekle si setřel slzy a napil se.
Tom si povzdychl. Nevěděl sám, jak se to mezi nimi bude dál vyvíjet. Měl z toho strach. Nechtěl to ale dát najevo. Snažil se potlačit svoje obavy. Teď oba seděli na posteli opření o polštáře. Oba před sebe trochu nepřítomně zírali a netušili, co by měli říct. Tom přisunul svoji lahev před Billa a lehce si s ním přiťukl.
Bill se na něj trochu smutně podíval. „Neboj…“ špitl trochu ochraptěle Tom. „Spolu to zvládneme… vždy jsme všechno spolu zvládli,“ usmál se na něj, a pak se napil. Bill se lehce usmál, ale nebyl si tím jistý. V očích se mu zračil smutek, nechtěl tím Toma trápit, tak raději sklopil oči.
Tom chytil jemně Billa za tvář. Donutil jej, aby se mu podíval do očí. Billovi se zachvěly řasy.
„Jsi nádherný…“ špitl Tom a opatrně jej políbil. Bill mu jemně polibky oplácel. „Moc…“ zakašlal. „Moc ti to slušelo, když sis nalíčil oči,“ trochu se začervenal Tom a uhnul pohledem.
„Jo?“ skoro škytl Bill a pocítil závan dojetí. „Děkuji,“ usmál se a také se mu do tváří hrnula horkost. „Líbil jsem se ti?“ tiše se uchechtl a stydlivě si skousl rty. Tom si připadal jako malý kluk, který se snaží dát pusu svojí první holce, kterou si našel v sedmi letech.
„Šíleně…“ uculil se, ale pak se na Billa podíval. V jeho pohledu byla láska. A něžnost.
„Ty vole…“ vyprskl po chvíli Bill. „Připadám si jako puberťák,“ chytil se za ústa, aby nepropukl v hlasitý smích. Jeho pocity se v něm tak neskutečně mlely, že nevěděl, co si s nimi počít. V minutě si připadal silný a nezlomný. V další minutě se chtěl vyplakat do bezvědomí. Teď se jej Tom opatrně dotkl… a celý roztál. Opět si připadal křehký jako porcelánová panenka. Opět se cítil jako ten, který potřebuje ochranu. Opět toužil po tom, aby jej Tom zabalil do své pevné náruče a chránil jej před okolním světem. Byl tak zmatený.
„Jo…“ šeptl Tom. „To já taky…“ zazubil se, a pak se na Billa pomalu podíval. Chvíli se na sebe neskutečně vážně dívali… asi dvě vteřiny… a pak propukli v smích. Padli si do náruče a chvíli se jen třásli smíchy. Byl to tak nádherný pocit, že se nedal k ničemu přirovnat. Když už jim docházel dech, pomalu se od sebe oddálili, aby si mohli pohledět do zrůžovělých tváří.
„To bylo krásný…“ usmál se Bill a opřel se do dlaně, kterou jej Tom pohladil.
„Moc…“ špitl Tom a jemně si k sobě Billa přitáhl, aby jej mohl políbit. Bill pomalu zvedl svoje těžké řasy a podíval se na Toma z neskutečné blízkosti. Tomem projel osten bolesti. Nechtěl ale uhnout ani o milimetr. „Chceš se mnou být?“ polkl. „I přestože jsem nemocný? Takhle…“ sklopil oči Tom a zastyděl se. Nenáviděl tu nejistotu. Nechtěl a bál se, aby Billovi zase nějak neublížil. Netušil, co by mohl dokázat za hrůzy.
„Ano…“ špitl Bill. Tom se zachvěl. Cítil, že se Bill nad tou závažnou otázkou ani na vteřinu nezamyslel.
„Billi…“ chytil jej opět něžně za tvář. „Neukvapuj se,“ sklopil pohled a snažil se, aby jeho hořké slzy neopustily jeho ztrápené oči. „Neukvapuji se… já…“ polkl Bill. „Jen jsem se vždy řídil srdcem. A vím, co cítím. Nemohl bych nikdy odpovědět jinak. I kdybych se zamýšlel nad tisíci důvody, proč je to špatné…“ odmlčel se a naštvaně si otřel slzy, které spalovaly jeho tvář. „Stejně bych se přiklonil k tomu jednomu faktu.“ Jemně jej políbil na tvář. „A to k tomu, že tě miluju. Více než svůj vlastní život. Více, než jsem si vůbec dovedl představit.“ Tom se trhaně nadechl a oči se mu zaleskly.
„A já tebe, Billi,“ špitl, a pak jej políbil. Tom se opět zatřásl. Promnul si dlaněmi paže, přes které mu přejel nepříjemný mráz. „Miluji tě, Billi,“ sklopil pohled a celé jeho tělo zajala bolestivá křeč. Po chvíli ze sebe namáhavě vypravil: „Ale… vždyť jsi mi řekl, že se mě pořád budeš bát…“ slzy mu nepříjemně sklouzly do krku a on se rozkašlal.
„Já vím…“ špitl Bill a opatrně Toma pohladil po zádech. „Já vím, že se říká, že nelze milovat někoho, koho se bojíš… ale je to kravina. To pozitivní je pořád nespočetněkrát silnější než to negativní. I když to dobré trvalo podstatně kratší dobu,“ polkl a trochu odvrátil tvář. Těžce si povzdychl. „Já vím, že ti to musí znít jako blbost, já bych si to kurva sám nevymyslel, ale jinak to vyjádřit nejde,“ sklopil Bill oči, přihnul si trošku piva, a pak se opět podíval Tomovi do očí. „Říkal jsem, že potřebuji jistotu. Stačí mi jedna jediná.“ Opět se Bill odmlčel, aby se ujistil, že jej bude Tom opravdu vnímat. Připadalo mu, jako by se každou chvíli opět propadal do svých temnot, kam za ním nemohl. Nikdy jej takhle neviděl. „Tomi… prosím,“ chytil jej za ramena a opatrně jím zatřásl.
„Jo…“ jen vydechl Tom.
*****
Ten nepřítomný výraz Billovi naznačoval, že léky, které si Tom před chvílí vzal, započaly svou funkci. Posmutněl. „Dobře, lásko…“ špitl Bill a pomalu nasměroval Tomovo poloapatické tělo tak, aby se položil do postele. Odendal pár polštářů, aby neměl tak moc vysoko pod hlavou. „Tak… sem si hezky lehni a já za tebou za chvíli přijdu, ano?“ špital mu u tváře a opatrně jej balil do peřiny. Ani si neuvědomil, že jej opět zajaly slzy. Doufal, že už vše bude jen dobré, ale když jeho lásku bude několik hodin denně ovládat nějaká chemie, nad kterou nebude mít ani jeden tu sebemenší moc… to si neuvědomil.
Věděl, že tenhle stav nemusí být stálý. Že to může být jen tak zvaná ‚zvykací fáze‘. U hromady léků to tak bývá. Ale i tak jej to děsilo. Tím více byl v hrůze, když si uvědomil, že není žádný stanovený termín na další soudní stání. Musel počkat na telefonát, který rozhodl, jestli se stání bude konat maximálně do měsíce, nebo minimálně do tří dnů.
Bylo mu těžko a nevolno. Nenáviděl být ve stresu a v nejistotě. Bál se, co to s ním udělá. Bál se, co by to mohlo Tomovi provést. Moc dobře si uvědomoval… až moc střízlivě… že zrovna on bude první na ráně. „Ten schizofrenik, který si všechno jen ve svojí nemocné mysli maluje…“
Billovi se opět chtělo zvracet. Musel se najíst. Ale neměl na jídlo ani pomyšlení. Oblékl se a pomalu scházel schody dolů. Chvěl se zimou, i když v domě bylo teplo. Promnul si tvář a uhladil si nervózně vlasy. Sykl, když si nechtěně až příliš silně přejel po obvazu na krku.
„Musíš být opatrný,“ uslyšel za sebou matčin hlas. Polekal se. „Promiň, myslela jsem, že mě slyšíš…“ přistoupila k němu Charlotte a odhrnula mu vlasy, aby se podívala na jeho obvaz.
„Tom mi jej vyměnil… teď spí,“ lehce se na matku usmál. Pak trochu zavrávoral. Byl slabý. Trochu se mu podlomily nohy.
„Billi… pomalu,“ matka jej chytila za paži. „Musíš zesílit. Snaž se odpočívat. Já se o Toma postarám, neboj,“ usmála se na něj jemně a pomohla mu se posadit na stoličku u linky. Bill si silně promnul bolavé spánky a zatnul zuby. „Bolí tě hlava, broučku?“ Bill jen lehce kývl.
„Ještě se mi nepodařilo usnout.“ Otřásl se. Zase ten chlad a slabost.
„Počkej, já ti to nachystám…“ usmála se na něj matka, když viděla, že se chystá seskočit ze stoličky. Vzala dva kousky pizzy a dala je do mikrovlnky.
„Děkuju, mami…“ usmál se na ni.
„To je v pořádku, zlatíčko,“ usmála se na něj a pohladila jej po vlasech.
„Nechtěl jsem tě vzbudit, můžeš si jít lehnout, jen si to ohřeju a zase půjdu do pokoje. Nechci tam Toma nechávat dlouho samotného…“ nervózně se otáčel směrem k chodbě.
„Tom to bez tebe těch pár minut zvládne, neboj se,“ pohladila jej matka po paži. Ucítila, jak se i pod jejím jemným dotekem zachvěl. „Potřebuješ odpočinek. Musíš nabrat sílu.“ Napustila mu z kohoutku trochu ledové vody. „Máš úplně suché rty, málo piješ…“
Bill se na matku lehce usmál a vzal si od ní sklenici. Trochu si usrkl, jen aby si svlažil rty. Pak si povzdychl a opět se ohlédl směrem k chodbě. Ztichlou kuchyní se rozezněl zvoneček oznamující, že je jídlo ohřáté. Bill hned seskočil dolů a už se chystal s talířem odejít za Tomem. „Počkej, ještě…“ Chytila jej matka za paži a otočila si jej k sobě čelem. Bill opět sklopil pohled k zemi. „Nezapomínej na sebe…“ pohladila jej matka po obou tvářích a opatrně mu nadzvedla tvář, aby se mu mohla znovu podívat do očí. „Ano? Slib mi, že na sebe nebudeš zapomínat…“ Bill si povzdychl.
„Slibuji…“ jemně se na ní usmál, a pak se už rychle odebral do pokoje.
*****
Tiše otevřel dveře. Nechtěl Toma probudit. Položil talíř na noční stolek a pohlédl Tomovi do tváře. Spal. Klidně. Upravil mu peřinu, a pak se posadil na druhou postel. Pomalu začal jíst. Po jednom kousku se napil zbytku piva a chvíli odpočíval. V břiše jej nepříjemně bodalo. Pomalu a zhluboka dýchal. Otřel si ledový pot z čela a po chvíli přemýšlení se zakousl do druhého kousku pizzy. Když se mu povedlo všechno sníst, spokojeně se opřel o polštáře vedle Toma. Po pár minutách usnul.
autor: Evil
betaread: J. :o)
